RECENZE: Jonathan Green, Drákula: Upírova kletba

Článek od: Kamba - 05.08.2024

Jonathan Green je autorem s neskutečně bujnou fantazií. Vybere si do hledáčku nějaký zajímavý imaginativní svět, namíchá jej s dalším, opepří několika easter egy a z výsledné směsi upeče gamebookové dobrodružství. Po Alence z Říše divů, Čaroději ze Země Oz se tentokrát pustil do příběhu hraběte Drákuly.

Kniha vypadá úchvatně. Pevná obálka. Stylový font. Kombinace černé a krvavě rudé. Rudé hřbety stránek. Vypadá až tak úchvatně, že mě v práci oslovila neznámá kolegyně, jestli by si ji mohla prohlídnout.

Pravidla jsou klasická, čtyři charakteristiky postav (Bojovnost, Hbitost, Mimosmyslové vnímání, Výdrž), doplněné dvěma příběhovými ukazateli: Strachem (jak moc se prodělané situace negativně podepíší na hlavní postavě) a Krví (udávající úspěšnost hraběte Drákuly v jeho snažení). Ke hře jsou potřeba dvě kostky. Nebo balíček karet, čtenář si může vybrat. „Hm, jako fakt?“, říkám si. Dva odlišné způsoby hraní s úplně jiným pravděpodnostním rozložením hodnot a mají fungovat stejně dobře? Buď to ukazuje na nepodstatný vliv náhody nebo se kniha moc neplaytestovala, obojí ve mně příliš důvěry před čtením nevyvolalo. Pro potřeby recenze jsem použil pouze kostky.

Příběh již napovídá sám název knihy: jedná se o gamebookové převyprávění klasického díla Brama Stokera o hraběcím upírovi, který se rozhodne ovládnout svět. Jak sám autor vysvětluje v třicetistránkovém bonusovém materiálu, inspiroval se hlavně původním Stokerovým dílem a jeho vyzněním. Důrazně odmítnul mnoho pozdějších romantických úprav Drákulova příběhu, vybral si z nich jen některé detaily, které originálně rozvedl. Toto vše já osobně nedokážu posoudit, protože původní kniha i následné filmové adaptace mě naprosto minuly (ano, ano, jsem kulturní barbar). Vyprávění jsem si však díky tomu mohl do sytosti užít a bavilo mě odhalovat jednotlivé linie zápletky.

Jak je u Greena zvykem, příběh lze hrát za několik postav. Na výběr je Jonathan Harker, mladý advokát vyslaný do Transylvánie pomoci v právních záležitostech jistému hraběti Drákulovi. Nebo Mína Murrayová, Jonathanova snoubenka, která společně se svou přítelkyní Lucií čeká v Anglii na jeho návrat. Třetí možností je doktor Seward, vedoucí ústav pro choromyslné, kde shodou okolností léčí jistého R. M. Renfielda, bývalého kolegu Jonathana, který se během spolupráce s hrabětem zbláznil.

Hraní za více postav je velmi propracované: nejedná se jen o kosmetické úpravy toho stejného příběhu. Každý hrdina začíná na jiném místě, v jiném časovém okamžiku, a trvá docela dlouho, než osud svede všechny osoby dohromady. Kniha zároveň nic nevysvětluje, takže si čtenář musí celkový obrázek opakovaným hraním poskládat sám. A to bylo napínavé.

Druhou půlku příběhu protagonisti putují už víceméně spolu, i tak klíčové situace prožívají jinak a přidávají na dění svůj pohled.

Velmi zajímavé je také pojetí samotné hry. Na rozdíl od ostatních gamebooků jsou na začátku dobrodružství hrdinové v podstatě nejsilnější, ale úplně bez informací, tápající ve tmě. Postupně poodhalují roušku hrůzy, které čelí, přitom slábnou a začínají se bát. Proto Green přidal do hry další mechaniku, která mi přišla strašně zajímavá: čtenář může střídat hru za jednotlivé postavy. Stala se z Jonathana již rozklepaná troska vhodná tak akorát k hraní piškvorek a popíjení čajíčku? No, nevadí, pokračovat budu třeba za doktora. Díky tomuto dosahuje hra střední obtížnosti, podařilo se mi jej úspěšně dokončit hned napodruhé.

Ve chvíli, kdy jsem měl hraní za lovce upírů dost, pustil jsem se do finálního bonbonku: zahrál jsem si knihu za Drákulu. Ano, je to tak, můžete si prožít celý příběh ještě jednou, z pohledu toho zlého. Hraní za hraběte nabízí hlubokou strategickou partii k ovládnutí Anglie a vymanévrování lovců úplně ze hry. Tedy mohla by. To by se mi určitě líbilo více než pojetí, které nakonec zvolil autor. A ačkoli jsem si díky hraní za upíra doplnil chybějící střípky i jeho motivace, doufal jsem v něco víc. Tak namlsaný jsem.

Ale tento malý nedostatek je pochopitelný. Záměrem autora bylo totiž převýpravět propracovaný příběh. A toto se autorovi do puntíku podařilo. Drákula: Upírova kletba je rozhodně nejlepší příběhový gamebook, který jsem kdy hrál, a proto jej můžu doporučit všem. Z mého pohledu se jedná o adepta na titul gamebooku roku.