Fenomén Novotný: ROZHOVOR 02: O politice a společnosti: „Problém je v islámu“

Celoživotně se zajímáte o politické dění, o to, co se děje v Evropě a ve světě. Je to vidět na vašich románech, a to výrazně víc než ve vašich povídkách, protože ty přece jen vznikaly ve specifickém čase, psal jste Mrožoviny, které se často vyjadřovaly k aktuálním událostem. Jaké jsou současné problémy Evropy?

Já v tomto souhlasím s Masarykem a dneska se to objevuje všude, i v novinách a v televizi. Problémem Evropy bylo, je a bude Německo. Je to obrovský problém a nikdo neví, co s tím, ani sami Němci. Oni se topí ve své minulosti, nejsou schopni se jí zbavit. Vezměme si třeba tezi, že nacionalismus je vždycky špatný a že všechny nacionalismy jsou špatné. Když tuto tezi začneme logicky rozvíjet, musí nám vyjít, že Purkyně byl zločinec, Palacký byl zločinec, Němcová byla zločinec a největší zločinec byl Masaryk, protože vytvořil zločinecký stát Československo. Ale to v tomto případě už cituji Hitlera. To byla hlavní Hitlerova devíza a najednou tito lidé, kteří se pyšní tím, jací jsou demokrati a jak jsou pro Evropskou unii, si neuvědomují, že papouškují Hitlera! Jak to, že jim to nedochází? Nakonec, kdybych toto domyslel, že všechny nacionalismy jsou stejně špatné, tak za rozpoutání II. světové války není zodpovědný Hitler, ale Beneš. A to je opět goebbelsovská propaganda. Jak to, že to těm lidem nedochází? Proč na to nikdo neupozorní? A proto píšu a chci na to upozornit ve svých knížkách.

Myslím, že ta otázka nás pronásleduje už od dob národního obrození, kdy si pár lidí usmyslelo, že by bylo fajn navrátit češtinu – ono se jim to nějakým zázrakem povedlo. Už v 80. letech 19. století píše Hubert Gordon Schauer stať Naše dvě otázky, kde se v podstatě ptá: Hele, nebylo by lepší, kdybychom zůstali s Němci, protože by se to netříštilo, měli bychom jednotný jazyk a tak dál?

Pokud vím, s tímto vystoupil Kundera na slavném sjezdu spisovatelů v roce 1967. Já jsem ho sledoval četbou Literárních novin, které jsem jako student pilně odebíral, a tam také položil tuto otázku, která vzbudila obrovský odpor, hlavně mezi komunistickými spisovateli. Ale dneska jsem rád, že se to stalo, protože tím, že jsme získali národní sebevědomí, vlastní stát a vlastní národnost, jsme se nenamočili do hříchů, které spáchali Němci. Jinak bychom v tom jeli s nimi. A já jsem tomu rád. Jsem rád, že nenesu tuto vinu.

Zase bychom ale nevěděli, že bychom ji mohli nenést. Respektive psaly by se o tom alternativní historie.

Ale já si myslím, že oni to prostě dobře cítí ve svém podvědomí, proto se chovají tak, jak se chovají, říkají, že nacionalismus je špatný všechen. A to je kouřová clona, v níž schovají svou vinu, protože jenom ten německý nacionalismus byl opravdu zrůdný. Já nevím o žádném jiném nacionalismu, a to jsem použil při přednášce o prusko–francouzské válce, kterou jsem měl pro Klub Julese Verna, nevím o žádném jiném národu, který by vyhlásil svou říši na dobytém území a v obsazeném paláci jiného krále. Ona totiž Německá říše byla vyhlášená ve Versailles v roce 1871. Nevím o žádném jiném národu, který by toto udělal.

Já s vámi nechci příliš polemizovat, protože mám na paměti, že bychom měli vést rozhovor o vaší tvorbě. Ale zajímá mě to.

