UKÁZKA: Joe Abercrombie, Nejlépe chutná za studena

Žoldnéři jsou skvělí: bojují, když jim řeknete a proti komu jim řeknete, a nechtějí za to nic víc, než peníze. A Monzcarro Murcatto a její bratr Benna jsou dva nejúspěšnější, nejpopulárnější a nejbohatší žoldnéři v Styrii... jenomže bohatí a populární žoldnéři už tak skvělá věc nejsou. Vlastně mohou být zatraceně nebezpeční a to je také důvod, proč jejich chlebodárce, styrský velkovévoda Orso, zařídí, aby o ně bylo postaráno. Jednou pro vždy.
Brzy se ale nejspíš na vlastní kůži přesvědčí, že to byla osudová chyba. Protože Monzcarro měla to štěstí - jen ona; její bratr bohužel nikoliv - že přežila dlouhý a osudový pád, který pro ni Orso připravil, a vyvázla jen s rozdrcenou pravou rukou, závislostí na opiu... a plánem, jak s pomocím ukrytého bohatství, spoustou ostrých zbraní, několika námezdných zabijáků a pevného odhodlání zabít sedm mužů, kteří byli v místnosti, kde byl její bratr zavražděn. Pokud možno tak drasticky, jak jen to bude možné. Vůbec nevadí, že to nebude hned - pomsta přece nejlépe chutná za studena.
Kniha byla nominována na British Fantasy Award v kategorii nejlepší román (The August Derleth Fantasy Award) za rok 2010. (anotace)

Soukromá pracovna vévody Orsy byla mramorová síň velikosti tržiště. Vysoká okna tu stála v řadě podél jedné ze stěn jako smělé procesí, všechna otevřená a vpouštěla dovnitř čerstvý větřík, který tahal za křiklavé závěsy a šustil jimi. Za nimi byla dlouhá terasa, která jakoby byla zavěšená ve vzduchoprázdnu, s výhledem na nejstrmější sráz z horského vrcholu.

Protější stěna sálu byla pokrytá obrovskými plátny s malbami nejpřednějších styrských malířů, zobrazujícími největší bitvy v historii. Vítězství Stolica, Haroda Velikého, Faranse a Verturia, všechna zvěčněná ve velkorysých tazích olejových barev. Poselství o tom, že Orso je posledním v linii královských vítězů, bylo těžké nepostřehnout, i když byl jeho praděd usurpátor a obyčejný zločinec.

Největší obraz ze všech byl přímo proti dveřím, přinejmenším deset kroků vysoký. Kdo jiný, než velkovévoda Orso? Byl usazený na vzpínajícím se oři, se zářivým mečem zdviženým do výšky, s pronikavýma očima upřenýma na vzdálený horizont a vybízel své muže do vítězné bitvy u Etrei. Umělec si nejspíš nebyl vědom toho, že Orso se nikdy nedostal k bitvě ani na padesát mil.

Ale líbivé lži vždycky přebijí nudnou pravdu, jak jí často sám říkal.

Samotný vévoda Talinsu seděl rozmrzele za stolem a vládl spíš perem, než mečem. Vedle něj stál vysoký, vyzáblý muž se zahnutým nosem a díval se před sebe stejně lačně, jako se sup dívá na žíznivé pocestné a čeká, až zahynou. Za nimi číhala něčí velká postava, ve stínu u zdi. Gobba, Orsův osobní strážce, chlap s krkem tlustým jako velký vepř. Princ Ario, vévodův nejstarší syn a dědic, se rozvaloval v pozlaceném křesle, aby byl otci hned po ruce. Měl jednu nohu křížem přes druhou, ledabyle držel pohár s vínem a na ironické, pohledné tváři měl nemastný neslaný úsměv.

„Tyhle žebráky jsem našel, jak se potloukají kolem,“ zvolal Foscar. „A tak jsem si řekl, že bych jim ukázal tvoji dobročinnost, otče!“

„Dobročinnost?“ Orsův pronikavý hlas se rozezněl rozlehlou síní. „Nejsem velkým příznivcem téhle pošetilosti. Udělejte si pohodlí, přátelé, hned se vám budu věnovat.“

„Jestli to není ta Caprilská řeznice,“ zamumlal Ario. „A taky její malý Benna.“

„Vaše Výsosti. Vypadáte dobře.“ Monza si pomyslela, že vypadá jako nanicovatý hejsek, ale nechala si to pro sebe.

