POVÍDKA: Martin Štefko, Za noční duhou

Za noční duhou

Poslední si vybavuji duhu. Duhu v noci. Kdysi jsem o tom četl, že je to možné, ale v životě jsem tenhle fenomén neviděl. Tedy až doteď. Byl jsem venku, díval se na noční duhu, protože mi to přišlo... divné. V tu chvíli mi připadala divná, ne zajímavá nebo krásná. Prostě divná. Hlavně proto, že na nebi nebyl žádný měsíc. Ani srpek.
A pak už nic.
Nepamatuji si, co se stalo.
Vlastně ani nevím, kde jsem. Ležím v malém pokoji se stěnami obloženými dřevem. Anebo je tohle chatka, celá ze dřeva. Nevím, neprotahuje tudy, ale zvenku slyším bečení ovcí.  Ne trvale, ale občas. Jako kdyby se jen chtěly připomenout, že tam jsou.
Okno mám v podstatě hned vedle postele, ale ze své pozice ven nevidím. I když by se stačilo jen trochu nadzvednout a podívat se, kolik ovcí tam je, neudělám to. Ne že by mě celé tělo bolelo, ale prostě se mi nechce. Nechce se mi vstávat a koukat na zvířata. Proč taky? Chci vědět, kam jsem se dostal. A chci vědět proč. Jenže v pokoji není nikdo, kdo by mi poskytl jakoukoli odpověď.
Místnost je malá, akorát na jednu postel, i když velkou, manželskou. Na ní ležím. Je neskutečně bílá. Všechno, jak prostěradlo, tak polštář i deka svítí bělobou. Kromě postele je zde malý noční stolek a ulička kolem stěny ke dveřím. Akorát na šířku nočního stolku, víc ne. Na nočním stolku trůní staromódní lampička s drátěným stínítkem potaženým látkou. Nesvítí. A venku je tma. Přesto je v pokoji světla jako ve dne. Netuším, odkud vychází.
Podívám se pod deku. Jako bych musel. Jsem nahý, to cítím. Ale chci se podívat. Ujistit se, že je všechno v pořádku, že jsou všechny části na svém místě a nedošlo k poškození.
Ne, nejsem zraněný.
Oddechnu si, i když hlava mě trochu bolí. Bolest však mizí.
Uslyším hluk. Někdo jde po schodech. Jsem si jistý. Po zhlédnutí mnoha filmů tohle člověk pozná, i když podobný zvuk třeba v reálu neslyšel. Dřevěné schody vržou, jako kdyby naříkaly pod každým krokem.
Vrz.
A s každým dalším krokem se zvuk trochu přibližuje, stejně jako se přibližuje postava, jež po schodech kráčí.
Vrz!
Netuším, kdo by to mohl být, stejně jako netuším, kde to jsem.
VRZ.
Kroky jsou pomalé, skoro opatrné. Ne že by to ve mně budilo důvěru. Kdyby dotyčný po schodech běžel, bude to na mě mít stejný vliv. Mám strach z toho, co se stane, až se kroky zastaví za dveřmi. Co se stane, až osoba otevře? Kdo tam bude stát? Bude to někdo dobrý? Ale co když ne? Co když tohle celé je jen příprava na kanibalskou hostinu? Hezky mě nechají odpočinout, abych byl čerstvý, křehký a pak mě šoupnou rovnou na gril.
VRZ!
Bezděky mě zamrazí, po celém těle mi naskočí husí kůže. Někdo stojí přímo za dveřmi do mé skromné ložnice.
Otočím hlavou, jako kdybych hledal cestu ven. Že by oknem? Nadechuji se, abych něco udělal, cokoli, když vtom...
KLEP. KLEP.
Obočí mi vyletí nahoru. Tak jednoduchý zvuk, tak jednoduché gesto. Někdo zaklepal, jestli může vstoupit. Najednou ze mě všechen strach opadne s tím, že jsem zbytečně paranoidní. Proč musím vidět všechno hned černě? Asi to bude tou podivnou situací a tím, že si nepamatuji, jak jsem se sem dostal. Pamatuji si jen tu duhu. A ta duha byla...
KLEP! KLEP!
Tentokrát zní klepání o něco razantněji.
Odkašlu si, abych se ujistil, že mě hlas nezradí, a pak řeknu: „Dále.“
Když jde klika dolů, ještě se na chvíli ozve onen nepříjemný pocit z toho, kdo asi bude za dveřmi, kolik bude mít rukou, nohou, očí nebo chapadel, ale všechno rychle zmizí, když se dveře otevřou a za nimi stojí dívka, obyčejná holka, na ruce nese moje oblečení, očividně vyprané i vyžehlené a dívá se na mě.
