Vánoční POVÍDKA: Irena Moravcová, Noc zázraků

Daniel měl Advent a Vánoce odjakživa rád. Bylo to zvláštní období roku, poklidné a určitým způsobem smírné. Vzpomínal na matčin medový hlas zpívající roráty, na otcovy mozolnaté ruce sepjaté k modlitbě, na cestu nahoru ke kostelu, ušlapanou ve sněhu desítkami, ba stovkami kroků. Vzpomínal, jak po bohoslužbách sbíhal touž cestou s tlupou kluků dolů do vsi, jak se pod shovívavými pohledy dospělých koulovali.
„Jen si hnáty nezpřerážej. Je ledovka,“ hudroval občas otec, ale oči se mu při tom smály. Vždyť sám jako kluk dělával totéž.

Každý rok na Štědrý den rozsvěcel Daniel Šebesta po jedné svíci tatínkovi, mamince, sestrám a páteru Janovi, knězi z rodné vsi. Dělával to doma. Jejich hrobů by už stejně nedohledal.
Páteru Janovi vděčil za mnoho. Byl to on, kdo přesvědčil zemitého sedláka Floriána, ať pošle jediného syna na studia až do Prahy. Teprve mnohem později Danielovi došlo, že stařičký farář tušil, jak se věci mají. Že věděl o té druhé, skryté straně světa…
Ze svého bytu viděl přímo na kostel. Byl Štědrý den, svatostánek však dnes zůstane temný a zvony hluché. Daniel zaťal ruku v pěst. Cítil, jak ho zaplavuje hněv.
Na dveře se ozvalo zaklepání.
Prudce se obrátil.
„Dobrej večír, soudruhu řediteli. Na čest práci už je asi pozdě, viďte, když už je po práci,“ uchichtla se vlastnímu vtipu školníkova žena a uklízečka v jedné osobě. „Jémine, copak že tu držíte černou hodinku – jenom tak, při svíčkách?“ pokračovala družně a s obvyklou, zdánlivě nenápadnou slídivostí se rozhlížela po pokoji. Daniel věděl, že tahle osoba je nebývale nebezpečná.
„Vzpomínám na rodiče,“ odvětil nicméně s úsměvem, jemuž musela uvěřit.
„Jo, ony k tomu Vánoce tak nějak vybízejí,“ prohlásila neobvykle vlídně. „Přinesla jsem vám trochu rybí polívky, soudruhu. A taky mě napadlo, že vlastně máte rádio. Představte si, naše se porouchalo! Můj starej tvrdí, že ňáká elektruňka vevnitř. A já bych tak ráda slyšela projev soudruha Zápotockýho!“
„Zrovna jsem ho chtěl pustit,“ zalhal hbitě a uhladil si bílý knír. Když byl mladý, klamal bytostně nerad. Záhy však pochopil, že nemá sebemenší šanci přežít, aniž by kolem sebe utkal celou pavučinu lží. „Poslechneme si ten proslov spolu, soudružko.“
Umínil si, že se obrní trpělivostí, a to nejen vůči uklízečce, ale hlavně vůči předsedovi vlády. Tušil, že na tenhle vánoční proslov jen tak nezapomene.

