RECENZE: N. K. Jemisinová, Brána z obelisků

Druhý díl „nejúspěšnější fantasy série v historii“ konečně zdobí pulty českých knihkupectví. Kritici i čtenáři ho stejně jako Páté roční období zasypali cenami a chválou. Tak prý už zase boří žánr. Tak prý tu zase máme revoluci. A já jsem z toho zase poněkud rozpačitá…

Kompoziční výstavba zůstala víceméně stejná – sledujeme několik postav, zatímco svět kolem nich se hroutí. Centrem příběhu je Essun, která si dává přestávku od hledání své dcery, protože v podzemní Kastrimě musí řešit naléhavější problémy. Třeba to, že Alabastr pomalu kamení a než zkamení úplně, bylo by fajn, kdyby ji naučil všechno, co zná. Fajn v tom smyslu, že když se to nepovede, dost možná se svět pokazí ještě víc, než už je. Nassun, její dcera, mezitím putuje s otcem bezútěšnou Tišinou a hledá místo, kde by jí dokázali pomoci. Ano, putuje s tím otcem, který předtím umlátil vlastního syna a jejího bratra a občas nemá daleko k tomu, aby totéž provedl i jí. Nakonec Nassun najde přátelskou náruč tam, kde by to nikdo nečekal.

Pokud to z předchozího odstavce nevyplynulo, pak vězte, že Jemisinová vám nedá nic zadarmo. Na nějaké rekapitulace nebo delikátně nenápadné připomínání událostí minulých můžete zapomenout. Vzadu je sice slovníček, který vám podá pomocný prst, ale to je tak všechno; vítejte v Tišině, kde žijí orogéni a kamenožravci a kde být Sanzed nebo Mírnošířník něco znamená. Pokud jste právě nedočetli první díl, doporučuji ho před čtením Brány z obelisků aspoň prolistovat, případně si prostudovat jeho děj na wikipedii. Věřte mi, zachrání vás to od zoufalého mlácení hlavou o stůl.

Aniž bych se chtěla dovolávat prokletí druhých dílů, musím říct, že z velké části mě Brána z obelisků prostě nebavila. V prvním díle Jemisinová otevřela neuvěřitelně fascinující a unikátní svět se zajímavou dějovou linkou. Čekala jsem, že teď se začnou dít velké věci. A někdy v polovině knihy to tak skutečně začalo vypadat, dokonce jsem si nadšeně poznamenala, že to „do sebe najednou zapadá jak kamenožravec do obelisku“, ale nakonec jsem byla zklamaná. Nejspíš si musíme počkat na závěrečný díl, protože ten druhý najednou zvolnil až do uspávacího tempa a přidal hluchá místa, kde se jen dalo. Přirozeně se dočkáme několika zásadních zvratů, ale jinak? Jinak se toho děje zoufale málo. Skoro to vypadá, že se autorka propadla tak hluboko do vlastního světa, až zapomněla, že bavit čtenáře je zkrátka, přiznejme si, to hlavní.

Přesto stále hodnotím Zlomenou zemi jako jednu z nejlepších sérií z aktuální žánrové nabídky (ano, i přesto, že třetí díl u nás ještě nevyšel). Že si protiřečím? Že takhle chválit nudnou knížku je prostě nesmysl? Nuže, zadržte rozhořčené výkřiky a čtěte dál.

To, co opravňuje Jemisinovou k oprašování cen na poličce, není tak úplně CO vypráví, ale JAK a hlavně O ČEM. Jak? Vyprávění v druhé osobě (du-forma, hehe) už není tak oslnivě inovativní, ale v kombinaci s přítomným časem tvoří velmi svižnou kombinaci. Absence složitějších vět tomu jenom nahrává, a ač nejsem velkým příznivcem moderního strohého stylu, musím uznat, že už je to součástí žánru a k danému typu vyprávění prostě sedne – a zároveň ho do velké míry charakterizuje. Jedna z nejsilnějších stránek už v Pátém ročním období byl vypravěč. Druhá osoba silně naznačuje, že vypravěč není k ději lhostejný a ač působí vševědoucně, do takových konvenčních škatulek ho nikdy nenacpete, ať už se budete snažit jakkoli. Čím počet přečtených stránek narůstá, tím víc si budete vědomi jeho přítomnosti, dává o sobě vědět stále silněji. Je trochu škoda, že ho Brána z obelisků nakonec odhalila, protože na otázce „Kdo to vlastně vypráví?“ je něco velmi znepokojivého, ale děj si to vyžadoval.

A o čem Jemisinová vypráví? To je asi ta nejzásadnější otázka, kterou si musíme položit. Nejenom proto, abychom získali důvěrnější vztah ke knize, ale proto, že se týká nás všech a našeho světa. Navzdory nálepce „fantasy“ je Zlomená země palčivě aktuální a natolik svázaná s naším světem, až to děsí. Vyplynulo to už z prvního dílu, takže není spoiler, že je to vlastně postapo. Podobně jako třeba v Shannaře, i tady postupně – skrz neuvěřitelně chytré a zatraceně děsivé spojení – vyplyne, že to je Země, naše Země, o které se bavíme. Ten okamžik, kdy si to začnete uvědomovat, je ohromně silný.

Když jsem recenzovala první díl, poněkud mě rozlítily extatické výkřiky, že Zlomená země znamená revoluci žánru, že všechno boří a přepisuje. Ale teď už jsem klidná, protože se ukázalo – ostatně jako u většiny takových bombastických zvolání – že to není tak úplně pravda. To ale nemění nic na tom, že Jemisinová udělala neskutečný kus práce a přinesla něco nového. Neboří naše staré dobré fantasy, ale ustanovuje nový podžánr (neříkám, že vyloženě zakládá, ale momentálně v něm dozajista má rozhodující slovo) – postkatastrofickou ekologickou fantasy. Název je samozřejmě spíš taková hříčka, najít nějaký výstižný není úplně jednoduché, protože je tam všechno: nejen ekologická, ale i společenská, etnická a (post)feministická kritika. Je to zásadní vykročení z žánru, ale zároveň i trochu paradoxně ponoření hlouběji do něj, protože jak se ukazuje, fantasy má pro tuhle podobu kritiky ty nejlepší nástroje.

Nenechte se odradit pojmy, na které je dnešní (česká zvláště) společnost už pomalu alergická. Čtěte Jemisinovou. Je to potřeba.

N. K. Jemisinová, Brána z obelisků
Zlomená země: svazek druhý
Překlad: Roman Tilcer
Vydání: 2019
Vydavatelství: Host
Stran: 384
Cena: 379 Kč