REPORTÁŽ: Pátek na HorrorConu očima Barbory Vaňkové

Ráda bych pár slovy shrnula letošní, v pořadí již devátý ročník HorrorConu, jehož jsem měla tu čest se poprvé také účastnit, a to nejen očima diváka, ale rovnou i účinkujícího.
Ač jsem byla přítomna pouze na prvním, tedy pátečním dni tohoto festivalu pro milovníky a vyznavače všeho obskurního a děsivého, vydalo to, co do zážitků, setkání a dojmů, minimálně na týdenní akci.
Přestože byl con v podstatě komorní a undergroundový, i tak se to tam dle mého vkusu a přesvědčení během celého (pod)večera hemžilo poměrně slušným zástupem lidí a za sebe si, co se týče návštěvnosti, nemohu na nic stěžovat. Počet návštěvníků mi přišel vzhledem k formátu adekvátní. Sama jsem z velké dálky přizvala téměř desítku blízkých, které zajímal především křest naší knižní sbírky poezie a již neholdují hororu, erotice, krvi ani čemukoliv temnému. Přesto byli všichni jak ze samotného programu HorrorConu, tak z jeho organizační stránky a prostředí jako takového nadšení a nejspíš mě doprovodí i na příští ročník, což mě opravu mile překvapilo.

Samotný křest poetické sbírky O čem sní noční můry byl pro mě přes všechen stres a trému, protože se jednalo o mou absolutní prvotinu na „prknech, jež znamenají svět,“ a především autorskou premiéru, velice příjemným, až euforizujícím zážitkem. Díky skvělému publiku, ale hlavně souputníkům, kolegům, nejen nováčkům, ale i spoustě letitým autorům, jejichž nadšení a chvála mi byla vítanou odměnou za to, že jsem se do téhle akce vrhla takříkajíc po hlavě. A stejně tak do přednesu svých dvou básnických kousků, z nichž věřím, že některým obětem mého pozvání vstávaly vlasy na hlavě. Splnil se mi dlouhý sen, čítající vypuštění vlastních nočních můr na těkající světlo světa. Také jsem naprosto překročila hranice své komfortní zóny, pročežbych chtěla poděkovat hlavní organizátorce Kristině Haindigerové a stejnou měrou i vydavateli sbírky, majiteli nakladatelství Golden Dog a kamarádovi, Martinu Štefkovi. A také všem, kdo mi dělali ten večer i noc podporu v jakékoliv podobě a bez nichž by k tomuto až rituálnímu okamžiku vůbec nedošlo.

Křtu sbírky předcházelo vyhlášení literární a výtvarné soutěže O krvavý brk, jehož průběh jsem nestihla zhlédnout celý, což mě trochu mrzelo, ale přípravy na vlastní následující vystoupení už probíhaly v plném proudu. Sama jsem se výtvarné části také aktivně účastnila a potěšilo mě umístění zaslaného díla v první desítce soutěžících. Všem výhercům obou částí soutěže touto cestou mimo jiné moc gratuluji!

Než došlo ke křtění nesvaté sbírky, ještě naše zraky i sluchy oblažil rituální tanec Angel Zone Ayaly Setary, z něhož se doslova tajil dech. Křest naší autorské sbírky O čem sní noční můry byl pojat též rituálně a skutečně se nesl od začátku do konce ve velice tajuplném, obskurně laděném duchu, za nějž by se nestyděl nejeden esoterický řád a podobně laděné skupiny lidí. Naše pódiová skvadra tak podobným způsobem dost možná působila na nezasvěcené publikum. Kmotrem těchto zlovolných stránek se stal spisovatel Otomar Dvořák, který společné dílo pokřtil příznačnou solnou substancí. Z jeviště se přitom valila mlžná pára evokující dost možná síru z hlubin Pekla, už chyběla jen levitace nebo podřezávání hrdel nějakých nešťastných obětí.

Celý večer byl velice nadupaný, neméně pochmurný a na senzaci bohatý. Dalším pořadem se známou spisovatelkou Petrou Klabouchovou provázel výše řečený Otomar Dvořák. Vše moderovala pořadatelka Kristina a hudebně doprovodil italský rocker Marco Mendess. Následovalo velice bizarní, ale o to více zajímavé vystoupení Davida Hradílka & Andie pod názvem Hadamar Horror Show. Zde jsem, již jako pouhý divák také nechyběla. Program probíhal na horním pódiu, v dolních prostorách restaurace a v malém kině. Závěrečné promítání velice specifického filmu Šum ve mně zanechalo poměrně silný a rozporuplný otisk. Ale rozhodně to byl zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat a rozhodně bych o něm někdy ráda diskutovala se samotnou paní majitelkou Kotelny, která jeho promítání uvedla i zakončila podrobnějším popisem dějství i zákulisních informací.

Závěrem bych chtěla pochválit také pohostinnost i pestrou nabídku jídel a nápojů v restauračních prostorách, prodejní plácek, kde se daly sehnat opravdové sběratelské poklady a perly. Samozřejmě nechyběly ani kvalitní literární kusy a novinky našich předních bizarro a hororových současných nakladatelů, s nimiž bylo fajn se po dlouhé době potkat a popovídat si naživo a obohatit svou knižní sbírku pár novými kousky. A vlastně bylo super i jen tak pobýt s přáteli, poklábosit, popít a nechat se unášet aktuálním programem a atmosférou klubu. Jo a co si budem, taky shodit z beder tu předcházející tíhu a následnou úlevu z přednesu básní Lilith a Pandemonia. Moc děkuji těm, kteří mě podarovali svými podpisy autorského výtisku, i těm, kteří si sami pro podpis přišli, moc mě to potěšilo.

Jediné, co mě mrzelo, byl asi fakt, že kolem půlnoci a posledním promítání se dveře Kotelny začaly prakticky uzavírat s takovým velice zdvořilým vyhazovem. Poslední dorazivší, klíčový účastník mé suity, tak stihl kromě šlechetného odvozu mé maličkosti a pár dalších blízkých sotva rychlý nealko drink a neméně rychlý neoficiální pokec na záchodcích. Poté už jsme museli frčet nocí směr severní Čechy. Tak snad se nám podaří příští rok sejít se v podobné, tentokráte již kompletní sestavě a popovídat si trochu více a důstojněji i v pokročilejších nočních hodinách.

Už teď se těším na jubilejní desátý ročník a věřím, že to bude brutálně pekelná krvavá jízda! Ještě jednou moc díky všem za podporu, pokec a možnost se zúčastnit v plné polní!

Barbora Vaňková