NEDĚLNÍK: Jedna obyčejná cesta k fantastice

Můj vztah k četbě byl vždycky kladný a přes prázdniny nebo během dlouhých školních absencí jsem přečetl značné množství knih. Lásku ke knihám u mne neprobudil Tolkien, ale Josef Lada se svým Mikešem. Následoval Foglar, May a Verne. Dobrodružné knihy byly pro mne absolutní top.
A časopisy? Po Čtyřlístku se objevilo na stole Ábíčko a pak už začíná touha po nepoznaných technologiích a po obrázcích s bublinami – časopis Ikarie, cenově hodně nepřejícné komiksy Spider-man či Barbar Conan nebo takové vlaštovky jako byli Transformers, G. I. JOE. Nutno podotknout, že se psala polovina 90. let.

A pak se objevil nový kamarád. Jan Pechanec známý i jako guru Pechy. Věděl jsem, že svůj čas věnuje jakémusi webu, ale internet šel tehdy prakticky mimo mne. Dodnes si však pamatuji, když jsem se s ním a s mojí mamkou vypravil do kina. Teď se stydím, ale já v roce 2001 absolutně netušil, kdo je pan Tolkien a dílo Pán prstenů. Sedíme v kině, film super, maminka v Jiříkově vidění a najednou po třech hodinách neukončený konec. „Co to jako má být???“ A Pechy se jen usmál pod své neexistující vousy a prohlásil: „Já to takhle čekal.“ To jsem pochopil, že mám hodně co dohánět a je knižní produkce, kterou jsem dosud zcela nepolíben, ale stála by za pozornost.

Dalším zlomem mého postupného přibližování ke sci-fi a fantasy literatuře byl OPATCON v Broumově, psal se rok 2002, a já byl fascinován vysílaným filmem na VHS Braindead – Živí mrtví. Určitě tam byli zajímaví lidé, zcela unikátní a svým způsobem tak zájmově úzkoprofiloví, až jsem si připadal v jiném světě. Ale poznat opravdovou spisovatelku – paní Františku Vrbenskou, to byl pro mne zážitek.

Pak byla ale pauza, sci-fi byla pro mne brakovka v podobě Marka Stonea, ale dobrá brakovka.

Koupě skůtru znamenala i cestování a výlety. Cíl cesty? Chotěboř a Festival fantazie. Nejprve po malé jednodenní ochutnávce, v následujících letech i s přespávačkou. Zážitků plno. Skvělé rozšiřování obzorů. A pak jsem se ocitl skrze recenze na deskové hry v partičce redaktorů na Sardenu. Deset let je dlouhá doba.

A dnes? Netrpělivě očekávám vydání nové knížky od Kotlety.