REPORTÁŽ: Festival Fantazie Speciál 2010 od Pechyho - Part 1

Jaký to byl svátek, když jsem si k narozeninám nadělil místo teplého ošacení na zimu výlet. A ne jen tak ledajaký, ale návštěvu jednoho z klasických a legen-, počkejte si na to, -dárních conů v Chotěboři. Ano, po dlouhých letech občasného jednodenního paběrkování na nejrůznějších sci-fi akcích jsem se rozhodl, že si užiji Festival Fantazie Speciál od čtvrtka až do neděle. I uzřel jsem, že rozhodnutí mé dobré jest, jak je psáno níže...

Na tomto místě se nebohého čtenáře sluší varovat, že text neprošel jakoukoliv jazykovou ani redakční korekturou, neboť autor bere ohledy na svého spolubydlícího a zodpovědnost za včasný příchod do zaměstnání. Místopřísežně pak slibuje, že tyto se pokusí napravit během večera 16. listopadu 2010. Fotogalerii z conu pak naleznete zde.

Čtvrtek - půlvečer a noc první

Když jsem po strastiplné cestě hraničící s olympionickým sportovním výkonem (není radno chodit na vlak či autobus na čas, leccos se může pokazit) dorazil po západu slunce do Chotěboře, dopadla na mě příjemná nostalgická nálada. Nezbylo než společně s Beneficem vyrazit na místo dění. Registrace i ubytování proběhlo nadmíru dobře, neboť se nekonaly žádné fronty ve foyer kina, natož pak v ZŠ Smetanova. Součástí mého dárku bylo i rozhodnutí, že mé téměř třicetileté kosti již nesnesou tvrdost a neosobnost parket tělocvičny. Rozhodnutí bylo po zásluze odměněno spolubydlícími, kteří se podělili o několik náprstků ferneta.

Během hodiny jsem již seděl na VIP místě u baru v Kulturním domě Junior a zdravil myriádu svých starých dobrých známých. Will mi při této příležitosti složila poněkud deprimující, ale přesto nádhernou básničku, o kterou se s vámi musím podělit (a pak budu popisovat další neuvěřitelné zážitky i něco málo z programu, kterého jsem se také účastnil).

Pro prudícího Pechyho (pracovně nazváno Pechym)

Poslední hvězda na východě
a každé ráno nový začátek,
protože... protože už jsme se
nikdy neviděli...

Poslední ráno, i když
jsme vlastně zrovna začali.
Okamžici odlétají jako motýli,
neznámí známí se střídají a zdraví.

Nové ráno, zombíci
na baru a společenské fráze,
které jednou, jen jednou, znějí upřímně.
A to je on, to je modrobílé ráno.

Už jsme se neviděli,
zítra zapomeneme.
Ale zrovna, jenom,
zrovna jsme nejlepší přátelé.

"Průnik množin, to zní skoro jako sex."
"Už vím, na co se matematici zvou."

Letmé prostudování programu mě čtvrteční noc nalákalo na dvě věci. První byla přednáška Petra SF, známého překladatele titulků k vašim oblíbeným seriálům, pojednávala o seriálu Hannah Montana. Teenagerovského seriálu o kariéře dospívající zpěvačky. Petr bravúrně sestříhal to nejlepší, co se v seriálu objevilo a zasvětil přítomné do genealogie všech aktérů. Později mě Petr varoval, že do své přednášky vložil skutečně to nejlepší a přes počáteční nadšení bych si neměl zkazit zábavné vzpomínky jeho sledováním.

A následoval film Kajínek. Byl jsem unešen a osvěžen, že česká kinematografie dokázala vytvořit i něco jiného než vzpomínky na rok 1968 a následující léta nebo přitroublé Troškovy variace komedií (od Slunce, sena snad nic pamětihodného nevytvořil). Film skončil v jednu hodinu ráno a místo očekáváneho režiséra filmu se debaty ujal scénárista Marek Dobeš. Veselé i smutné historky z natáčení bylo to pravé ořechové na zakončení náročného cestovního dne. Litovat mohu pouze toho, že jsem nedorazil dříve, abych si vychutnal přednášku o podezřelých důkazech v této kauze. Velice dobrý akční film s na české poměry velmi promyšleným scénářem mohu jen doporučit. Poslední cigáro. Vyčistit zuby a spát i přes hlasité projevy jednoho spolunocležníka, který zařezával tak, až se hory (respektive Vysočina) zelenaly.

Pátek - den (a noc) druhý

Kupodivu jsem vstal s pocitem, že jsem se vyspal do růžova, až na ty tvrdé matrace. Když jsem objevil toaletu, zjistil jsem, že by mohlo být nadlidským výkonem trefit se s ospalkami v očích do mušle umístěné pouhých dvacet centimetrů nad zemí. Koho by napadlo, že jsem od dětství tak moc vyrostl. Ve sprchách bylo teplé vody dostatek a pocitem svěžesti a prázdného žaludku jsem vyrazil na snídani v pověstných za pět dvanáct (respektive za pět půl desáté).

