LIDÉ+FILM: Fantastický filmař Karel Zeman

Když řeknete dětství, vybaví se mi především nekonečné dny a týdny strávené v izolaci na lůžku, hořká pachuť léků a studící teploměr v podpaží.

Z rozhovoru Karla Zemana s kolegou Elmarem Klosem

Lidé, kteří u něj pracovali, vtipkovali, že by se jim měl započítat do důchodového věku dvojnásobek odpracovaného času.

Režisér Josef Pinkava

Dnes, včase počítačové magie a stále lacinějších triků se statut šesti Zemanových hraných filmů víc a víc sune k jakési ryzí kuriozitě, to mi můžete říct.

Nic to podle mého názoru nemění na fascinaci, která je provází, a vraťme se o šedesát let zpátky. 5. srpna 1955 měl premiéru první z těch filmů, Cesta do pravěku.

Scénář J. A. Novotného a režiséra Karla Zemana pojmenovaný původně Cesta do minulosti naší Země se inspiroval hned několika zdroji, i když neuvedenými, prvořadě však románem profesora učitelského ústavu v Brně Arnošta Cahy (1891-1935) V pravěkém světě (1927, znovu 2008) ilustrovaným Miroslavem Fridrichem.

„Cestu do pravěku“ v té knize podniknou ovšem jen dva chlapci. I Zeman, pravda, hovořil během příprav filmu jen o dvou mladých hrdinech. V Cahově románu navíc kluky provází otec, který je vědcem. Tento příběh ovšem začíná jinak a jinde: sestupem do Macochy. Následuje pouť rozsáhlou podzemní dutinou i geologickými érami, ale ne proti proudu času jako ve filmu, a skončíme naopak u lovců mamutů a mezi nimi.

To je tedy hlavní inspirační zdroj, není ovšem vyloučeno, že ta bezprostřední inspirace byla i jiná. Už Arnošt Caha ji ostatně měl: stal se jí třídílný Burroughsův román Země, na kterou zapomněl čas (časopisecky 1918, knižně 1924) vydaný česky roku 1926 pod názvem Caprona, země divů a zfilmovaný poprvé až mezi roky 1975-1977.

Caprona, připomeňme, je vysněný svět, ve kterém se obyvatelstvo i živočišstvo jaksi sune s každým vývojovým stádiem stále „výš“ k severu. A co se týká dalších a dalších inspirací samotného Karla Zemana?

Byly. Tou druhou, méně známou se skoro určitě stal kreslený seriál Františka Běhounka a výtvarníka Václava Junka (jednoho z tvůrců Rychlých šípů a otce stejnojmenného dnešního publicisty) Výprava Toma Bartona uveřejněný na pokračování v časopise Vpřed v letech 1946-1948. Taky tady se hrdinové dostávají po hladině podzemních vod (podobných řece) do pravěku, i když ne časem, ale vraťme se k vlastnímu filmu.

Spolupracoval na něm známý paleontolog Josef Augusta (1903-1968), nikoli však malíř Zdeněk Burian. Vypravěčem udělali nejmladšího z party Jirku (hrál ho Vladimír Bejval), přičemž hoch stejného jména existuje už v románu. Provází ho Petr a ještě další dva méně již prokreslení kluci Toník a Jenda, z nichž ten poslední výpravu neformálně vede.

A kam? Putují po Řece Času ze čtvrtohor až na pobřeží silurského moře, které vznikalo na Rujaně. Natáčelo se však i na řece Váh a dvou přehradách: u Zlína a u Souše u Tanvaldu. A taky na zamrzlém rybníku Strmilov u Jindřichova Hradce.

Triky tohoto (vele)díla vytvořené v podstatě na koleně dodnes fungují a na mě osobně pak nejsilněji onen zlověstný útok rychlého praptáka phororhaca. Tento netvor ovšem ve filmu neřádí sám a slušným, místy ale až geniálním způsobem tu Karel Zeman předvádí celkem na třicet druhů předvěkých zvířat, a to hlavně třetihorních, přičemž záměrně potlačil individualizaci a prezentoval je co anonymní zástupce druhu.

