SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Marie Domská si užívá běžné sobotní odpoledne, když zaslechne TEN HLAS. Seznamuje se se svou srdcovkou...

Běžné sobotní odpoledne. Pobíhám po bytě ve stylu ADHD úklidu: něco odnesu tam, něco pořeším tady… A najednou se ozve TEN HLAS. Pamatuji si, že jsem automaticky obrátila hlavu k manželovu počítači. Matně se rozpomínám, že během oběda proběhl klasický rozhovor ve stylu: „Budu se dívat na film. – Jaký? – Asi horor nebo thriller. Chceš? – Ne.“ Na tyhle filmy se od jistého traumatu (Záhada Blair Witch) odmítám dívat, a raději pokorně přiznám, že na to fakt nejsem.
Tentokrát jsem se ale zarazila. Nikdo nikomu viditelně neubližuje, krev neteče, což značí bezpečný stav. Můžu se na chvíli zastavit. Maník v telefonní budce zkouší odpálkovat někoho, z koho mi běhá mráz po zádech, přestože ho nevidím. Svou chladnou intonací je tak nad věcí, že je jasné, že pavouk už má svoji oběť v pavučině a zbývá jen hádat, odkud na nic netušící oběť udeří… Manžel po chvíli zastavuje film a otáčí se na mě: „Já ti to pustím na televizi, nechceš?“ – „Nechci, to je dobrý.“ Aneb dokoukala jsem to ve stoje, připravená utéct, kdyby šlo do tuhého. Potom mi to musel pustit znovu. O jaký film, že jde? Telefonní budka (Phone Booth, 2002).

Vlastnosti filmu jsou, dá se říct, netradiční: jedno místo, komorní obsazení, hlavní slovo má jeden herec a hlas druhého herce (mimochodem TEN HLAS je tak jedinečný jen v originálním znění!) a geniální, svižný dialog – jako šachová partie. Navíc se všechno odehrává v reálném čase, žádné skoky a zkratky, prostě teď a tady, přibližně 75 minut (když odečteme úvodní proslov a závěrečné titulky) života egoistického Stua, který dostává osudový průplesk. Moji ženskou duši přitom nadchla filozofická debata ohledně toho, co je nevěra – sympatizuji s vrahem. Unikátní jsou i vedlejší záběry, které se rozvinou během sledování hlavního hrdiny po stranách, aby diváci viděli, co se odehrává souběžně se Stuovým telefonátem, například v řadách policistů. Jsou to drobky, které je třeba pozorně sledovat, aby vám neunikly promyšlené detaily.

A navrch ještě emoce! Jo, brečím úplně pokaždý. Přibližně tři krát ročně, protože tohle je film, kterým překvapuju studenty angličtiny na střední škole. Stačí zadat úvodní úkoly: napište, co je hlavní hrdina zač, a jmenujte alespoň šest obchodů v New Yorku, které ve filmu uvidíte (téma Shopping, chápete? I filmy musí naplňovat vzdělávací plán). To je přiměje dávat pozor přesně do momentu, než se ozve hlas vraha. Pak už ti puberťáci ani nedýchají, aby jim nic z dialogu neuniklo. A já se ke konci nořím hluboko za učitelský stůl, kde mě stíní monitor od počítače. Mrkám jako o život, abych si nerozmazala líčení a oni si nevšimli, jak jsem dojatá. Zkazilo by mi to image drsné učitelky, která miluje thrillery.