***

Listopadový vítr připlácl na okno pestrobarevný javorový list, v místnosti si toho však nikdo nevšímal.
Mladý muž v sutaně vystrčil bradu téměř bojovně. „Proč jste za mnou chodil? Máte obavy, abych vám nekazil mládež zpátečnickým pánbíčkářstvím?“ Vyslovil to s ironií, jíž se ani nesnažil zakrýt.
Daniel se pod svým mohutným knírem lehce pousmál. Že mu nový administrátor zdejší farnosti nenabídl ani židli k sezení, natož sklenici vody, ho vlastně nepřekvapilo. „Proto vás přeložili?“ tázal se zlehka. „Příliš jste se zapojoval do aktivit mimo kostel a neposlouchal vrchnost?“
Stiskl rty. „Mám jen jedinou vrchnost, kterou poslouchám. A vám do toho nic není, soudruhu řediteli.“ V oslovení byla úcta jen zdánlivě. Ve skutečnosti jím pohrdal.
Měl jsi štěstí, že tě jenom přeložili, milý Martine Brůho, pomyslel si Daniel. Také už jsi mohl být v Leopoldově či v Jáchymově. A to bys měl ještě štěstí. Na takové statečné, horkokrevné služebníky Boží mají mocipáni obzvlášť políčeno. Až později se dozvěděl, že nad mladým knězem držel v předchozím působišti ochrannou ruku předseda tamního MNV – ze starého přátelství k jeho zesnulému otci. „Přišel jsem za vámi proto, důstojný pane,“ řekl nahlas a na důstojném pánovi si dal obzvlášť záležet, ačkoli páter Brůha ještě nedosáhl ani Kristových let a proti němu byl skutečně holobradý mladíček, „abychom si nastavili nějaký oboustranně akceptovatelný modus vivendi.“
„Modus vivendi?“ V očích mu zahrálo podezření. „Chcete mne zlákat k nějaké spolupráci?“ Poslední slovo skoro vyplivl.
„Ano, ke spolupráci. Ovšem ne tak, jak si myslíte. Budu stručný. Vy spravujete kostel, v kostele máte varhany. Já na ně umím hrát. Vcelku obstojně, troufl bych si tvrdit. S vaším předchůdcem jsem měl gentlemanskou dohodu – nechával mne v kostele na varhany cvičit, kdykoli jsem potřeboval, a já na oplátku občas zahrál veřejně.“
Zjevně jej zaskočil. „Varhany? Chcete mi tvrdit, že jako ředitel školy hráváte v kostele na varhany? Veřejně? Z toho přece musíte mít… ehm potíže?“ Ztišil hlas, možná podvědomě. Pohled, jímž se díval na bělovlasého ředitele v perfektně vyžehleném obleku, byl nicméně stále nepřátelský.
„Ale ne,“ pousmál se Daniel. Uměl si to zařídit, aby žádné potíže neměl. Protože hry na varhany se nemínil vzdát. Možná to bylo poněkud tvrdohlavé, jenže on hudbu bytostně potřeboval.
Kněz přimhouřil oči. „Já vám nevěřím. A rozhodně, rozhodně vás nepustím do kostela k varhanám!“
Pomyšlení, že si bude muset vystačit se školním klavírem, Daniela pranic netěšilo. „Kdybyste si to rozmyslel,“ začal diplomaticky, ale mladý kněz jej nenechal domluvit: „Nerozmyslím! S člověkem jako vy spolupracovat nebudu. Nikdy a za žádných okolností, soudruhu!“ Na poslední slovo položil takový důraz, že se nedalo pochybovat, jak to myslí. „Snad jen kdybyste se obrátil a chtěl se mi přijít vyzpovídat,“ dodal, nepochybně s úmyslem provokovat.
„Moji zpověď byste neunesl, důstojný pane!“ odsekl Daniel. „Zjevně si myslíte, že umíte lidi hned při prvním setkání dobře odhadnout. Vymlouvat vám to nebudu. Na to jste až příliš pyšný. Ale kdybyste…“
Bylo to, jako když o sebe křešou dva křemeny. Mladý muž jej ani tentokrát nenechal domluvit – bez sebemenší úcty k jeho stáří a společenskému postavení pravil, že odhadnutí takových jako on není vůbec těžké, a pak mu ukázal dveře.
Daniel odcházel z fary a bublalo to v něm vzteky. Měl tušit, že s tímhle knězem budou potíže. A pořádné!
Budoucnost mu, bohužel, měla dát za pravdu.

Během následujících čtyř týdnů zůstaly jejich vzájemné vztahy více než chladné. Déle nový administrátor v Horním Hrádku nevydržel. Až posléze Danielovi došlo, že to tak bylo připravené: mocipáni rafinovaně přeložili nepohodlného pátera do vzdálené farnosti, čímž přišel o ochranu, jíž se v předchozím působišti těšil. Sejde z očí, sejde z mysli. O jeho zatčení doma na Moravě nikdo nic netušil.
Přijeli si pro něj na Štědrý den, sotva šíralo. V hodině mezi psem a vlkem. V čase, o němž se dříve věřilo, že démoni nabývají na síle. Moderní doba se démonům smála – což Daniel považoval za krajně neprozřetelné.
Byli tišší než kostelní myšky, akce měla zjevně proběhnout v maximálním utajení. Dvojice tmavých aut se zhasnutými světly si Daniel všiml pozdě, přestože kostel i za ním stojící fara se nacházely víceméně naproti jeho ředitelskému bytu. Ale i kdyby si všiml včas, co by zmohl? Měl za nimi vyběhnout v podvlékačkách, s napůl namydlenou bradou a břitvou v ruce? Přes navýsost napjaté vztahy, které s páterem Martinem Brůhou měl, jej přemáhala bezmocná zlost. Tohle přece mohl čekat!

Bylo mu jasné, že s páterem Martinem je zle, a celý den přemítal, co dělat. Protože neudělat nic zkrátka nemohl. I kdyby se mu na mysl stále nevracela slova jeho prvního mentora: Můžeme-li, pak musíme, milý Danieli. Ano, bylo třeba spolknout vlastní zraněnou pýchu. Dal přece kdysi slovo. Čest máš jen jednu, chlapče, vštěpoval mu otec, a přijdeš o ni snadno, nebude-li se dát na tvé slovo zcela spolehnout.
Na faru se vypravil až po setmění, respektive po onom příšerném projevu předsedy vlády, který byl nucen vyslechnout v přítomnosti zálibně se tvářící a občas spokojeně pomlaskávající uklízečky (příměr se sviní u koryta jej jistě nenapadl náhodou). Šel raději zadním vchodem, přes dvorek. Vánoce byly sice letos na blátě, nicméně i v něm mohly být pozorným očím jeho stopy patrné. Navíc tak snížil pravděpodobnost, že někoho potká.
U pootevřených dveří se zarazil. Kněz žil na faře sám. Takže buď z nedbalosti ani nezabouchli – anebo je to past. Nosem zhluboka nasál do plic chladný vzduch. Ušklíbl se. Kdyby ho teď viděli jeho žáci či kolegové, jak o štědrovečerní noci stojí u zadních dveří potemnělé fary a očichává veřeje jako toulavý pes, nejspíš by si mysleli, že se dočista zbláznil. Čichám, čichám člověčinu, vybavila se mu slova prastaré pohádky. Znovu se ušklíbl. Dobře. Takže past. Možná tím lépe. Protože hlídač tu zůstal jen jeden.
Odhodlaně sáhl na kliku.