„Ty taky, jako vždycky. Kdyby všichni vojáci vypadali jako ty, možná bych se sám nechal zlákat k nějaké té výpravě. Nová cetka?“ Ario líně mávl vlastní rukou ověšenou šperky k rubínu na Monzině prstu.

„Jenom co bylo po ruce, když jsem se oblékala.“

„Kéž bych u toho byl. Víno?“

„Takhle po ránu?“

Zadíval se očima se ztěžklými víčky k oknům. „Noc pořád ještě neskončila, co mě se týče.“ Jakoby pozdní vstávání bylo nějakým hrdinským činem.

„Já si dám.“ Benna už si naléval pohár. Nikdy nezůstával pozadu, když šlo o chvástání. Nejspíš bude do hodiny opilý a bude mít potíže, ale Monza už byla unavená tím, jak mu pořád dělá chůvu. Přešla kolem obrovského krbu, podpíraného vyřezávanými postavami Juvense a Kanediase, k Orsovu stolu.

„Podepište se tady a tady a tady,“ říkal ten vyzáblý muž a jeho kostnatý prst trčel nad dokumenty.

„Znáte se s Mauthisem, že?“ Orso vrhl kyselý pohled jeho směrem. „Muž, který mě drží na vodítku.“

„Váš ponížený služebník až za hrob, Vaše Excelence. Bankovní dům Valint a Balk souhlasil s další půjčkou na období jednoho roku, po níž bude muset s lítostí vyinkasovat úroky.“

Orso se ušklíbl. „Se stejnou lítostí, s jakou si mor vyžádá své mrtvé, řekl bych.“ Naškrábal ostrou kudrlinku posledního podpisu a odhodil pero. „Všichni musíme před někým pokleknout, že ano? Určitě svým nadřízeným vyřiďte mou nekonečnou vděčnost za jejich shovívavost.“

„To určitě učiním.“ Mauthis posbíral dokumenty. „Tím je naše jednání skončeno, Vaše Excelence. Musím se neprodleně vzdálit, pokud chci stihnout poslední loď do Westportu, která odplouvá s večerním odlivem—“

„Ne. Ještě tu chvíli zůstaňte. Musíme probrat ještě jednu záležitost.“

Mauthisův mrtvolný pohled sklouzl k Monze a pak zpátky k Orsovi. „Jak si Vaše Excelence přeje.“

Vévoda hladce vyklouzl ze své židle. „Takže tedy k veselejším záležitostem. Přinášíš nám přece radostné zprávy, viď, Monzcarro?“

„To ano, Vaše Excelence.“

„Ach, co bych si jen bez tebe počal?“ Co ho viděla naposledy, objevilo se mu v černých vlasech pár kovově šedých pramínků a snad i nějaké hlubší vrásky kolem koutků očí, ale ten dojem, že všechny a všechno bezvýhradně ovládá, byl stejně silný, jako vždycky. Naklonil se k ní, políbil ji na obě tváře a pak jí zašeptal do ucha, „Ganmark je sice docela dobrý vojevůdce, ale na chlápka, co cucá ptáky, nemá ani špetku smyslu pro humor. Tak pojď a povídej mi o svých vítězstvích pod širým nebem.“ Jednu ruku jí ovinul kolem ramen a vedl ji kolem šklebícího se prince Aria otevřeným oknem ven na terasu vysoko nad zemí.

Slunce se šplhalo nad obzor a rozzářený svět byl plný barev. Nebe už nebylo krvavé, ale zůstalo jasně modré, s bílými obláčky, které se šouraly vysoko nad pevností. Dole, na samotném dně závratné rokle, se lesnatým údolím vinula řeka. Podzimní listí bylo bledě zelené, ohnivě oranžové, světle žluté a ostře rudé a uhánějící voda se stříbřitě třpytila. Na východě lesy ustupovaly mozaice polí – čtverečkům zelených úhorů, úrodné černé půdy a zlatavé úrody. Ještě dál se řeka setkávala s šedivým mořem, rozvětvená do široké delty, přidušená ostrovy. Monza tak, tak dokázala rozeznat náznak malinkatých věží, domů, mostů a hradeb. Velký Talins, ne větší, než nehet na jejím palci.