„Dobré... ráno,“ řeknu trochu zpitoměle.
„No jo, dobrý. Jsem myslela, že ještě chrníte, když jste hned neodpovídal.“ Mluví jako venkovanka, což mě trochu irituje, ale jinak vypadá mile. Na sobě má dlouhou sukni a korzet, jako kdyby chtěla dát najevo, že je žena, i když ještě nemá co do korzetu nacpat.
„Nesu vám vaše hadry,“ řekne a položí mi je na kraj postele.
„Děkuji...“ Nechám větu nedokončenou, protože čekám, že doplní své jméno.
Úslužně stojí ve dveřích a usmívá se na mě. Očividně nepochopila, o co mi jde.
„Já jsem Adrian,“ představím se.
„Connie.“
„Těší mě, Connie. A děkuji za to oblečení.“
„Jo, to už jste říkal.“
Ještě chvíli stojí ve dveřích, jako kdyby se mnou chtěla něco probrat, ale nakonec jen řekne: „Večeře bude za chvíli. Pán vás očekává.“
Chci reagovat, ale to už za sebou zavře dveře a já slyším, jak odchází po schodech dolů.
VRZ!
VRZ
Vrz!
Vrz.
„Večeře?“ zopakuji si sám pro sebe. Vždyť mi přála... Ne, dobré ráno jsem jí přál já, ona se nad tím jen nepozastavila.
Pokrčím rameny. Ani si neuvědomím jak, najednou sedím na posteli, nohy spuštěné dolů a dívám se do vlastního, zarostlého klína, jako kdybych tam mohl vidět něco zajímavého.
Obléknu se. Všechno, co na sebe natahuji, velmi příjemně voní. Jako kdyby Connie používala k praní voňavé bylinky. Cítím se uvolněně a jde na mě klid. Chci se podívat do zrcadla, ale žádné tu není. A tak na sebe jen shlédnu. Vypadá to v pořádku. Ještě si nazuji boty, k čemuž se znovu posadím.
Bééé!
Ohlédnu se k oknu a konečně se podívám ven. Ovce nikde. Dřevěná ohrada, která by potřebovala vyspravit, zeje prázdnotou.
Béé!
Nevím, odkud to vychází. Zdá se, že venku je noc. Vevnitř to vypadá, že je den. Podivný kontrast, který mi nebrání v tom, abych dobře viděl skrz okno. Žádný odraz, jako kdyby tam sklo ani nebylo.
Otevřu dveře ložnice. Chodba je dřevěná stejně jako vše ostatní. Jde z toho na mě příjemný pocit. V tomhle... stavení je prostě útulno. Všemu napomáhá hřejivé světlo, jehož zdroj nejsem schopen odhalit. Pomalu se vydávám úzkou chodbou. Jako kdyby v domku bylo všechno malé. Malá ložnice, úzké chodby, dost vysoké na to, abych se mohl narovnat, ale rozhodně ne dost široké na to, abych mohl rozhazovat rukama. A nakonec i schodiště, kde se nedalo procházet ve dvoustupu.
VRZ!
Vstoupím na první schod a poznám, že tudy Connie skutečně šla. S dalším vrzáním sleduji její stopy. Ocitnu se v nijak velké předsíni, kde na věšáku visí kabát, pořádně teplý, a pod ním holiny, podle všeho pánské. Moc se nerozhlížím, protože zprava zaslechnu hluk, což upoutá mou pozornost. Je tam jídelna a Connie zrovna kmitá kolem stolu, aby prostřela pro tři.
Vydám se za ní.
„Co bude k večeři?“ snažím se o přátelskou konverzaci.
„Však pán uvidí,“ odbude mě Connie, aniž by se na mě podívala, a tak jen postávám u stolu a dívám se na ni, jak jsou její pohyby někdy ještě neohrabané, klackovité, dětské.
„Tady si sedněte,“ ukáže na volnou židli.
Posadím se. Okamžitě ke mně přiskočí a do klína mi rozloží látkový ubrousek. Snad si nevšimne, jak mi v rozkroku zacukalo, ale vzhledem k tomu, jak je ke mně předkloněná, nemám jiné myšlenky než na její téměř ještě chlapecký dekolt.
„Děkuji,“ vzmůžu se na jedinou reakci a jen se dívám, jak beze slova mizí.
Zůstávám osamocen ve světlé místnosti, stejně dřevěné jako všechny ostatní prostory v téhle… chatě. Takové označení by mi k budově sedělo. Něco jako horská chatka.
