UKÁZKA: Jana Kvičerová, Pán nočních můr

Anotace

Být dcerou nejvyššího božstva nemusí být žádná výhra. Annuvia Cestovatelka se o tom přesvědčí, když pro záchranu celého Sedmisvětí přivede rodičům spolu se svým zapovězený mužem, Temným králem, nejobávanějšího Pána nočních můr, Niaborotha. Namísto vděku se jí však dostane krutého trestu – je nucena volit mezi vlastní svobodou a životem toho, jehož nade vše miluje. Po celá staletí pak bloumá jako tělo bez duše, neschopná znovu cítit radost ze života.
Až jednoho dne dojde k několika hrůzným činům a najevo vyjde krutá realita – Niaboroth z nejstřeženějšího žaláře uprchl. Jedinou nadějí na záchranu se tak opět stává ona, ovšem za podmínek vynucené přísahy nelítostné matce. Konečně opouští své vězení, ale vyhledat toho, za nímž ji srdce táhne, nesmí. Podaří se jí zastavit Pána nočních můr, ještě nebezpečnějšího a poháněného touhou po pomstě a ovládnutí všech světů? A neztratí přitom to poslední, na čem jí záleží?

PROLOG

Večerní klid Harionu, Království nočních můr, byl narušen tlumeným dusotem. Na hřbetech černých jednorožců se krčily dvě postavy, další, spoutanou, za sebou táhly. V tmavých pláštích splývaly s okolním světem. Nebýt zvuku spěchajících kopyt a nárazů bezvládného těla do kamenných výstupků, byly by téměř nepostřehnutelné.

"Vio, měli bychom se přemístit, než se probere," pronesl hlubokým, lehce chraplavým hlasem tmavovlasý muž.

"Já vím, já vím. V Regnolii jsem ale nebyla celá tisíciletí, nevím, zda si tamní krajinu dokážu pořádně vybavit..."

"Budeš muset, pokud nechceš, aby nám ten parchant zdrhnul."

Pán nočních můr, nemilosrdně vláčený po drsné zemi, sebou náhle začal cukat. Zpod pytloviny, která zakrývala jeho obličej, se ozvaly nesrozumitelné skřeky. Annuvia Cestovatelka si rozzlobeně povzdechla a přiměla svého jednorožce k zastavení.

"Dobrá. Budeme doufat, že se to tam moc nezměnilo. Nebo že mám dobrou paměť."

"Věřím, že to zvládneš." Muž jedním skokem opustil sedlo a pomohl Annuvii seskočit.

"Pokud se tam ale vydáme, porušíme snad desítky pravidel," upozornila ho tiše. Oprášila si cestovní plášť a upravila stříbrnou sponu nočního motýla, harionský symbol. "Zaprvé nejsi božím potomkem, Gamrone, tudíž tam nemáš co pohledávat. Zadruhé pocházíš z jiného světa, což znamená, že náš svazek..."

"O tom se přece nemusí dozvědět," zarazil ji Gamron. "Náš svazek je záležitostí mého světa, spadá tedy pod moje zákony. Neudělali jsme nic špatného, nemají žádné právo nám do toho mluvit."

"Jsou to Nejstarší, mají právo na všechno," podotkla Annuvia rozmrzele. "A já jsem jejich dcera, zatímco ty..."

"Zatímco já jsem jen jejich loutka," odsekl. "To však neznamená, že tě nejsem hoden."

"Podle nich nejsi..."

"Říkala jsi, že tvůj bratr je Soudce," přerušil ji drsně. Gamronův krásný, avšak zjizvený obličej byl z poloviny osvětlen paprsky Krvavého měsíce, jehož všudypřítomná záře nevěstila nic dobrého. Druhou stranu tváře mu halil závoj noci. Nový Temný král tak vypadal hrůzněji a zlověstněji než obvykle. Annuvii však jeho statná postava a zohyzděná tvář neděsila - přece ho nemilovala jen kvůli pěknému vzhledu. "Určitě nebude tak přísný, když se jedná o jeho mladší sestru. Navíc jim přece vedeme zločince," kývl znechuceně směrem k rozlícenému svrženému panovníkovi, jemuž rozum zahalila samotná Temnota.

"Jsi si jistý? Je to tvůj otec, máš právo ho potrestat dle svého uvážení."

