UKÁZKA: Bernard Werber, Tanatonauti

Anotace:

První kniha trilogie Tanatonauti.

TANATONAUT, -a m. (z řec. thanatos, smrt, a nautés, pův. lodivod): účastník letu na kontinent smrti.
1492: První kroky Kryštofa Kolumba na americké půdě.
1969: První kroky Neila Armstronga na Měsíci.
2062: První kroky tanatonautů na kontinentu mrtvých.
2068: První organizované zájezdy na onen svět.

Na počátku příběhu tanatonautů, dobyvatelů Ráje, je otázka stará jako lidstvo samo: Co se stane s člověkem po smrti? Tanatonauti se rozhodnou nalézt odpověď a vydají se prozkoumat poslední námi neprobádaný kontinent. Dostanou se za hranice naší představivosti, nahlédnou do snů a nepoznaných hrůz i slastí a octnou se v prostoru, kde rozluští záhady pronásledující nás odnepaměti...
Je jejich cesta uskutečnitelná? Jak asi dopadne? A co si s jejich poznatky člověk počne?
S udivujícím nadhledem, jejž mu zaručila vědecká erudovanost a rozsáhlé znalosti posvátných a tajných iniciačních textů hlavních náboženství a mytologií z nejstarších dob, s nezaměnitelným prozaickým talentem, který spočívá zejména ve schopnosti pojednat čtivě a odlehčeně i o těch nejvážnějších lidských problémech, a se zvláštním důrazem na individuální spirituální zkušenost vylíčil Bernard Werber v této knize, jak by mohla započít, proběhnout a vyústit tato nejfenomenálnější odysea všech dob.

Ukázka:

(Ukázka převzata z knihy vydané nakladatelstvím Euromedia Group, k. s., v roce 2009; přeložila Šárka Belisová.)

42. POSTUPNÉ SKLOUZNUTÍ KE ZLOČINU

Přibližně dva týdny jsem neměl o svém bývalém příteli profesoru Razorbakovi a jeho tanatotentononc žádné zprávy. Přiznám se, že jsem se v něm hrozně zklamal. Raoulovi, idolu mého dětství, se podařilo realizovat jeho fantastické představy, a já jsem z toho byl znechucený. Dokonce jsem uvažoval o tom, že bych ho udal policii. Pokud experimentuje se smrtí na lidských pokusných králících, bylo třeba ho zneškodnit.

Přesto jsem se toho ve jménu našeho dávného přátelství zdržel. Neustále jsem si opakoval, že jestli má podporu hlavy státu, jak tvrdí, nepochybně je schopen poskytnout adekvátní záruky.

„Potřebujeme vás,“ řekla mladá zdravotní sestra. Tahle věta mě pronásledovala. V čem by mě mohli potřebovat na to, aby zabíjeli lidi? Trochu kyanidu nebo jedu na krysy, a je to! Já jsem složil Hippokratovu přísahu a jedním z hlavních pravidel mého povolání bylo zachraňovat životy, ne je zkracovat.

Když mi Raoul zase zavolal, chtěl jsem mu říct, že o něm a jeho pokusech nikdy nechci slyšet ani slovo, ale zabránilo mi v tom snad naše dávné přátelství, snad slova té zdravotní sestry, která mi stále zněla v uších.

Navštívil mě v mé garsonce. Vypadal, jako kdyby ještě víc zestárl, a z pohledu se mu dala vyčíst nervozita. Určitě několik nocí nespal. Jednu od druhé si zapaloval tenké eukalyptové cigarety a z každé jen několikrát potáhl.

„Michaeli, neodsuzuj mě.“

„Já tě neodsuzuju. Jenom se tě snažím pochopit, a nejde mi to.“

„Co záleží na nějakém Razorbakovi. Nejdůležitější je ten projekt. Přesahuje životy jednotlivců. Je výzvou hodnou naší generace. Šokuju tě, ale všichni průkopníci své současníky šokovali. Rabelais, žoviální spisovatel Rabelais se v noci vydával na hřbitovy a vyhrabával mrtvoly, aby na nich studoval anatomii a napomohl tak vývoji medicíny. V té době se takové chování považovalo za zločin. Ale právě díky němu pak tehdy pochopili fungování krevního oběhu a díky transfúzím zachránili lidské životy. Michaeli, kdybys tenkrát žil a kdyby tě Rabelais požádal, abys mu pomohl při jeho nočních výpravách, co bys mu odpověděl?“

Jeho otázku jsem zvažoval.

