ÚVAHA: Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů

Viewegh brak nepíše a Coelho ano? Podobné diskuse nerozetnete.

Kudy vlastně probíhá regulérní hranice mezi brakem a uměním?

Probíhá vůbec? A nakolik regulérně? Jak nahlas hučí keře na mezi RYZÍ literatury a ŠUNTEM? Upozorňuji, že ty meze bývají úhledně střižené pouze z jedné strany, ale tažme se dál: Nakolik by asi šlo rozorat onu imaginární linii?

A co bylo vůbec kdy označeno za brak? A co brakem zůstane? A co bez debaty - a co se jím naopak nikdy nestane? X otázek vyvolávajících X odpovědí, nicméně máme i jinačí šanci, co se týká řešení, a na louce zurčící obdobnými čarokouzly zmapujme radši JINOU čáru, a sice tu mez, která hrdě roztíná SAMU triviální literaturu. Tak. A dostaneme se možná i k vytoužené definici. Obrňme se ale elánem i sérem ukvedlaným ze mnou dodaných konkrétních příkladů.

Začnu tím, co vás taky rovnou napadne, a to hotovým SYNONYMEM PRO BRAK, jímž se staly rodokapsy. Pišme, prosím, s malým R po Jarešově a Janáčkově vzoru, jelikož nejde jen o proslulou edici Románů do kapsy (1935–1944), nýbrž také o Rozruchy (1937–1944), nové Rodokapsy Iva Železného atp. Odpověď na otázku, co ony sešity generovaly, tušíme, ale tažme se, jestli opravdu kráčí bez výjimky o škvár. Vedle některých asi opravdu podřadných westernů se totiž z pusty rodokapsu vynořuje i povedená fantastika Josefa Pecinovského (dejme tomu) či sveřepě kvalitní horory.

A ne? Z Rodokapsu 20/1995 se dá například vstřebat i nějakých dvacet kapitol hororu Stvoření z jeskyně uvedeného následujícím mottem: Skutečnou motivací vzniku děl celé řady literátů byla dobře utajená traumata či otřesy v mládí. Skýtá-li toto znělé motto aspoň teoretickou naději na jakýs takýs „umělecký přesah“, je na diskusi, kvalitativní laťce nastavené redaktorem Vladimírem Mátlem však dotyčná „jeskynní“ próza vyhověla, takže i prošla celým redakčním sítem. Přitom je tento text koncipován div ne jako klasický román Dracula a střídá zápisky několika hrdinů. Prvním je sám mladý spisovatel Howard Phillips Lovecraft (1890–1937) alias skutečný, historicky existující “král hororu“, ale příběhem ho provází docela imaginární Zoe Harkinsová. Co prožijí?

Vlastně  nic moc neobvyklého. H. P. Lovecraft z Providence (nazývaný tu ale povětšinou pouze „FILIP“) se zamiluje do Zoe, čemuž poměrně zarputile brání jedna starší - než oni - dáma Arna, paní tajemného domu, kde FILIP žije, a snad upírka.

Jaksi po vzoru Čachtické paní(?) Arna krvavě zlikvidovala celou řadu dívčin – a možná, aby ono vraždění probíhalo plynuleji, přisuzuje mu abecední pořádek, čímž se vše i sune k písmenku „Z“. Ale přeptejme se raději, jakou má vražedkyně motivaci, i když z hlediska autora bylo motivací (očividně) jediné: Udržet Zoe co nejdéle naživu.

„Po celý kalný, ponurý podzimní den, v němž se neozval jediný hlásek a kdy tísnivé mraky visely z nízké oblohy, projížděla jsem zcela sama neobyčejně pustou končinou země a teprve s večerními stíny jsem dorazila na dohled domu,“ začíná vznosně tento „románek“, ale opět pozor i pohov, vlastně tu totiž jde o převzatou první větu z Poeova Pádu domu Usherů.

Tedy typicky postmoderní výpůjčka, řeklo by se? Snad. Nicméně Edgar Allan Poe tu byl tímhle kopírován naposledy.