"Ten netvor, kterého nazýváš mým otcem, napáchal příliš mnoho zla. I přesto má v tomto světě nemálo stoupenců, kteří by na špalku viděli raději mou hlavu než jeho. Nemůžu riskovat Niaborothovo osvobození. Navíc... jeho životem bych mohl vykoupit požehnání našemu manželství." Gamron si svou ženu přivinul k hrudi a políbil ji do vlasů. "Nevzdám se tě, Vio," zašeptal. "Nikdo nezabrání tomu, abych tě miloval. Ani samotní bohové."

Annuvia ho objala. Přitiskla mu alabastrovou tvář k prsům, za nimiž bilo silné srdce. Jak ten zvuk zbožňovala! Zavřela oči a vychutnávala si kratičký intimní okamžik.

"Víš, že tě také miluji, Gamrone. Ale na tohle teď nemáme čas," odtáhla se. "Cítím Territy. Určitě zachytili pach svého pána."

V odpověď jí zazněl hlasitý, hrůzu nahánějící skřek. Krvavý měsíc se začal ztrácet v mračnech. Jediný zdroj světla tak pohltila tmavá poduška, jíž nepronikl sebetenčí rudý paprsek. Absolutní tma věštila jediné: Territi, služebníci noci a vládci nočních děsů, se nebezpečně blížili.

Gamron Viu pustil jen velmi neochotně. Přesunul se ke svému čtyřnohému společníkovi a odvázal zmítající se tělo. Zajatec sebou házel čím dál urputněji, a tak králi chvíli trvalo, než pevný uzel rozvázal.

"Přestaň!" zasyčel nenávistně a do svázané osoby kopl.

Annuvia se mezitím rozloučila se svým jednorožcem a postavila se opodál. Bledou tvář jí tu a tam ozářilo rudé světlo, jemuž se na okamžik podařilo vysvobodit z mračného uvěznění. Zavřela oči a zhluboka se nadechla.

"Vio, musíš si pospíšit," sykl Gamron, když se za nimi ozval další děsivý ryk, tentokrát mnohem blíže než předchozí. Bez jakéhokoliv zdržování plácl král svého černého oře po zádi. Tvor se vzepjal, zaržál a dal se i s druhým jednorožcem na útěk.

Annuvia se mezitím snažila vybavit si nějaké konkrétní místo v Regnolii, Království bohů. Jediné, co jí vytanulo na mysli, byla mlžná vzpomínka na Ilmíru, Strom života, zdroj veškerého bytí.

Snad to bude stačit.

Sňala si kapuci z hlavy. Odhalila tak dlouhé stříbrné vlasy a lehce protáhlý, ostře řezaný obličej. Ke spánkům přiložila štíhlé prsty. Jemně jimi zakmitala, aby ze vzpomínky na Ilmíru vytvořila namodralé světélkující provazce, které se před ní začaly kroutit a formovat do podoby oválného portálu.

"Vio..."

"Mlč chvíli! Musím se soustředit."

Territi se však blížili příliš rychle. Záře Krvavého měsíce již byla zcela pohlcena temnými mračny, naprostou tmu tak narušovaly jen modravé pramínky vycházející z Annuviiných. Ozařovaly její světlou, přesto překrásnou tvář, čelo zkrabatělé soustředěním. Zbytek okolí pohltily stíny přilétajících postrachů.

"Pospěš si," zavrčel Gamron. Pevně uchopil rukojeť meče a stále hlasitějšího vězně kopl do hlavy, protože Pán nočních můr i přes hlas tlumený látkou vábil své věrné Territy k sobě. Bohužel úspěšně. Nedaleko za nimi se v tmavé krajině počaly formovat zlověstné stíny, černější než samotná noc. Vřeštěly, syčely a nezvratnou rychlostí letěly jejich směrem. Natahovaly k nim ostré pařáty, které osvětlovala modř vycházející z Viiných paprsků.

"Běž!" křikla.

Pravou ruku měla nataženou, z prstů se jí řinuly dva sílící proudy modrého světla. Stoupaly od samotné země a bzučivě se svíjely jeden vedle druhého až nad Annuviinu hlavu. Pak se konečně propojily a portál se otevřel. Vznášel se jen pár centimetrů nad suchou půdou, vlnil se v prostoru jako převrácená hladina blyštivého jezírka.

Gamron si přehodil svázaného otce přes rameno a na další pobízení nečekal. Vkročil do třpytivého okna mezi světy a ponořil se do hlubin božího království. Annuvia ho následovala.