Další zajímavosti? O překvapivém zacházení s časem v Cestě do pravěku a o permanentní přítomnosti anachronismu píše podrobně a vysoce poutavě Zdeněk Smejkal v Zemanově monografii z roku 1986 a brzy také vyjde kniha Zemanovy dcery, kde se dovíme i další.

Co pak dodat k celkově „pozorovací" koncepci Cesty do pravěku? Ani v nejmenším podle mého neuráží, i když je fakt, že ve scénáři není objasněno, proč se většina z pozorovaných oblud utká a hýbá čistě a pouze na druhé straně řeky!!!

Jen tři roky po Cestě adaptoval Zeman i první verneovku, ačkoli nezapomínejme, že také pravěkou plavbu plánovali chlapci ryze verneovsky. Vynález zkázy (1958) není dnes už možná tak ohromujícím, jako když měl premiéru, mistrným činem ale zůstává. I když taky značně naivistickým (nevadí).

V tomto případě jde vlastně o ztvárnění předtím ne až tak populární knihy Tváří v tvář praporu vlasti (1896), přičemž se vedle Jiřího Brdečky podílel na scénáři i básník František Hrubín. „Mélies tedy nezemřel, je Čechoslovák - a jmenuje se Karel Zeman," psali tehdy v Belgii po vítězství filmu na Expu a třeba efekt obřích děl na lodi i ostrově zvaném Převrácený Šálek nelze vymazat z dětské paměti. Karel Zeman rozhodně nebyl militarista, ale této techniky se nebál, i když fakticky „zfilmoval“ původní knižní ocelorytiny, a tedy práce minimálně tří Vernových ilustrátorů: Rioua, Benneta i Férata. Vše umocňuje skvělá Liškova hudba a v žádném případě bych nevyměnil jeden Vynález zkázy ani za osmdesát Cest kolem světa za osmdesát dní, konstatoval tenkrát uchvácený filmový historik Georges Sadoul (1904-1967) v narážce na tehdy aktuální zpracování cesty pana Fogga, nicméně si tu uvědomme, že Zeman měl na film čtyři roky času.

Třetím a podle mnohých názorů i nejlepším ze šestice jeho kombinovaných snímků se pak stal Baron Prášil (1961) podle scénáře básníka Josefa Kainara. Rytiny z verneovek jsou nahrazeny skvělejšími rytinami Gustava Doré (1832-1883) a film vyniká malířským využitím barev. Bagdád tone v magické modři a pronikavě ho prozařuje žluť věží sultánova paláce ozářených měsícem. Jako hudební skladatel se k tomu panoramatu po zásluze vrací Zdeněk Liška a Brdečka aspoň jako autor komentáře. Karel Zeman ovšem také poprvé získal a využil známé tváře filmového světa, i když si současně uvědomme, že ještě nebyly známé jako později. O dobré herce nicméně šlo. Titulní roli pojal Miloš Kopecký výtečně a princeznou Biancou se stala teprve jednadvacetiletá Jana Brejchová. V další hlavní roli figuruje šestadvacetiletý Rudolf Jelínek, Cyranem na Měsíci se stal Karel Hoger a kapitánem lodi sám Jan Werich. Poměrně plachý Karel Zeman se ho prý zpočátku bál. Sultánem je Rudolf Hrušínský, pevnosti velí sám Eduard Kohout, admirálem je Bohuš Záhorský, jedním z důstojníků Karel Effa, trosečníkem pak Josef Hlinomaz a Michela Ardana alias hrdinu verneovky Se Země na Měsíc (1865-1870) hraje budoucí Tau Otto Šimánek. Po jeho boku vystupují i kapitán Nicholl a předseda dělového klubu Barbicane. Z Měsíce se však čile přeneseme na Zem a zvláště útroby velryby či let na dělové kouli zůstávají nezapomenutelnými. Film Baron prášil končí pak jako sen a opět na Luně, kam se hrdinové nechají vymrštit výbuchem.

Následující čtvrtý Zemanův počin na tomtéž poli Bláznova kronika (1964) jako by se pro změnu inspirovala Třemi mušketýry, ostatně taky plnými rytin, ale tentokrát běží o vzdálenější podobnost, i když na šerm dojde. Děj se odehrává roku 1625 a titul původně zněl (tak přece?) Dva mušketýři. Scénář si spolu s režisérem vysnil Pavel Juráček (1935-1989) a nemohl přitom ještě samozřejmě tušit, že Zemana jednou přežije o pouhých pětačtyřicet dní.