I jídelna je malá. Většinu prostoru zabírá kulatý stůl se třemi židlemi. Kdo se mnou asi bude večeřet? Kolem stolu se dá projít ze všech stran a pak zamířit do kuchyně, anebo na druhou stranu, kterou jsem přišel. Z kuchyně překvapivě nic necítím. Na stole jsou položené příbory pro tři, dva ubrousky, tři polévkové talíře a uprostřed svícen s vysokou svící. A to je všechno.
V místnosti se znovu objeví Connie. Dává na stůl sklenice a karafu s vodou. Odskotačí, ani o mě pohledem nezavadí. Ale hned je zpátky a dává na stůl ještě karafu s červeným vínem. To už se na mě usměje, jako kdyby mi chtěla říct, že si rozumíme, že přece oba víme, co dospělý člověk chce skutečně pít. A zase mizí. I přes její pohled si naleju vodu. Mám žízeň, nechci se opít. Už tak je celá situace divná.
Kde to jsem?
Proč tu jsem?
Kdo je můj hostitel?
Ani na jednu otázku stále neznám odpověď.
Uslyším kroky z druhé strany, tedy z přízemí, kam jsem se prve ani nepodíval. A pak najednou stane v jídelně pán domu. Určitě je to pán domu. Má na sobě upnuté kalhoty a nařasenou košili. Jako kdyby přišel z jiné doby. Ale to i Connie, služka šlechtice.
„Vítám vás,“ usměje se na mě muž s hřívou tmavých, kudrnatých vlasů. V pravém podpaží drží velkou knihu.
„Děkuji.“ Chci se zvednout a podat mu ruku, ale jen mě gestem přiměje k tomu, že zůstanu sedět. Sám vezme místo. To nejblíž kuchyni nechá volné a já pochopím, že je určeno Connie. Nakonec to není služka, ale... dcera?
Otvírám ústa, abych se na něco zeptal, ale naznačí mi, ať jsem zticha. Slušně, nikoli nezdvořile.
„Na to bude čas po jídle,“ sdělí mi.
A jako na povel se ve dveřích do kuchyně objeví Connie s velkou mísou, z níž se kouří. Polévka. Položí mísu na kraj stolu a začne nám nalévat. Chci ji v jednu chvíli zarazit, že mně to takhle stačí, ale jako by správné množství vytušila ještě dřív, než jsem si to já uvědomil, a podává mi tolik polévky, kolik bych si dal já sám. Nandá pánovi a nakonec i sobě, odnese mísu s polévkou, posadí se a pak se beze slov pouštíme do jídla. Žádné přání dobré chuti, žádná modlitba.
Polévka příjemně zahřeje, aniž bych sám tušil, že přesně tohle potřebuji.
Jako druhý chod následuje vařené hovězí maso se zeleninou, k tomu jen trocha brambor. Všechno je dobré, omáčka chuťově vyladěná, aby se o ní nedalo říct nic jiného, než že je lahodná.
Když dojíme i druhý chod, Connie sklízí ze stolu, chvíli něco dělá v kuchyni, aby nám následně přinesla tác se dvěma šálky kávy.
„Velice dobrá večeře,“ řekne pán domu, načež Connie bez slov zmizí v kuchyni a již se nevrátí.
Káva má krásnou barvu, a i když je horká, hned se trochu napiji. Ano, lepší jsem nepil.
„Chutnalo vám?“ zeptá se mě pán domu a já si mimoděk pomyslím, že se tu trochu ochladilo. Možná kdyby byl na stěně nějaký obraz, nějaké bylinky, třeba vyšívané, bude tu trochu útulněji.
„Velice,“ odvětím.
„Vyspal jste se dobře?“
„Ano, nic mě nebolí.“
„A mělo by?“ podívá se na mě zkoumavě.
Trochu se zarazím, a tak mi chvíli trvá, než odpovím: „Vlastně nevím. Popravdě, nepamatuji se, jak jsem se zde objevil. Nebo proč.“
„Chápu,“ řekne, aniž by mi cokoli osvětlil. Až v tu chvíli si všimnu, že kniha, kterou prve držel v podpaží, je nyní na stole. A vlastně to není kniha, ale fotoalbum. Takové to staré, v němž by člověk čekal fotky z počátku minulého století, kde se všichni tváří jako svoje posmrtné figuríny.
„Líbí se vám tu?“ zeptá se mě hostitel a sype si do kávy tři lžičky cukru. Potlačím škleb nad tím, jak sladce hnusný nápoj asi bude.
„Ano, líbí,“ přejde na mě stručnost konverzace a zamíchám si do kávy trochu mléka. I když je dobrá, přece jen si ji ještě trochu vyvážím.