Territi už byli blízko. Příliš blízko.

"Zavři to!" zařval Gamron a tasil meč, když se jeho ženy při průchodu chopila chladná černá ruka. Snažila se ji stáhnout zpět. Dlouhé, ostré pařáty se Cestovatelce zarazily hluboko do ramene, plášť v místě zranění se počal zbarvovat doruda. Cítila, jak jí na krk dýchá noční netvor, jak otvírá svá bezertá ústa a chystá se noc protnout ohavným skřekem. Vykřikla. Zprudka trhla prsty a vytvořený portál rozpojila.

Průchod zmizel, zvrásnělá ruka, páchnoucí strachem a hnilobou, ovšem ne. Stále svírala Viino rameno. Cestovatelka se snažila pařátu zbavit, avšak drápy již byly zaťaty příliš hluboko. Cestovní plášť nasakoval její krev, rukou jí pulsovala štiplavá bolest. Territí pazour se své kořisti nechtěl vzdát a vnikal Cestovatelce hlouběji a hlouběji pod jemnou kůži.

Gamron odhodil otcovo tělo ke kořenům Ilmíry a vrhl se k useknuté paži. Popadl ji oběma dlaněmi.

"Teď se nesmíš ani hnout," pronesl ke své ženě. Přikývla. Zavřela oči. Tohle bude bolet. "Napočítám do tří. Raz, dva..."

Krajinu proťal bolestný výkřik - zmítající se territí pařát s sebou vzal i část bledé kůže. Temný král jej okamžitě odhodil na zem, kde ho rozsekal na kusy.

"To bylo těsné," podotkla Annuvia. Bodavou bolest zahnala několika hlubokými nádechy, pak se se znatelnou úlevou opřela o Gamronovu paži. "A nechutné zároveň."

Král mlčky sledoval, jak se Viino zranění zceluje. Jen pár mrknutí stačilo k tomu, aby potrhané rameno vypadalo jako dřív a neneslo jakékoliv známky hlubokých ran.

"Nikdy jsem tě neviděl tak zářit." Podmračeně pohlédl k místu, kde ještě před chvílí levitoval světélkující ovál. "Navíc ti trvalo nějak dlouho ten portál vytvořit. Jindy ti stačí lusknutí prstů, ale tentokrát..."

"Tentokrát jsem se nás snažila dostat do míst, jejichž krajinu si příliš nevybavuji," vysvětlila Annuvia. Hlas jí zněl lehce dotčeně. "Nemám to tu příliš v lásce," pohlédla směrem k Ilmíře, která se s rozdvojeným kmenem zvedala vysoko k obloze jako monumentální sousoší dvou propletených těl. Mohutné kořeny byly zapuštěné hluboko v zemi a utvářely celou regnolijskou pevninu. Drobnější kořínky rámovaly klikatou cestu směrem k zahradám, jež obklopovaly boží město Eleastarys.

"U všech Temných!" pozvedl Gamron uznale obočí, když ho ohromila velkolepost bělostného města, jehož štíhlé budovy s ostrými střechami stály v pozoru kolem chrámu Nuovis jako vojsko chránící panovníka.

"Nasaď si radši korunu, můj králi," pravila Annuvia tiše a vytáhla z kožené brašny ostnatý černo-stříbrný klenot. "Třeba nám to pomůže..."

Zlatý sál, vstupní a zároveň hlavní místnost Nuovis, se blýskal čistotou a pyšnil vznešeností. Ohromné zlaté sochy šesti Nejstarších se vyjímaly na bílých mramorových podstavcích splývajících s podlahou. Mezi jednotlivými skulpturami, na nichž byla bohyním přidána křídla a bohům dlouhé blyštivé meče, se k malovanému stropu tyčily štíhlé žilkované sloupy. Na opačné straně sálu stálo šest honosných pozlacených trůnů.

"Bohové se za své bohatství očividně nestydí," utrousil Gamron a ušklíbl se.

"Trocha soudnosti by jim neuškodila," souhlasila Annuvia.

Do Regnolie se vracela velmi nerada. Kolosální podobizny bohů, sledující každý jejich krok, ji i tentokrát dokázaly nepříjemně znervóznit. Ne však tolik jako ti skuteční. Regnolijští bohové byli arogantní, povýšené bytosti milující vše, co zářilo zlatem a bohatstvím, a nesnášející všechno a všechny, již páchli smrtelností. Zjištění, že se dcera provdala za smrtelníka, ač dlouhověkého a královského původu, jistě nebude radostné. Neboť Viini rodiče se řadili mezi ty nejnadutější. Nejstarší.

