RECENZE: Michael Swanwick, Dcera železného draka

Článek od: Eylonwai - 15.09.2021

Tahle recenze by bývala byla velmi snadná a přímočará. Nebýt jedné záležitosti, která mě poněkud uvádí do rozpaků. Místy doslova…

Začněme tím jednodušším – chválou. Je to naprosto brilantně napsané. Svět, který Swanwick promýšlel roky předtím, než začal psát (jak se dozvíme v předmluvě), je na první pohled velmi složitý, možná až chaotický. Člověk zkrátka neví, co dřív nepochopit. Asi tak v prvním odstavci. Protože minimálně tehdy ho chytne Swanwickův jazyk a on už se veze. Nebo ho zaskočí už první slovo, je-li trochu zoufalejší případ. Začíná to totiž slovem „podhozenka“, a já upřímně přiznávám, že se mi snad nikdy nestalo, aby mě kniha takhle beznadějně čapla už prvními písmenky. Obvykle bývám opatrnější…

Swanwick zhola nic nevysvětluje. Nezdržuje se popisem toho, co to je a jak vypadá špírek, kunibal, vlčí kluci, černý trpaslík, behémót, habundiánky… Je to trochu jak propadnout se s Alenkou do Říše divů (tedy její dospělé verze), ale Alenka na rozdíl od Jane, hlavní postavy Dcery železného draka, v Říši divů nevyrostla a všemu se diví, všechno popisuje a přibližuje čtenáři. Swanwick na tohle kašle. Ale píše tak skvěle, že nemáte nejmenší problém si to představit. Ten svět je tak neuvěřitelně rozmanitý a barvitý, že všechny ty elfí spratky a vílí potěr vidíte jasně před očima.

A co víc, tenhle kouzelný a zároveň dost špinavý svět je navíc zabalen do vět jako: „Třešně shazovaly květy. Kolem vířil hřejivý lehoučký sníh plátků. Děti se honily a křičely, nebo se apaticky prodíraly vánicí, každý podle své povahy. Květinové dívky byly ve svém živlu, ladně proplouvaly jako plachetnice, drobnější vílí havěť s posměšky běhala kolem nich a dívky si jí nevšímaly. Jane v údivu kráčela křikem a bílými poryvy, omráčená dokonalou krásou existence.“ (s. 113). Ta poetika je místy tak sytá, až to jednoho zaskočí.

Dcera železného draka je jedna z těch knih, které je potřeba přečíst víckrát. Při prvním čtení je člověku jasné, že mu spousta věcí uniká, že je tam rafinovaně – a přitom s lehkostí – zapleteno tolik detailů a souvislostí… jenže se nemůže zastavit, slova ho vedou dál a dál, skoro jako by ho očarovala bludička a vedla ho do kouzelné říše a on by se tak rád rozhlížel kolem a všechno si prohlížel s bradou na náprsence… ale bludiččino vodítko je příliš krátké a ona jde příliš rychle.

Abychom se vrátili na zem, přejděme k ději. Možná vás neoslní svou originalitou, v jádru klíčí prastarý motiv, ale to vůbec nevadí. Nemusí být bombastický, jde prostě o dospívání jedné, ano, podhozenky. A ta podhozenka, Jane, je skvělá. Stejně jako ostatní postavy. Pokud by Jane žila v normálním světě, byla by normální holkou s normálním životem a víceméně normálními problémy. Jenže ona v normálním světě nežije, a to je to, na čem záleží a co z jejího života dělá něco fascinujícího.

Dobrá, konečně k tomu, na co beztak všichni čekáte. Ano. Opravdu to je dost… zvrhlé. A já se pořád nemůžu rozhodnout, jestli nadmíru, nebo tak akorát. Při čtení jsem se totiž nedokázala ubránit myšlence, že ty „zvrhlosti“ možná místy slouží jako taková záplata na hluchá místa v ději. Mluvíme tu přeci jenom o téměř čtyřech stovkách stran a jakkoli fascinující život Jane má, místy by se dal pokrátit. Jistě, pokaždé to mělo svůj význam a v zásadě i dopad, ale ani tak se nemůžu zbavit pocitu, že to bylo prostě příliš. Na druhou stranu – vždy to bylo z pohledu Jane a stále velmi dobře napsané, takže koneckonců není důvod se zbytečně urážet. Nebuďme prudérní.

Pokud to nevyplynulo dostatečně – a to by tedy mělo! – zásadní zmínku si zaslouží překladatel, Robert Tschorn. Věřím, že tohle vyžadovalo obří dávku představivosti, jazykové zběhlosti a chuti experimentovat. Klobouky nám samy padají z hlav!

Dcera železného draka mi něčím připomíná Malý, velký Johna Crowleyho. Ač je Swanwickův svět o dost špinavější a drsnější, přesto má podobné kouzlo, lehkost a hravost. Ve spojení s nezpochybnitelným spisovatelským umem a okouzlující poetikou představuje místo, na které se nedá jen tak zapomenout a do kterého se jednou rádi vrátíte. Ano, jsem si vědoma čtenářů, kteří ze čtení dostali bolehlav a kniha vzápětí letěla do kouta, ale neumím si to vysvětlit jinak, než že to zkrátka byli mudlové, kteří k fantastice jinak nepřičichnou. Pro nás ostatní je Dcera železného draka naprosto originální a podivuhodný kousek hodný chvály a uznání.