BLACKOUT: Živý vesmír

DÍL TŘETÍ/ UZAVŘENÍ

KAPITOLA 5: ŽIVÝ VESMÍR

1.

Poslední večer v Green Banku táhlo Pavla něco po západu Slunce na oblíbený kámen v proudu potoka. Tušil co.

"Pavlíku, máš hezký děti, s Caroline se ti to opravdu povedlo." Otcův stín, jak to jinak nazvat, se objevil znovu.

"Tati, dík za varování, bez něho bychom byli pořádně dehydrovaní a někteří by to snad ani nepřežili."

"No to jsem si myslel. Tyhle věci Vesmírný síly už neznají. Ale jsou zase tak chytrý, že si na to najmou lidi, takříkajíc."

"Ti Cestovatelé to mají opravdu vymyšlené."

"No počkej, ono je to trochu složitější. Za těch asi dvanáct miliard let od Velké Nuly, kdy začal plynout náš čas, se stalo asi už všecko, co si lze představit. I to, co si představit nelze. Povstaly všelijaký bytosti s různými choutkami, mezi nimi i rozliční Cestovatelé, co si museli všechno ohmatat a u všeho být. Před dvěma miliardama let místního času tady byli taky. Tihle, nebo nějací jejich příbuzní, ono nejde o stejný rasy. Dávali si bacha na sterilitu, jenže stačily spálené plyny jejich přistávacích raket, aby se začal rozvíjet mnohobuněčný život na Zemi.

Dnes už málokdy sestoupí tělesně. Většinou krouží na oběžných drahách nebo v kalibračních bodech tý svý Kladky, spouštějí dolů sondy a užívají si, nepřesně řečeno, virtuální reality. Taky jsi to jednou zkoušel v Technickým muzeu, jenže tahle virtualita je hodně reálná. To máš tak, málokterá planeta má přesně tu gravitaci, na jakou jsi zvyklý. Když je o něco menší, moc to nevadí, ale stačí trochu větší a jsi nahraný. A taky atmosféry jsou rozmanitý."

Pavel jen mlčky naslouchal. Připomínalo mu to dobu, kdy byl malý a táta jemu a Petře vyprávěl místo pohádek vědeckofantastické příběhy.

"Mají takový jako skafandry, co jsou tlustý jen jednu molekulu a umějí filtrovat plyny. Nosí je i kvůli mikrobům, ale pořád je to dost nebezpečný. Někomu to vyhovuje, někomu ne. Na obydlených planetách, aby nevyděsili místní, tak se ještě musí transformovat. To už pak jsou lepší ty sondy. Sondy můžou být technický, anebo biologický. Najdou si nějakýho hostitele a usaděj v něm svý vědomí. Chudáci ptáci a delfíni! No, to se teď už považuje za neetické, takže spouštějí hologramy. Vytvářejí svý zástupce, zdánlivý bytosti."

"A co lidi, ty nepoužívají?"

"Málokdy, to už musí být, jako třeba s těma holkama s Downovým syndromem. Poněvadž tím potlačujou jejich psychickou entitu. Né že by to nebylo někdy lepší, ale tyhle věci se musejí zvlášť projednávat. A taky by si normální lidi mohli všimnout Hosta. Host kouká skrz tvoje oči, ale zároveň nějak předává i svoje vizuální vzpomínky. Přitom se indukuje pole, v kterým to může zachytit i někdo zvlášť vnímavý v okolí takovýho hostitele.

Ale dál. Některý Cestovatelé ani necestujou k cizím planetám osobně. Samotná cesta není tak dlouhá, za půlhodinku můžeš být, kde chceš, ale různý formality a vyladění trvají hodinu. Než se rozkoukáš na místě, taky chvilku trvá, a nakonec to celý může být promarněný čas, jinde ti zatím třeba uteče něco zajímavýho. Tak raději sedí někde ve svý galaxii, vyberou si nějaký kanál, někdy stačí i kvalitní záznam, a cestujou v křesílku před, no, dejme tomu, televizí s virtuální realitou. Když je něco nebaví, tak si můžou přepnout program nebo dát kompresi času.

Ono to opravdický cestování má svý zádrhele. První efektivní a masově použitelný způsob vznikl asi před těma dvěma miliardama let. Cestovatelé vytvořili umělé extrémně hmotné struny a pustili se ve spirále kolem nich. Vlastně padali, takže získali téměř světelnou rychlost bez přetížení. Od přírodních strun se ty umělé liší tím, že se v nich dá přepnout gravitace na antigravitaci, víš? Tak vyzráli na zrychlení, zpomalení i vzdálenost. Jenže problém je, že když se vracejí domů, může být jejich vlastní hvězda dávno vychladlá. Byli pryč pár hodin a doma zatím uběhne třeba miliarda roků. Těchhle Cestovatelů je ještě všude plno, bývají dost nedůtkliví,

když narazí na Kladku. Ale někdo to používá i po stavbě Kladky, ti, kteří říkají, že doma je pro ně celý vesmír.