S tichým povzdechem si svlékla potrhaný cestovní plášť. Odhalila tak dlouhé krajkové šaty leknínové barvy, na rameni poničené od napadení territího pařátu. Svou jednoduchostí nemohly být odlišnější od bohatě zdobených rób regnolijského božstva. Gamronovi se v tmavě hnědých kudrnách leskla ostnatá královská koruna z obyčejného stříbra, zatímco šperky bohů byly vyráběny z těch nejvzácnějších kovů celého Sedmisvětí.

Všechny tyto myšlenky jí připomněly, proč svůj domovský svět vždy tolik nenáviděla. Zatímco si mocné božstvo hřálo zadnice v říši plné všeho, na co si jen obyčejný člověk dokázal vzpomenout, kdesi v dáli trpěli smrtelní tvorové chudobou, hladem a jinými strastmi. Celý život si kladla otázky, proč se Regnoliané, kteří toho vlastní tolik, o své zbytečnosti nedokážou podělit s těmi, kteří je opravdu potřebují. Proč Nejstarší stvořili Sedmisvětí, když se pak k jeho obyvatelům otočili zády? K čemu Sedmisvětí potřebuje takové bohy?

Viina tvář ještě víc zbledla. Oči nepřítomně hleděly na opačnou stranu sálu. Její mysl se ztratila kdesi ve vzpomínkách, v minulosti, která zjevně nebyla příjemná. Když jí Gamron stiskl paži, potřásla hlavou a povzdechla si. Obdařila svého manžela povzbudivým úsměvem a vykročila směrem k prázdným trůnům. Bok po boku prošli sošnou alejí se vztyčenými hlavami. Niaboroth, stále ještě svázaný a tažený po nablýskané podlaze, se opět začal probouzet k životu.

"Annuvie Cestovatelko, desátá z božích Potomků," rozlehl se náhle Zlatým sálem dunivý hlas. Via při tom zvuku hlasitě polkla. Její pleť by svou bělobou mohla směle konkurovat čerstvě napadanému sněhu. "Co tě přimělo po tolika letech navštívit Regnolii? A proč s tebou přichází smrtelník?"

"Vedeme zajatce," odpověděla a těkavým pohledem hledala zdroj hlasu. Pak pokynula svému muži, aby předvedl vězně. Gamron zatáhl za provaz a přitáhl si zmítajícího se otce pod nohy. Špičkou boty ho pobídl, aby poklekl na kolena. Poté mu konečně sejmul pytlovinu z hlavy, čímž odhalil sobě samému nemálo podobného muže se stejně černýma očima - s tím rozdílem, že Temnota již svrženému panovníkovi pohltila celá bělma. Černá krev se v hutných stékancích řinula po jeho bílé, věkem zvrásnělé tváři a skapávala až na odhalený krk. Bývalý Temný král a Pán nočních můr vypadal jako sám ďábel.

"Niaboroth," zasyčel hlas. "Pán nočních můr. Vrah vlastního lidu a lovec bohů."

Gamron otci z úst vyndal roubík.

"V celé své kráse," ušklíbl se Niaboroth. Z popraskaných rtů se mu vyvalila čerstvá krev.

"Výborně, Annuvie, výborně." Před trojicí se konečně zjevila postava. Kdyby Via měla srdce, v ten okamžik by se jí jistě zastavilo. V celém Sedmisvětí snad neexistovalo nic a nepohyboval se nikdo, kdo by jí jakkoliv naháněl strach. Až na její rodiče.

Zlatovlasý muž v zářivě bílém rouchu na dceru zkoumavě pohlédl. Jeho nebesky modré oči se vyjímaly v medově zbarveném obličeji. Vyčkával. S pozvednutým obočím hleděl na Annuvii, která po dlouhém odloučení nebyla schopna jediného slova či sebemenšího pohybu.

Bohové, tohle byl hloupý nápad...! Měli jsme Niaborotha raději předhodit vlkům, ti mě tolik neděsí jako otec...

Nakonec se přece jen přinutila Nejstaršímu s majestátní křišťálovou korunou hluboce uklonit.