„Souhlasil bych,“ odpověděl jsem. „Souhlasil bych, protože jeho pacienti už byli mrtví… Ale ti tvoji slavní tanatonauti, Raoule, nejsou nic jiného než pokusní králíci a jsou živí! A všechny tvoje manipulace mají za cíl jen to, že je za života pošleš na věčnost. Pletu se snad? Ano, nebo ne?“

Raoul si svýma dlouhýma neklidnýma rukama pohrával se zapalovačem. Nevyšlehl žádný plamen. Buď se mu příliš třásly ruce, nebo měl opotřebovaný kamínek.

„Nepleteš se,“ řekl a ovládal se. „Zpočátku jsme měli k dispozici pět tanatonautů a dva už zemřeli. Přitom úplně hloupě, prostě jen proto, že nejsem doktor a nedokázal jsem je oživit. Vím, jak připravit sviště k hibernaci a jak je pak přivést zpátky k životu, ale pokud jde o lidi, nedokážu to. Nevím, jak se mají dávkovat anestetika. Chci učinit přítrž těm malérům, a tak jsem tě zavolal na pomoc, tebe a tvůj rozum, který se vyznačuje bohatou představivostí i důvtipností.“

Podal jsem mu zápalky.

„Dávat lidem anestezii je samozřejmě moje povolání. Dostávat je do kómatu je něco úplně jiného.“

Vstal a přešel po místnosti.

„Přemýšlej. Inovuj! Potřebuju tě, Michaeli. Jednou jsi mi řekl, že s tebou můžu vždycky počítat. A ten den přišel. Potřebuju tě, Michaeli, a žádám tě o pomoc.“

Samozřejmě jsem měl chuť mu pomoct. Jako za starých dobrých časů. On a já proti pitomcům. Ale tentokrát jsme proti sobě žádné pitomce neměli. Šlo o to čelit něčemu studenému a neznámému, co se nazývá smrt. Jenom při zmínce o ní se lidé křižovali. A on posílá na onen svět nebohé nešťastníky, kteří se na něj spolehli. Z čiré zvědavosti. Aby si vyřešil své problémy s otcem. Aby uspokojil svou pýchu průzkumníka nového světa. Raoul, „můj přítel Raoul“, chladně vraždí lidi, kteří mu nijak neuškodili… Zabíjí je jménem vědy. Všechno ve mně křičelo: Je to blázen! Chyťte blázna!

Díval se na mě s láskou velkého bratra k mladšímu.

„Znáš čínské přísloví: ,Tomu, kdo se ptá, hrozí, že bude vypadat pět minut hloupě, a ten, kdo se neptá, zůstane hloupý celý život‘?“

Použil jsem jeho prostředky.

„Existuje jedna známější věta, tentokrát hebrejská: ,Nezabiješ svého bližního.‘ Je to jedno z Deseti božích přikázání. Najdeš to v bibli.“

Přestal chodit sem a tam a pevně mě chytil za zápěstí. Jeho pavoučí ruce byly vlažné a navlhlé. Zabodl zrak do mých očí, aby mě snadněji přesvědčil.

„Mělo by se přidat jedenácté přikázání: ,Nezemřeš v nevědomosti.‘ Bude tam muset jít pět, deset, padesát lidí, to připouštím. Ale když jde o takovou věc! Jestli uspějeme, budeme konečně vědět, co je smrt, a lidé se jí přestanou bát. Všichni ti chlápci v teplákových soupravách, které jsi viděl v naší laboratoři, jsou vězňové, jak víš, a všichni jsou dobrovolníci. Pečlivě jsem je vybral. Všichni mají jednu věc společnou – byli odsouzeni na doživotí a napsali prezidentovi žádost o znovuzavedení trestu smrti, aby nemuseli hnít do konce života v žaláři. Mluvil jsem s pěti desítkami z nich. Zapamatoval jsem si ty, co mi připadali upřímní v tom, že si přejí vzdát se života, tak se jim jejich osud hnusil. Řekl jsem jim o projektu ,Ráj‘. Okamžitě se pro něj zapálili.“

„Protože jsi je oklamal,“ řekl jsem a pokrčil rameny. „To nejsou vědci. Oni nevědí, že jim z 99,999 procenta hrozí, že je tvé pokusy budou stát krk. I oni se bojí smrti, i když tě ujišťují o opaku. V posledním okamžiku mají strach všichni!“

Stiskl mě ještě silněji. Působil mi bolest a vůbec si neuvědomoval, že se mu usilovně snažím vymanit.

