ÚVAHA: Věří Mefisto tomu, co dělá?

Vždycky znovu jsem si tu otázku při čtení Fausta kladl. Říká o sobě přece sám, že je „Ein Teil von jener Kraft, die stets das Böse will doch stets das Gute schafft“, česky „…té síly díl jsem já, jež zlo vždy konat chtíc, přec dobro vykoná.“ Nepodléhá tedy frustraci a beznaději?

Jak víme, my ctitelé Murphyho zákonů, nic nevyjde nikdy podle plánu a extrémní koncepty s velkým písmenem jako Zlo či Dobro opravdu v definitivních výsledcích spíše prospívají svému opaku. Jestliže ale Mefisto předem ví, že jeho plán nevyjde, proč se o zlo vůbec snaží? Protože nic jiného neumí? Nebo snad ví, že ani tak to docela není?  Je si snad jist, že neexistují žádné póly dobra a zla, ale jen jejich pohyb a odraz koulí mezi mantinely, velká hra, kde on má svou nikoli nepodstatnou roli? Kde se zatracení mění ve spasení?

Malý příklad z literatury -

ze slavné knížky libertina Choderlose de Laclos Nebezpečné známosti. Vikomt Valmont, proslavený don Juan, chtěl svést paní de Tourvel, ale nejprve nepochodil. Paní de Tourvel byla velmi ctnostná, zbožná a citlivá bytost, jednoduše řečeno slušná holka, jenom poněkud naivní, což s tím asi trochu souvisí… Běžným způsobem se vikomt do její postele nepropracoval, musel si tedy něco vymyslet. Když zjistil, že madame je sociálně citlivá, poslal svého sluhu, aby zjistil, která rodina ve vesnici pod zámkem žije v největší bídě. Sluha našel rodinu se šesti dětmi, kterou měli vystěhovat pro dluhy z chalupy. Dluhy činily několik desítek franků, Valmont dluhy zaplatil (odpovídalo to asi tak večeři v lepší pařížské restauraci v té době) a sluha pak navigoval chudou rodinu do zámku. Dorazili v době odpoledního čaje, takže paní de Tourvel mohla spatřit, jak vděčná matka a jejích šest ratolestí pláče štěstím a líbá Valmontovi ruce.

Paní de Tourvel dojalo, že vikomt má dobré srdce a hup, už byla v jeho posteli. Vikomta nudný a cudný sex moc nezaujal a obrátil svou pozornost jinam. V dopise přítelkyni napsal: „Nevěřila byste tomu, ale když mi ti spratci a jejich nemytá máti líbali ruce a děkovali, pocítil jsem cosi zvláštního, takové šimrání, skoro jakési pohnutí, rozhodně to bylo velice příjemné… Zdá se, že takzvaní ctnostní lidé si užijí daleko víc, než si my ostatní myslíme…“

Užije si snad Mefisto právě proto?

Takže pro zlo typický nečistý výsledek: intrika vyšla a Valmont dosáhl svého, byť se nepobavil tolik, jak doufal - ale na druhé straně ubohá rodina byla zachráněna. Třeba se jedno z dětí pak stalo geniálním skladatelem, nebo biskupem… Co váží víc? Já vím, to není lehká otázka. Zejména díky přehnané reakci svedené paničky - paní de Tourvel spáchala totiž sebevraždu.

Restaurant v provensálských horách

Často si na tu příhodu vzpomínám a už jsem o ní psal. Dějištěm byla půvabná stará stylová hospoda s vynikající jihofrancouzskou kuchyní; hlavní zajímavost spočívala v tom, že za jídla se platil dosti vysoký paušál, ale mohli jste z každého chodu sníst tolik, kolik jste dokázali a nápoje se platily zvlášť.

Ke konci večeře přišel majitel, jako vystřižený z francouzské detektivky, pomenší pán s knírečkem a panděrem, na hlavě šedého ježka, knírek, cigaretu v koutku úst, trochu opilý, ale milý a zeptal se, zda jsme všichni Němci. Prohlásil jsem, že jsem Čech a ten dobrý muž mě objal, volaje ‚mon pauvre ami‘ (pro angličtináře: můj ubohý příteli), pozval mě na koňak a sdělil mi, že moc, moc vždycky fandil nám pauvre ubohým Čechům a že do jeho hospody proto nikdy žádný komunista, jako Willy Brandt nebo Francois Mitterand, nesměl. Neumím moc – no, skoro, no vůbec neumím francouzsky a než jsem vykoktal větu o tom, že ti dva asi nebyli tak úplně komunisti, maitre se odebral za jinými hosty, myslím Belgičany.