„Pátere!“ zvolal hned v chodbě, tlumit hlas se neobtěžoval. Nemínil se skrývat. Naopak. „Pátere, jste doma?“
Muž, jehož tu nechali hlídat, se vyšoural z místnosti sloužící jako farní kancelář. V jedné ruce držel svítilnu, v druhé poloprázdnou láhev kořalky. „Co tu chcete? Kdo sakra jste? Poďte blíž! A ruce nahoru!“
Daniel bez váhání ukázal prázdné dlaně a zvedl je do výše ramen. Což bylo zhruba v úrovni čela muže, jenž na něj mířil svítilnou. Daniel byl od mládí vysoký, prožitá léta mu záda neshrbila a hrbit se nemínil ani před tímhle cápkem.
„Přeji vám krásný sváteční večer,“ pozdravil, jak velelo slušné vychování. „Jsem ředitel zdejší školy a přišel jsem si pro noty, které jsem páterovi onehdy zapůjčil. Mohu dál?“ Než to dořekl, už stál na prahu farní kanceláře. Okno bylo zatemněné, na stole stála petrolejka, kromě světla měla snad dávat osamělému muži i prchavé zdání trošičky tepla. V místnosti byl neskutečný nepořádek: čalounění obou křesel a pohovky rozpárané, obsah knihovny, skříně i psacího stolu vyházený na podlahu, mezi tím vším bahno ze dvora a saze z kamen, která někdo vytrhl ze zdi – snad ve snaze najít, zda kněz něco neukryl do komína. Daniel zaťal zuby do spodního rtu, byl však natolik mistrem přetvářky, že lehký úsměv z jeho tváře nezmizel.
„Noty?“ protáhl hlídač překvapeně.
„Noty. Papíry s takovými linkami a hudebními značkami.“
„Nedělejte si ze mne legraci!“ Zašermoval před ním svítilnou. „Já sakra dobře vím, co jsou noty. Od šesti roků hraju na housle! Co tu doopravdy děláte!“
„Vždyť jsem vám to právě řekl,“ odtušil klidně a přestal držet ruce poslušně nahoře. „Přišel jsem si pro svoje noty. Housle jsou ušlechtilý nástroj. Jakou skladbu máte nejraději?“ tázal se, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku a farní kancelář, na jejímž prahu stáli, nebyla vyvrhnutá jako králík přichystaný na pekáč.
„Z domoviny, od Smetany,“ odvětil rozpačitě.
„Z domoviny? Ale to jsou duety s klavírem! Velice pěkné. Dovolíte?“ prosmýkl se kolem něj, shýbl se a zvedl ze země štůsek napůl rozsypaných papírů. Shodou okolností to byla opravdu jakási hudební skladba. „Vida, tady jsou moje noty. Ale copak se tu stalo?“ tázal se, jako by si teprve teď všiml, jak příšerně to v místnosti vypadá. „Bouchla kamna? To je ale mrzutost, takhle na svátky. Vy jste páterův příbuzný? Hádám podle podoby,“ dodal s pousmáním, ačkoli tenhle muž nebyl Martinu Brůhovi podobný, ani co by se za nehet vešlo.
Zamumlal cosi, co při troše dobré vůle znělo jako bratranec, a lokl si kořalky.
„Hádám, že je vám pořádná zima, viďte? Nechcete se jít ohřát ke mně? Bydlím ve škole, hned naproti.“ Mávnutím ruky naznačil směr. „Mohli bychom si zahrát nějaký ten duet. Ve škole je klavír a housle mám také. Bylo by to pěkné. Páter už se asi chystá v kostele na půlnoční, že?“ dodal, ačkoli věděl, že tohle je lež jako věž.
Hlídačovi cukl koutek úst, nicméně v té věžovité lži ho ochotně nechal. Znovu cosi zamručel a přihnul si z poloprázdné lahve. „Já bych se strašně rád šel k vám ohřát, soudruhu, a taky si s váma trochu zamuzicíroval. Ale nemůžu. Nad ránem mě tady vystřídají.“ Zarazil se, neboť mu došlo, že se právě docela hloupě podřekl. „Kdyby mě tu nenašli, měl bych z toho hroznej malér,“ pokračoval nicméně poté, co si opět lokl. „Už druhej tenhle měsíc, to si nemůžu dovolit.“
„Mohl bych vám přinést alespoň trochu teplé rybí polévky,“ navrhl Daniel.
Muž se rozzářil. „Jéžiš, rybí já strašně rád! To byste byl hodnej.“
Daniel se pousmál. A mám tě! Však jsem slyšel, jak ti před chvílí zakručelo v břiše. „Jsou přece Vánoce,“ pravil vlídně. „Lidé by na sebe měli být hodní.“