„Neoklamal jsem je. Nikdy. Vědí, co všechno se může stát. Vědí, že jich spousta umře, než se jednou někomu z nich podaří vrátit po NDE vyvolané úmyslně. Člověk, kterému se to povede, bude opravdový průkopník. Uskuteční první krok při dobývání světa mrtvých. V podstatě je to jako loterie, spousta těch, kdo prohrají, proti jednomu vítězi…“

Opět se posadil, zmocnil se lahve whisky, kterou jsem postavil spolu s pohárky na nízký stolek, a nalil si plnou sklenici alkoholu. Mými zápalkami oživil jednu ze svých tenkých cigaret.

„Michaeli, dokonce i ty a já jednou umřeme. A těsně před smrtí, se zamyslíme, jak jsme naložili se svým životem. Tím spíš bychom se měli pokusit o něco originálního! Prošlapejme druhým cestu. Když neuspějeme, budou pokračovat další. Tanatonautika je teprve v plenkách.“

Taková umíněnost mě ohromila.

„Stanovil sis nereálný úkol,“ povzdychl jsem si.

„Totéž řekli Kryštofu Kolumbovi, když tvrdil, že dokáže postavit vejce na špičku.“

Hořce jsem se usmál.

„Za daných okolností to bylo snadné. Stačilo poklepat na základnu vejce.“

„Ano, ale on na to přišel jako první. Poslyš, předložím ti problém, který ti bude připadat stejně nesplnitelný, jako bylo ve své době Kolumbovo vejce.“

Vytáhl z kapsy u vesty notýsek a tužku.

„Dokázal bys nakreslit kruh včetně jeho středového bodu jedním tahem?“

Aby mi pomohl lépe si představit kýžený obrazec, sám nakreslil kruh a uprostřed něho bod.

„Udělej totéž, ale jedním tahem,“ nařídil.

„To je nemožné, a ty to dobře víš!“

„O nic těžší než postavit vejce na špičku tak, aby se nepřekulilo. O nic těžší než dobýt kontinent mrtvých.“

Když jsem zkoumal kruh a bod uprostřed, zatvářil jsem se pochybovačně.

„Máš opravdu řešení?“

„Ano a okamžitě ti to dokážu.“

To byla přesně chvíle, kterou si vybral mu milý bratr Conrad, aby se bez výstrahy objevil v mém bytě. Dveře byly odemčené, a on se samozřejmě ani nenamáhal zaklepat.

„Zdravím vespolek!“ spustil vesele.

Nepřál jsem si pokračovat v hovoru před tím kreténem. Pokusil jsem se udělat definitivní tečku za naší choulostivou debatou.

„Raoule, je mi líto, ale ten obchod, co mi nabízíš, mě nezajímá. Pokud jde o tvůj problém, neexistuje žádný způsob, jak ho vyřešit, leda by se podvádělo.“

„Malověrný člověče!“ zvolal sebejistě.

Hodil na stolek vizitku a dodal:

„Kdybys změnil názor, najdeš mě na tomhle čísle.“

Po téhle finální sarkastické poznámce bez pozdravu zmizel.

„Připadá mi, že to individuum odněkud znám,“ poznamenal bratr.

Raději jsem změnil téma.

„Tak co, Conrade,“ začal jsem žoviálně, jako kdybych byl rád, že ho zrovna vidím. „Tak co, Conrade, jak se vede?“

Rozpovídal se a nebyl k zastavení. Jeho řeči mě předem nudily. Moc dobře jsem věděl, jak se Conradovi daří. Dělal v importu-exportu „všeho, co lze nacpat do kontejnerů“. Zbohatl. Oženil se. Měl dvě děti. Vlastnil nádherný korejský sportovní vůz. Hrál tenis. Navštěvoval debatní salony a ve své společnici měl zároveň i milenku.

Conrad potěšeně vyprávěl poslední epizody ze svého šťastného života. Podařilo se mu získat mistrovské obrazy za směšně nízkou cenu, koupil na bretaňském pobřeží velký dům, a pokud bych měl chuť pomoct mu ho nově vytapetovat, jsem tam srdečně vítám. Jeho děti ve škole excelují.