Přimhouřila oči proti ostrému větru a odhodila si z tváře pár zabloudilých pramínků vlasů. „Tenhle pohled se mi nikdy neomrzí.“

„Jak by mohl? Proto jsem tuhle zatracenou věc nechal postavit. Tady můžu pořád jedním okem sledovat své záležitosti, jako má správný starostlivý rodič dohlížet na svoje děti. Zkrátka mít jistotu, že se jim při hraní něco nestane, chápeš?“

„Váš lid může být šťastný, že má tak dobrého a starostlivého otce,“ zalhala snadno.

„Dobrého a starostlivého.“ Orso se zamyšleně zamračil na vzdálené moře. „Myslíš, že takhle se o mně bude psát v letopisech?“

Monza to pokládala za sakramentsky nepravděpodobné. „Jak to říkal Bialoveld? ‚Historii píší vítězové.‘“

Vévoda jí stiskl rameno. „Tohle všechno a navíc pozorná čtenářka. Ario je poměrně ambiciózní, ale žádné hlubší porozumění. Překvapilo by mě, kdyby dokázal bez slabikování přečíst aspoň nápis na rozcestníku. Všechno, na čem mu záleží, jsou děvky. A boty. Má dcera Terez, ta zase přehořce naříká, že jsem ji provdal za krále. Vsadím se, ž kdybych jí za manžela nabídl velkého Euze, skuhrala by, že chce takového, co by líp vyhovoval jejímu postavení.“

Zhluboka si povzdechl. „Žádné z mých dětí mě nechápe. Můj praděd byl žoldák, jak víš. Fakt, ke kterému se moc rád nedoznávám.“ Ačkoli jí to říkal pokaždé, co se potkali. „Muž, který za svůj život neuronil jedinou slzu a na nohou nosil to, co bylo k mání. Bojovník nízkého původu, který v Talinsu získal moc díky pronikavému důvtipu stejně jako díky svému meči.“ Spíš otevřenou bezohledností a surovostí, podle verze, kterou slyšela Monza. „Jsme ze stejného těsta, ty a já. Vypracovali jsme se sami, z ničeho.“

Orso se narodil do nejbohatšího vévodství ve Styrii a nikdy v životě nemusel tvrdě pracovat, ale Monza se raději kousla do jazyka. „Prokazujete mi přílišnou čest, Vaše Excelence.“

„Menší, než si zasloužíš. Teď mi pověz něco o Borletě.“

„Slyšel jste o bitvě na Dlouhé stráni?“

„Slyšel jsem, že jsi rozprášila armádu Ligy osmi tak jako předtím u Krásného boru! Ganmark říká, že vévoda Salier byl proti tobě v přesile tří na jednoho.“

„Počet je na překážku, když jsou vojáci líní, nepřipravení a když je vedou samí idioti. Armáda sedláků z Borlety, příštipkářů z Affoie, sklářů z Visserine. Amatéři. Tábořili u řeky a mysleli si, že jsme kdovíjak daleko. Ani nepostavili dost hlídek. V noci jsme prošli lesy a za svítání jsme byli u nich. Ani si nestačili obléknout brnění.“

„Dokážu si představit Saliera, to tlusté prase, jak se valí ze své postele, aby utekl!“

„Útok vedl Spolehlivý. Brzy jsme je porazili a zmocnili se jejich zásob.“

„Ta zlatá kukuřičná pole zrudla krví, jak mi říkali.“

„Vlastně ani moc nebojovali. Desetkrát víc se jich utopilo v řece, jak se snažili uplavat, než kolik jich padlo v boji. Máme víc, než čtyři tisíce zajatců. Za některé už bylo zaplaceno výkupné, za některé ne. Některé jsme pověsili.“

„A moc slzí se při tom neuronilo, co, Monzo?“

„Moje ne. Jestli tak moc chtěli žít, měli se vzdát.“

„Tak jako to udělali v Caprilu?“

Podívala se Orsovi přímo do černých očí. „Tak jako to udělali v Caprilu.“

„Takže Borleta je v obležení?“

„Už padla.“

Vévodovi se rozzářila tvář jako malému chlapci v den narozenin. „Padla? Cantain se vzdal?“

