RECENZE: Lars Kepler, Zrcadlový muž

Článek od: Marek Mika - 02.03.2021

Měl jsem chuť na obyčejnou vraždu, bez blasterů nebo létajících koní. Načež jsem zjistil, že realita může být často ještě méně uvěřitelná. 

„No, tohle už bylo docela na hraně!“ byla první věta, která mě napadla po dočtení pokračování dobrodružství nezničitelného Joony Linny. A tušil jsem, že tentokrát to budu mít s hodnocením velmi komplikované. Jsem si totiž vědom silné fanouškovské základny autorské dvojice Lars Kepler, kterou tentokrát bohužel nepotěším.

Román má slibný začátek, který vrhne čtenáře do víru dění prakticky okamžitě. Je však rychle utnut a vystřídán levnou snahou o napětí. Ale co je hlavní, nevědomky předznamenává, v jakém duchu se bude vyvíjet většina děje, posouvajícího se kupředu zejména díky náhodě a neskutečnému štěstí hlavních aktérů.

Zrcadlový muž je poměrně dlouhý, a přestože většina postav působí nesympaticky, lze se naladit na vlnu, na níž se dají se zavřenýma očima pochopit jejich rádoby vážné myšlenkové pochody. Nad všemi samozřejmě exceluje jednooký král Joona (hlavní vyšetřovatel), který přes snahy obou autorů udělat z něj temnější charakter září jak rytíř v blyštivé zbroji. Chápavý, nesobecký, uvědomělý, ale také v kritických chvílích otravně zpomalený. Věřím, že mnohým může imponovat jeho nezdolnost a chuť soupeřit s nepřízní osudu a byrokratického aparátu, jenž mu neustále háže klacky pod nohy, jen aby nakonec mohl skromně pokývnout na znamení, že měl zase pravdu a zachránil situaci. Lidově řečeno, „nežeru“ autorům potřebu shazovat lidi ve vedení. Nemyslím si, že mají všichni notorické nutkání odmítat svého nejlepšího kriminalistu, zvlášť když jim jde o místo a nenabízí se jediný jiný směr, kterým by se vyšetřování mohlo dále ubírat. Nejsou napsáni jako stereotypní zapšklí egoisté, ale stejně se tak v krizových situacích chovají. Proč? Je to snad způsob, jakým chtějí spisovatelé dodat atmosféře na hutnosti? A jestliže ano, proč ty stejné postavy mění svá rozhnodnutí jako mávnutím kouzelného proutku?
V příběhu narazíme na načaté, ale hlouběji nerozvedené vedlejší linie a odhaduji, že jsou v něm za účelem odvedení pozornosti od těch několika, jež mají skutečný význam. Kdyby autoři rozepsali alespoň jednu a nechali ji samovolně existovat souběžně s hlavním příběhem, dosáhli by napínavější atmosféry a mohli dodat druhou vrstvu jinak silně koridorovému vyprávění.
Co však považuji za největší mínus, je vyobrazení násilí, jehož účelem je snad šokovat a dodat událostem na vážnosti. Ale je to s ním podobné jako s lekačkami v hororu. Dostanou vás poprvé, možná podruhé, ale budou-li se opakovat co pár minut, zatímco je budou střídat potoky prolité krve, zvyknete si. Nechutnost, s jakou jsou líčeny mnohé scény, tak nejen postrádají na logice, ale hlavně na kýženém efektu.
A v tomto duchu pokračujeme i nadále. Kdybyste to nevěděli, Joona je takový polobůh. Na tento podstatný detail si radši rychle zvykněte, jinak budete stejně jako já několikrát kroutit hlavou, jak je možné, že opět přežil. Autorům totiž nestačí, aby byl například v kritické chvíli sražen k zemi prolétávajícím kusem dřeva (když už došlo k masivní explozi) a zpomalen, on musí být… řekněme magicky omámen, abych neprozrazoval dění. Pro ilustraci to vychází nastejno. Přitom právě obyčejné nehody (zvrtnutý kotník, prach v očích a podobné) jsou ty uvěřitelné detaily, jež dávají možnost se s příběhem sžít, pořádně se do něj ponořit. Teprve pak je přeci skutečně možné cítit hrůzu a být napjatý, neboť si člověk uvědomí, že něco takového se může stát s trochou nadsázky i jemu samému. Tyto prvky však příběh neustále odosobňují, což je tedy příznačné pro více aspektů.

Nechci prozrazovat důležité okamžiky, udělám tedy příměr odkazující k jiné severské krimi: Pakliže víte, že hlavní hrdina je alkoholik, ale celou knihu se drží od chlastu na míle daleko, aby mu nezatemnil myšlení, tak si jednoho námořníčka zaručeně lupne před nejdůležitější akcí, kdy je pachatel takřka na dosah. Nebo dva, tři, celou lahev. Když se podobný motiv zopakuje poněkolikáté, máte pocit, že autoři svým postavám úmyslně v určitých chvílích snižují IQ pod průměr homo habilis.
Stejně tak je úsměvná snaha svést čtenáře ze stopy a „skrytě“ poukázat na možného pachatele, aby se v závěru ukázalo, že daný byl nevinný. Opět si vypomohu příměrem: Pokud víme, že na chodbě jsou na zemi otisky bot vraha, daný „podezřelý“ zaručeně do pár minut navrhne, že nikdy nebyla lepší chvíle na důkladné vytírání. Snad i na kompletní výměnu parket. Ano, přiznám se, že jsem měl díky těmto nápovědám již v polovině knihy pocit, že vím, kdo za tím vším stojí. Jenže proud „indicií“ neměl konce a já tak mohl svůj tip v klidu nechat jít spolu s myšlenkou, že tohle by bylo příliš očividné. Stejně jako u násilností: čeho je moc, toho je příliš.
V předchozí větě bych asi viděl hlavní problém celého díla. Umírněnější pojetí by mu slušelo více. S podobným problémem se ostatně potýkají superhrdinské komiksy již několik let. Jako by nestačilo mít „jenom obyčejného vraha“. Ne, my mu musíme dát panské sídlo, spasitelské myšlenky a přebujelý kult osobnosti. Když už zločin, tak jedině ve velkém, vážení.

Věřím, že stejně jako předchozí díly, i Zrcadlový muž si najde své publikum. Na mne však působí nepříjemně schizofrenním dojmem. Rád by byl vážným svědectvím o moderním otrokářství a vlivu sektářství na psychiku jedince, ale materiálu má na polovinu své délky. Bere si ode všeho trochu, ale nic nedotahuje a kupředu se posouvá principem deus ex machina. Nečekejte pečlivou kriminální práci a vyšetřování, moderní krimi sází na sedmý smysl, náhodné vzpomínání na zcela nepodstatné detaily z dětství a víru, že vrah udělá chybu, které se mnoho let úspěšně vyhýbal.

Zrcadlový muž
Autor:
Lars Kepler
Překlad: Karolína Kloučková
Vydal: Host, 2020
Formát: pevná/brožovaná vazba, 512 stran
ISBN: 978-80-275-0400-8
Cena: 449 Kč

Přidat komentář