SLOUPEK: Pět sci-fi knih, které mě nejvíc ovlivnily (Alča)

V mých představách byla vždycky literatura dlouhou chodbou se spoustou zavřených dveří po obou stranách. Do některých dveří vstupujeme hodně často, do některých jen občas, ve chvílích volna, a některé jako by ani neexistovaly.

Dveře s nápisem SCI-FI patří k těm, které jsou často míjeny. To, co je za nimi, až tak nutně k životu nepotřebujeme a navíc patří k těm několika málo výjimečným případům, kdy člověk musí být na to, co jej čeká, plně připraven, přičemž je jedno, jestli mu je osm nebo osmdesát let.

Já jsem se naštěstí hned v počátcích své čtenářské kariéry setkala s mimořádným dílem J. M. Trosky (vlastním jménem Jan Matzal). On to byl, kdo dokázal mistrně skloubit své technické znalosti se zájmem o vesmír a velmi přitažlivě to vše předložil mladým čtenářům. Největší dojem ve mně zanechala trilogie Zápas s nebem (1940), v níž jsem se poprvé podívala za hranice našeho všedního světa - a bylo věru co obdivovat!

Dalším krokem byla kniha, kterou jsem jen náhodou objevila o prázdninách u tety. Svým názvem slibovala zajímavá dobrodružství, na něž sice nakonec nedošlo, ale nový rozměr žánru mě zaujal mnohem víc, než jen samotné vesmírně cestování. Stanislav Lem totiž v Návratu z hvězd (1962) naprosto mistrně vystihl pocity navrátivších se astronautů, kteří už nacházejí svůj domov zásadně proměněný a v podstatě cizí. Ty pocity bezradnosti a zoufalství s porovnáním s nevšímavostí a lhostejností okolí na mě zapůsobily opravdu hluboce.

Zcela jiný úhel pohledu na žánr mi nabídla tvorba sovětské autorské dvojice Arkadije a Borise Strugackých. V jejich dílech nic nezískává čtenář zadarmo, není to jednoduché čtení, ale odměnou je nesmírně bohatý, plastický a přitom tajemný svět, ve kterém se odehrávají neobyčejné příběhy. Nejvýrazněji mne zasáhl Piknik u cesty (Stalker) (1972), který dokázal z celkem banálního tématu návštěvy mimozemské civilizace na Zemi vylouhovat koncentrát toho nejlepšího, co kdy bylo napsáno.

Zcela náhodou jsem si jednou v knihkupectví všimla knihy od mého oblíbeného autora, Roberta Merleho. Koupila jsem ji, protože autor jeho kvalit nedokáže zklamat, ale to, co jsem si přečetla, předčilo mé očekávání. Malevil (1972) považuji dodnes za jednu z nejlepších postapokalyptických prací, protože svou syrovostí a zdánlivou jednoduchostí dokáže zcela ohromit. Každodenní boj o lidský život a o to, aby jej bylo možno nazývat lidským, to je nepřehlédnutelné memento, které zůstane odkazem pro další generace čtenářů.

Jak šla léta, četla jsem spoustu dalších úžasných knih, ale pomalu jsem začínala mít pocit, že už mě nic nedokáže doopravdy překvapit a hluboce ovlivnit. A přece se tak stalo. Dostala se mi do rukou kniha Isaaca Asimova Sbohem, Země (1995), která se tvářila jako sbírka posledních povídek zesnulého velmistra. Ty tam skutečně jsou, ale jen v první třetině. Další dvě části, nazvané O science fiction a O psaní science fiction jsou žánrovou publicistikou. Ale jakou! Tolik moudrosti, nadhledu, zkušenosti, dobrých rad a úžasného jazyka na jednom místě se jen tak nenajde. Nabyla jsem tak přesvědčení, že i teoretické texty o tomto žánru lze psát poutavě a zajímavě, tak, aby si je čtenář přečetl s chutí a potěšením.

Ještě zdaleka se s literaturou sci-fi neloučím, ale předpokládám, že už se pořadí pěti knih, které mne v tomto žánru nejvíce ovlivnily, nezmění.