Jeho nástupce Howard Phillips Lovecraft nikoli. A doopravdy existuje i Lovecraftova próza Stvoření z jeskyně (1905), která však zůstala při zdejším citování autorem kupodivu nepovšimnuta. Stejnojmenný příběh v Rodokapsu zato chutě čerpá i ze slavného románového cyklu o Fantomasovi, jehož titulní arcilotr jednou svázal jednu svou nebohou oběť do okapového žlabu, aby hluboko dole pod ní stiskl kliku nic netušící komisař Juve (v románech zdaleka ne legrační) a dekapitoval tak „okapového“ nešťastníka. Právě záludná Arna tento trik v novém prostředí aplikovala a jen ve žlabu pro změnu spočinula dlouhovlasá Zoe, již má (nevědomky) popravit do ní zaláskovaný mladý Lovecraft. A bude to hotový zázrak poetismu a řemeslné zručnosti,dočítáme se dokonce ohledně této příšernosti, a vždyťstačí stisknout kliku a nepatrně pootevřít dveře a Zoe se propadne se smyčkou na hrdle do prázdna vlastní smrti.

Naštěstí, dodejme, k odpornému zločinu nakonec nedojde - a dívku se budoucímu spisovateli hororů „Filipovi“ naopak povede zachránit, aby se mohla v poklidu vrátit ke svému příteli Jakubovi tam někde „v dáli“, zatímco mladý, rozervaný a nešťastný Lovecraft setrvá v tlejících temnotách onoho zámečku, kde si ze sežmoulané, avšak jasně prý bílé vizitky kolem dokola předčítá následující verš: Chtěl bych, aby mě tvé vlasy pokryly mapami nových míst, a všude, kam přijdu, to bude nádherné jako tvé vlasy. Což je ovšem pro změnu výpůjčka z Richarda Brautigana, tentokrát nepřiznaná.

I kdyby ale Stvoření z jeskyně sestávalo jen z podobně rafinovaných výpůjček a konotací, jeho (záměrně?) přepjatý styl poněkud umrtvuje výsledný efekt. A další a další odkazy se pak stávají více a více samoúčelem. Jen málokdy zabíjím pro nic za nic,zapisuje si zlovolná Arna do deníčku. Co však ti dva archeologové? Kam to zmizeli? Kam se jen propadli Lawrence a doktor Jones? Což má být tajnosnubná narážka na skutečného archeologa Lawrence z Arábie a imaginárního archeologa „Indianu“ Henry Jonese. A taky je:

Že by přece už zemřeli? Ach, dobře jim tak! Neměli čenichat v říši červů!

Podobné rádoby postmoderní narážky mají být bezpochyby „literární“, nebo dokonce „umělecké“, nicméně nepůsobí snad spíš podivínsky?

Anebo je - jednoduše - přehlédneme. Přehoupněme se ale na pomyslné Tarzanově liáně ke kardinálnější otázce, která zní: Byl si autor Stvoření vědom, že tvoří (tzv.) „brak“?

Nebyl, odpovídám, a v tvorbě dokonce vyvinul i poměrně intenzivní snahu o stvoření určité kvality. Výsledek, pravda, zůstává sporný, i když nechci popírat, že tu alespoň došlo k určité snaze o sublimaci autorovy nenaplněné lásky. Skoro jisté je ovšem i to, že tu byly některé výpůjčky z literatury možná až nadbytečným kořením. Autor se nicméně toužil přiblížit své oblíbené četbě, a právě z ní s láskou citoval, a právě tu rád parafrázoval. „Knihy? Kamarádi,“ dozná mezi řádky, a pokud autor využije samu brakovou tresť, jednoduše nestvoří škvár, ale co? Anebo co udělá? Povýší tu tresť.