***

Nakonec to bylo snadnější, než doufal. Stačilo teplé jídlo a trocha obyčejné lidské laskavosti – v kombinaci s alkoholem, jímž se jeho společník proléval, šlo všechno jako po másle.
Ačkoli okrsek SNB byl i v Horním Hrádku, Martina Brůhu odvezli rovnou do okresního města. Prý k výslechu. Když se tomu na oko podivil, hlídač mu spikleneckým šepotem vysvětlil, že tenhle flanďák je přece stejně jako všichni ostatní fráteři špión Vatikánu a vlastizrádce. Žádné důkazy sice zatím neobjevili, ale nad ránem ještě přijedou pořádně prohledat pokoje nahoře – dneska se to už nestihlo, soudruh velitel tvrdil, že by to mohlo takhle na Vánoce vzbudit v obci nežádoucí rozruch. Proto ho tu také nechali hlídkovat, aby přes někdo něco neodnesl. A to by v tom byl čert, aby nakonec něco nenašli! Ostatně ten flanďák se určitě dozná ještě před rozedněním.

Za běžných okolností by jel Daniel do okresního města vlakem. Tohle ovšem běžné okolnosti nebyly – nejen proto, že dnes byla právě ta noc, kdy si křesťané připomínají narození Spasitele. Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz… Daniel si již po několikáté pomyslel, že Zápotocký je pazneht.
Prošel ztichlým Horním Hrádkem, dával pozor, aby ho cestou nikdo nezahlédl. Když se přiblížil k náměstí, vzal to přes zahrady a dvorky. Zastavil se u přízemního domku se žlutou fasádou, pes, vypuštěný na noc volně na dvůr, ani neštěkl. Naopak: vrtěl ocasem a vítal starého známého.
Daniel třikrát zaklepal na okno.
„Vy si ze mne děláte srandu, že jo,“ zavrčel rozespalý hlas, když se okno za chvíli pootevřelo.
„Ne,“ odvětil lakonicky.
„Tak počkejte, hned otevřu. Ať nevzbudíme ženu a děcka.“ Za dveřmi se ozvaly kroky, zarachotil klíč a Daniel mohl vstoupit do tmavé chodby. „Asi tu nejste kvůli tomu, abyste mi popřál požehnaný Vánoce, co?“ ujistil se proplešatělý, hladce oholený padesátník v pruhovaném pyžamu.
„Ne.“
Muž tiše zaklel.
„Potřebuji auto, Richarde. Prosím.“
Ušklíbl se. „Pokud se něco nezměnilo, pane řediteli, tak neumíte šoférovat.“
Tence se pousmál. „Nezměnilo, takže k autu potřebuji i vás. Oblečte se, máme naspěch. Jde o našeho pana pátera,“ dodal o něco tlumeněji.
Muž strnul. „Viděl jsem na dveřích kostela ceduli, že se půlnoční ruší. Mě hnedka napadlo, že to nebude jen tak! Snad není nemocnej?! Potřebuje do špitálu?“
„Je to mnohem horší. Pojďte, všechno vám vysvětlím cestou.“

***

Richard Antl byl místní řezník, respektive vedoucí hrádecké „Masny“, jak se jeho bývalý podnik nyní jmenoval. „Tak to je malér jak vrata, pane řediteli,“ hlesl zaraženě, když mu Daniel objasnil situaci. To už spolu seděli v obstarožním náklaďáčku a v bezhvězdné noci mířili po rozbité silnici k okresnímu městu. Řezník se poškrábal na pleši. „Někdy mám pocit, že jsem taky jednou nohou v kriminále. Zvlášť, když jsem s váma. S prominutím teda.“
„Moc si vaší obětavosti vážím, Richarde. Kdyby se něco přihodilo, udělám všechno pro to, abych…“
Řezník jen mávl rukou. „Já vím. Jste férovej chlap.“