Obohacen o zážitek s chybějícím rohlíkem (dvě nožky párků = dva rohlíky + máslo a džem = jeden rohlík dokoupit) jsem se vrhl do víru přebohatého programu. Násilí a sex ve hrách byla Randalfova debatní rozjezdovka. Doteď si myslím, že na otázku "Jaká je podle vás nejbrutálnější hra?", nečekal, že by někoho (mě) napadla zrovna brutální skupinovka Worms. Mladí se kupodivu chytali při vzpomínání na pecky jako Wolfenstein, Doom, GTA. Pozvolna jsem si začal uvědomovat, že nejenom stroj, na kterém toto píši, ale i já jsme dinosaury. Pozvolna zabředla debata na cenzuru propašovanou do gamesek aneb co je dobré pro mravní výchovu mládeže. Závěrem plodné diskuze bylo konstatování, že starší kousky jsme si prostě užívali víc.

Po letmém občerstvení FF toustem jsem vyrazil o patro výše a jal se zjišťovat Jak fungují filtršaty. Pro neznalé pouze dodám, že se jedná o hermetický uzavřený recyklační oděv Fremenů z jednoho docela známého románu Franka Herberta. Vzhledem k tomu, že samotný autor si nejspíš neuvědomoval některé logické rozpory, změnila se Wirosova přednáška v plodnou debatu, přičemž jsme se rozdělili na dva tábory. Jedni považovali filtršaty za hudbu budoucnosti a jiní (já) za dosažitelnou možnost současné vědy a techniky.

Před obědem jsem se ještě zastavil u povídání současné Cosy nostry české fantastiky v podobě Capo di Tutti Capi Toma Němce a Capo Crimini dona Jarka Mosteckého. Uvedli na pravou míru informaci o možné konspiraci tuzemské fantastiky a všechny tyto nepodložené teorie vyvrátili, aby se pak oklikou dostali k radám začínajícím autorům, jenže mě už vábila vidina luxusního oběda v bufetu hotelu Vysočina, takže vás možná budu mystifikovat, když vyvodím závěr: V Itálii rozvíjí činnost kromě Cosa Nostry také Camorra, 'Ndrangheta, Sacra Corona Unita a Stidda. No, a v Česku redakce nejmenovaného měsíčníku o fantastice. ;-)

K obědu byla variace řízků. Kuřecí řízek v křupavém trojobalu. Dvakrát - rozumějte, přepulíte kuřecí prso podélně na dva díly a usmažíte dva řízečky. Takto posilněn jsem se rozhodl doplnit si mezeru v české kinematografii letošního roku a vydal se na Kukyho. Spalo se mi sladce, ba přímo růžově.

Odpočat a syt jsem se vydal na Šamanovo čtení z románu Blackout, který si můžete přečíst na www.sarden.cz/blackout a případně několik zbývajících výtisků koupit od Honzy Kovanice na nějakém tom conu (pokud ještě nějaké zbývají, neboť zájem byl veliký).

Na baru jsem odpoledne potkal Keplíka a dal si s ním pivko, když tu najednou přijel Aston (Ondřej Neff), aby návštěvníky seznámil s Celebritami, Tmou, chystaným Ultimem a taktéž chystanou novinkou Rekvalifikační kurz o obnově trestu smrti v EU. Veselé čtení ;-) Ondřej Neff si okamžitě získal pozornost plného sálu a bavil se s námi o výroku Josefa Nesvadby: "Kluci, napiště utopii." Fungující utopie může být nejhorší noční můrou. Zajímavý myšlenkový experiment jsme provedli, když jsme uvažovali, jak by fungovala společnost, kde by dospívající jednorázově dostali určitý nezanedbatelný finanční obnos, ale nemohli očekávat žádnou podporu státu na stará kolena. Asi bych se měl omluvit, že jsme si Ondřeje s Keplíkem hodinu před přednáškou ukradli pouze pro sebe.

Po této přednášce jsem se uvelebil na VIP místě a užíval si společnosti Ondreje Herce. Vzdělaného a zábavného džentlmena, jednoho z lidí, kterých si vážím pro jejich neuvěřitelný přehled a nadhled, nehledě na to, že jeho mluvený projev je nejenom velmi kultivovaný a srozumitelný, ale také věcný a zábavný zároveň.

Setmělo se a já jsem se oddělil, abych si užil povídání Šamana o blackoutech posledních let. Paradoxně jich většinu zapříčinil nadbytek proudu a ne jeho nedostatek. Perličkou bylo, že můj pokus zaznamenat přednášku v potemnělé místnosti byl sabotován zapnutým bleskem fotoaparátu. Druhý pokus bez stativu dopadl, jak vidíte na fotografii (viz fotka vpravo).

Nastala večerní zábava, kterou okořenilo nejenom karaoke, ale také hraní deskové hry v sokolovně. Zatímco karaoka patří k tomu nejhoršímu, co mohu předvést, hraní deskovky Hlášky také nepatřilo mezi moji nejsilnější zbraň (děkuji Filipovi G. za to, že mi umožnil se ctí se mu postavit). Nastala půlnoc a krevní oběh některých obohatil přítel alkohol. Následující zážitky tedyp odléhají autorově autocenzuře.

A co se dělo další dny? O tom vám, milí čtenáři, napíši snad příště (jakože zítra).

Váš Pechy