To je v pořádku. Mě tohle prostě zajímá, tomu se v poslední době hodně věnuji. Je to motor, který mě bude jako autora pohánět dál, protože si myslím, že se dostáváme do přelomové doby, kdy se smazává hranice mezi bohatými a chudými, tím pádem klasická politická levice a pravice ztrácí smysl. To jde vidět, všechny tyto strany na celém světě ztrácejí, nikoho už nezajímá, jestli volí socialisty nebo naopak nějakou pravicovou stranu. Co ale lidi zajímá, je, jak se jejich političtí zástupci staví třeba k otázce zachování národního státu. To je to, z čeho mají lidé politický strach. A nahání to vodu na mlýn různým Okamurům a jiným, protože etablovaní politikové jsou buď tak slepí, nebo tak ideologicky zmanipulovaní, že tuto otázku nechávají ležet na ulici. A tam ji zvedne každý. To pokládám za tragédii dnešní doby a budu psát tak, abych na to upozorňoval. A myslím, že takové romány, které vycházejí z alternativní historie, se k tomu skvěle hodí. A nejsem sám. Nevím, jestli jste si všiml, nebo jestli si toho scifistická obec všimla, ale dnes fantasy romány nebo obecně fantasy hlavně z alternativní historie prožívají obrovský boom. Píše to Kotouč, píše to Drnek, píše to spousta a spousta autorů v zahraničí. Proč? Protože všichni tady v té západní civilizaci cítíme, že staré hodnoty jsou ohrožené a ptáme se, co se v minulosti udělalo špatného, že k tomu došlo, a klademe si otázku: Nebylo by lepší, kdyby ty dějiny běžely nějak jinak? A všechny nás to nutí tak psát.

Já jsem z vás měl vždycky pocit takového euroskeptika, ale na druhou stranu jak v Křižníku Thor, tak v Osudovém konvoji vystupuje jako velké zlo Rusko. V Osudovém konvoji se mihne i prezident Zeman. Takže jak to vlastně je s tou Evropskou unií, světem, Čínou, Ruskem a vůbec?

Já jsem euroskeptik do té míry, že nechci, aby Česká republika z Evropské unie vystoupila. Chci ale, aby Česká republika tlačila na změnu koncepce Evropské unie. Myslím si, že vytvářet nějaký evropský superstát, k čemuž Evropská unie směřuje, je naprosto špatně. Myslím si, že idea národních států není ještě zdaleka vyčerpána, a řekl bych, že je to přímo obráceně, než jak se nám předestírá. Nám se tvrdí, že problémy, které dneska ve světě globálního charakteru existují, nemůže žádný národní stát zvládnout sám. Když ale o tomto začneme přemýšlet hlouběji a začneme si promítat různé situace, které dneska ve světě jsou, dojdeme k závěru, že většina těch problémů je způsobena právě tím, že někdo se snaží superstát vytvořit. Kdyby se to nechalo národním státům, 90% problémů zmizí. Ale ono to jde ještě dál. Když člověk analyzuje současnou situaci ještě hlouběji, dojde k přesvědčení, že o superstát usilují nadnárodní korporace, pro něž je masa beztvarých občanů, kteří neví, odkud jsou a kam patří, naprosto ideální. Poslední brzdou, která drží tyto korporace na uzdě, jsou podle mého názoru právě národní státy. Proto tyto korporace přes určitou ideologii, která jde z Bruselu, útočí na koncepci národních států, protože když se jim podaří ji rozbít, bude jim svět vydán všanc. A budou si dělat, co chtějí. To, co je dokáže udržet na uzdě, jsou národní státy se svými institucemi – parlamenty, soudy a tím vším. Jestli toto padne, vznikne neovladatelný kolos. Možná tam budou tytéž instituce, ale k čemu je parlament, který má 600 nebo 800 poslanců? Ten není schopen ničeho. Jsou mně sympatické a naprosto podepisuji myšlenky lidí z Institutu Václava Klause, který velice rád čtu a souzním s ním. A pokud vím, Václav Klaus také není pro vystoupení republiky z Evropské unie, ale říká přesně to, co si myslím já, že je třeba tuto organizaci reformovat, aby to byl ekonomický spolek nezávislých samostatných států, který má jenom společné hospodářské záležitosti. Nikoliv politické, hospodářské. Politiku ať si každý stát řeší sám. Nakonec máme spoustu bilaterálních dohod. Všechno se dá řešit bilaterálně. Například tvrdý brexit je zrovna takový strašák, který nemá žádné opodstatnění, protože se to všecko vyřeší bilaterálními smlouvami. Možná půl roku bude nějaký zmatek, ale všecko se uklidní.

Co je to vlastně národ?