„Zaparkujte tady, zhasněte světla, vypněte motor a buďte úplně potichu. Zůstaňte ve voze, ať byste viděl nebo slyšel cokoli,“ přikázal Daniel.
„Slepej a hluchej,“ ujistil jej řezník. „Jako vždycky!“
Daniel vystoupil, rychle obhlédl náměstíčko. Levou dlaní se dotkl dvířek a na chvíli zavřel oči. Poté se vydal tichým městem k ulici, kde sídlila Bezpečnost. Zhluboka se nadechl chladného vzduchu. Vzhlédl k nebi, žádná radostnou událost zvěstující kometa na něm však dnešní noci nezářila. Na rty se mu přesto drala slova, jimiž bylo v Písmu rámováno setkání Marie a Alžběty: Magnificat anima mea Dominum… Než došel k domu ozdobenému státním znakem, rudou hvězdou a nápisem SNB, zanotoval si ten chvalozpěv docela tiše celý, přidal i Ave Maria.
Naposledy si uhladil kabát. Pak zabouchal na dveře.
„Co tu chcete!“ zahartusil vrátný. Když spatřil vysokého, tmavovlasého, hladce oholeného muže v tmavě zeleném, kožíškem podšitém kabátě s důstojnickými výložkami, zarazil se. Oči mu sklouzly k průkazu, který mu neznámý strčil pod nos. Zasalutoval. „Dbrý večer, sdruhu majore, tedy čst práci, smozřejmě,“ drmolil překotně.
Daniel strčil zpátky do kapsy dávno neplatnou prvorepublikovou legitimaci do knihovny. Některé lidi bylo naštěstí snadné oklamat. „Velitel?“ štěkl stroze. „Jak to myslíš, soudruhu, že šel domů? Vánoce? Je snad děcko, které čeká dárky od dědy Mráze? Jestlipaks poslouchal projev soudruha Zápotockého, co?“
Vrátný stál v pozoru a trochu se třásl.
„Co mám s tebou dělat, soudruhu.“ Daniel rádoby rezignovaně mávl rukou. „Budu shovívavý, když už jsou ty Vánoce. Ostatně tohle půjde vyřešit i bez soudruha velitele a ty za nic nemůžeš.“ Ve skutečnosti mu náramně hrálo do karet, že je velitel nepřítomný. Jen aby vrátného nenapadlo pro něj rychle běžet!

Vrátný ochotně zavedl stroze se tvářícího majora za službu konajícím podporučíkem. Vytrhli jej z družného rozhovoru s podsaditým strážmistrem, nepochybně velmi důležitého, neboť se týkal vyvinutých vnad jakési Aleny a její ochoty poskytnout mužům v uniformě trochu toho tělesného potěšení.
Jakmile oba esenbáci spatřili výložky na jeho ramenou, jen vyvalili oči a mohli se usalutovat. „Jedu sem až z Prahy kvůli tomu fráterovi, co jste ho dnes zatkli v Horním Hrádku,“ přešel Daniel rovnou k věci. Čím méně času stráví v tomhle zmijím hnízdě a čím kratší dobu bude nucen udržovat patřičně silné iluze, tím lépe. „Z příkazu soudruha ministra Bacílka,“ dodal významně. „Ten zatracený flanďák je napojený na rozsáhlou síť vatikánských špionů. Situace je vážná, soudruzi. Jsem rád, že jsem zde zastihl alespoň někoho poctivě ve službě. Neopomenu se o tom v Praze zmínit,“ dodal a nechal oba muže (vrátný se mezitím pro jistotu vypařil), ať si to přeberou, jak chtějí. „Už se doznal?“
„Zatím mlčí jak zařezanej, soudruhu majore,“ odpověděl podporučík. „Asi myslí, že ho za to ten jeho pámbíček ocení, nebo co. Nakázal nám soudruh velitel, že ho máme nechat celou noc chodit po cele. Žádný sezení, natož ležení, jen ať pochoduje. Že prej změkne.“
„Soudruh velitel, já ho teda nechci urazit ani na něho ňák nasazovat, ale von je docela málo nápaditej,“ ušklíbl se podsaditý strážmistr, jenž na svého velitele před vyšším důstojníkem nasazovat zjevně chtěl. „Jenom jsme tomu černoprdelníkovi trošku pošimrali ksichtík, žebírka a haksny a prej, že zatím stačí. Víte, soudruhu majore, do října jsem sloužil pod Lojzkem Grebeníčkem v Uherským Hradišti, a to je jinačí kabrňák! Ten by toho flanďáka naučil nejen zpívat ale i pěkně tancovat. Trochu proudu, lup lup a už by hopsal!“ dodal skoro rozverně.
Podporučík zbledl a strčil do něj, ať raději mlčí. Vždyť příjezd takové šarže, z Prahy, uprostřed noci, o svátcích a na příkaz samotného ministra národní bezpečnosti, mohl znamenat sám o sobě obrovské problémy!
Daniela při slovech o tancování zamrazilo. O mučení elektrickým proudem už cosi zaslechl, ovšem zdráhal se tomu uvěřit. „Chci toho frátera vidět,“ přikázal. „Hned!“