„Když se jeho lid doslechl, že je Salier poražen, ztratili naději.“

„A lidé bez naděje jsou nebezpečná síla, dokonce i v republice.“

„Obzvlášť v republice. Lůza vytáhla Cantaina z paláce a pověsila ho na nejvyšší věži, otevřela brány a odevzdala se milosrdenství Tisíců mečů.“

„Cha! Zabitý stejnými lidmi, které se tak snažil chránit. To je ta vděčnost obyčejných lidí, co, Monzo? Cantain si měl vzít moje peníze, když jsem mu je nabízel. Bylo by to bývalo levnější pro nás oba.“

„Lidé se mohou přetrhnout, aby se stali vašimi poddanými. Vydala jsem rozkazy, aby byli ušetřeni, bude-li to možné.“

„Takže milosrdenství?“

„Milosrdenství a zbabělost je jedno a to samé,“ odsekla mu. „Ale vy chcete jejich půdu, ne jejich životy, viďte? Mrtví vás poslouchat nemohou.“

Orso se usmál. „Proč jen mí synové nevěnují mým lekcím takovou pozornost, jako ty? Naprosto souhlasím. Pověste jen vůdce. A Cantainovu hlavu nabodněte nad brány. Nic tak nepovzbudí poslušnost jako dobrý příklad.“

„Už hnije, spolu s hlavami jeho synů.“

„Skvělá práce!“ Pán Talinsu zatleskal, jako kdyby nikdy neslyšel krásnější hudbu, než jsou zprávy o hnijících hlavách. „A co zisk?“

Účty byly Bennova práce a ten teď přišel blíž a vytáhl z náprsní kapsy poskládaný papír. „Město jsme pročesali, Vaše Excelence. Každý dům jsme vybílili, každou podlahu rozkopali, každého člověka prohledali. Podle obvyklých pravidel, v souladu s podmínkami naší dohody.

Čtvrtina pro muže, který to najde, čtvrtina pro jeho kapitána, čtvrtina pro generály,“ a na to se hluboce poklonil, rozložil list papíru a podal ho Orsovi, „a čtvrtina pro našeho šlechetného zaměstnavatele.“

Orsův úsměv se ještě roztáhl, jak jeho oči přelétly po cifrách. „Buď požehnáno Pravidlo čtvrtin! Dost na to, abyste v mých službách ještě nějakou dobu setrvali.“ Postavil se mezi Monzu a Bennu, položil svou lehkou ruku každému z nich na rameno a vedl je otevřenými okny zpátky do síně. Ke kulatému stolu z černého mramoru uprostřed ní a k velké mapě, která na něm byla rozložená. Ganmark, Ario a Spolehlivec už se shlukli kolem ní. Gobba pořád postával ve stínu, mohutné paže založené na prsou. „Co s našimi někdejšími přáteli a nynějšími zavilými nepřáteli, proradnými obyvateli Visserinskými?“

„Pole kolem města byla vypálena téměř až k jeho branám.“ Monza rozsévala krveprolití po krajině jen několika mávnutími ruky. „Sedláci vyhnáni, dobytek pobit. Pro vypaseného vévodu Saliera to bude hubená zima a ještě hubenější jaro.“

„Bude se muset spolehnout na šlechetného vévodu Rogonta a jeho Ospriany,“ řekl Ganmark se slabounkým náznakem úsměvu.

Princ Ario se uchechtl. „Z Osprie vždycky přichází hodně řečí ale zřídka kdy nějaká pomoc.“

„Visserine už je připravena spadnout vám příští rok do klína, Vaše Excelence.“

„A s tím bude vyrváno z těla i srdce Ligy osmi.“

„Koruna Styrie bude vaše.“

Zmínka o trůnu roztáhla Orsův úsměv ještě víc. „A poděkovat za to musíme tobě, Monzcarro. Na to nezapomenu.“

