RECENZE: Timo Parvela, Pasi Pitkänen a Björn Sortland, Kepler62: Pozvánka

Ari a Joni nemají moc na růžích ustláno. Žijí ve světě, kde většina lidí dosáhne jen na chemické potraviny, nemá práci a vlastně ani zábavu. Dospělí se marně plouží ve stínech, aby sehnali práci nebo narazili na nějaké to štěstí a děti - ty mají být šťasné povinně, tak to alespoň vláda požaduje, protože vládě na vás záleží, vláda je váš přítel. Zároveň ale existuje sorta dětí, kterým byly geneticky vštěpeny dovednosti, takže není problém nechat se léčit od osmileté doktorky, která se nechá uplatit lízátkem. A do toho je tu ta hra, Kepler62, kterou zatím nikdo nedohrál a která se dá hrát jen jednou. Hra, kterou Jonimu dala tajemná paní na ulici a která oběma chlapcům změní život.

Zní to hodně zajímavě, že? Skoro to ani nezní, jako by to byla kniha pro devítileté čtenáře. A podle mě taky není. Proč? Začněme oklikou a podívejme se například na severský PAX, který je pro stejnou skupinu čtenářů. Sociální problémy v malém městečku namíchané s hororem, jenž se nebojí tlačit na pilu. Dva sirotci a nepříjemné prostředí, které jim jde po krku. A Kepler62? Vlastně totéž. Jenže tam, kde je PAX přímočarý a akční, Kepler62 v prvním díle selhává. Kepleru62 se nedá upřít, že by nebyl atmosferický. Ta beznaděj z něj jenom sálá. Ale při čtení jsem si říkal, tohle je opravdu pro děti? Proč je to sakra tak komplikované a nelogické? V prvním díle se stane několik věcí naráz a dobrá polovina z nich není pro děj vůbec důležitá a ani není vysvětlená. Malý čtenář se tu propadne do jakéhosi severského dekadentního snu o policejním státu a zlodějích těl. Místo aby kluci sehnali hru, vyhráli ji a vyrazili do vesmíru, pořád se nějak motají v kruhu, Jonimu se udělá blbě, pak je tam scéna s nemocnicí, divné halucinační setkání s mámou, co není máma, nemoc, co nejde léčit apod.

Tenhle svět je očividně zajímavý, ale upřímě - nebaví mě ho číst a vzdali ho i mí dva spolutestující dětští čtenáři. Pořád doufám. Doufám, že v dalším dílu něco sepne a já si řeknu: "Jo, to je bomba, proto to získalo tu literární cenu." Ale nevím. Zatím mám pocit, že za to může hlavně fakt, že knížka jede sociální témata. Že chlapci jsou každý jinak barevný, což dětem vštěpuje toleranci jak rasovou, tak hlavně pochopení a toleranci sociálního modelu více tatínků (kteří oba mamku opustili) a zároveň neúplné rodiny, kde bratři drží při sobě. Tlačí téma tísnivé chudoby a enviromentální udržitelnosti. Přitom když si vezmete jiného sirotka žijícího osamotě - Pipi - tak to byla taková švanda, jenže to bylo minulé století. Dnes asi musí knížka děti za každou cenu deprimovat.

Co mě na knížce baví, a vlastně mě k ní přitáhlo, jsou ilustrace. Basi Pitkanen dělal ilustrace pro Angry Birds a ty pro Kepler jsou úžasné. Upřímně si myslím, že jen díky němu se to dá číst a zachovat si přehled, co se v knize tak nějak děje. Celostránkové ilustrace krásně doplňují ty důležité scény a opět trochu podtrhují beznaděj a pošmourno běžných životů budoucnosti a naopak světlé momenty, i když jich není moc.

Očekával jsem vesmír, objevování tajemných světů, dětské hrdiny, dětské vyprávění a ani jedno jsem nedostal. Zatím jsem v prvním díle vychutnal zmar života na naší zbídačené planetě. Uvidíme, co nabídne další díl. Zatím jsem k němu skeptický a vám, respektive vašim dětem, bych jej doporučil hlavně pokud mají rády ty temnější děsivé příběhy, jako jsou originální Grimmovky, jejichž moderní varianta (bez krve) se nám tu rýsuje.  

Název: Kepler62: Pozvánka. Kniha první  / Originál:Kepler62 - Kirja 1: Kutsu

Autor: Timo Parvela, Pasi Pitkänen a Björn Sortland  
Nakladatel: Host
Překlad: Jitka Jindřišková a Michal Švec
Ilustrace: Pasi  Pitkänen  
Vazba: vázaná 
Stran: 120
Rozměry: 13,5 × 20,3 cm
Cena: 289 Kč