SLOUPEK: Pět autorů, kteří se na mně podepsali

Velmi živě si pamatuji, jak jsem nenáviděla čtení. Bylo mi šest, chodila jsem do první třídy a moje maminka, velká milovnice knih, chtěla, abych byla stejně „postižená“ jako ona, a pro TO se muselo něco udělat. Už odmalinka jsem milovala pohádky (a vydrželo mi to dodnes, jen se tomu říká fantasy). Babička s maminkou se mi jich něco načetly, ale najednou mě nutily, abych sama louskala písmenka. Jak já toho Robátka nesnášela a přála si, aby mu jelen Větrník šlápnul na krk a byl od nich navždy pokoj.

Semínko bylo ale zaseto.

Jak známo, hranice mezi láskou a nenávistí je velmi tenká a jen těžko se rozpoznává, kde jedna končí a druhá začíná. Ani já si přesně nepamatuji, kdy si tyto dvě emoce u mne předaly žezlo. Velmi záhy se však ze mne stala „ta divná holka, co pořád něco čte“. Četla jsem ve škole o přestávce a taky občas při hodině pod lavicí (to když Vinnetou vyzýval Old Shatterhanda k boji na život a na smrt a nedalo se čekat celou tři čtvrtě hodinu, jak to dopadne), četla jsem za chůze a vůbec všude a pořád. Všechny knížky Karla Maye v čele s „Vinnetouem“ ve mně zanechaly hlubokou brázdu a založily první „pouhým okem“ viditelný letokruh mého knižního stromku. Od té doby mi nic dobrodružného není cizí. Jako velká sáhnu velmi ráda třeba po jakékoli knížce od Wilbura Smitha.

O dvanáctých Vánocích jsem pod stromečkem našla první ze série knih o dceři jednoho vesmírného biologa od Kira Bulyčova  s názvem „Alenka z planety Země“ a byla to zcela nepochybně zcela nefalšovaná a úplně první sci-fi, kterou jsem v životě četla. Neuvěřitelná dobrodružství malé Alenky, tehdy stejně staré jako já, mě navždy okouzlila a já chtěla objevovat nové planety a brázdit cizí galaxie, podobně jako ona. Ve skutečnosti se ze mě astronaut nikdy nestal, ale skrz stránky knížek už jsem byla leckde.

Když se mi někdy kolem patnáctého roku dostal do ruky první díl trilogie „Pána Prstenů“ od J.R.R. Tolkiena, prokreslil se další výrazný letokruh mého knižního stromu a všechny Tolkienovy knihy mají velmi čestné místo v mojí knihovně. Mezitím přibylo mnoho dalších knih a fantasy světů, všichni elfové, trpaslíci, pololidi, polobozi a kdovíkdo ještě se mi nastěhovali do bytu a již nikdy neodejdou. Máme to doma trochu jako v kouzelném stanu z Harryho Pottera, zvenku by nikdo neřekl, kolik se nás dovnitř vejde. Vězte ale, že žádné války o magické artefakty doma nestrpím a vládnu svému „stanu“ železnou rukou.

Už si nepamatuji, kterou detektivku od Agathy Christie jsem přečetla jako první, ale je to vlastně jedno. Mám je ráda všechny, jenom nevím, jestli  bych se raději seznámila se slečnou Marplovou, nebo s Hercule Poirotem, kdybych si někdy musela vybrat. Zato vím docela jistě, že její  „4.50 from Paddington“ byla první kniha vůbec, kterou jsem se odvážila přečíst v anglickém originále. Královně detektivek vděčím tedy nejen za detektivní letokruhy mého stromu, ale i za ztrátu ostychu z cizího jazyka.

Ve výčtu všech těch cizojazyčných autorů se musím zmínit i o jedné české autorce, i když není vůbec sci-fi, a tou je Zdena Frýbová, k jejíž tvorbě jsem se dostala už jako dospělá prostřednictvím románu „Mafie po česku aneb...“.  Učaroval mi její styl psaní, sarkasmus a smysl pro humor, který uměla zúročit i ve „vážných“ knihách. Psala, mimo jiné, psychologické romány s kriminální zápletkou z různých profesních prostředí a dokázala mistrně vykreslit charaktery svých postav a dodnes se k nim ráda kdykoli vrátím.

Mohla bych pokračovat ještě dlouho. Přečetla jsem stohy knih, ale každý z těch pěti autorů, o kterých se zde zmiňuji, mi otevřel nový žánrový obzor, nebo dodal jiný uhel pohledu na svět.

Můj čtenářský strom už má úctyhodný rozměr několikasetletého dubu a jistě bude dále tloustnout. Mnoho letokruhů v něm je téměř nepatrných a po letech už se z nich nedá vyčíst ani jméno autora, ani název knihy. Stále však tvoří neoddělitelnou součást „hmoty“ a bez nich by nebyl celek úplný. Nemohly by vyniknout ty výrazné, které se staly milníky a díky tomu je dokáži bezpečně poznat a znovu s nimi zažít stejná (někdy jiná) dobrodružství, jako když jsem je četla poprvé.  Jsou totiž na světě některé zvláštní knihy. Pokaždé, když je čtete, najdete v nich něco jiného než předtím.

Jeden „bonus“ na závěr. Jestli je nějaká sci-fi kniha, která sedí na pomyslném Olympu, nebo, chcete-li, na nejvyšší větvi toho mého stromu, je to „Den Trifidů“ od J. Wyndhama. Neptejte se proč, sama to nejspíš nevím, prostě tam je a nechce se jí dolů. Mám ji fakt ráda.

P.S. Jo, a tomu Robátkovi už jsem taky dávno odpustila…