Nasadil jsem dobrácký úsměv. Ale ještě dvě nebo tři podobné dobré zprávy, a stěží ovládnu rostoucí touhu vrazit mu pěstí do obličeje. Nic člověka nerozčílí víc než štěstí druhých. Hlavně když slouží jako odměrka vašeho vlastního nezdaru…

Matka mi telefonovala třikrát až čtyřikrát týdně.

„No tak, Michaeli, kdy mi i ty oznámíš něco hezkého? Už je nejvyšší čas, abys uvažoval o založení rodiny. Podívej se na Conrada, jak je šťastný.“

Má matka se ostatně nespokojila tím, že mě postrkovala do ženění. Ona rovnou jednala. Kdysi jsem ji překvapil, když právě sepisovala inzerát k seznámení za účelem sňatku, který se rozhodla uveřejnit v jedněch novinách: „Významný lékař, bohatý, inteligentní, pohledný a duchovně založený, hledá ženu na stejné úrovni.“ Alespoň v tomto duchu její text vyzníval. Rozzuřil jsem se.

Zatímco jsem byl posedlý záhadou kruhu a jeho středu, Conrad dál vystavoval všechny detaily svého štěstí. Podrobně popisoval každou místnost svého panského sídla v Bretani a vysvětloval, jak vzal na hůl domorodce a dostal ho za čtvrtinu odhadní ceny.

Ach, ten nadřazený úsměv! Čím víc mluvil, tím víc jsem v jeho hlase rozeznával soucit. Chudák Michael, myslel si, studoval tolik let, aby se pak nakonec dočkal smutného, bídného samotářského života.

Je pravda, že můj život v té době nebyl žádná sláva.

Byl jsem svobodný a žil jsem sám ve své garsonce v ulici Réaumur. Samota mě tížila víc než co jiného a už jsem ani nenacházel uspokojení v práci. Ráno jsem šel do nemocnice, prohlédl si záznamy pacientů čekajících na operaci, připravil si své prostředky, píchal injekce a pozorně sledoval obrazovky.

Naštěstí jsem jakožto anesteziolog nikdy nezažil nehodu, ale můj život velekněze v bílém plášti ani zdaleka neodpovídal všem příslibům někdejší krátké návštěvy nemocnice Svatého Ludvíka. Sestřičky nebyly pod pracovní uniformou nahé. Některé z nich byly sice povolné, ale odevzdávaly se jen v naději, že se provdají za lékaře, aby mohly konečně přestat pracovat.

Mé povolání mi nakonec přineslo jen samá zklamání.

Netěšil jsem se úctě svých nadřízených ani podřízených a moji kolegové se ke mně nehlásili. Byl jsem jen dodaná součástka soustrojí s přesně stanovenou funkcí. Přivezeme ti pacienta, ty mi ho uspíš, já ho odoperuju a jde se na dalšího. Bez dalších řečí…

Conrad plkal a plkal, a já jsem si říkal, že by mělo existovat něco jiného než můj současný život a jeho takzvané štěstí. Určitě ještě existuje nějaká alternativa.

A jak nakreslit kruh a jeho středový bod jedním tahem? To je nemožné, zhola nemožné.

Byl jsem nešťastný a Raoul odešel a odnesl si s sebou své šílenství, svůj zápal, své dobrodružství. Mě zanechal napospas mé samotě a mému znechucení.

Na nízkém stolku svítila jeho vizitka jako přelud.

Kruh a bod uprostřed… Nemožné!

43. BUDDHISTICKÁ FILOZOFIE

Co si myslíte, milí žáci, kdo je největší?

Vody širého oceánu nebo slzy, jež jste prolili, když jste bloudili na své dlouhé pouti a spěchali jste ze svých nových zrození do nových smrtí,

spojeni s tím, co jste nenáviděli,

odloučeni od toho, co jste milovali?

Tak jste po dlouhé věky trpěli strádáním, neštěstím, bolestí a krmili hřbitovy,

dost dlouho, aby vás znavil život,

dost dlouho, abyste si přáli tomu všemu uniknout.

Buddhova řeč

Výňatek z doktorské práce Francise Razorbaka nazvané Smrt, ta velká neznámá

44. UŽ JE TO TADY

Bylo třeba ještě několika týdnů drobné podrážděnosti, drobného ponižování a nezměrné nudy, abych se rozhoupal ve prospěch Raoula a jeho šílenství.