„Nejenom mně.“

„Ta tvoje zatracená skromnost. Benna taky sehrál svou úlohu a náš dobrý přítel generál Ganmark a taky Spolehlivý, ale nikdo nemůže popřít, že tohle je tvoje práce. Tvoje odpovědnost, tvoje cílevědomost, tvoje bleskové jednání! Měla bys jet ve velkém triumfálním průvodu, jako hrdinové ve starověkém Aulcu. Měla bys projíždět ulicemi Talinsu a můj lid by ti házel květinové lístky jako poctu za tvoje mnohá vítězství.“ Benna se usmíval, ale Monza se k němu nedokázala připojit. Nikdy neměla blahopřání moc v oblibě. „Myslím, že by ti provolávali slávu mnohem hlasitěji, než ji kdy budou provolávat mým vlastním synům. Dokonce mnohem hlasitěji, než mně, svému právoplatnému pánu, kterému za tolik vděčí.“ Zdálo se, že Orsův úsměv uvadl a jeho tvář bez něj najednou vypadala ustaraně a smutně a ztrhaně. „Vlastně by ji provolávali na můj vkus až příliš hlasitě.“

Koutkem oka zahlédla nepatrný záblesk nějakého pohybu, ale stačilo to, aby instinktivně zvedla ruku.

Kolem ní se jí pevně obtočil drát, přitáhl jí ji pod bradu a přitlačil dusivě těsně ke krku.

Benna vyrazil k ní. „Mon—“ Zablýskl se kov, jak ho princ Ario bodl kordem do krku. Minul a zasáhl ho těsně pod uchem.

Krev začala rudě šplíchat na dlaždice a Orso opatrně odstoupil. Foscar otevřel ústa dokořán, vinný pohár mu vypadl z ruky a roztříštil se na podlaze.

Monza se pokusila zaječet, ale se sevřené průdušnice se jí vydralo jen zachroptění a vydala zvuk jako vřeštící prase. Volnou rukou zašátrala po jílci své dýky, ale někdo ji chytil za zápěstí a pevně ho držel. Spolehlivý Carpi se k ní těsně přitiskl zleva.

„Promiň,“ zašeptal jí do ucha, vytáhl jí kord z pochvy a zahodil ho na podlahu. Zařinčel a sklouzl se napříč síní.

Benna zavrávoral. Z úst mu kapaly krvavé sliny, jednou rukou si svíral stranu tváře a mezi bledými prsty mu prosakovala tmavá krev. Druhou rukou se snažil nahmatat svůj kord a Ario na něj zatím ochromeně zíral. Než mohl Benna nešikovně vytáhnout čepel o víc, než jednu stopu, generál Ganmark k němu přistoupil a bodl ho, hladce a přesně – jednou, dvakrát, třikrát. Tenká čepel zajížděla a zase vyklouzávala z Bennova těla a jediný zvuk, který bylo slyšet, byl jeho tichý dech v otevřených ústech. Napříč podlahou stříkala v dlouhých proudech krev a už mu začínala prosakovat v tmavých kruzích bílou košilí. Zavávoral dopředu, klopýtl o vlastní nohu a svalil se na zem. Napůl vytažený kord pod ním zaskřípal o mramorovou podlahu.

Monza byla jako struna, každý sval se jí chvěl, ale byla bezmocně uvězněná jako moucha v medu. Slyšela, jak jí Gobba námahou funí u ucha a jeho zarostlá tvář se třela o její. Cítila na zádech teplo jeho obrovitého těla. Cítila, jak se jí drát pomalu zařezává z obou stran do krku a na jedné straně pořád hlouběji do ruky, kterou měla pevně přitisknutou k hrdlu. Cítila, jak jí po předloktí řine krev a stéká jí za límec košile.

Jedna Bennova ruka se plazila po podlaze a snažila se na ni dosáhnout. O kousek se mu podařilo se nadzvednout a na krku mu vystoupily žíly. Ganmark se natáhl blíž a chladně mu probodl zezadu srdce. Benna se chvíli třásl a pak se svalil na zem a už se nepohnul. Na bledé tváři měl krvavou šmouhu. Zpod něj se vylévala tmavá krev a hledala si cestu prasklinami v dlaždicích.

„Tak.“ Ganmark se sklonil a utřel si kord zezadu o Bennovu košili. „To by bylo.“

Mauthis ho pozoroval a mračil se. Mírně zmatený, mírně roztrpčený a mírně znuděný. Jako kdyby přemýšlel nad řádkou čísel, která tak docela nesouhlasí.