Národ? O tom jsem často přemýšlel a samozřejmě je mi naprosto cizí a úplně proti srsti ta nacistická představa, že to je spojení krve a půdy. Ne. Podle mě je národ společenství lidí téže kultury. To znamená jazyka a kultury: literatury, slovesnosti a toho všeho. Proto jsem v Prstenu od vévodkyně napsal, že Božena Němcová byla pro Rakousko-Uhersko větší nepřítel než jakýkoliv český politik. Její Babička udělala pro vytvoření českého povědomí, českého národa tak mnoho, že si to ani nedovedeme představit. Co tvoří národ? Společné báje, společné pohádky. A to formuje nebo tvaruje vnímání světa toho kterého národa. A to je podstatné, to je důležité. Proto mám radost, když vidím vietnamskou holku, která mluví perfektně česky a má český blog na sociálních sítích. To je Češka jak poleno, protože ona tu Boženu Němcovou zná stejně dobře jako já. Ta už se do Vietnamu neodstěhuje. Ona tam má možná babičku, prababičku, ale už se nevrátí a její děti budou vyrůstat tady v Česku. V tom není problém. Ovšem problém je v islámu, který vykazuje obrovskou rezistenci vůči splývání s vnějším prostředím a myslím si, že tou zaskočil i ty tvůrce, kteří sem chtěli tyhlety lidi pozvat z důvodu, opět bych řekl, nějakých nadnárodních zájmů. A najednou se podle mě dostali do slepé uličky, protože tito lidé se odmítají přizpůsobit. Já mám strach z jedné věci. Já jsem to zažil ve vlastním životě několikrát: v roce 1948 jsem z toho neměl pojem, to mi byly čtyři roky, ale v roce 1968 a následně do roku 1971 jsem to mohl sledovat velice zblízka a na vlastní kůži. Ono totiž, a sociologové to umí dokázat nějakými matematickými modely, stačí jenom malá skupina, dejme tomu 10–15%, která dokáže strhnout, ovlivnit a terorizovat zbývajících 85%. Já věřím, že 85% muslimů jsou mírumilovní lidé, ale ti vůbec nejsou odolní proti těm 15%  radikálů. A ti radikálové jsou schopni z nich postavit armádu. A oni si pak ani neštěknou, protože proti tomu nemají zábrany. Korán se koneckonců vyjadřuje jasně, a pokud je nějaký muslim mírumilovný, tak se podle mého názoru řídí koránem jenom velmi volně.

Jsou evropské demokratické státy dostatečně demokratické a silné, aby to ustály?

Teď je otázka, co si člověk představuje pod pojmem stát. Jestli se myslí státní aparát, tak tam se vznáší velký otazník. Ale jestli se tím myslí masa lidí v tom státě, pak si myslím, že ano. Protože v určitém okamžiku, když si ta masa lidí uvědomí, že jde o jejich nejzákladnější hodnoty, jako je národní identita, se prostě postaví na odpor. A jestliže si to ta věrchuška neuvědomí, bude smetena.

Není pomalá integrace tím jediným možným východiskem? Zavřít hranice v dnešní době mi připadá nemožné.

Já bych to řekl takhle. Samozřejmě nepopírám, že za 1000 let nebudou existovat žádné národní státy–

–nebo žádná náboženství.

To si říct netroufám, ale docela bych řekl, že nebudou žádné národní státy, možná ani žádné národy, to je docela klidně možné. Ale k tomu musí dojít evolucí. Já říkám, že revoluce je znásilněná evoluce a nikdy to nepřinese nic dobrého. K evoluci může dojít teprve tehdy, až lidé zjistí, že národní slupku nepotřebují. Pak teprve může národní stát zaniknout. Otázka je, jestli to lidé vůbec kdy zjistí, ale každopádně je to podmínka, která se nedá obejít. Teprve až lidi, všichni, masa, zjistí, že tu národní slupku už nepotřebují, pak teprve může národní stát zaniknout, ale nikdo jim to nemůže diktovat shora. Byrokrat. Nařídit usnesením. To nebude fungovat.

Mějme tedy národní stát, Českou republiku, Maďarsko, to je jedno, ale mějme stát dostatečně silný na to, aby dokázal integrovat cizince, stejně jako každé společenství eliminuje vrahy nebo zločince, protože je to pro společné dobro dobré.

Dobře, ale na to máme metody, máme kriminály, do kterých se tito lidé zavírají. Ale přece není možné zavřít do kriminálu milion islamistů. Tady je další problém, obrovský, se kterým si pravděpodobně nikdo neví rady, stačí se podívat na demografické statistiky, jak raketově roste obyvatelstvo Afriky, a přitom Evropa si pořád drží těch 250–350 milionů.