Nemalou roli v tom sehrály matčiny vytrvalé telefonáty a bratrovy nepředvídané návštěvy. Přidejte si k tomu mírné milostné zklamání (jedna kolegyně z práce odmítla mé dvoření a nakonec začala chodit s jedním debilním stomatologem), absenci knihy, která by mě vzpružila, a pochopíte, že jsem byl zralý pro Fleury-Mérogis.

K tomu rozhodnutí mě však nedohnalo žalostné nahromadění zklamání, ale jedna zcela zkřehlá stará paní, která čekala na rozhodující operaci.

Stál jsem tam s injekční stříkačkou v ruce, když vtom za mnou přišla jedna asistentka a upozornila mě, že chirurg není připravený. Věděl jsem, co to znamená. Ten mamlas si to kvůli relaxaci právě rozdává v šatně se sestrou. Jakmile s tím skotačením skončí, můžu svou pacientku uspat, aby jí odstranil nádor na močovém měchýři, s nadějí jedna ku dvěma, že se pak probere.

Bylo to tak… ubohé! Po pěti tisících letech civilizace se dopracujeme k tomu, že musíme trpělivě čekat na ejakulaci nějakého chirurga, abychom se o pět minut později pokusili zachránit život jedné nemocné!

„Proč se smějete?“ zajímala se ta stará paní.

„To nic. To je od nervů.“

„Váš smích mi připomíná, jak se smával můj manžel před tím, než zemřel. Ráda jsem poslouchala jeho smích. Odešel na rupturu výdutě. Měl štěstí. Nezažil, jaké to je, když člověk přichází o fazónu. Zemřel… zdráv.“

Její smích zazvonil jako pohřební rolnička.

„Díky téhle operaci konečně odejdu za ním.“

„Co to povídáte! Doktor Leveau je eso.“

Babka zavrtěla hlavou.

„Vážně počítám s tím, že tu zůstanu. Už mě nebaví žít sama. Chci za svým manželem. Tam nahoru. Do Ráje.“

„Věříte, že je nějaký Ráj?“

„Samozřejmě. Bylo by strašné, kdyby tímhle životem všechno skončilo. Nutně musí někde existovat něco ,po životě‘. Tam se shledám se svým Andrém. Tam nebo v nějakém jiném životě, to je mi jedno. Tolik jsme se milovali a tak dlouho!“

„Takhle nemluvte. Doktor Leveau vám vaše bebíčko vyléčí.“

Vykřikl jsem to s o to menším přesvědčením, že jsem byl několikrát svědkem nekompetentnosti dotyčného lékaře.

Upřeně se na mě zadívala očima milujícího věrného psa.

„To bych se pak musela rychle vrátit úplně sama se svými vzpomínkami do svého příliš velkého bytu… To by byla hrůza!“

„Ale život je přece jen…“

„Pitomý přechodný pobyt, co? Bez lásky je život jako slzavé údolí.“

„Ale není jenom láska, taky je…“

„Co? Květiny, ptáčci? Takové hlouposti! V mém životě byl jenom André a já žila jen pro něho. Takže tahle věc s mým močovým měchýřem, to je šance!“

„Vy nemáte děti?“ zeptal jsem se.

„Ale ano. Už se nemůžou dočkat dědictví. Po operaci vám jistě zavolají, pane doktore. Aby věděly, jestli si můžou okamžitě objednat nové auto, nebo jestli budou nuceni ještě chvíli počkat.“

Naše pohledy se setkaly. Slova mi pak přicházela na rty sama od sebe.

„Víte, jak nakreslit jedním tahem kruh se středovým bodem?“

Vyprskla smíchy.

„To je otázka! Tohle všechno se učí v mateřské.“

Na použitém papírovém ubrousku mi ukázala, jak postupovat. Byl jsem u vytržení. Bylo to tak samozřejmé, že mě tohle řešení přirozeně ani nenapadlo.

Stařenka na mě pobaveně zamrkala. Patřila k lidem schopným chápat, jaký význam jsem asi přikládal nicotnostem tohoto druhu.

„Stačilo na to pomyslet,“ řekla.

Když jsem to konečně pochopil, napadlo mě, že Raoul je skutečně génius. Génius schopný nakreslit kruh a jeho střed jedním tahem možná mohl pohrdat smrtí…

Vtom vstoupili do místnosti dva svalnatí antilští sanitáři a tlačili před sebou vozík s

nástroji. Za nimi kráčel rozpustilý chirurg.

