NEDĚLNÍK: Na poslední chvíli

Knihy jsou nedílnou součástí mého života, kam až moje pamět sahá, a život bez nich si neumím vůbec představit. Je to jako v té reklamě na Kofolu, když je miluješ, není co řešit. Přesto mívám období, kdy se na knihu nemůžu ani podívat a nejspíš to vůbec nesouvisí s tím, že recenzuju a tyhle texty prostě člověk musí dočíst na čas. Deadline se neptá, ten rozkazuje! Když jsem byla mladší, hluchá (nebo lépe slepá) období někdy trvala i měsíce. Možná to bylo přemírou jiných činností a starostí, že jsem knihy pustila ze zřetele, ale možná...

Každý dlouhodobý vztah se musí budovat, a když mu věnujete péči, vždycky vám to stonásobně vrátí. Je až s podivem, že se to dá napasovat vlastně na cokoli. Dosadíte-li si do vzorce partnera, sport nebo umění, vyjde vám z toho vždycky to samé – když se o zahradu nestaráte, začne zasychat (případně zarůstat, když dobře prší), ale nakonec zmizí a přestane existovat. Můžete tvrdit, že za to mohou okolnosti, nedostatek času nebo podnětů, ale nakonec si za to stejně můžete sami. Možná to bude znít divně, ale i na knihy funguje salámová metoda, nebo aspoň mně funguje. Čím jsem starší, tím kratší ta slepá období jsou a většinou se jedná hlavně o doznívání příběhu, který potřebuje trochu času, aby se vstřebal po dočtení poslední stránky. Naučily mě to právě ty zatracované deadliny a recenzní výtisky. Čtu-li něco, co mi úplně nesedlo a prokládám to cíleně dalšími činnosti, i kdyby to měl být úklid nebo vaření, a systematicky se ke čtení vracím, je to vlastně fajn. Kniha mizí před očima a já si nepřipadám, jako bych se plahočila pouští, holt každý den nemůže být posvícení. Paradoxně se toho dá využít i v situaci, kdy člověk řeší opačný problém - tak vás to pohltí, že nemáte čas na nic jiného - ale když to prokládáte, dá se toho stihnout překvapivě hodně. Večer máte přečtenou půlku knihy a přitom vám domácnost nespadla na hlavu.

Čtení miluju a dovoluje mi být na mnoha místech, na která bych se nikdy nepodívala a zažít věci, kterých bych nikdy nemohla být účastna. Občas z toho mám divoké sny, ale kdo s bujnou fantazií je nemá? Někdy mě čtení prudí, ale díky němu jsem poznala už spoustu úžasných lidí a další ještě určitě potkám - a ti mi doporučí další úžasné knihy ke čtení a já je za to nesnáším, protože... mě taky děsně štve, že všechny knížky na světě přečíst nejdou, a proto si pečlivě vybírám... a zároveň se nechávám udivovat, co mi život pod ruku přinese a čím mně překvapí. „Je ta ženská vůbec normální?“ říkáte si možná – ale o tom to přece je! Každá opravdová láska má v sobě zakódovaný rozpor a bez něj by to nefungovalo. Je to motor, jenž žene dopředu mechanismus závislosti... ale co to... souvislostí! Pokud ho necháte, aby se zastavil, zreziví a bude k ničemu. Budete pak potřebovat spoustu sil, abyste ho znova rozhýbali, někomu se to už nikdy nepovede a bude jen nostalgicky vzpomínat.

Tak to teda ne! Už se mi to kdysi málem stalo a stejnou chybu dvakrát neudělám. Nevím, jestli to bylo na poslední chvíli, ale každopádně vím, že milovat se musí bez výhrad i se všemi zápory, které k tomu patří. V dobrém i ve zlém.