Jestli rovnou na umění? To je už na diskuzi, A jak kdy. Ale pohltí-li nové médium staré médium (jak už postřehl Malcolm McLuhan), stává se to starší médium automaticky uměleckou formou. Zase tak jednoduché to ale nebude, a když brak uchopí za pačesy až přílišný začátečník anebo psavec bez talentu, povětšinou dojde, a to si přiznejme, leda k  recyklaci. A co pak pučí na mezi (úvodem zmiňované)? Jen další brak. I kdyby bylo dílo vytvářeno s těmi nejčistšími úmysly, kterými ovšem bývá dlážděna nejedna ze stezek do pekel. A i do toho z pekel, kam paraliteraturu po právu šoupněme a kde kotle žhnou. Oči ale nezavírejme před mezí, která je i řezem paraliteraturu půlícím, a přihlédněme k intencím tvůrců. Známou realitou totiž zůstává, že pouze a jen autorský záměr, i kdyby sebe bohulibější, ve výsledku pranic nezachrání. A jistě, brak lze psát i úplně vědomě a programově a např. pro edici založenou nějakým „zlým“ nakladatelem, nicméně zrovinka tak známe braky, které vyrašily z mezí ve chvílích, kdy se tvůrce VYDATNĚ snažil o umění. Následující otázka pak logicky zní: „Kdo je ubožejší trpaslík?“

• Snaživec, který zklamal, když chtěl být Dostojevským?
• Anebo autor beze cti a beze všeho svědomí, jenž s nadutými tvářemi hrdopyšně nafukuje ediční řadu Žena v ohrožení?

Řekl bych, a nejen za sebe, že bude ubožejším trpaslíkem – a možná teď i někoho překvapím – onen snaživec. A brak sám a jako takový?

Zopakujme si nejprve a připusťme, že existoval vždy a odnepaměti uspokojoval nejširší vrstvy. A jaký a který proto brak bývá? Víme. Přesmoc se s ničím nepáře (jak už připomínal Karel Čapek) - a pravidla si odvodil z regulérní psychologie. Ještě více ovšem z psychologie davu.

Ale nepreferujeme přece jen pouze snaživce. Existuje třeba i značné kvantum autorek píšících docela vědomě červenou knihovnu, a ukřižováváme je snad? Pokud, ukřižujme pěkně prosím s nimi hloupě i celý a regulérní subžánr. A vraťme se teď ještě ke schopnosti identifikovat autorský záměr a vyhledejme konkrétní příklad snaživce v předem prohrané bitvě, jímž byl podle mého názoru třeba hrabě de la Cámara (1897?–1945), který se sice snažil, ale dost marně. A protože se snažil, ten skutečný brak nikdy programově psát neplánoval, což berme i jako jeden extrém.

Oproti němu Josef Roden (1894–1950), autor to pověstných románků o Irče, se již od samého počátku nijak zvlášť nesnažil o velké umění, myslím si aspoň, a poměrně přesně věděl, co píše a kam směřuje. I schopně naplňoval klišé. Otázka: Co je víc?

Ať si odpoví každý sám, ale pokud teď přejdu k zobecnění, tak bych si dovolil s určitým zjednodušením prohlásit, že v případě braku není ideální metodou přistupovat ke knihám takříkajíc „strukturalisticky“ a jako k artefaktům oproštěným od svých otců a matek. Naopak je tady, myslím, na místě (a právě u braku nejvíc) se zabývat původními intencemi tvůrců.

A teď do konkrétní praxe. U zmiňované už řady Iva Železného Žena v ohrožení není ovšem,  pravda, co řešit. Její autoři věděli, kam a do čeho se derou i co to bude za chomout. Naopak dosud žijící a velmi pečlivá Anne Golonová, tvůrkyně památné Angeliky, to míní se svou sérií zatroleně vážně. Vážně, pravda, psaní chápal i - totálně pokleslý - sci-fi tribun Jaromír Staněk, ačkoli se svými produkty mezi jakkoli kvalitní vědeckou fantastiku po právu nevyšvihl. A pověstný kapitán William Earl Johns (1893–1968)?