O pět hodin později se paní odebrala na věčnost. Leveau vztekle odhodil průhledné gumové rukavice. Nadával. Mohlo za to zchátralé vybavení, nemoc, s jejímž léčením se příliš otálelo, a samozřejmě smůla…

„Co kdybychom si spolu zašli na pivo?“ navrhl mi.

Zazvonil telefon. Jak se dalo čekat, byly to stařenčiny děti. Okamžitě jsem zavěšil. Má ruka už pátrala v kapse po Raoulově vizitce.

45. UČEBNICE DĚJEPISU

Kdy přesně vzniklo tanatonautické hnutí, se neví. Podle některých historiků šlo původně o skupinku přátel, kteří toužili provést zcela nový experiment. Podle jiných pramenů měli první tanatonauti jen čistě ekonomickou motivaci. Chtěli se rychle obohatit a přivedli na svět novou módu.

Učebnice dějepisu pro 3. ročník prvního stupně

46. JDE SE NA VĚC

Uvědomoval jsem si, že mi Raoul nabízí, abych se stal komplicem jeho budoucích zločinů. Zločinů páchaných ve jménu vědy nebo bůhvíjakých snů o dobytí onoho světa.

Myšlenka posílat lidi na smrt z čisté zvědavosti mě šokovala stále stejně, ale současně všechno ve mně usilovalo o něco, co by dalo mému životu trochu šťávy.

Než jsem se rozhodl, obrátil jsem se přece jen na tři mince v hodnotě dvou franků. Raoulovu metodu jsem ještě vylepšil tím, že jsem používal nikoli jednu, ale tři mince. Tak jsem dosahoval odstíněnější odpovědi. Panna – panna – panna značilo: naprosto ano. Panna – panna – orel: spíš ano. Orel – orel – panna: spíš ne. Orel – orel – orel: vůbec ne.

Mince létaly vzhůru, aby se zeptaly nebe. Pak jedna po druhé přistály na zemi.

Panna – panna – orel: spíš ano.

Vzal jsem do ruky telefon. Ještě tentýž večer mi Raoul s nadšením dlouze popisoval svůj projekt. V mé garsonce mu ruce poletovaly nad hlavou jako dva šťastní holubi.

Opájel se slovy.

„Budeme první! Dobudeme ten ,bájný kontinent‘!“

Bájný kontinent proti Hippokratově přísaze. Pokusil jsem se o poslední čestný souboj. Kdyby někdy později došlo na nejhorší, vždycky bych se mohl ubezpečovat, že mě k tomu Raoul donutil.

Použil další argumenty:

„Galileovi taky nadávali do bláznů.“

Po Kolumbovi Galileo Galiei! Ten nebohý Galileo rozhodně poslouží jako alibi spoustě třeštících výmyslů. Ten kousek s Galileem byl opravdu praktický…

„Dobrá, Galilea považovali za blázna, a přitom byl naprosto duševně zdráv. Ale kolik bylo na jednoho nespravedlivě obviněného Galilea skutečných pomatenců?“

„Smrt…,“ spustil.

„Smrt mám před očima v nemocnici denně. Lidi chcípají, a vůbec nevypadají jako tanatonauti. Po několika hodinách začnou zapáchat, údy začne postihovat mrtvolná ztuhlost. Smrt smrdí. Je to hromada odumírajícího masa.“

„Tělo hnije, duše se vznese,“ zhodnotil kamarád filozoficky.

„Ty víš, že jsem zažil kóma, ale nevznesl jsem se.“

Zatvářil se sklíčeně.

„Milý Michaeli, tys nikdy neměl štěstí.“

Měl jsem Raoulovi připomenout, že vím moc dobře, proč se zajímá o smrt. Pořád to bylo o jeho otci a té jeho sebevraždě. Spíš než ten projekt „Ráj“ by potřeboval dobrou psychoanalýzu. Ale panna – panna – orel, už jsem se rozhodl.

„Dobře, vraťme se k věci. Už jsi mi vyprávěl, že jsi prošvihl první dva vzlety kvůli špatnému dávkování anestetik. Co jsi vlastně použil na vyvolání kómatu?“

Jeho tvář rozsvítil široký úsměv. Sevřel mě v náruči jako dřív. Rozesmál se. Věděl, že zvítězil.

47. ČÍNSKÁ FILOZOFIE

Chceš se naučit dobře žít? Nejdřív se nauč umřít.