Autorem komentáře přednášeného hercem Františkem Smolíkem se stal spisovatel Radovan Krátký (1921-1973), tvůrcem písní „sám“ Ludvík Kundera (1920-2010) a zpívali tu Olga Schoberová (v roli předkloněné pradleny) i Rudolf Pellar. Dále hráli Petr Kostka, Emília Vašáryová, Valentina Thielová, Eduard Kohout, Vladimír Menšík, Jiří Holý, František Kovářík, Karel Effa, Milan Neděla a Jan Libíček. Ocitáme se vprostřed verbování a války habsburského císaře Ferdinanda II. proti dánskému králi Kristiánu IV. a zažijeme dobrodružství vesničana Petra (Kostka) a verbíře Matěje alias Matyáše z Babic, kterého hrál Miloslav Holub, jakožto i dobrodružství s nimi spojené dívky Lenky (Emília Vašáryová).

Občasný názor, že se zde jedná o nejslabší ze šestice Zemanových kombinovaných filmů, protože se ve druhé části ztrácí příběh, sdílím, i tak ale došlo na báječný počin. A nevím proč, ale symbolem tohoto (také) Juráčkova díla mi už vždycky zůstanou dveře otevírající se do nikam a ona lidská bytost visící za kliku nad propastí. Vzpomínám si taky, jak jsem tento film poprvé sledoval (už i já jako dítě) v cyklu „Film pro pamětníky“ v neděli odpoledne, kdy nás zrovna navštívili manželé Šmausovi, a seznámil jsem se tak právě před obrazovkou s jejich synem a budoucím spisovatelem Martinem, o rok mladším než já. Že jednou napíše i ceněnou knihu Děvčátko, rozdělej ohníček (2005), ještě netušil, ale měl podobné představy o zábavě jako já, takže jsme se přilepili k televizí hned po prvních záběrech Kroniky. Očarovala, vtáhla.

A co víc?

Druhá z tří Zemanových vernovských adaptací se jmenovala Ukradená vzducholoď (1966) a vzhledem k názvu trochu nečekaně běží o adaptaci Dvou roků prázdnin (1888). Pracovně Zeman ovšem filmu říkal Ostrov kapitána Nemo. Tento hrdina Tajuplného ostrova a Dvaceti tisíc mil pod mořem tu také opravdu vystupuje hrán Václavem Ševcem a namluven Zdeňkem Štěpánkem.

Motivy obou Vernových knih s kpt. Nemem identifikujeme taky, přičemž scénář napsal se Zemanem Radovan Krátký a hudbu složil Jan Novák za využití jednoho Kmochova kvapíku i tzv. Císařského valčíku od Johanna Strausse mladšího. Písničku Já ďábla přemáhám tu zpívá teprve dvacetiletá Jitka Zelenohorská a odrhovačku Má roztomilá Baruško herec Rudolf Deyl mladší. Nezapomenutelné trio pirátů pak vytvořili herci Hlinomaz, Neděla a Nesvadba, přičemž Štercl hraje ve filmu policejního komisaře a Karel Effa „agenta č. 13“ černého Gustava. Tento muž se přesunuje i prostřednictvím létajícího člunu s vesly, což byl vizuálně přímo fascinující nápad, který např. ještě roku 1972 okopírovala Věra Faltová pro svůj komiks Mořští vlci a sedm trpaslíků (čtrnáctideník Ohníček č. 17 z 1. května, scénář spisovatel Vojtěch Steklač).

Do „secesní" Ukradené vzducholodi složené snad ze starých kolorovaných pohlednic se navíc vrátila i postava Michela Ardana, představovaného však pro změnu Stanislavem Šimkem a namluveného Janem Třískou. Karel Zeman byl pečlivý, ale měl i další plány a oháněl se tenkrát nápadem na celý cyklus zfilmovaných verneovek pod titulem Tajuplný svět Julia Verna, který měl sestávat z pěti filmů včetně už hotového Vynálezu zkázy. Bylo by to asi krásné divadlo, ale jsme dnes docela rádi, že nakonec došlo aspoň na tři (konče filmem Na kometě), tedy pokud nechcete víc hledat. Pokud pátrat toužíte, objevíte v těch třech snímcích prvky z daleko více verneovek a kupř. létající loď Albatros z Robura Dobyvatele fungovala chvilinku už ve Vynálezu zkázy.