„Chodit!“ štěkl strážmistr, když otevřel kontrolní okénko ve dveřích cely. „Prosím, soudruhu majore,“ vybídl Daniela, ať se podívá.
Cela, osvětlená poměrně silnou žárovkou, měla velikost asi dva krát dva a půl metru, nenacházelo zde nic než kýbl na vykonání potřeby a ke zdi sklopená holá pryčna. Netopilo se tu, přesto nechali vězně jen v nátělníku a spodkách, neměl ani ponožky, natož boty. Chodil se zjevnými obtížemi, spíš se vlekl, na jeho nohou i zádech byly patrné stopy surového bití. I na obličeji, což se nedalo přehlédnout, jakmile se otočil, aby udělal těch několik kolísavých kroků od zdi ke dveřím cely.
Daniel stiskl zuby – hněvem i obavami, jak odsud v tomhle stavu pátera Martina dostane. Na výrazu tváře však nedal znát vůbec nic. Naopak. „Dobře tady budujete socialismus,“ pochválil oba muže. „Vyveďte ho z cely a dejte mu oblečení a boty.“
Podporučík se ošil. „Já… totiž… ehm, proč, soudruhu majore?“
Daniel, věrný své roli, hněvivě sykl. „Ty se nadřízených obvykle takhle drze vyptáváš, soudruhu? Ale jelikož máme ty Vánoce, budu shovívavý. Těžko se mou ten flanďák pojede do Prahy jenom v podvlíkačkách a bos, nemyslíš?“
„Do Prahy?“ zakoktal podporučík. „To jako teď? V noci?“
„Ne,“ zavrčel Daniel, „dám si tu s vámi svačinu a pojedeme až ráno. Jistěže v noci, chlape bídná! Soudruh Bacílek čeká, svátky nesvátky. On je komunista na svém místě. Všichni bychom se od něho mohli učit. Tak hybaj! Košili, kalhoty, svrchník a boty!“
„On ale měl jenom tu svoji sutanu, takovej ten černej kaftan, když ho přivezli,“ namítl strážmistr.
Daniel ho zpražil pohledem. „Normální oblečení! Něco tu určitě máte. Šupem! V žádným špinavým kaftanu ho do Prahy nepovezu.“

Daniel se tiše modlil, aby se zrovna teď něco nepokazilo. Iluze, které kolem sebe upředl, fungovaly zatím perfektně, ovšem magie byla silou sama o sobě a občas byla nevyzpytatelná. Čas od času se zkrátka něco nepovedlo a i zkušený čaroděj katastrofálně selhal. Daniel si toho byl vědom – a v žádném případě si nemohl dovolit, aby se mu to stalo tady a teď. Stejně tak si byl vědom, že dnešní noc bude muset vyvážit mnoha hodinami u klavíru, aby ze sebe dostal všechnu tu špínu, kterou v člověku užívání magie zanechávalo. Ne, že by mu hodiny a hodiny hry na klavír vadily. Naopak. Ačkoli varhany by samozřejmě byly lepší…
Strážmistr hodil do cely balík oblečení a boty s příkazem: „Oblíknout!“ Pak vytáhl mladého kněze z cely a smýkl jím k nohám domnělého majora. „Pojedeš tady se soudruhem, holomku.“
Martin Brůha ani nezvedl oči. „Věřím, že užívati budu dobroty Hospodinovy v zemi živých,“ zamumlal polohlasem, což mu vyneslo kopanec do žeber. Zaúpěl a stočil se do klubíčka.
Daniel poznal slova sedmadvacátého žalmu. Očekávej Hospodina, posilni se a on posilní srdce tvého, proto očekávej Hospodina. Tak žalm pokračoval. Bylo příliš riskantní vyslovit to nahlas… Tváří v tvář zmučenému knězi však neovládl touhu to udělat: „Posilni se a on posilní srdce tvého,“ řekl jen kousek a hlavně latinsky. Snad potřeboval sám sobě dokázat, že má situaci opravdu pod kontrolou.
Páter Martin sebou cukl – skoro jako kdyby skutečně dostal zásah elektrickým proudem.
Bohužel podsaditý strážmistr pochopil přinejmenším to, že soudruh major promluvil na zatčeného tou divnou řečí, jíž mezi sebou žbleptají jenom preláti – a ti jsou přece všichni do jednoho špioni Vatikánu. „Co jste mu říkal, soudruhu?“ zeptal se s podezřením.
Daniel ho čapl za klopu a odtáhl stranou. „Soudruhu! Drž jazyk za zuby!“ sykl mu do ucha. Možná jsem jazyk za zuby měl držet spíš já sám. Vzápětí dostal spásný nápad: „Jde o tajné heslo, soudruzi je dostali z jednoho zatčeného opata,“ zašeptal. „Fráter si teď bude myslet, že jsem s nimi spolčený a všechny informace mi naservíruje jak na stříbrném podnose. Tak mlč, soudruhu, ať to nezkazíš!“
Strážmistr otevřel ústa údivem. „To je chytré!“
Chytré to možná bylo, ale taky skoro k zbláznění riskantní. Daniel cítil, jak mu po zádech stéká pot.

„Želízka! Klíčky!“ poručil Daniel, když stanuli před vrátnicí. Mladý kněz – ve vypůjčeném kabátě skoro ztracený – kráčel se sklopenou hlavou, na první pohled téměř apaticky, Daniel však slyšel, jak zrychleně mu buší srdce. Byl neskutečně rád, že strážmistr ani podporučík nemají tak citlivý sluch jako on.
Zacvakl jeden konec náramků kolem páterova, druhý kolem svého zápěstí. Nedělal to rád, cestu k autu to mohlo zkomplikovat, nicméně chtěl-li se chovat nenápadně, považoval to za nutný krok. „Díky, soudruzi, za spolupráci, už si ho odvedu sám. Šofér čeká za rohem, nechtěl jsem vzbuzovat rozruch.“ To byla ostatně pravda, nicméně kdyby tušil, jak bude páter Brůha zřízený, nechal by Richarda zaparkovat o něco blíž.
Nenápadně mladého muže podepřel a vydali do tmy jen slabě rozrážené pouličním osvětlením. „Modli se, Martine,“ špitl. „Nezvedej hlavu, ještě je na nás vidět. Ale modli se. Právě teď je čas modlit se se vší vroucností!“ Byl Štědrý den a vroucí modlitba měla dnes přece zvláštní váhu. Anebo ne?