Konfucius

Výňatek z doktorské práce Francise Razorbaka nazvané Smrt, ta velká neznámá

48. AMANDINE JE TAK HEZKÁ

Víčka sličné sestry se sklopila přes tmavomodré oči, ale její mlčení mi tentokrát připadalo jako tiché blahopřání.

Měl jsem pocit, jako bych ji znal kdovíjak dlouho, tolik se podobala Grace Kellyové z Hitchcockova filmu Okno do dvora. Samozřejmě byla mnohem krásnější.

V hangáru Fleury-Mérogis vypadali všichni, že mě rádi vidí. Přítomnost lékaře, navíc ještě anesteziologa, musela uklidňovat jak mužstvo, tak budoucí sebevrahy.

Představování se ujal Raoul. Sestra slyšela na jméno Amandine, budoucími tanatonauty byli Clément, Marcellin a Hugues.

„Na začátku jsme měli k dispozici pět tanatonautů,“ připomněl mi náš kapitán. „Dva zemřeli na chybu v dávkování léků. V anestezii nelze improvizovat. Takže vítej mezi nás!“

Všichni tři vězňové v teplákách mě pozdravili a podezřívavě si mě změřili.

Raoul mě odtáhl k laboratorní desce a svým baňkám.

„Budeš se učit současně s námi. Všichni společně pronikáme na neznámé území. Nemáme žádné předchůdce. Jsme jako první lidé, kteří kdysi vkročili na půdu Ameriky nebo Austrálie. Na nás je, abychom objevili svou ,Novou Austrálii‘ a vztyčili tam své vlajky!“

Profesor Razorbak opět zvážněl. Vášnivý zápal pro práci nahradilo v jeho očích čiré šílenství.

„Ukažme doktoru Pinsonovi, jak postupujeme při kómatu,“ navrhl.

Marcellin, nejmenší z dobrovolníků, se bez zaváhání usadil na omšelém zubařském křesle. Zdravotní sestra mu přičinlivě připojovala k hrudi a čelu elektrody, nejrůznější detektory teploty, vlhkosti, rychlosti pulzu. Všechny ty dráty byly spojené s obrazovkami, na nichž běhaly zelené čáry.

Tu scénu jsem se zájmem sledoval.

„Sundejte všechny ty krámy.“

Hotovo. Byl jsem adresátem jejich bujných představ. Zkoumal jsem obsah laboratorní desky, poliček nad ní, luštil etikety a přemýšlel o tom, jaká směs by byla na vyvolání kómatu nejvhodnější.

Solný roztok na roztažení žil, thiopental k anestezii a chlorid draselný na zpomalení srdeční činnosti…

Některé americké státy kdysi tuto metodu v anestezii upřednosťovaly před kyanidem nebo elektrickým křeslem při popravách odsouzených k smrti. Já sám jsem doufal, že při rozpuštění dostatečného množství chloridu draselného se srdeční činnost sníží, a přitom nezastaví, což by mohlo umožnit pomalý sestup do kómatu, pokud možno kontrolovatelný mozkem.

A mnou…

S pomocí Raoula a všech tří zbývajících kandidátů na tanatonauty jsem vyrobil dostatečně vynalézavé zařízení – malý stojan z plastu dvacet centimetrů vysoký, na nějž jsem zavěsil ve velké lahvičce solný roztok, v jiné, menší, thiopental a konečně chlorid draselný. Ke kohoutkům od hadiček jsem připojil zařízení s elektrickým časovým spínačem, aby byla každá látka uvolněna v okamžiku, který budu považovat za nejpříhodnější. Dávka thiopentalu se uvolní pětadvacet vteřin po injekci solného roztoku a o tři minuty později chlorid draselný. To vše bude podáno prostřednictvím jediné hadičky, do níž vyústí všechny ostatní, zakončené jedinou dutou jehlou.

Tento celek chemické sestavy jsem pojmenoval booster. Tanatonaut ho sám spustí zmáčknutím elektrického přerušovače ve tvaru hrušky, který uvede do chodu časový spínač. Bezděčně jsem právě vynalezl první „přístroj na smrt“, určený k oficiálnímu dobytí země mrtvých. Myslím, že momentálně se nachází ve Smithsonian Institute ve Washingtonu.

Svou obratností a sebejistotou jsem udělal na přítomné dojem. Raoul měl pravdu. Každý technický problém má technické řešení. Já jsem za svou spokojenost vděčil především přerušovači. Nebudu mít spínací knoflík, a tedy ani přímou odpovědnost. Nechtěl jsem být za kata.