Pravdou je ovšem jedno: původní děj románu Dva roky prázdnin proložil Karel Zeman ještě jinými ději a začíná se dokonce (a velmi šťastně) na Jubilejní výstavě v roce 1891. Pět kluků odsud omylem odletí titulní vzducholodí (i když se na Výstavě v reálu předváděl balón Kysibelka) a po vynuceném přistání na neznámém ostrově se usadí v hlubinách Nemovy jeskyně. Jeden hoch vše vylíčí v dopise a zprávu vloží do láhve, díky které ostrov objeví novinář Marek, což je vlastně zmiňovaný už Ardan. Vynoří se však i loď bohatce Tenfielda a jeho neteře Katky (Jitka Zelenohorská). Tu ohrozí piráti ukrytí mezi posádkou, ale kluci je přemůžou.

Jako vizuálně mohutná scéna mi však v dětství utkvělo cosi jiného, a to smrtelně nebezpečný výstup skalní komínem. I to však už vím, že malí herci vlastně lezli po vodorovné rovině.

A co víc? Chci jen dodat, že jsem většinu Zemanových filmů viděl poprvé „až“ v televizi, ale ten poslední přece ještě jako ryzí premiéru v biografu, který se tenkrát ještě vyskytoval i na maloměstě jménem Starý Plzenec (proti škole na náměstí). Na kometě (1970) je vážně báječnou adaptací verneovky Hector Servadac (1877), ale časově ji scénář přesunul do roku 1888. Původně se tato adaptace měla jmenovat Archa pana Servadaca a chci zdůraznit, že biograf je pro dítě skutečně o dost víc, než tehdy jenom malá černobílá obrazovka, takže mě těch pár návštěv biografu, když se hrálo Na kometě (na filmy jsme často chodívali víckrát) navždycky očarovalo.

Už tenkrát mě sice trochu zarážela krátkost filmu, ale třeba hned úvodní scény s přibližováním komety či sestřelením obří mouchy ohromovaly. A pak... Ano, útok dinosaurů a jejich vystrašení pomocí plechového nádobí naloženého na prchajících vozech. To všechno už ve mně zůstane jako jeden z ohromujících příkladů do prázdna, ale ne naprázdno vyčarované fantazie. Nu, a chvíle, kdy hrdina střílí tváří v tvář dinosaurovi z drobného revolveru, zůstane už zapsána do dějin světové kinematografie a jistě i (třeba) paměti Stevena Spielberga. Jak se však celičká pevnost mohla po svém vytržení z kořenů a „odsátí“ kometou úplně obrátit v povětří, a jak mohla po rozpadu tak suverénně dopadnout a složit se na povrch komety, dodnes nechápu. A aby totéž zopakovala i na konci filmu. Jak je to možné? I dál mi podobné záludnosti záhad vrtají hlavou.

Scénář tohoto mírumilovně brutálního filmu sepsal spolu s šedesátiletým Karlem Zemanem mladý Jan Procházka (1929-1971) a na režii se jako asistent podílel Karel Smyczek. Servadaca představuje Emil Horváth mladší ještě v časech, kdy si nezadal s dalším Zemanem (se seriálem) a dabuje ho (opět) Jan Tříska. Vysněnou Angeliku z Valencie představovala Magda Vašáryová namluvená pro změnu Janou Drbohlavovou a plukovníka Pikarda František Filipovský. Židovského hrnčíře Silbermana, kvůli kterému bývá Verne občas nařčen z antisemitismu, hrál Menšík a jeho ženu Ester Jiřina Jirásková. Už tradičně se ovšem na pozadí tohoto obsazení míhají i herci menších rolí Effa, Hlinomaz, Štercl a Nesvadba, ale rovněž Eduard Kohout. Osvědčeného figurkáře Oldřicha Velena (nedávno natočil už svůj tří stý film) si pak všimněme jako majitele harému. A ještě pár slov k vlastnímu příběhu.

