RECENZE: Arkadij a Boris Strugačtí, Piknik u cesty

„Představte si les, polní cestu a palouk. Z polní cesty sjíždí na palouk auto a z toho auta vystupuje mládež, kluci a holky, no a ti pak vykládají láhve, košíky s jídlem, tranzistoráky a fotoaparáty…Rozdělávají táborák, staví stany, zapínají hudbu. A ráno odjíždějí.“ (…)
„Rozumím,“ řekl Noolan. „Piknik u cesty.“

Kultovní dílo bratrů Strugackých jistě nemusíme fanouškům sci-fi literatury sáhodlouze představovat. Piknik u cesty u nás vyšel v nakladatelství Mladá fronta poprvé již v roce 1974 a dočkal se od té doby hned několika dalších vydání, což samo o sobě svědčí o velké oblibě této ruské knižní klasiky. A dnes vám představíme vydání nejnovější, které se ale od těch předchozích výrazně liší.

Jedná se o zcela nový překlad z původního, zrestaurovaného rukopisu, který Arkadij Strugacký sepsal spolu se svým bratrem Borisem. Tedy bez cenzury, nakladatelstvím vyžádaných úprav a podobných omezení – prostě to původní, ryzí, neokleštěné vydání. A věřte, že rozdílů si všimnete už na první pohled.

I zde samozřejmě sledujeme krátké kapitolky ze života Zrzka, stalkera z Harmontu. Jeho očima si prohlížíme Zónu, oblast, kam se odváží jen ti nejstatečnější nebo nejpošetilejší. Rozdáváme strohé příkazy, a když jde vše podle plánu, můžeme obdivovat pečlivě střeženou oblast plnou nejrůznějších záhad, anomálií a pastí. A kdo ví, třeba nám z celého výletu kápne i nějaký ten niklák… Pokud se teda vůbec vrátíme živí. Protože Zóna nikomu nic nedá zadarmo, bere bez ptaní celými hrstmi a to, co lidé dostávají na oplátku, jsou jen drobečky.

„Modli se!" křičím. „Stalkeři jdou do ráje bez čekání!“

Ale přesto se tam někteří vrací, znovu a znovu. Je to trochu jako droga – Zóna člověka chytne a nepustí. Nenápadně se mu vkrade do podvědomí a pak už není cesty zpět. Protože stalker není povolání, dřív nebo později se z něj stane životní styl. Každý si to před sebou obhajuje jinak – někdo si přeje zaopatřit rodinu, jiného tam táhne vidina vědeckého úspěchu, někdo už prostě ani nic jiného dělat neumí. Někdo zase věří, že kdesi uprostřed Zóny se nachází artefakt, který umí plnit přání… Neustále na hraně zákona, neustále ve střehu. Co je vlastně nějaký čas ve vězení v porovnání s pohádkovým výdělkem, který se tam válí skoro všude, kam se člověk podívá? A ty mrtvoly tady po stranách… Na ty se holt přestalo usmívat štěstí.

Stroj, myslel si. Udělali jste ze mě stroj...

Oproti předchozím vydáním došlo v tomto zrestaurovaném ke značným změnám v překladu samotném. Například původní skořepiny nesou nově název nicky, Pásmu se říká Zóna, Hostům mimozemšťané, bzučák je přeložen jako pískle a třeba ježibabí rosol bychom v novém vydání našli pod názvem vědmin sulc. Hlavní hrdina dostal nově příjmení Schuhart, o něco uhlazenější formu původního Shoeharda. Některé překlady působí oproti původním trochu krkolomněji, jiné jsou naopak velice povedené a výstižné. Ale mlýnek na maso zůstal mlýnkem na maso, nemějte obavy.

