FILM: Černý telefon

Na letošní filmové hororové novince jsem byla hned, jak ji promítali v uničovském kině. Dost markantně jsem zvýšila věkový návštěvnický průměr, protože jsem tam byla jediná nad pětadvacet. Ale vzhledem k tomu, že je mi podle testu mentálního věku dvacet, tak bylo vše v cajku.

Všechno, až na film.

Ale to bych předbíhala.

Snímek režiséra Scotta Derricksona poměrně věrně napodobuje stejnojmennou literární předlohu, uvedenou v povídkové sbírce Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy, kterou napsal syn nekorunovaného krále hororu, Joe Hill. Tato povídka je moje nejoblíbenější. Má neuvěřitelně hutnou, velmi stresující atmosféru na poměrně krátkém, sevřeném prostoru. Zápletka je jednoduchá jako rumunská vítězka soutěže Miss mokré tričko. Zlý únosce unese třináctiletého Finneyho Shawa. Hodí ho do černé dodávky a po chvíli i do sklepa, v němž je jen matrace (prosáklá slzami, strachem a ještě něčím daleko horším) a na zdi nefunkční telefon. Jenže přístroj začne velmi brzy vyzvánět. A na druhém konci mluví oběti úchylného věznitele, zvaného Drapák. Snaží se chlapci pomoct uniknout. Zvnějšku svému unesenému bratrovi pomáhá i jeho mladší sestra, které se zdají jasnovidné sny.

Byla jsem vážně zvědavá, co z téhle děsivé porce oscilující mezi hororem a psychothrillerem režisér Scott Derrickson udělá. Že umí natočit skvělou hororovou žánrovku ukázal už ve snímku V moci ďábla (v hlavní roli tu doslova exceluje Dexterova ségra Jennifer Carpenter) či ve výborném tradičním hororu Sinister.
Těšila jsem se. Vážně moc. A zažila jsem syndrom zklamaného očekávání v celé jeho kráse.

Počátek mě navnadil. Nervně roztřesená kamera Bretta Jutkiewitze s barevnými zrnitými záběry na plakáty s podobiznami hledaných dětí. Rychlý střih na hrůzou zbrázděný dětský obličej. Rozbité dětské kolo, co se válí u krajnice. Krev, jež odkapává z rány na koleni. To vše působivě zvukově podbarveno. Hodně mi to připomínalo začátek dalšího mého oblíbeného filmu, jímž je Sedm. Jen v barvě tedy.

Po dokumentárně pojatých úvodních titulcích se divák ocitá v Derry v roce 1978 uprostřed nefunkční rodiny. Tu tvoří třináctiletý Finney, jeho sestra Gwen a jejich tatíček, roztomilý nánoska, co si asi nikdy nepřihne vodky z hrnečku s nápisem Nejlepší táta na světě. Z úvodní rodinné scény při snídani až mrazí a Madeleine McGraw v roli malé Gwen je tu prostě neuvěřitelná. I v dalších scénách. Se svým bratrem má velmi těsný vztah a i přes své mládí se ho snaží chránit. Třeba před velmi drsnou šikanou.

Krom nelehkého života těch dvou sledujeme, jak se kolem ztrácí děti. A nikdo si z toho na prdel nesedá. Jen vyšetřující detektivové přicházejí za Gwen, protože sestře jednoho ze ztracených spolužáků řekla o černých baloncích. A jak děj pokračuje, detektivové za dívenkou dál chodí jako za prepubertální Sibylou. Zdá se, že nikdo nehledá černou dodávku. Neřeší daktyloskopické ani krevní stopy. Všechnu policejní práci tu odedře chudinka sestřička, která v dešti jezdí ve žluté pláštěnce (narážka na TO) a hledá únoscův dům, jehož číslo popisné viděla ve snu.

Zatímco Gwen smlouvá s bohem, aby jí pomohl zachránit bratra, ten se za pomoci duchů mrtvých chlapců snaží uniknout perverznímu únosci. I když tedy nevím, co na něm bylo perverzní, protože ve filmu krom spaní s páskem na židli a párkrát zvýšenému hlasu při rozhovoru s Finneym se vůbec nic nestalo. Krom logických lapsů. Například bezprostředně po únosu chlapci Drapák klidně vysvětluje, že telefon nefunguje, aby se na něj o několik desítek minut později kvůli tomu stejnému hystericky rozkřičel. Také tvrdí, že je rozlehlý suterén zvukotěsný, ale krom olepených dveří a okna s mříží nejde vidět žádná jiná izolace. O popírání zákonů fyziky při chlapcově snaze se zachránit ani nemluvím. A o nevšímavosti únosce a jeho bratra při různých dějových zvratech také.

Žánrově se mělo jednat o horor, ale krom několika laciných lekaček, na které jsem s přibývajícím věkem stále víc a víc alergická, by se temné a napínavé scény daly spočítat na prstech jedné ruky. Kdyby jí chyběly čtyři prsty. Vytvářet napětí pomocí jumpcsarů a momentů bububu, teď se objeví děsivý duch, je na snímek s tímto potenciálem sakra málo.

Mně se paradoxně mnohem víc líbila rodinná linie a děj odehrávající se kolem sourozenců a jejich působení ve škole. Tam byla přítomna atmosféra připomínající mi až netflixovský spektákl Stranger Things.
Absence napětí (krom jediného momentu), uměle vykonstruovaných lekaček a minimální akce padoucha Drapáka vytvořili spolu s laxní tísnivou atmosférou takřka rodinný film, na který bych se nebála vzít svého třináctiletého syna. Myslím, že by si ho užil daleko víc než já.

Pokud jste fanoušky kingovského následovníka Joe Hilla a líbila se vám původní povídka a nejste fanda levných lekaček, je možné, že budete film považovat za lehce podprůměrný tak jako já.
Pokud neznáte předlohu a jdete na film bez větších očekávání, jen kvůli zábavě, budete se dobře bavit, protože řemeslně je snímek velmi dobře zvládnutý a triková stránka filmu je výborná.

Ale za mě to bylo sakra málo. Tak na čtyři hvězdičky z deseti.

Černý telefon

Drama / Horor
USA, 2021, 103 min
Režie: Scott Derrickson
Předloha: Joe Hill (povídka)
Scénář: Scott Derrickson, C. Robert Cargill
Kamera: Brett Jutkiewicz
Hudba: Mark Korven
Hrají: Mason Thames, Madeleine McGraw, Ethan Hawke,