Těžko se mi používá gramatika. Jak v lidským jazyce popsat časový sled událostí, když současnost neexistuje a minulost nastane v budoucnosti? Teda to je fakt těžký."

Téměř neviditelný stín v přicházející bledé tmě letní noci si jakoby nepatrně povzdychl. Pavel seděl a ani nevnímal, jak ubíhá Čas.

"Jenže většinou se každý chce vrátit v nějaký reálný době. I proto, aby se mohl pochlubit svými objevy a zážitky, příbuzným a známým ukázat záznamy. Tak vymysleli tyhle Kladky. To jsou vlastně desetirozměrný stavby, který časovými tunely procházejí současně různými paralelními

vesmíry. Rozumíš? Nepřekonávají vzdálenost ve svým vesmíru, ale vyberou si vesmír, ve kterým mají ke zvolenýmu cíli nejblíž. To je ta finta! Tak přečůrali i čas. Už je to alespoň jeden a půl miliardy let etalonového času, co s tím začali. Teď se dostalo i na Zemi."

"Ale tati," namítl Pavel. "Paralelní vesmír přece není totožný s naším vesmírem!"

"Totožný ne, ale možná podobnější než ten náš, ve kterým by ses po nějaké té miliardě let vydrápal na druhém konci z červí díry."

Pavel se podíval na oblohu, kde se již objevily nejjasnější hvězdy. Nová světla rozbila stará známá souhvězdí. Vysoko nad obzorem poblíž načervenalého Arktura klidně svítilo jedno z nich, věděl, že mu říkají K12.

"Krása, kdy i my budeme moci cestovat?"

"No, však se, hochu, možná ještě sám dočkáš, nebo tvý děti. Raději si zatím užij cestování po Zemi. Tady máš tolika věcí, že je do konce života nepoznáš."

"A po životě?" zeptal se potichu Pavel.

"Třeba nic, nevím. Všechna vědomí se nezachycují, ale pravidla, ty neznám. Jenom vím, že sebevrahy neberou kvůli narušení tý jejich celostní struktury. Asi to nebude ve smyslu křesťanském, kaj se a nezlob, budeš mít život věčný. Já jsem byl pěknej prevít, i maminku jsem

párkrát podvedl. Dokonce jsem i zabíjel lidi, i když nerad, ta tvoje kuš byla někdy užitečná. Myslím, že jsem byl zachycený kvůli tobě, abychom se mohli spojit a já vám mohl předat zprávu. Sám nevím, nakolik jsem to já a nakolik je to můj nosič, dejme tomu. Ale cítím, že nejsem žádná obluda, co by tě měla sežrat pod maskou hodnýho tatínka. To by bylo tak zbytečný!"

Pavel se trochu odtáhl. Začínala mu být zima.

2.

Stín po chvíli opět promluvil. "No, už budu muset. Ještě ti řeknu jedno tajemství, o kterém dumali astronomové a nemohli se dodumat. Skrytá hmota vesmíru je tvořená těmahle dopravníma stavbama a zvědavci v nich. A mimo ně. Jednu sortu Cestovatelů totiž vůbec nezajímají hvězdy, planety, měsíce, mračna hmoty, objekty. To jsou fajnšmekři, kteří si lebedí přímo v prostoru a jeho silových polích. Jo, a čas vesmíru je opravdu dopředu neomezený. Ještě že můžeme, když už toho máme dost, vplynout do věčný podstaty, nebo jak jsou ty kecy. Prostě se můžeme vypnout na furt. Nějaká tresť ale zůstává. Ty, co v tom jedou po nás, si to ale neuvědomujou, jako jsem si to neuvědomoval já, než mě proškolili. Ale, synku, hele, to je i v normálním lidským životě!"

"A," Pavel zaváhal, "tati, proč by ses vypínal? Vždyť můžeš poznat úplně všechno! A vlastně, proč Cestovatelé cestují sami a nenechají se zaznamenat, jako to udělali s tebou?"

"To máš tak. Vidím, slyším, komunikuju, pamatuju si, zpracovávám informace, je to krásný, ale nemůžu nic dělat, teda ne přímo, jen pozměňovat pravděpodobnostní jevy. A to je někdy opravdu na hovno. Já to beru tak, že jsem si svý užil a tohle je jen navíc. Jen se snaž užít si to taky, dokud můžeš.

A proč to nedělají Cestovatelé? Co ty s tím mají společnýho? Ty mě nezaznamenali! To byly přímo Vesmírný síly, kterých já jsem teď součástí v jedenáctým rozměru. Ale i Vesmírný síly, stejně jako Cestovatelé, jen využívají Pole, který tu je. Ono je ,tu' jen částečně, rozumíš, protože zasahuje ještě do dalších rozměrů.