Díky svému neobvykle ostrému sluchu uslyšel Daniel i za rohem, jak se ve vrátnici rozezvonil telefon. Následoval krátký hovor – ačkoli slyšel jen odpovědi vrátného, snadno pochopil, že se velitel, jehož vrátný přece jen zavolal, nerozpakoval spojit přímo s Prahou. Polkl a v duchu zaklel. Telefon! Proč si jen neuvědomil, že ho vrátný může použít a že má velitel domů zavedenou linku?!
Snažil se přidat na tempu, jenže pátera Martina na nohou rozhodně jen„trochu nepošimrali“. Spíš ho vlekl, než aby jej pouze podpíral, síly jim oběma ubývaly až příliš rychle. Daniel si navíc dosud netroufl pustit iluzi tmavovlasého majora. K autu to není dál, než jeden zazpívá Magnificat a Ave Maria, připomněl si. Pro zbědovaného kněze to však bylo daleko strašlivě.
V tu chvíli se ve vedlejší ulici ozvaly kroky dvou osob. Běželi. Strážmistr a podporučík, pomyslel si Daniel a pokusil se ještě alespoň trochu zrychlit.
Brzdy auta. Pár sprostých slov, pak věta: „Ano, soudruhu veliteli, pěšky.“
„Ale někde tu asi bude mít auto,“ doplnil strážmistr.
„Já tudy, vy tudy!“ odvětil sytý baryton.
Daniel nedbal, že je jeho zápěstí stále připoutané k zápěstí Martina Brůhy, hodil si mladého muže na ramena jako uloveného srnce a rozběhl se. Nemůže to být dál, než bych zazpíval Magnificat! To zvládnu! Musím!
Zahnul do úzké ulice vedoucí k náměstíčku, kde nechal Richarda s autem. Asi padesát metrů za sebou slyšel běžet dva muže a ve vedlejší ulici motor auta. Daniela začalo píchat v plicích, břemeno, které nesl, bylo krok od kroku těžší. Vlasy se mu opět zbarvily do bíla, na tváři se mu objevil mohutný knír, kabátu zmizely z ramen výložky a stal se znovu obyčejným, civilním, tmavým kabátem…

Doběhl k náklaďáčku, švihl páterem Martinem na korbu, malém si při tom vykloubil zápěstí. Ocenil, že se mladý kněz snažil potlačit bolestivé zaúpění. Bez otálení za ním skočil a zalehl jej.
„Mám jet?“ zabručel řezník Antl z kabiny řidiče.
„Ani za nic!“ sykl Daniel, volnou rukou pro jistotu ležícímu knězi zacpal ústa. Mladík jen vyvalil oči. Jelikož měl Daniel opět svou vlastní podobu, respektive jeho vlastní podoba nebyla zakrytá žádnou iluzí, poznal jej i v matném světle pouličních lamp okamžitě.

„Bych přísahal… že jsem ho zahlídl… kus před náma,“ funěl strážmistr. „Určitě běžel tudy!“
„Jo!“ přitakal jeho druh ve službě i v tom obrovském maléru, který se na ně nezadržitelně řítil. „Kdyby byl jenom trochu blíž, už bych střílel. Zasraná práce! Kudy běžel dál?“
„Kurva, nevím!“ Strážmistrův hlas zněl zoufale. Díval se na řadu domů, s šedivou, trochu oprýskanou omítkou, některým oknům chyběla skla, pár dalších bylo zatlučených prkny. Na pohled zde však nebylo nic, co by do tohoto městského zákoutí nepatřilo. Zamnul si bradu. „Kdyby tu měl auto nebo mopeda, slyšeli bysme motor.“
Podporučík bezradně přikývl. „Tudy jsme přišli, tamta ulička je slepá a tamhleta končí schodama vedoucíma k mostu. Autem nebo na mopedu by mohl jen tam,“ ukázal k ústí poslední ulice, „ale to by narazil na velitele.“
„Je to jasný! Musel k mostu! Nesl toho frátera, byl pomalej. Dělej, snad je dohoníme!“