Vzpomněl jsem si na kamaráda, jenž šel ve své politické náklonnosti tak daleko, že mu Franz Josef Strauss připadal nejen sympatický, ale také velmi hezký. Jen nemohl pochopit, proč má strana toho půvabného muže v názvu odporné slovo socialistický.

Historka o roztomilém Maitre s Mefistem jen zdánlivě nesouvisí.

Otázka: jak se s Mefistovým paradoxem vyrovnává Anděl?

Anděl, tedy ten Dobru sloužící, z nebe nesvržený, dejme tomu Gabriel? Je snad Anděl s velkým A součástí té síly, jež Dobro konat chtíc, přec Zlo vykoná…? Tak to patrně básník nemyslel. Nebo snad Andělu Dobra stačí počkat, až se Mefistovo počínání v příslušné Dobro změní samo? Měl by to lehké. Bohužel k té přeměně Zla v Dobro dochází většinou dost pozdě, aspoň pro většinu postižených. Zrovna tak ale se v opak obrací i jaksi přemíra Dobra, jako když se dítě přežere dortíků.

(Příklad: Adolf Hitler chtěl čistou rasu a způsobil, pravda až po desítkách let, že dnes je Německo, zejména jeho veliká centra, příjemnou směsí ras a národů, jež by, nebýt fundamentalistů, žily navzájem v příjemné pospolitosti, už proto, že je tam úžasné množství míšenců, proti třebas Praze. Málem by se chtělo říci něco v tom smyslu, že se to podobá té tolikrát vzpomínané trojjedinosti pražské židovsko-německo-české kultury, jenže to je taky do značné míry zasněný mýtus, přečtěte si Kische nebo nahlédněte i do Torbergovy Tetičky Joleš, pražská kultura byla víceméně židovská v jazyce německém a o sudetskou se nikdo nezajímal.)

Anděl spíše vychází z tohoto zpoždění, ví o něm - a proto zastánci Dobra s velikým D dost často obracejí svou pozornost k minulosti, asi se snaží zachytit Zlo, dokud kulminovalo. Někdy jde o boj, vedený s až sebevražednou čistotou. Vladimír Renčín kdysi nakreslil milý vtip – dva pánové visí nad propastí, nahoře se je jiný snaží na laně vytáhnout a jeden z těch visících říká: Františku, já se snad pustím, vždyť tam nahoře ten, co drží lano, to je komunista Karel!

Problém všech andělů, ať padlých nebo svržených, je zřejmě ideologický, pocházející z Knihy knih: vaše řeč budiž Ano ano, nebo Ne ne. Touží po stoprocentním výsledku. Jenže, vždycky zbude něco nedokončeného, protože žádný lidský čin není a nebude dokonalý. Člověk totiž také není dokonalý, ale je zřejmě optimálním řešením za daných podmínek, jako švábi za jiných.

Optimální řešení lidských věcí je nesympatické jak Mefistovi, tak Gabrielovi, je totiž příliš všední, chybí mu patos a gesto, chybí mu plamen a dým.

Dědictví minulosti je směsice únavy, neuspokojení, frustrace, iluze, špatné paměti, nové mýtologie, což všechno způsobuje, že neumíme žít bez pořádného, krutého a odporného nepřítele. Měli jsme Němce-papežence, měli jsme Habsburky, měli jsme Němce-fašisty, měli jsme Rusy…

A bojovat s nimi minulou válku, to nám šlo vždycky od ruky. U nás se tomu říká vypořádat se s minulostí. Jenže nejde o tu před jednadvaceti lety, jde o tu minulost posledních jednadvaceti let. Bojovat minulou válku je vždycky snazší, protože už všichni víme, jak dopadla, jak ti, kdo prohráli, tak ti, co vyhráli. Skoro žádná válka, až snad na tu poslední punskou, kde z poražených nezůstal naživu nikdo, a Kartágo bylo srovnáno se zemí, však nekončí ani pro vítěze stoprocentním ekonomickým, emocionálním i sociálním orgasmem. V tom mají smůlu jak Mefisto, tak Gabriel.