Orso ukázal na tělo. „Zbav se ho, Ario.“

„Já?“ Princ ohrnul ret.

„Ano, ty. A ty mu můžeš pomoct, Foscare. Vy dva se musíte naučit, co je třeba udělat, aby byla zachována moc naší rodiny.“

„Ne!“ Foscar pozpátku zavrávoral. „Na tomhle se podílet nebudu!“ Otočil se a vyběhl ze síně. Podrážky jeho bot klapaly do mramorové podlahy.

„Ten hoch je měkký jako sirup,“ zamumlal Orso při pohledu na jeho záda. „Ganmarku, pomozte mu.“

Monziny vyboulené oči je sledovaly, jak táhnou Bennovo tělo dveřmi na terasu. Genmark, zamračený a pečlivý, ho vlekl za ruce a Ario ho vzal delikátně za jednu botu a nepřestával při tom klít. Druhá Bennova bota za nimi nechávala rudou cestičku. Vyzvedli ho nahoru na zábradlí a převalili ho na druhou stranu. A byl pryč.

„Eh!“ vyjekl Ario a zamával rukou. „Zatraceně! Vy jste mě škrábl!“

Ganmark se na něho klidně díval. „Omlouvám se, Vaše Výsosti. Vražda může být bolestivá záležitost.“

Princ se rozhlédl a hledal něco, do čeho by si mohl utřít zakrvácené ruce. Natáhl se po bohatých závěsech na oknech.

„Do toho ne!“ vyštěkl Orso. „To je kantské hedvábí, padesát za kus!“

„Tak do čeho?“

„Najdi si něco jiného, nebo si je nech krvavé! Někdy si říkám, jestli mi tvá matka o tvém původu nelhala, chlapče.“ Ario si roztrpčeně utřel ruce vpředu o košili, zatímco ho Monza pozorovala a tvář jí rudla nedostatkem vzduchu. Orso se na ni zamračil. Přes vlhkost v jejích očích a zašmodrchané, uvolněné vlasy byl jen jako rozmazaná černá postava. „Ona je ještě naživu? Co to vlastně provádíš, Gobbo?“

„Ten zkurvený drát se jí zachytil na ruce,“ sykl osobní strážce.

„Tak si vymysli něco jiného, jak to s ní skončit, hňupe.“

„Já to udělám.“ Spolehlivý jí jednou rukou vytáhl zpoza opasku dýku a druhou jí pořád ještě svíral zápěstí. „Vážně je mi to líto.“

„Tak to udělej!“ zavrčel Gobba.

Spolehlivý se rozmáchl rukou s dýkou a její čepel se zatřpytila v proužku světla. Monza dupla vší silou, která v ní zbyla, Gobbovi na nohu. Osobní strážce zavrčel, jeho ruka na drátu mírně povolila a ona si ho odtáhla od hrdla, zachroptěla a prudce se vytočila, když ji Capri bodl.

Dýka ji zdaleka nezasáhla tak, jak měla. Vnikla do ní v místě těsně pod spodním žebrem. Byla z chladné oceli, ale ona měla pocit, že pálí jako oheň, jako ohnivá čára, která se jí táhla od žaludku až do zad. Dýka projela skrz a její špička se zapíchla Gobbovi do břicha.

„Gah!“ Pustil drát a Monza do sebe zajíkavě nasála vzduch a začala zběsile řvát. Ohnala se po něm loktem a on zavrávoral. Spolehlivý ztratil oporu a jak z ní tahal dýku ven, nedopatřením ji upustil a zbraň spadla na podlahu. Jak po ní klouzala pryč, otáčela se kolem své osy. Monza ho kopla, ale minula rozkrok a trefila ho do boku. I tak sklpal jako nůž. Monza sevřela jílec dýky, kterou měl za opaskem, vytáhla mu ji z pouzdra, ale v pořezané ruce neměla cit a než do něj mohla zbraň zabodnout, chytil ji za zápěstí. Prali se o ni, zuby vyceněné a jak funěli, prskali jeden druhému do obličeje sliny. Potáceli se sem a tam, ruce lepkavé její krví.