"Otče," sklopila zrak. Bůh spokojeně pokýval hlavou.

"Pověz mi, zločinče," obrátil pohled ke klečícímu Niaborothovi. "Jak sis myslel, že tvé jednání skončí?"

"Chci vás vidět chcípnout, všechny do jednoho," procedil svržený král mezi zuby. "Stát nad vašimi mrtvolami a těšit se z pocitu, že jsou naše světy konečně svobodné. Tak jsem si myslel, že mé jednání skončí!" Sípavě se rozchechtal.

Annuvii z jeho slov plných nenávisti přejel mráz po zádech. Pohlédla na otce, který jen bezvýrazně hleděl do černých očí plných Temnoty a neskrývaného šílenství.

"Inu, jsem rád, že ti má dcera tvůj hloupý plán překazila," odvětil.

"Blbá holka," prskl Niaboroth. "Kdyby mě nechala dokončit, co jsem začal, mohla spokojeně žít vedle mého syna jako jeho právoplatná manželka. A nemusela se místo toho zpovídat arogantním bohům, kteří si myslí, že jsou nám všem nadřazeni!"

"Manželka? Co se tu děje?"

Sálem se rozlehl ženský hlas doprovázený spěšnými kroky.

Bohové... jen ta ne, prosím! Ať to není... Annuvia se prudce otočila. Z tváří jí vyprchal veškerý život.

Kráčela k nim hrdá, vysoká žena s vlasy bílými jako letní oblaka a rty rudými jako čerstvě prolitá krev. Její zlaté krajkové šaty s honosnou sukní částečně zakrývaly jednoho z Viiných bratrů, který šel bohyni, společně se čtveřicí ozbrojených stráží, v patách.

"Matko," hlesla Annuvia a uklonila se. Zatahala Gamrona za rukáv, neboť její choť držel hlavou vztyčenou a hleděl mocné bohyni přímo do očí. Ačkoliv byl na smrtelníka velmi vysoký, Sektaria, přezdívaná Matka bohů, jeho výšku dalece přesahovala. Až po Viině naléhání sklopil zrak a vysekl jí poklonu.

"Chceš mi říct, že tento podřadný muž," ukázala bělovlasá žena na Gamrona bez jediného slova pozdravu, "je tvým manželem? Není snad tenhle... odpad," zkřivila obličej při pohledu na krvácejícího Niaborotha, "jeho otcem?"

"Ano," odpověděla Annuvia tiše, aniž by k matce vzhlédla. Na čele jí vyrašil pramínek potu. "Vše ale mohu vysvětlit!" vyhrkla poté. "Miluji Gamrona a on miluje mě. Náš svazek..."

"Váš svazek je neplatný," přerušil ji příkře bratr a vystoupil ze stínu matčiných šatů. V rukou svíral otevřenou tlustou knihu páchnoucí starobou, jeden ze sedmi svazků posvátného sedmisvětského Kodexu. Štíhlým prstem, který zdobil těžký prsten s rudým kamenem, přejel po zažloutlé stránce napsané ve Starém jazyce.

Santari, šedovlasý vousatý muž v dlouhém bílém taláru se zlatým lemem, byl osmým z Potomků bohů, Soudcem všech hříšných a Ochráncem nevinných. Jeho úkolem bylo tvoření zákonů všech sedmi světů a dohlížení na jejich dodržování.

"Iriandar, Kodex Sedmisvětí, takové manželství zakazuje," pravil neúprosně a poklepal na příslušný zákon. "Nemůžeš si vzít za manžela smrtelníka, a ještě ho přivést do svaté země. Za své hříchy musíte být spravedlivě potrestáni."

"Neplatný svazek?" vytřeštila Annuvia oči. "Potrestáni?" téměř vykřikla. "Přivedli jsme vám vraha! Pán nočních můr vás lovil a okrádal po celá staletí a vy jste nebyli schopni ho chytit! My jsme Niaborotha dopadli a přivedli vám ho přímo pod nos! Máme snad za to pykat? Co je to za spravedlnost?"

"Bohové jsou vám za tento skutek samozřejmě zavázáni," odvětil Santari. "Ovšem vaše činy jsou příliš hříšné na to, abychom tebe a nového Temného krále nechali odejít bez jediného postihu."

"Já se své ženy nevzdám," procedil Gamron mezi zuby a ochranářsky se před Viu postavil. "Přivedli jsme vám Niaborotha. Na oplátku nás necháte odejít a v klidu žít v mém světě, o nic víc nežádáme."