A proto zklamaní vždycky snadno najdou svého přeživšího nepřítele a mohou pokračovat v boji, tentokrát bez rizika. Nikdy se tolik nebojovalo proti Habsburkům, jako po jejich zmizení.

V textu K boji o Husa (cituji z knihy Z duchovních dějin českých, Melantrich 1941, jinak článek vyšel v Národních listech 23. srpna 1925) píše Josef Pekař:

„Píše se nyní hodně o smyslu našich dějin. Kdybych se měl o to pokusit, abych také sám přispěl nějakým agitačně výchovným výkladem, řekl bych asi – ‘smysl českých dějin’ je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili vzápětí oboje nedostatkem rozumné umírněnosti a to jak v oboru života politického, tak mravního.“

Přes všechen tolik citovaný skepticismus a sebemrskači stále využívané české švejkovství je naším opravdovým prokletím spíše fundamentalismus.

Anděl chce být dokonalý.

Babiččina krabička

Někdy si vzpomínám na jednu ze svých babiček, jež říkávala, že kolikrát je selský rozum lepší, než modlitbička. Někdy je to nepříjemné, ale velice zdravý čaj z mariánského ostropestřce také chutná jako vývar ze staré ponožky. Obytný svět musí být hledáním z možných nejvhodnějšího, ne ideálního.

Mnozí si slibovali během těch dvaceti let víc pro sebe a byli zklamáni, jiní si nepřipadají dost odměněni za to, co podle svého názoru vykonali, jiní neviděli dostatečné ponížení svých nepřátel, jiní závidí těm, co si stihli nakrást, jiní by si chtěli co nejrychleji nakrást také a nelíbí se jim, že už je to přece jen komplikovanější… Obávám se, že o tu příležitost jde nejvíc. S tím se bohužel veze mnoho slušných a milých lidí, kteří opravdu věří, že se účastní důležitého zápasu proti návratu Klementa Gottwalda k moci.

A tak nám každou chvíli někdo dílem (jak psali V+W) z blbosti a dílem za cizí peníze (jedna z nejkrásnějších vět o politickém myšlení v této kotlině!) snaží se namluvit, že právě teď se vede ten nejdůležitější boj o všechno. V takové situaci je možné nepřemýšlet a prostě stranit, jak to kdysi říkával akademik Richta: když nevím, tak straním. To se našim „pravičákům“ hodí stejně, jako kdysi bolševikům.

Friedrich von Weizsäcker, německý filozof a mimochodem bratr prezidenta Richarda v. W., napsal, že „jestliže problémem (reálného) socialismu je lež, problémem kapitalismu je cynismus“.

Ještě, že ty komunisty máme, jinak bychom si je museli vymyslet.

Tak občas vzpomínám na roztomilého majitele té restaurace. Ten muž věděl, že jeho druh „pravice“ se může na skutečné komunisty vykašlat, protože ti nikdy nedosáhnou na jeho právo peskovat služku, obrazně řečeno – ale Mitterand a Brandt, kteří představují opravdovou „levici“, ho mohou i donutit jí zvýšit plat. A o to běží, neboť peníze jsou až na prvním místě, ještě před myšlenkami. V tom je „des Pudels Kern“ – jádro pudlíka, z něhož se vyklube Mefisto.

P. S.:

Mefistův úsměv:

Jeden známý spisovatel prohlašuje v soukromých společnostech, že píše pro idioty - knihy, jaké sám nikdy nečte. Netušící idioti si houfně kupují jeho díla, plná lásky a porozumění, dobře končící – vždycky mají šťastný konec, ten nejblbější, který bylo možné vymyslet, jak on říká – a vytvářejí mu tím velmi slušnou životní úroveň a obstojné konto, z něhož utrácí především za ženské a alkohol, protože jiné koníčky nemá.

Nepoučení čtenáři a kritici nalézají v jeho dílech, vzniklých zcela promyšleně a cynicky, silnou humanistickou notu, soucit se slabými a „přitakání životu“, jak zněl kdysi oblíbený komunistický termín. Je podstatné, že je pokrytec, nebo že tolik lidí nachází v jeho spisech útěchu a zábavu?

Převzato z týdeníku Literární noviny se svolením autora.

Zdroj obrázku: http://zhdann.deviantart.com/art/Faust-and-Mefisto-116785234