„Zab ji!“

Ozvala se rána a ona měla v hlavě najednou plno světla. Podlaha jí třeskla o lebku a udeřila ji do zad. Plivala krev a zběsilý řev se z ní linul v dlouhém, táhlém zakrákání. Nehty se zarývala do hladké podlahy.

„Děvka podělaná!“ Podpatek Gobbovy velké boty jí přistál na pravé ruce a předloktím jí projela řezavá bolest. Zmučeně zalapala po dechu. Jeho bota jí nepřestávala drtit klouby, pak dlaň a nakonec zápěstí. Zároveň jí noha Spolehlivého narážela do žeber, znovu a znovu. Třásla se a kašlala. Její rozdrcená ruka se zkroutila a nepřirozeně se vytočila.

Gobbova podrážka na ni dosedla a vmáčkla ji do chladného mramoru, až se jí kosti rozštěpily na kousíčky. Zmítala se a nemohla se skoro nadechnout. Místnost se otáčela a vítězové z historických maleb se na ni šklebili.

„Ty jsi mě bodnul, ty starý hňupe! Bodnul jsi mě!“

„Sotva jsem tě škrábnul, tlusťochu! Měl jsi ji pořádně držet!“

„To já bych měl probodnout vás oba, budižkničemové!“ sykl Orsův hlas. „Tak už to skončete!“

Gobbova velká ruka se snesla dolů a popadla Monzu za krk. Snažila se ho zachytit levicí, ale dírou v boku a ranami na krku už z ní odešla všechna síla. Její bezvládné prsty mu jen rozmazaly po tučné tváři rudé šmouhy. Něco odtáhlo její paži a prudce jí ji zkroutilo za zády.

„Kde je Hermonovo zlato?“ ozval se Gobbův drsný hlas. „No, Murcatto? Co jsi udělala s tím zlatem?“

Monza se pokusila zvednout hlavu. „Polib mi prdel, kuřbuřte.“ Nebylo to možná moc chytré, ale zato od srdce.

„Žádné zlato nikdy nebylo!“ prskl na něj Spolehlivý. „Říkal jsem ti to, dobytku!“

„Tak aspoň tohle.“ Jeden po druhém Gobba vykroutil a stáhl znetvořené prsteny z jejích bezvládných prstů, které už začínaly otékat a silně fialovět, zohýbané a beztvaré jako zkažené jitrnice. „Hezký kámen,“ řekl, jak si prohlížel rubín. „A taky se mi zdá, že je toho hebkého těla škoda. Proč mi nedopřejete, abych si s ní trochu pohrál? Trvalo by to určitě jenom chvilku.“

Princ Ario se uchechtl. „Rychlost není vždycky důvod k hrdosti.“

„Proboha!“ Orsův hlas. „Nejsme zvířata. Shoďte ji z terasy, ať už je to za námi. Už tak jsem se zpozdil se snídaní.“

Cítila, jak ji vlečou a hlava se jí zvrátila. Sluneční paprsky byly jako nože. Zvedli ji ze země a boty na jejích bezvládných nohách zaškrábaly o kamennou podlahu. Modré nebe se otočilo. Vytáhli ji na zábradlí. Dech jí skřípal v nose a hruď se jí chvěla. Zmítala se a házela sebou. Její tělo se marně snažilo zachránit.

„Počkejte s ní ještě, ať mám jistotu.“ Ganmarkův hlas.

„Jak jistí si potřebujeme být?“ Přes zkrvavené vlasy před očima viděla rozmazaně Orsovu vrásčitou tvář. „Doufám, že to chápeš. Můj praděd byl žoldák. Válečník nízkého původu, který si vydobyl moc svým pronikavým důvtipem a stejně pronikavým mečem. Nemůžu připustit, aby moc nad Talinsem uchvátil další žoldák.“

Chtěla mu plivnout do tváře, ale všechno, co dokázala, bylo vyslintat si na bradu dlouhou krvavou slinu. „Polib s—“

A najednou letěla vzduchem.

Její rozervaná košile se vzdouvala a pleskala ji do pálící kůže. Převracela se, pořád dokola a svět se kolem ní točil. Modré nebe s cáry mraků, černé věže na vrcholku hory a šedivá skalní stěna se hnaly kolem ní a střídaly se s žlutozelenými lístky a třpytivou řekou, modrým nebem s cáry mraků a tak pořád dokola, rychleji a rychleji.

