Upíři

Byla nebyla jedna knížka, která dostala pevnnou vazbu, nálepku světový bestseller a obálku s upíří dámou se sexy tetováním. Autorky knížky – maminka s dcerou – rukou společnou a nerozdílnou daly život ,,novému“ světu s ,,originální“ hrdinkou. Děj se odehrává v současných Spojených státech, kde dítkům hrozí, že jim přestanou chutnat hamburgery s colou, a zatouží po požití rudého moku s železitou příchutí. Nákaza se šíří formou jakéhosi lékaři neprobádaného viru a projevuje se pouze u mladistvých.

Mne vždy fascinovala fyzická odolnost a nesmrtelnost, tedy vlastnosti, které má i spousta dalších filmových či literárních hrdinů supermanovského typu, ale také temná stránka duše a boj se svým vnitřním běsem, což u ryze kladných postav chybí. Uchvátil mne tak třeba Heathcliff z Bouřlivých výšin či Michael Corleone z Kmotra. Těm ale chyběla ta nesmrtelnost, tak jsem se uchýlila k Highlanderovi a později k upírům.

Třetí kniha známé redaktorky Pevnosti z cyklu o upírce Tině Salo navazuje na romány předchozí. V tom by mohl být první problém čtenáře neseznámeného, kterým jsem se nevědomky stal. Ono není zrovna skvělým nápadem naskakovat do rozjetého rychlíku, alespoň pokud nejste vampýrem s úžasnými regeneračními schopnostmi, abyste si pak mohli ukrátit hodiny jízdy do cílové stanice tímto vskutku vlakovým a nenáročným čtivem, které odsýpá stejně rychle jako zmíněný rozjetý rychlík.

Recenzovat první knihu Richarda Mathesona vydanou v Česku je zlo. Proč? Protože se jako kritik musíte postavit čelem ke srovnání se stejnojmenným filmem, který zrovna úspěšně křižuje českými kiny a zároveň stojíte před všeobecným povědomím, že Richard Matheson je dlouho přehlížený klasik žánru, jenž ze zřejmých důvodů nemůže po literární stránce dopadnout špatně. Nebo ne?