Sektaria se hrdelně zasmála. "Velice jsi mě zklamala, Annuvie," pravila a Gamronovi nevěnovala jediný pohled. "Za tvá pochybení bych tě měla nechat popravit. Ale stále jsi zrozena z mé krve a pomohla jsi zadržet vraha. Proto ti dám na výběr. Buď se vzdáš svého poslání Cestovatelky, svobodné vůle i svého manžela a zůstaneš navždy v Eleastarys, nebo ti bude tvůj post ponechán, ale nový Temný král zemře. Volba je jen na tobě."

Bez dalších slov se k dceři otočila zády a vydala se na odchod.

"Stůjte!" zahřměl Gamron. V očích se mu nebezpečně zalesklo. Dlaň mu přistála na jílci meče. "Nebudu se vás doprošovat, abyste našemu svazku požehnala," zavrčel hlubokým hlasem. "Ale bez své ženy neodejdu. Via se vrátí do Harionu se mnou."

"Stráže," luskla Sektaria prsty nevzrušeně. Pokračovala dál v chůzi, aniž by zpomalila. Kolem manželské dvojice se odkudsi vynořilo deset ozbrojených mužů. Ostrá pozlacená kopí namířili přímo na Gamronovu hruď. Temný král jen zavrčel a tasil meč. Ovšem ani on nebyl natolik hloupý, aby se pustil do souboje s desítkou božích bojovníků. I se svou nadprůměrnou výškou jim dosahoval sotva po ramena.

"Bratře, to přece...," nadechla se Annuvia rozčileně a vykročila Santariho směrem. Zarazila ji však hrubá ruka jednoho z ozbrojenců.

"Slova Matky bohů jsou nad všechny zákony," vrhl na ni bratr chladný pohled. "Vaše osudy jsou zpečetěny. Máš dvacet hodin na rozhodnutí. Do té doby budete uvrženi do vězení."

"Nemusíte nás nikam odvádět," odvětila prázdným hlasem a vymanila se ze silného stisku strážného. "Už jsem rozhodnuta. Temný král bude žít."

"Ne, Vio, nedělej to," zavrčel Gamron a ohnal se po blížícím se bohovi ve zbroji. Ostří meče však jen skřípavě zacinkalo o pozlacený kov. Když se král rozmáchl znovu, rusovlasý bůh se jízlivě pousmál. Letící čepel chytil do dlaně, jako by nebyla ničím. Sklonil se nad Gamronův brunátný obličej a s úsměvem začal meč drtit mezi prsty. Mezitím k nim přistoupili další dva strážci opatřeni naostřenými kopími. Bez jediného upozornění krále uchopili za paže a odtáhli k východu. Pral se s nimi, avšak marně. Boží bojovníci oplývali mnohem větší silou než kdejaký smrtelník.

"Vio!"

"Gamrone, má lásko," stékaly Annuvii slzy po tvářích, když sledovala, jak násilím odvádí jejího milého, její všechno.

"Nikdy se tě nevzdám, Vio!" zvolal Gamron, když ho stráž táhla skrz vstupní bránu. "Nikdy!"

Brána se zavřela. Zlatým sálem se nesly jen kroky odcházejících bohů a tichý pláč zrazené dcery.

Jana Kvičerová
Pán nočních můr
Vydalo: nakladatelství Brk
Rok vydání: 2022
Cena: 295 Kč

Další ukázku z knihy naleznete ZDE.
Můžete též navštívit autorčinu stránku, odkud je naše ukázka.

Jana Kvičerová (*1992)

Narodila se v Litoměřicích, aktuálně bydlí kousek od Roudnice nad Labem v malé vesničce s lesy, skalami a lázeňským městem za kopcem. Publikovány má již dvě povídky v předchozích sbornících „Jak vzniká tma“ (Dlouhé zimní večery, 2020) a „Vypravěčka“ (Zimní nečas, 2021). Další povídka „Z deníčku smrti“ se probojovala i do antologie „Můj první polibek“ (2021, Dobrovský). Kniha "Pán nočních můr" je jejím debutem na poli románů. V květnu letošního roku jí také vyšla na Sardenu povídka "Paní Alice a plyšový králíček", která se probojiovala do finále loňského ročníku literární soutěže Sardenské legendy.