RECENZE: Becky Chambersová, Dvě místa na slunci

Pamatujete na partu vesmírných cestovatelů z Poutníka, která mířila na malou, rozzlobenou planetu? Na hlavní hrdinku s rodinným problémem, sympatického kapitána, hyperaktivní techničku, na… opeřenou ještěrku? No, asi moc ne, že? A víte, že to vůbec nevadí?

Dvě místa na slunci, pokračování Dlouhé cesty na malou, rozzlobenou planetu, totiž navazuje tak volně, že i kdybyste první díl nečetli, vlastně vám to vůbec nebrání knihu otevřít. Začínáme totiž znovu, se dvěma postavami, které v Poutnících I hrály jen okrajové role. Tak zaprvé je tu Sidra, původně lodní UI, která čerstvě dostala umělé lidské tělo. A Chilli, technička starající se o to, aby se nic nepokazilo. Ale co by se tak mohlo pokazit s nelegálně vytvořeným a užívaným tělem, že?

Napětí předchozí věty vyšumí do ztracena, protože odpověď kupodivu zní – nic moc. Chambersová se tentokrát vykašlala na žánrové parametry a místo epického vesmírného cestování a boje s emzáky do světa se slovy „Plav, jak jen umíš!“ vypustila velice komorní a niterný příběh. A on se navzdory očekávání neutopil. Částečně za to možná děkuje reputaci staršího bratra, protože když se Chambersová vytasila se svou prvotinou, čtenáři jen valili oči, jak se taky dá psát sci-fi. Poutníci I hezky uhrabali píseček, aby Poutníci II mohli přistát do měkkého.

V zásadě je to příběh navenek velmi statický a na události velkých měřítek chudý. Střídavě sledujeme Sidru na multirasovém Port Coriolu, kde opatrnými a někdy bolestivými kroky zkouší, co to znamená mít lidské tělo, a mladou Janu/Chilli, která se v retrospektivních kapitolách snaží přežít na postapokalypticky působícím šrotišti. Tedy umělou inteligenci vytvořenou pro potřeby vesmírného člunu a geneticky upraveného dětského otroka.

Dvě místa na slunci je částečně takový cestopis – ovšem bez té cesty, takže jen… pis. Sidra poprvé na vlastní (tedy „vlastní“) kůži zažívá vesmír, jiné rasy, chutě a barvy. Svým způsobem je to velmi exotické, a co chvíli máte pocit, jako byste otevřeli průvodce a se zájmem hltali informace o aeluonských tancích nebo harmagiánském folkloru. Mnohem zásadnější jsou však okamžiky, kdy Sidra (nebo Jana/Chilli) poznává omezení lidského těla a horko těžko se snaží zapadnout. Kdy se necítí dobře ve vlastním těle – protože o tom to celé je. O boji sama se sebou, se svým tělem a s „účelem“, pro který bylo stvořeno. O hledání smyslu vlastní existence a způsobu, jak se postavit světu, kde v něm zaujmout místo.

Na obálce mimo jiné najdete konstatování, že Dvě místa na slunci se určitě budou líbit fanouškům Mass Effectu. „Ha!“ říkala jsem si, ještě než jsem se do knihy začetla, „konečně to přiznali!“ Ale popravdě řečeno, Poutníci II mají s oblíbenou vesmírnou střílečkou od BioWare společného jen málo (rozhodně ne tolik, co první díl) – emzáky, liberální postoje a taneční klub Vortex. Místo akce, laserových přestřelek a objevování nových planet dostanete spíš volně plynoucí příběh o vnitřním boji a hledání. Ano, můžete to číst jako prototypické sci-fi, ale pak se nejspíš první tři čtvrtiny čtení nezbavíte neodbytné otázky „A už se konečně něco stane?“, dokud to v poslední čtvrtině nevzdáte. Ani tak pravděpodobně nehrozí, že byste knihu odložili, kapitoly jsou krátké a ubíhají velmi svižně. Mnohem větší zážitek si však odnesete, pokud se na postavy naladíte a budete s nimi prožívat jejich vnitřní zmatek. Protože i o tom Dvě místa na slunci jsou – o každém z nás.

Becky Chambersová, Dvě místa na slunci
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2018
Překlad: Lucie Bregantová
Počet stran: 437
Cena: 379 Kč