„To jsem rád,“ ujistí mě pán domu a pohodí hlavou, aby se mu trochu přeskupily prameny. Když se na něj podívám, klidně by to mohl být jeden z těch hezounů na obálkách románů červené knihovny, ten chlap, kterého chce každá žena, ale nikdy ho nedostane, protože takový neexistuje. Jen v těch knížkách. Přijde mi to zábavné.
Asi se usmívám, protože můj hostitel se zeptá: „Co vás rozveselilo?“
„Nic,“ zavrtím hlavou.
Vrací mi klidný, přátelský úsměv.
„O co tady tedy jde? Kde to jsem?“
„Jste u přátel,“ řekne mi a skoro bych mu to i věřil. Skoro.
„To je asi dobře,“ odtuším nejistě.
Posune mým směrem fotoalbum.
„Mám se podívat?“ sleduji knížku nejistě. Najednou se mi na ní něco nezdá. Najednou z ní cítím… nebezpečí.
Hostitel jen přikývne.
Chvíli se zdráhám a nehnu se, ale nakonec se pro album natáhnu. Není to tak, že by mě pán domu vyloženě provrtával pohledem, ale přece jen to, jak se na mě... vidím v jeho pohledu přísnost. A ještě něco. Snad bych to mohl označit za nevyhnutelnost.
Otevřu album. Málem mi vypadne z rukou. Jen málem. Jsou tam fotografie. Černobílé. A všechny se vztahují k jedné události. K jedné jediné.
Otočím na další stránku. Pořád to samé. Akorát z jiných úhlů. Nechci se dívat, ale něco mě dál nutí nepřestávat a sledovat stránku za stránkou, pozastavit se nad každou fotografií. Až dojdu na konec a album položím na stůl. Neodstrčím ho od sebe jako něco nesvatého. Zůstane ležet, kam jsem ho položil. Snad se ho již štítím, snad se ho již nechci dotknout. Snad tím přestane existovat. Ale dál tam leží.
Podívám se na hostitele. Nemá v očích odsouzení, nemá v očích… nic. Jako kdyby byl bez výrazu.
„Jak se cítíte?“ zeptá se mě.
Dokážu mu vracet pohled, ale neodpovím.
„Vzpomínáte na to rád?“
Mlčím.
„Líbilo se vám to?“
Mlčím.
„Ale proč se ptám, že? Samozřejmě, že se vám to tenkrát líbilo. Proč jinak byste to dělal, že? Proč jinak byste to dotáhl až do konce?“
Mlčím. A snad ani nemrkám.
„Myslíte, že se to stejně líbilo i jí?“
Mlčím.
„Některé při tom křičí, ale myslíte, že to byl křik spokojenosti? Křik vrcholného vzrušení?“
Mlčím.
„Ne, také myslím, že ne, ale podle toho, co jsem viděl, vás její křik vedl k vrcholnému vzrušení. Pamatujete si ten pocit, jako kdybyste se trhal na kusy? Ale tak krásně, jako když přichází něco nádherného a pak vás to na chvíli zaplaví. Bohužel jen na chvíli. Stejně jako rychle to přišlo, stejně rychle to vyprchalo.“
Mlčím.
„Kolik jí vlastně bylo? Teď si nejsem jistý, ale do školy už nastoupila, že?“
Mlčím.
Pokrčí rameny. A luskne prsty. Najednou už není výzdoba jídelny – a jak mohu vidět, nejen jídelny – tak strohá. Skoro nevidím dřevo, protože všude jsou obrázky. Fotografie, jež jsem si před chvílí prohlížel. Jsou doslova na každém centimetru stěn. Vzhlédnu. Jsou i na stropě. A pořád je tu měkké světlo, takže je krásně vidět každý detail. Jsem tam já. Na všech fotkách jsem já. Anebo alespoň nějaká moje část. A pak ona. Zavázal jsem jí oči. Nejspíš doteď neví, kdo jí to udělal. Nejspíš doteď neví, jak moc blízký člověk jí ublížil.
Vyskočím. Chci nejbližší fotografii strhnout. Nejde to. Ani se nepohne. Zkusím jinou. A pak další. A další. Stejný výsledek. Nemám dost síly. Anebo prostě není možné tahle děsivá mementa sundat.
„Dejte to pryč!“ slyším svůj hysterický hlas.
„Nemohu,“ zůstává klidný.
„Tak zas luskněte prsty!“
Luskne prsty.
A nic.