Jak již bylo zmíněno výše, z původního rukopisu byla vyškrtána mnohá slovní spojení, někdy i celé pasáže. Dochovalo se celých osmnáct stran připomínek redakce, které se nelíbilo kromě jiného například amorální chování postav, fyzické násilí nebo používání vulgarismů a slangových výrazů. Český překlad naštěstí už od samotného začátku vycházel z verze Pikniku u cesty vydané v časopise Aurora, která oproti původnímu vydání v souboru Nedohodnuté schůzky nebyla zcenzurovaná až tolik. I tak se ale v tomto novém vydání najde hned několik pasáží, které čtenář uvidí poprvé.

Jedná se například o obohacení rozhovorů o peprnější nadávky a několik drobných detailů, které dodávají Pikniku u cesty hororovější nádech. Asi nejvíc se zmíněné osekání ale projevilo na monolozích hlavní postavy ve vypjatých situacích. Vzteklé zanadávání na prázdné hotelové chodbě, neutuchající touha po doušku alkoholu, povzbuzování sebe sama, když se Zóna kolem hlavních hrdinů změní v obrovskou výheň anebo proklínání celého světa, když se stalker brodí až po krk v mimozemském slizu. To všechno jsou jen příklady pasáží, které dodávají postavě Reda autenticitu a díky kterým je nám mlčenlivý antihrdina o značný kus bližší.

"Celý život se akorát koukám na to, jak umírají Kirillové a Brejlouni a jak všelijací Supi lezou mezi jejich mrtvolami a po jejich mrtvolách a pořád jen serou a serou a serou..."

Celkově by se dalo říct, že nový překlad Pikniku u cesty bude dnešnímu čtenáři bližší než původní, už poměrně starý. Její filozofický přesah tím ale vůbec neutrpěl, více monologů a myšlenkových pochodů hlavní postavy celkovou atmosféru knihy nádherně dokresluje, a i jednání Reda je nám díky tomu bližší, snáze se ztotožníme se stalkerovými motivacemi, jeho světonázorem a životní situací.

Další věc, která určitě v novém vydání stojí za zmínku, jsou přidané komentáře. Boris Strugackij v prvním z nich vzpomíná na příběh vydání tohoto pozoruhodného díla, který se táhl neskutečných osm let. Čtenář tak dostává do rukou ucelený obrázek toho, jak to s knihami v době studené války vypadalo a čím vším si museli autoři projít, aby nakonec spatřila světlo světa alespoň ta okleštěná, zcenzurovaná verze Pikniku u cesty. Je tu toho ale mnohem víc. Dozvíme se třeba, kde autoři našli inspiraci pro dnes již tak populární výraz stalker a jaké alternativy pro toto pojmenování zvažovali. Konstantin Šindelář nám v druhém komentáři přiblíží své pátrání po skutečném překladateli původního Pikniku u cesty a objasní použití některých svých nových výrazů.

Závěrečný komentář z pera Vladimira Borisova a Alexandra Lukašina se zabývá přímo bratry Strugackými, popisuje samotný vznik tohoto díla a mimo jiné také průběh spolupráce s Andrejem Tarkovskim, který Piknik u cesty převedl do světoznámého celovečerního filmu pod názvem Stalker.

Zkrátka a dobře, nové vydání ruské klasiky je jednoznačné must have pro každého fanouška sci-fi literatury. Přidané komentáře jsou skoro tak zajímavé a čtivé jako kniha samotná a celý Piknik u cesty působí v novém kabátku tak nějak drsněji, bezprostředněji a uvěřitelněji.

„Tak fajn, ty mi nevěříš. Nemusíš. Prachy budou tvoje. Dáš mi tolik, kolik sám budeš chtít – vím, že mě neošidíš… A já možná získám zpátky nohy. Nohy, chápeš to? Zóna mi ty nohy přece sebrala, tak co když mi je teď zase vrátí…?“

Piknik u cesty

Arkadij a Boris Strugačtí

Překlad: Konstantin Šindelář

Nakladatelství: Triton

Rok vydání: 2021

Počet stran: 264

Cena: 230 Kč