Zdá se, že vymíráme.

Ono se to spíš drží. Ale koncem století má být v Africe 1,5 miliardy lidí. Čili desetkrát víc než dnes. Přitom tam roste lékařská péče, tím pádem roste porodnost, klesá úmrtnost novorozenců, ale ti lidé nemají zdroje obživy. Oni se to nenaučili, tam to prostě nefunguje. Znova kacířský nápad na román. Napsat román z alternativního světa, kde je Afrika pořád kolonií, dodnes. Byl by ten svět lepší, nebo horší než ten dnešní? Já tedy řeknu, že lepší.

Kim Stanley Robinson na podobné téma napsal tlustý román Roky rýže a soli. Je to o tom, že Evropu vyhladil mor ve 14. století a svět se vyvíjí bez Evropy, bez evropské civilizace.

Tady člověk může uvažovat tři varianty. Může si vzít situaci, kdy Evropané nikdy Afriku nekolonizovali a nechali ji být, pak si může vzít naši skutečnost, kdy ji teda kolonizovali a v 60. letech v rámci studené války byli pod tlakem Sovětského svazu nuceni ji opustit, anebo třetí možnost, že ji neopustili a pořád jsou to kolonie nebo protektoráty a teď si položit otázku, co by pro místní obyvatelstvo bylo lepší. Kdy budou mít větší blahobyt, kdy budou šťastnější? Nemyslím si, že ty výsledky by byly přesně tak, jak si spousta lidí myslí.

Nejsem si jistý, že to můžeme domyslet. Ale to je úplně jiná otázka.

Podívejme se například na Indii. Indie byla kontinent, kde si lidé nerozuměli. Dneska mají společný jazyk a ten se jmenuje angličtina. Jezdí tam železnice, která je de facto britská. Kiplingův úděl bílého muže prostě funguje. Já jsem to viděl na vlastní oči.

V Indii?

Ne, viděl jsem, jak je to zakořeněno v Arabech nebo v Egypťanech. Sám jsem toho byl svědkem, když jsem měl na palubě jachty egyptského lodivoda, který se choval sprostě a drze, málem mně tam ošahával ženské, a pak jsem viděl jednoho Skota na jeho jachtě, jak ho normálně kopanci zaháněl – a ten lodivod se mu plazil u nohou. On je na ty kopance zvyklý. To nechápu. Já to neumím.

Jako učitel mám pocit, že lék takřka na všechno je vzdělání. Nepůjde to ruku v ruce? Jak jste mluvil o Africe, o zvyšování porodnosti, zdravotnictví atd.?

To si myslím taky, že je to jediná karta, kterou máme v talonu. Vzdělání. Je to nakonec vidět i na Romech, protože za mého dětství žádní cikáni neuměli česky a mluvili hrozně. Dnes mnozí z nich mluví krásně česky a roste mezi nimi inteligence, i když jsou to jednotlivá kvítka na poušti. Otázka ale je, a to se zase dostáváme k muslimům: jaké vzdělání? Imámové jsou si této hrozby dobře vědomi, a proto prosazují svoje madrasy, náboženské školy – a západní školství do té své komunity nepustí. A učit se nazpaměť memorovat Korán? To přeci není žádné vzdělání.

Islámský svět ale třeba zachoval antickou vzdělanost. Není to vývoj náboženství? Nemusí si náboženství projít nějakou násilnou krizí, kterou absolvovali i křesťané během křížových výprav a podobně, a vyrůst z toho?

Já bych jádro neviděl ve středověku, ale v reformaci. To je ten kámen, to je ten okamžik, od něhož začal raketový vzrůst západní civilizace. Protože protestantské heslo „Přičiň se a Bůh ti pomůže“ má obrovský potenciál. Protestanti se snažili něco ze svého života udělat. Nespoléhat ve všem na Boha. To nastartovalo rozkvět Evropy. Mimochodem, katolické mocnosti v dějinách postupně upadly, kdežto protestantské zažily boom. A dodnes je protestantská velmoc, jakou jsou Spojené státy, nejsilnějším hráčem na světovém trhu. Je v tom ten protestantismus, který vede lidi k samostatnosti, k podnikavosti a k nespoléhání na někoho nad sebou. On ti pomůže, ale musíš začít sám. To je obrovská věc.