Cestovatelé nezpůsobili Blackout, ten byl způsobenej procházejícím Polem, ale to ti nemůžu lidsky vysvětlit. Oni ho jen využili, to vám nikdo neřekl?"

Pavel jen vrtěl hlavou. Cítil, že toho na něj začíná být už trochu moc.

"Hele, ta moje minulá návštěva, to byla taky akce Vesmírných sil a nás, jak bych to řekl, duší. S tím Cestovatelé nic neměli. Oni vás použili k záchraně lidstva a všeho živýho, ale vůbec jim nedošlo, že byste taky mohli chcípnout žízní."

"Co je to Pole?"

"To nikdo neví, ale bylo tu už při vzniku tohohle vesmíru."

Pavla zamrazilo. "A před vznikem vesmíru?"

"Třeba byl jen někdo zvědavej."

"Jako třeba Bůh Stvořitel?"

"Chlapče, ani Vesmírný síly nejsou všemocný, vševědoucí nebo snad milosrdný. O Bohu ti můžu jen říct, že jsem mu stejně daleko jako dřív. Anebo blízko."

Chvíli seděli mlčky. Od potoka se zvedala pára a stoupala k vrcholům tmavých stromů rýsujícím se v pozadí světlé letní noci. Stín se v ní pomalu rozplýval.

"Tak já už tu nebudu strašit. Když bude někdy situace, tak se pokus holkám vysvětlit, že se mám fajn. No, Pavlíku, pěkně si to užij. Ahoj, ahoj!"

Pak zmizel.

3.

Vznesl se přímo vzhůru a zamířil na západ, stále stoupaje. Rozhraní světla a stínu dohnal nad Tichým oceánem. V téhle výšce už byla vidět skoro celá třetina planety, pokrytá zde souvislou vodní hladinou. Moře si užil dost během předcházejícího roku, kdy často pronikal do jeho nejtajnějších zákoutí. To bývala jeho odměna, tam mířil, když se potřeboval očistit od výjevů lidské nenávisti, jež mohl často jen nepozorovaně a nemohoucně sledovat. Pak splýval nad písečným dnem pokresleným světelnou sítí, kterou sem vrhaly hřebínky vln z hladiny.

Plul v hejnu přátelských žraloků a zapomínal na zvířeckost lidí. Na Zemi se už nebude opakovat, ale stihli to v poslední chvíli!

Vzdaloval se od Země. Proletěl kolem složité světelné konstrukce terminálu Kladky, ale nepoužil ji. Měl své úkoly v tomto vesmíru. Minul Měsíc, také jeho "moře" a hory nedávno prošel, když hledal známky po lidské kosmonautické minulosti. Kdysi bělostné části přistávacích modulů byly už zahnědlé neustálým působením slunečního větru. "Věčné stopy" prvních poutníků v měsíčním regolitu budou po pouhých několika milionech let přeorány nekončícím proudem mkrometeoritů.

Nyní mířil ke Slunci. Ve fotosféře se nadechl jeho energie. Slunce nechal za sebou, téměř si nevšiml, když prošel ochrannou bublinou Kladky. Z nostalgie se dal směrem k rudému Aldebaranu, za zkomírajícím a neopětovaným signálem sondy Pioneer 10. Trochu své energie jí předal. Tady je to, co si chtěl prohlédnout.

Člověk by ve tmě už téměř mezihvězdného prostoru nezaregistroval malou pozlacenou destičku.

Na pozadí sondy zvedá muž v přátelském gestu ruku, vedle stojí usmívající se dlouhovlasá žena. Oba jsou nazí. Linda Saganová nakreslila vše, co bylo třeba. To, co její manžel Carl společně s Frankem Drakeem zapsali v matematicko-fyzikálním kódu, nebylo už tak důležité. Destička byla malá, patnáct na dvacet tři centimetry. Mnohem prostší, ale také mnohem působivější než její umělecké zpracování na třiceti metrech čtverečních ve vstupní hale dávno zapomenutého Útébéčka.

Pokračoval dál, nevnímal jednotlivé hvězdy, proplouval Mléčnou drahou jako teplým tropickým mořem. Vynořil se nad jeho hladinu, vystoupal do mezigalaktického prostoru, jenž byl naplněn různobarevnou září, lidskému oku nepřístupnou. Shluky galaxií tvořily světelnou síť, tolik podobnou odleskům světla na písečném dnu moře. Prostor pulzoval barvami, voněl časem, žil. Vesmír připomínal malou duhovou kuličku.

Připojil se ke společnému vědomí. Kdesi uvnitř ucítil drobnou prasklinku. V jedné fádní galaxii se šířila černá aura. Budou mít práci.

To Pavlovi neprozradil. Nejsou jen zvědaví Cestovatelé. Existují i Drtiči planet, Požírači hvězd a Žháři galaxií.

Dokončení příští sobotu.

Předchozí díl 29 - Závěrečný díl.