RECENZE: April Genevieve Tucholkeová, Milosrdné přízraky

Krajinou putují čtyři dívky v havraních pláštích a přinášejí milosrdnou smrt. Jsou tiché a nikde se nezdrží moc dlouho. Jenže darovat smrt na zakázku už je nenaplňuje – chtějí něco víc.

Frey, Runa, Ovie, Juniper a jejich přítel Trigve se proto rozhodnou, že přijmou výzvu a vydají se na výpravu, na jejímž konci čeká příšera z Modrého dolu. Kdo ji zabije a osvobodí tak Modrodolsko od teroru, nejenže získá lákavou odměnu, ale hlavně se směle postaví po bok proslulých hrdinů ze Ság. A to je to, po čem Frey touží – po slávě a válečnickém životě. Jenže mezi ní a zápisem do historie stojí cesta plná překážek: čeká ji nebezpečné setkání s mořskými čarodějkami a smrtící past v podobě bažinatých krajin Kruté královny. Ale Frey je Voršanka; ať už jí osud pod nohy hodí jakkoli proradný klacek, ona se s ním vypořádá po svém a pěkně zpříma.

Milosrdné přízraky jsou young adult a nikdo jim to neodpáře. Jazyk je jednoduchý a přímočarý, ač skýtá nezvyklé a místy příjemně poetické obraty, hrdinkám a hrdinům je pod dvacet, přesto to nejsou žádné měkkoty a zabíjí bez zaváhání, krev teče z každé strany a mrtvoly se válí kolem, aniž by to mělo nějaký výraznější emocionální dopad. A naše hlavní hrdinka je drsňačka se srdcem na správném místě, která chce od života něco víc a nebojí se za tím jít. Klasický koktejl YA. Na tom samozřejmě není nic špatného, některé kousky z tohoto (pod)žánru jsou mistrovská díla, která si bez problému užije prakticky každá věková kategorie. Milosrdné přízraky ovšem…

Vezměme to hezky popořádku. Co takový svět a prostředí? Celé se to patrně odehrává ve Vorsku, což je barevná fantasy verze nějaké vikinské země. Jo, už jsme zase doma u vikingů. A proč ne, Tucholkeová evidentně přečetla nějaké ságy a Béowulfa a nechala se jimi inspirovat. Přiznávám, že to byl první impuls, proč jsem Milosrdné přízraky vůbec otevřela – seveřani se dneska tlačí do každé druhé fantasy a je to fajn, protože co autor, to jiný, originální způsob, jak si s nimi poradit. Tucholkeová zvolila jeden z takových vcelku originálních způsobů, o tom žádná, jenže celý ten svět je takový potěmkinovský. Kulisy jsou pohádkové, barevné (ostatně mají i barevná jména – Červená bažina a Modrý dol například)… a prázdné. Jako když dáváte dohromady kampaň pro dračák a tu se vám hodí jeskyně, tu louka s dubem uprostřed, tamhle zase vesnice obklopená řekou. Po otočení poslední stránky mám z Vorska v hlavě kulisy. Fantasy svět pochopitelně nemusí být realistický, může si zhusta půjčovat z pohádek, beze všeho, ale pakliže jsou to jen papírové krajiny, čtenář tu doma nebude.

Dál, co postavy? Jednoduše – klasické a nudné. Někdy v polovině jsem si zvykla na to, že se hlavní hrdinka jmenuje stejně jako severský bůh plodnosti, ale to, jak splňuje schéma nezajímavosti, mě trápí ještě teď. Všimli jste si, jak zaměnitelné jsou hrdinky z těch horších young adult? Můžou mít jakoukoli barevnou kombinaci vlasů a očí, ale jakmile knihu odložíte, prostě zapadnou v té hromadě holek s drsným vnějškem a měkkým vnitřkem. Pořádné hrdinky/hrdinové z těch lepších YA sice taky často splňují tuhle kombinaci, ale mají něco navíc, nějakou zásadní vadu nebo naopak přednost, zkrátka něco, díky čemu si je zapamatujete. Na Frey je zajímavá akorát poměrně neotřelá touha po slávě. Obávám se však, že to nestačí.
Vedlejší postavy jsou kupodivu vykreslené zručněji – mají totiž nějaký distinktivní rys. Jednooká Ovie je zamlklá, vysoká Runa silná a obratná, mořská čarodějka Juniper citlivá a Trigve… Trigve je kluk. Jenže je až bolestivě patrné, jak pod těmihle šaty nic není. Jejich příběhy – které se mimochodem rozhodnou vyprávět jen tak, jednoho večera u ohníčku, i když si je předtím zuřivě střežili – jsou plytké a jako přes kopírák.

Tak nám tedy zbývá příběh. Stejně jako jsou pohádkové kulisy, je pohádkový i děj. To, že se zabíjí pomalu na každé stránce, na tom nic nemění, protože tohle násilí je jen jako. Trápí Frey a ostatní, že vraždí? Ano, ale PTSD z toho zrovna nemají. A ne, není to tím, že před sebou máme knížku plnou antihrdinů. Zabíjení je jednoduše prostředek, jak se dostat dál, žádnou větší váhu nemá. Celková zápletka je přímočará jak let šípu, jede se přímo za nosem, tou nejkratší cestou – jiné tady totiž nejsou; žádné křižovatky, žádné zatáčky, zkratky či bludiště. Postavy, které skupinka milosrdných potkává, jsou v rychlosti načmárané na průsvitném papíře. A většinou jim není víc jak sedmnáct – pomalu se zdá, že celé Vorsko je zabydleno teenagery. Což, nic proti tomu, ale schází jakékoli vysvětlení, takže vlastně nakonec ano, něco proti tomu. Opravdu mám věřit, že sedmnáctiletý jarl je životem protřelý a emocionálně naprosto vyspělý válečník? Prosím vás.

Milosrdné přízraky z toho nevychází dobře. Přečtete je rychle, protože se nikde nezdržují a mají plno prázdných stránek. A možná se místy budete bavit, protože špatně napsané to není. A obálka je moc pěkná. Navzdory tomu vám po pár dnech po přečtení bez rozloučení nenávratně zmizí z paměti.

April Genevieve Tucholkeová, Milosrdné přízraky
Rok: 2019
Překlad: Adéla Bartlová
Nakladatelství: Host
Stran: 327
Cena: 339 Kč