A nežijeme v době, kdy se právě islám začíná reformovat? Nebo je v procesu reformace? V 70. letech tu začala nějaká potlačená, ale přesto revoluce v Íránu…

To je, řekl bych, zbožné přání. Írán byl v podstatě západní stát, ale tak zkorumpovaný, že došlo k revoluci. To by najednou šok. Nikdo to nechápal. Já v těch 70. letech taky ne, tehdy jsem to viděl v televizi. Nikdo na světě na Západě nechápal, jak se mohou dostat k moci ajatolláhové, islámští duchovní, a ještě takového rigidního směru.

Jak jsme se bavili o národním státu, napadla mě Gruzie. Několikrát jsem tam byl, mám to tam moc rád a vím, že se mimo jiné brání Rusku tím, že na hranicích staví svoje kostely. Protože to znamená: Tady je náš kulturní vliv, tady jsou lidé vzdělaní tímhle způsobem. A je to symbol, který přetrvá pravděpodobněji, než když si tam dají značku „tady začíná Gruzie“.

To se mi velice líbí, to je od Gruzínců velice dobrá taktika. To opravdu bude fungovat. Ale s islámem je problém ten, že islám neprožil žádnou reformaci, že je to zkamenělé náboženství a možná funguje i ten efekt, že i imámové někde ve skrytu duše vědí, že jejich svět se co nevidět zhroutí. A jak se říká: „Chcípající kobyla kope nejvíc.“ Oni teď prostě kopou. Někdy se divím naprosté  ignoranci některých novinářů. Onehdy jsem četl článek o Islámském státu. Autor úplně zapomněl, že idea chalífátu je stará jak islám sám, úplně zapomněl, že bylo kdysi Mahdího povstání v Africe a že tenhle Mahdí chtěl vybudovat tentýž chalífát. Není to nic nového, určitá větev islámu touží vybudovat islámský stát, který by zahrnoval celý svět. Je to mesianistické náboženství stejně jako křesťanství, jenže křesťanství prošlo reformací, která těmto snahám zatnula tipec. Zůstala katolická církev, která neměla sílu a ztratila ekonomickou moc, poněvadž ty reformní země začaly více produkovat, byly ekonomicky úspěšnější. To je taky důvod, proč je Severní Amerika anglická – Angličané-protestanti do Ameriky putovali jako kolonisté, byli to obyčejní farmáři. Kdežto do té španělské Jižní Ameriky jezdila šlechta a dělala z místních indiánů otroky a dělníky na svých velkostatcích. Ale Španělé museli prohrát, poněvadž hustota obyvatelstva mluvila proti nim.

Co s tím vším?

Kdybych to věděl, mám pět Nobelových cen. Já pořád věřím v jednu věc: svět vždycky prochází krizemi, ale zase se vzpamatuje. Prý někdy za doby ledové bylo na celém světě snad jenom 3000 lidí. A ti lidi se z toho zmátořili. Myslím, že se zmátoří znova. Možná bude evropská civilizace vypadat úplně jinak, než ji známe, ale nějaká civilizace bude. Evropa, respektive západní civilizace má v rukou ještě pořád hlavní trumfy, zejména v technologické převaze. Existují statistiky, které říkají, kolik patentů je podáno v arabských státech a kolik je podáno na Západě. Poměr je tak 1000:1, ne-li víc. To vypovídá o všem. Oni jsou schopní, ale musí si všechno kupovat na Západě. Totéž platilo do jisté míry pro Čínu, ale Čína je spící obr, který se probudil.

To jste mi vzal vítr z plachet, na Čínu jsem se chtěl zeptat vzápětí.

Je docela možné, že za 100 nebo za 500 let bude svět čínský, ale netvrdím, že bude komunistický. Možná je to námět na další román. Třeba Křižník Thor je otevřen k pokračování. Mám nápady, které mě straší v hlavě, ale není to nic konkrétního, jenom takový nejasný záměr. V Dryáku, který teď píšu, je do toho také zapletena Čína. Směřuje to k alternativní historické fresce, kde se česká veleříše utká s Čínou, protože v té mé alternativní době Čína nebude spát, už v 17. století si uvědomí nebezpečí a vyrazí do protiútoku. Ale nevím, do čeho se dám, protože moc času nemám. Předpokládám, že můžu psát tak 10 let, ale víc už to asi nebude. 

Úvodní část k tomuto rozhovoru najdete ZDE.

První díl rozhovoru najdete ZDE.

Třetí část rozhvoru najdete ZDE.