„Nééé!“
Zhroutím se na zem. Snažím se dýchat. Nevím, jak dlouho klečím. Nevím, jak dlouho klidně sedí a dívá se na mě. Když vzhlédnu – musím si setřít slzy – všimnu si, že pořád má ten stejný výraz. Nijaký.
„Udělejte něco!“
„Já?“ podiví se v odpověď. „Co já bych měl udělat?“
„Nevím! Něco! Něco se udělat musí!“
Přikývne.
Vrz, ozve se náhle ze schodiště. Že by se Connie nějak dostala nahoru a teď sestupuje? Ale jak by to dokázala? Vždyť byla v kuchyni… Ne, vlastně nevím, jestli je pořád v kuchyni. Chvíli jsem byl docela mimo.
„Co mám dělat?“ zeptám se. Sám nemám tušení.
Vrz!
„Můžete tu zůstat.“
Podívám se kolem sebe. Na všechny ty fotografie. Na všechny ty obviňující obrázky. Připomínky toho strašného… činu. Ne, na těch, kde nemám obličej, to nejsem já. Tam pihu přece nemám. I když dobře vím, že mám.
VRZ.
„Anebo můžete odejít,“ ukáže mi směrem ke vchodovým dveřím. „Rozhodnutí je–“
VRZ!
„–jenom na vás.“
Všude jsou ty fotografie. Všude!
Vydrápu se na nohy. Postavím se.
Křičí na mě. Všechny na mě křičí a já nemůžu udělat nic, abych je umlčel.
Ty detaily! Ty strašné detaily!
Naposledy, naposledy zkusím nějaké obrazy strhnout. Ani se nehnou. Jako kdyby je do stěny někdo vyryl.
Vyklopýtám do předsíně. Chytnu se kliky, abych zůstal stát.
Ohlédnu se.
Connie stojí pod schody a dívá se na mě. Nemá nenucený výraz, ne, ona ne. Její výraz je jasný.
Pohrdání.
Pohrdá mnou. Nemohu se jí divit. Ani trochu.
Buď zůstat.
Anebo odejít.
Zůstat, anebo uniknout jejímu pohledu. A všem těm fotkám.
Vezmu za kliku. Chci utéct. Chci…
„Pane,“ ozve se za mnou zakašlání.
Otočím se.
Connie drží teplý kabát tak, abych se do něj mohl snadno navléknout.
„Jistě,“ řeknu a obleču se.
„Ještě gumáky,“ připomene mi.
„Jistě,“ zopakuji a obuji se.
„Opravdu půjdete?“ zeptá se mě hostitel.
Ani se na něj nepodívám. Jen skloním hlavu.
Vezmu za kliku. Dveře se otevřou.
Bééé!
Slyším je, ale pořád je nikde nevidím.
Udělám krok kupředu.
Bééé!
Ne, ohrada je prázdná.
A pak ještě jeden krok.
Buch!
Dveře se za mnou zavřou.
Čekám, že se ozve další bečení. Ale ono nic. Vůbec nic.
Je ticho. Naprosté ticho.
A pak mě napadne: Co asi napíšou do mého nekrologu?
Hlavou se mi ještě prožene, co by tam skutečně napsat měli.
Uleví se mi, protože tam nic takového nebude.
Zasmál bych se tomu. Spokojeně, úlevně. Jenže...
Najednou zmizí i ticho. A pak už...

Název povídky: Za noční duhou
Autor: Martin Štefko
Ilustrace: Alžběta Dvořáková
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková
Korektura: Eylonwai
Sarden 2020

Martin Štefko
se narodil v roce 1986 v Českém Krumlově. Jako puberťák si myslel, že by bylo skvělé se stát spisovatelem, být bohatý a celý život se neživit ničím jiným. Ukázalo se, že tak jednoduché to nebude. Mimo jiné i proto, že nejprve psal jen do šuplíku. Na střední škole se v knihovně setkal s takovými autory, jako jsou Frank Herbert, Stephen King, Brian Lumley nebo P. K. Dick. Fantastická literatura mu učarovala a ve své tvorbě se zaměřuje na různé formy hororu, thrilleru, sci-fi a fantasy. Není žánrově vyhrazený, v některých případech se mu – hlavně v poslední době – daří dokonce od fantastických prvků ve své tvorbě oprostit. V roce 2014 si splnil sen, když vydal knihu Mrtví kráčí po zemi, která se stala jeho románovou prvotinou. Aby toho nebylo málo, začal tedy knihy i vydávat, což je podobně jako psaní v Česku celkem nesnadné. Vzniklo nakladatelství Golden Dog, které se od roku 2015 zaměřuje především na české hororové autory, ale zajímá se i o další formy fantastiky.