Účastník pokusu sám rozhodne o okamžiku svého odchodu a v případě nezdaru to bude jen o sebevraždu víc.

Poprosil jsem Amandine, aby Marcellinovi napíchla žílu. Jistým pohybem píchla tanatonauta do ohbí lokte a zavedla mu silnou jehlu tak šikovně, že se mu tam zaperlila jen jediná kapička krve. Muž se ani nezašklebil.

V tu chvíli jsem vložil Marcellinovi do vlhké dlaně hrušku elektrického spínače a poté mu vysvětlil:

„Až stisknete knoflík, uvedete tím do chodu elektrickou pumpu.“

V jednom okamžiku jsem málem řekl: „Uvedete tím do chodu svou smrt.“

Marcellinovi se objevil na tváři chápavý výraz, jako kdybych mu vysvětloval mechaniku u automobilového motoru.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se ho Raoul.

„Nachlup. Mám k doktorovi naprostou důvěru.“

Snažil jsem se nedovolit, aby mě ovládlo třeštění, způsobující, že byl Raoul tak nervózní.

„A co pak?“ zeptal se.

Upřeně se na mě díval pohledem naivního dítěte, jež se ze všech sil upíná k existenci Ježíška, naději, že uvidí zlaté prasátko a vyhraje trojsázku.

Zapletl jsem se.

„Totiž, ehm…“

„Nic si z toho nedělejte, pane doktore. Pak budu improvizovat.“

Spiklenecky na mě mrkl.

Statečný chlapík. Dokonce mě chtěl ušetřit odpovědnosti. Věděl, že jde vstříc nepřekonatelným překážkám, a tak mě chtěl uchránit všech malérů, k nimž mohlo dojít. V jednom okamžiku jsem měl chuť mu říct: „Co nejrychleji uteč, dokud je ještě čas.“ Ale vyřešil to Raoul, když si všiml mých rozpaků.

„Výborně! Výborně, Marcelline. Správná řeč!“

Všichni jsme mu zatleskali.

Čemu jsme tleskali? Nevím… Možná mému zařízení, „boosteru otevírajícímu cestu do země mrtvých“, možná Marcellinově odvaze, třeba i krasavici Amandine, která tady neměla co dělat. Je pravda, že taková panenka by měla dělat manekýnu. Napomáhání úkladné vraždě, takové povolání opravdu nemá budoucnost.

„Nyní přistoupíme k vypuštění duše…,“ slavnostně prohlásil Raoul.

A uhasil cigaretu.

Marcellin se usmíval jako sváteční horolezec, který se chystá v nových naleštěných polobotkách zaútočit na Mount Everest. Pokynul nám na pozdrav způsobem, který neměl nic společného s loučením odsouzence. Všichni jsme mu odpověděli povzbudivým úsměvem.

„No tak šťastnou cestu!“

Amandine přikryla našeho turistu chladicí dekou, zatímco já jsem přistoupil k posledním úpravám v nastavení počítačů.

„Připraven?“

„Připraven!“

Amandine pustila videokameru, která filmovala scénu. Marcellin se pokřižoval. Zavřel oči a začal pomalu odpočítávat: „Šest… pět… čtyři… tři… dva… jedna… Start!“

Pak velmi silně stiskl spínač.

49. MAYSKÁ MYTOLOGIE

U Mayů znamenala smrt odchod do Pekla, nazývaného Mitnal. Tam duši mučili démoni zimou, hladem, žízní a nouzí.

Mayové si vytvořili devět pánů noci, nepochybně odpovídajících devíti pobytům v podzemní říši u Aztéků.

Duše mrtvého musela překonat pět velkých řek plných krve, prachu a trní. Jakmile se dostala na křižovatku, měla před sebou zkoušku domů – jantarového domu, domu nožů, domu chladu, jaguářího domu a domu upírů.

Výňatek z doktorské práce Francise Razorbaka nazvané Smrt, ta velká neznámá

Tanatonauti
/Les Thanatonautes/
Werber, Bernard
Nakladatel: uromedia Group - Knižní klub
Překladatel: Šárka Belisová
Obálka: Ivan Brůha
Redakce: Irena Grusová, Martina Bekešová, David Dvořák
Rok vydání: 2009
Počet stran: 544
Rozměr: 130 x 205
Provedení: hardback
Cena: 339 Kč