Vyprodukoval dlouhou řadu povídek o hrdinném Bigglesovi, které náleží k malým klenotům subžánru nazývaného letecký, a dobře tomu, nicméně většina jeho následujících, už románových pokračování té samé ságy se moc nepovedla a kvalitativně dokonce rychle upadla až do nejneskutečnějších kloak a kanálů. U spousty těch knížek ostatně právem váháme, jestli je ještě stvořil sám kapitán Johns!

A italský velmistr Emilio Salgari (1863–1911)?

Pěkně se o něm rozepisuje i sám Umberto Eco - a Emilio měl minimálně s Černým korzárem a se Sandokanem určitě ambice, řekl bych, ale podle mnoha názorů prostě literárně neuspěl. To už byl lepší Rafael Sabatini, tedy na obdobném poli pátráno, i ptejme se opět: HRÁL si Salgari na něco? Já o tom pochybuji.

A ptejme se: HRÁL si na víc, než čím byl, takový kapitán William Earl Johns? Říkám: Určitě ne.

A co Quidon z Felsů, autor románu o Lipsi Tuliánovi. Taky náleží kastě se znamínkem plus? Otázka do pranice! Quidon z Felsů ale, řekl bych, psal jen a přesně to, co si psát přál, a tak se mi zdá čistý, poněvadž si ani on nehrál na nic víc, než čím v reálnu byl.

Zcela jednoznačným představitelem typického nesnaživce o umění v trochu jiné z oblastí dobrodružna, a totiž v ranku detektivky, zůstává Zdeněk V. Peukert (1907–1982) alias Edgar Collins, a to kupříkladu i se svým věru že děsuplným román(k)em Sahir (1933), nicméně do téže kategorie dobrovolných brakopisců jistojistě náležejí i početní tvůrci buffalobillek, nickcarterovek, tomsharkovek, cliftonek a i docela dnes už zapadlých řad o pirátu Klausovi či detektivu Bangsovi, jehož duchovním otcem byl pověstný smolil Sláva Václav Jelínek (1905–?), ve zbytku díla ovšem spíš marný snaživec.

Až lahodným příkladem plánovitého plnění zadaného vzorce je známá série hororů o „stíhači duchů“ Johnu Sinclairovi, ve které si množina anonymních autorů na pražádnou vznešenost nehraje a naopak, setrvávají u krajní rutiny. Jako svébytná havěť. A nemají skrupulí - a nemají ani vyšších intencí, budiž jim odpuštěno. Jen plnili nakladatelův záměr a jmenovitě se dokonce ani nevynořují zpod hladiny, nad kterou naopak ve značné kvalitě vydechly čerstvý vzduch tři romány o Johnu Rambovi, ne vůbec zle, ba velice dobře napsané prof. Davidem Morrellem (nar. 1943). Na téže hladině pluje však vlastně i dnes už klasický (i když místy nedokonalý) román Fantom opery.

Ani profesor Morrell, ani zdatný novinář Gaston Leroux se ovšem nesnažili marně. Ani zbytečně. A zcela dokonce unikli pomyslné oprátce i ohrádce, která je už-už ohrožovala. A já? A co se sem pletu?

Já té ohrádce bohužel neunikl a prostřednictvím svého rodokapsového Stvoření z jeskyně jsem se roku 1995 stal i jakýmsi mladistvým vykradačem hrobů.

A závěrečné poučení?

Vykrojím je masochisticky. Zní:

Kdos mířil NAD brak - a nedostřelils?
Tys jak ten Jan Hus - a shořels.
Jen prach jsi - a v prach se obrátíš
a prachem´s zůstal samotnému braku!

Ani to ale není jisté. A opět to nejlépe formuloval už Čapek, i když tentokrát Josef. Kde? Ve sto let staré próze Lelio:

Hle, po nábřeží bloudí Fantomas - a nenalézá stín svého věrného pronásledovatele Juva, který ho očekává až na druhé straně řeky.
Noc a Seina... už zase klesají do nekonečna a nemohou se najít ještě ani v mrákotách rána. Nemůžou druh bez druha žít. A nadchází den – a ještě se nesetkali, ačkoli už několikrát změnili přestrojení.