Sotva Servadac zjistí, že s nimi kometa letí k Marsu, se kterým se pravděpodobně srazí, a sotva to nedobrovolným „poutníkům světem slunečním" (původní podtitul knihy) sdělí, chování dosavadních nepřátel se rapidně změní, a o to právě jde. Tak například Servadac a Angelika si vyznají lásku a ze všech ostatních rivalů se také stanou přátelé. I domorodci odmítnou víc bojovat, avšak ouha. Výpočty byly chybné, Servadac to opět přizná a vše se vrátí jako vláček do původních kolejí vztahů. A ve finále navíc vyjde najevo, že to byl mladíkův sen.

Tolik tedy k pěti filmům, které musíte vidět, a stručně na Sardenu přiblížím i vzpomínky Zemanovy dcery, jakmile vyjdou. Roku 1970 byl tento pozoruhodný filmař jmenován národním umělcem, přičemž zasloužilým se stal už devět let předtím, avšak filmem Na kometě bohužel jeho práce na kombinovaných snímcích navždycky skončila. Nebyly peníze a... Ano, sice ještě vytvořil vynikající, ale pouze už animované filmy Pohádky tisíce a jedné noci, Čarodějův učeň a Pohádka o Honzíkovi a Mařence. I jimi překonal vlastní ranou tvorbu, kdy se mezi roky 1946 až 1959 podílel (počínaje Podkovou pro štěstí) i na osmi z celkových devíti filmů o panu Prokoukovi. Tento režisér-puntičkář se proslavil po celém světě, a měl jen krátký kurz aranžování plus reklamního kreslení a francouzskou soukromou školu reklamního výtvarnictví, do které přišel už ve svých sedmnácti na inzerát. Až do třiatřiceti let se živil právě jenom reklamou a pracoval mj. pro Ringhofferovu Tatrovku a pro Baťu. Na úplném začátku své kariéry a ještě ve francouzském ateliéru v Marseille vytvořil i krátkou reklamu na mýdlo měnící se v autíčko a teprve roku 1943 nastoupil do ateliérů ve Zlíně, pozdějším Gottwaldově. Ale ne jako režisér. Jako výtvarník. A prvotinou „Ridley Scotta českého filmu“ se měl stát film Vánoční sen, jenže ouha a smůla největší. Těsně před svým dokončením shořel (1944). Zeman ale začal znovu a tentokrát ve spolupráci se svým jmenovcem Bořivojem Zemanem (1912-1991). Roku 1946 byl výsledek nejlepší loutkový film na festivalu v Cannes, ale vraťme na závěr se ještě hloub do času a dětství. Následovně Karel Zeman vzpomínal na začátek první světové války:

Bydlel jsem sám u babičky na venkově. Dítě nepotřebuje moc, aby bylo šťastné. Trochu lásky, společnost kamarádů a prostředí, které jitří fantazii. Babička bydlela přímo u Labe. V rovině se slévala a rozlévala slepá ramena řeky. Pro malého kluka bylo Labe veletok. Kolem rostly olše a vrby, kvetly květiny a pokřikovali rackové. Ta intenzivní vůně bahna, stojaté vody a puškvorce, to ve mně podnes tvoří vzpomínku, kterou jsem s to si vybavit kdykoli pouhým čichem. Tenkrát jsem ještě nechodil do školy, a tak jsme celé dny chytali s vrstevníky ryby – takový ten plevel – bělice, cejnky, všelijaké čudly. Sbíral jsem je do zástěry a babička je pekla celé, tak jak byly, v hliněném pekáči. A pak je vyklopila jako štrúdl – nikdy v životě jsem nic lepšího nejedl. Asi taky proto, že jsem jako kluk měl vždycky hrozitánský hlad. Tehdy byla voda v řečišti ještě čirá, proudící. Těžko dnes uvěřit, že jsme ji pili s chutí přímo z dlaní.

Ano, a to byla i realita, nicméně s Karlem Zemanem se věru dá šťastně zapomenout na veškerý realismus.

Rozsáhlou přehlídku posterů nejenom k filmům Karla Zemana naleznete zde.