Studený vítr ji tahal za vlasy a burácel jí v uších, hvízdal mezi zuby spolu s jejím vyděšeným dechem. Viděla teď zřetelně každý strom, každou větev, každý lístek. Rychle se k ní blížily. Otevřela ústa, aby zaječela—

Větvičky po ní chňapaly, natahovaly se k ní a bičovaly ji. Nějaká silnější větev ji odrazila a roztočila. Všude kolem ní praskalo dřevo a drásalo ji a ona se do něj nořila, pořád níž a níž, až narazila do skály. Nohy se jí pod váhou padajícího těla zlomily a ramena nárazem na tvrdou zem praskla. Ale místo aby jí pukla hlava a mozek se rozstříkl po skále, jenom si roztříštila bradu o zkrvavený hrudník svého bratra, jehož roztrhané tělo bylo vklíněno mezi kořeny stromu.

A tak Benna Murcatto zachránil své sestře život.

Odrazila se od mrtvoly, ze tří čtvrtin v bezvědomí a kutálela se dolů po příkrém srázu. Převracela se a údy jí volně plácaly o zem jako rozbité panence. Kamení a kořeny a tvrdá zem ji otloukaly, bily a drtily jako kdyby ji roztloukala stovka kladiv.

Proletěla shlukem křoví a jeho trny ji mrskaly a drásaly. Kutálela se dolů po svažující se půdě v oblaku prachu a listí. Přepadla přes kořen stromu a narazila do skalky porostlé mechem. Pomalu z ní sklouzla a zůstala nehybně ležet na zádech.

„Ááááágggh…“

Kolem ní rachotilo kamení, větvičky a štěrk. Prach pomalu usedal. Slyšela vítr, jak skřípe ve větvích a šustí v listí. Nebo svůj vlastní dech, jak skřípe a šustí v jejím zhmožděném hrdle. Mezi černými stromy sem pronikaly sluneční paprsky a bodaly ji do jednoho oka. V tom druhém byla tma. Bzučely tam mouchy, poletovaly sem a tam a proplouvaly v teplém ranním povětří. Byla na dně strže spolu se zbytky z Orsových kuchyní. Bezmocně rozpláclá uprostřed hnijící zeleniny a pomejí a páchnoucích přebytků, které zůstaly z úžasných pokrmů za poslední měsíc. Vyhozená s odpadky.

„Áááággh…“

Rozedraný, nesmyslný zvuk. Skoro se za něj styděla, ale nedokázala ho přestat vydávat. Zvířecí hrůza. Šílené zoufalství. Sténání mrtvého v pekle. Její oko zoufale těkalo kolem. Viděla torzo své pravé ruky, beztvarý kus, fialová rukavice s krvavou rýhou na jedné straně. Jeden z prstů se lehce třásl. Jeho špička se třela o rozdrásanou kůži na jejím předloktí. To bylo přelomené v půli a ze zkrvaveného hedvábí trčel úlomek šedivé kosti. Nevypadala moc skutečně. Jako laciná divadelní rekvizita.

„Áááággh…“

Teď ji sevřel strach a s každým nádechem se stupňoval. Nemohla pohnout hlavou. Nemohla pohnout jazykem v ústech. Cítila ale bolest, která se jí zahryzávala do mysli. Strašlivá tíha, která na ni doléhala a drtila v ní každičkou část a byla pořád horší a horší.

„Ááágh .. ágg ..“

Benna byl mrtvý. Z chvějícího se oka jí vytékal pramínek vlhkosti a ona cítila, jak jí pomalu stéká po tváři dolů. Proč nebyla mrtvá ona? Jak to, že nebyla mrtvá? Rychle, prosím. Než se ta bolest ještě zhorší. Prosím, ať je to rychle.

„Ehh .. eh .. eh.“

Prosím, smrti.

Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.

Abercrombie, Joe: Nejlépe chutná za studena (Best Served Cold)
nakladatel: Polaris
překlad: Olga Machačová
obálka: Laura Brett
360 stran; paperback; 130 x 200
plánováno na 5. říjen 2010
Cena: 379 Kč