Danielovi zatrnulo, když strážmistr s podporučíkem proběhli sotva metr od auta, které naštěstí nedokázali spatřit. V tu chvíli snad ani nedýchal. Cítil, že má záda úplně mokrá potem. Stačilo docela málo a vrazili by přímo do nich! Žádná iluze by nepomohla.
Promluvit si troufl, až když uplynula další půlhodina, tichá, temná a na korbě malého náklaďáku velmi chladná. Příliš pozdě ho napadlo, že s sebou měli vzít alespoň pár dek. „Žijete?“ tázal se docela tiše mladého kněze a konečně také odemkl želízka, která spojovala jejich zápěstí. Slyšel sice, že mu bije srdce, ale potřeboval se ujistit, že je při vědomí.
„Ano,“ vzdychl Martin Brůha. „Já… nemůžu uvěřit… co jste… vy jste…“
„Jedem?“ zabručel Richard Antl. „Ještě chvíli a přimrznou mi nohy k pedálům. Musím říct, že jste teda kabrňák, pane řediteli. Když jsem vás viděl utíkat s páterem na ramenou, pak to esenbácký auto, jak projelo tamtou ulicí dole, a nakonec ty dva běžet okolo – málem jsem si strachy cvrnknul do kalhot! Myslím, že teď už je vzduch čistej.“
Daniel přitakal. „Na silnicích budou možná kontroly. Kdyby něco, vezete do vepřína v Újezdě pytle se šrotem. Zůstanu s páterem tady vzadu. A…“ Pousmál se. „Požehnané Vánoce, Richarde.“
Odpovědí mu bylo tiché, ulehčené zasmání. Vzápětí naskočil motor a náklaďáček se pomalu rozjel.

„Bude dobře,“ ujistil Daniel laskavě mladého kněze, když konečně vyjeli z města. „Do Horního Hrádku ale nemůžeme; na pár týdnů vás schovám u jednoho známého. Není úplně doktor, ale dá vás dohromady. Pak promyslíme, co dál, případně se vás pokusíme dostat přes hranice.“
Auto projelo výmolem, páter Martin sykl bolestí. „Já vím, co jste udělal. Nebo aspoň tuším. Vy jste čaroděj!“ vydechl s bázní.
Aha. Takže víš – nebo aspoň tušíš – o té druhé, skryté straně světa. Tím lépe, nebudu muset vysvětlovat, ani lhát. „Zdá se, že lidi při prvním setkání přece jen odhadnout neumíte, viďte?“ neodpustil si drobné rýpnutí. „Ale zpovídat se vám přesto raději nebudu,“ dodal vlídně.
„Omlouvám se. A děkuju,“ dodal s pokorou. „Ale… proč?“
„Proč co?“
„Proč jste mě zachránil? Vy, čaroděj, mne, katolického kněze?“
„Protože, věřte nevěřte, jsme na stejné lodi – a kdo si před zlem zakrývá oči, ten mu svým mlčením přisluhuje.“ Můžeme-li, pak musíme, milý Danieli... „A hlavně jsem kdysi složil slib, že budu chránit osoby duchovního stavu a dle svých sil jim pomáhat.“ Jak dávno jej skládal, mu sdělovat nemínil. Nezáleželo na tom, dané slovo platilo přes věky.
„Jsou stovky kněží, kteří jsou bezdůvodně věznění,“ připomněl tiše, snad provinilý, že zrovna jemu se dostalo záchrany.
Daniel potřásl hlavou. „Ano. Vlci mají políčeno na pastýře. Jenže, milý Martine, svedu pohnout kamínkem, ne celou skálou. Ač jsem opravdu čaroděj, nejsem všemocný.“

***

Cesta mezi tmavými siluetami holých jabloní ubíhala poklidně. Daniel pohlédl na spícího kněze přikrytého jeho kabátem a s úlevou vydechl. Ne, nebyl všemocný. Předstírat majora z Prahy byla furiantská akce, která se mohla šeredně vymknout. Nakonec měl ale víc štěstí než rozumu.
I když možná také ne.
Vždyť byl Štědrý den, noc zázraků. Noc, kdy andělé lidem zpívají o naději.

Autor: Irena Moravcová
Název: Noc zázraků
Sarden 2020
Korektura: Eylonwai
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Irena Moravcová
Narodila se v Praze, žije v Opavě, je vdaná, má tři děti. Pracuje jako archivářka, tedy v oboru, který vystudovala. Ve volném čase ráda jezdí s rodinou na výlety, šije a podle počasí pracuje na zahradě.
Neodborné texty psala dlouhá léta pouze do šuplíku, literárních soutěží se odvážila poprvé účastnit pod nepřímým vlivem svého manžela až na podzim 2014. Od té doby se stala mj. osminásobnou finalistkou Ceny Karla Čapka, nositelkou titulu Lady Řádu fantasy a dvakrát se umístila v soutěži Žoldnéři fantazie, kterou v roce 2019 dokonce vyhrála.
Tiskem jí dosud vyšlo jedenáct povídek, dvanáctá vyjde v Kočase 2020. Na jaro příštího roku je v nakladatelství Straky na vrbě předběžně naplánován její debutový román s názvem „Dům roztříštěných snů“, který se odehrává převážně v prvorepublikové Praze několik let po konci první světové války.
Povídka, kterou jste dočetli, anebo budete číst (třeba sama autorka čte zpravidla nejprve medailonek), náleží také do Čajového cyklu, do něhož patří většina autorčiných úspěšných povídek i připravovaný román. Na první pohled to tak sice nevypadá, ale ono se to jednou propojí...