UKÁZKA: Hanina Veselá, Krev teče vždycky červená

Jagoda mě chytil v podpaží, připlácl mi ruku na oči a vlekl mě tam, odkud mne přivedl. Do podzemí. Tentokrát jsme místo schodů použili mechanický výtah. Zřejmě je to zvykem všech mágů, že mají pod domem dva sklepy – jeden na víno a druhý na mrtvoly. Můj mentor by v tom mohl jít příkladem.

„Aby sis nemyslela, že se tě bojím!“ pustil mě Jagoda.
Ve spoře osvětleném prostoru se mi pozvolna vracel zrak. Předstírala jsem, že si vytírám oči, a čile pátrala po okolí. Byl tu se mnou mág ověšený ochrannými prsteny, které z něj činily velmi nevhodný terč telepatického útoku. Kromě něj jsem zaznamenala další tři vědomí. Plápolala ve tmě každé svou vlastní intenzitou. Pokud jsem nechtěla vzbudit Jagodovu pozornost, dokázala jsem o nich zjistit jen málo.
První vědomí bylo jemné jako hedvábná niť a stejně pevné. Aspoň tak vystupoval v mých vzpomínkách jeho majitel. Dnes však jeho mysl působila podivně rozostřená. Druhé vědomí mi bylo děsivě cizí jakoby uzavřené do temnoty duše. Třetí a poslední se zdálo povědomé, ale nedokázala jsem si je k nikomu přiřadit.
„Věděl jsem to!“ zasmál se skřípavě Jagoda. „Jsi ne-po-u-či-tel-ná!“ Odslabikoval poslední slovo a při každé slabice mě praštil. Nejdřív do tváře, pak do hlavy, do zad… Ne, tak daleko se nedostal. Popadla jsem cíp jeho burnusu a škubla. Ať mě vezme Khar, jestli pod tím najdu lidskou bytost. Mým cílem bylo strhnout mu ten hadr z obličeje, jenže tak daleko jsem se nedostala ani já.
Látka mi v prstech vzplanula a teplem se začala roztékat. Vřískla jsem dost hlasitě na to, aby mě slyšeli i ti další tři a hodila hořící kus co nejdál od sebe. Zhasl, sotva dopadl na zem.
Pohlédla jsem na svoje ruce a marně na nich hledala puchýře. Jagoda zavrtěl hlavou a vydal mlaskavý zvuk. Ať už to byl člověk nebo ne, jeho oděv byl opět neporušený.
Znovu jsem zamžourala do míst, kam jsem hořící kus látky hodila. Ležela tam jen hromádka popela.
„Varoval jsem tě, miláčku!“ řekl Jagoda a udeřil mě holí do nártu. Tentokrát jsem nevykřikla. Bolest mě úplně okradla o hlas. „Stačilo, nebo chceš nášup?“ opáčil.
„Zlomil jsi mi kotník!“ Ty, sráči! doplnila jsem pro sebe. „Mám přes půlku světa skákat po jedné noze?“
„Ten problém sis způsobila sama!“ zachechtal se.
Mnula jsem si pohmožděné vazivo a snažila se nenadávat nahlas. Postižené místo už začínalo natékat, kost se však zdála v pořádku. Pekelně to bolelo. Doufala jsem, že mě vyléčí. Nakonec je to čaroděj, mohl by. Nu, doufat jsem mohla… Ohledně naší spolupráce jsem měla jasno. Nenajdu pro něj tu Zvinovu špínu, i kdyby hodlal vyvraždit celou Taru. Navíc měl v moci jen tři její obyvatele, nepočítám-li sebe. Ale můj život v daném kontextu působil bezcenný.
„Rád bych ti udělal radost. Koukej, koho tu máme!“ Jagoda pozvedl ruce a z rukávů mu vyšly proužky čpavého dýmu. Prostoupily stěnou a celou ji jako by rozpustily. Za ní se ukázaly tři zamřížované kamrlíky.
Na vlastní oči jsem se přesvědčila o tom, co už mi řekl vnitřní zrak. A protože jsem to věděla, byla jsem připravená: „Ty a ten Sigur jste si dali vážně záležet!“
„To bych řekl. Tvůj bývalý.“ Jagoda přistoupil k první z cel. Na slámou vystlaném lůžku ležel postarší štíhlý muž s prořídlými vlasy. Podle oblečení, jasně zeleného roucha, to byl mág, ale já věděla, že jeho magie tu nepomůže. Andreaš byl iluzionista. Nejlepší ve svém oboru. Ale falešné sfingy a draci nás odtud nevysekají.
Naše oči se setkaly. Zíral na mě s tupou rezignací člověka, který to dávno vzdal. Nevím, jak dlouho ho tu drželi. Ve vzduchu visela otázka, zda mě vůbec poznal.
„A tvůj současný,“ ukázal Jagoda prstem v rukavici na prostřední kamrlík.
Na holé podlaze s nohami zkříženými pod sebou seděl skřet. Zády se opíral o stěnu, hlavu měl mírně skloněnou, oči přivřené. I ve špatném světle však vynikla jeho zrůdná podoba. Kostěné výčnělky na kdysi vznešeném čele, kly vystupující z plných rtů. Z temena hlavy mu vyrůstal poslední pramen černých vlasů, o který pečoval s marnivostí, jaké jsou schopní jedině chlapi. Pravou polovinu tváře měl fialovou, na kloubech prstů mu schly čerstvé strupy, a paže se mu černaly modřinami.
Bodlo mě u srdce. Gargana ne!
„Říkal jsem ti,“ promluvil skřet chraplavým hlasem, „aby ses nepaktovala s mágy, zrzi.“
„Zpočátku nechtěla,“ šklebil se Jagoda. „Ale vysvětlili jsme jí to.“
„To ty umíš, Prďochu,“ zavrčel Gargan a otočil hlavu ke mně: „Udělej, co chce, ať odtud můžeme vypadnout. Doma stydne večeře.“
Nasucho jsem polkla. Můžou se bavit o něčem jiném než o jídle?
„Prakticky jsme domluvení,“ zubil se Jagoda. „Ale na svůj odchod si budeš muset ještě počkat, obludo. Stejně jako náš poslední host.“ Kývl bradou rýsující se pod látkou k třetí cele.
Byl tam zavřený mistr Alunar.
„Magnóliin budoucí milenec,“ křenil se mág.
„Eště, že je nás tolik, co?“ ušklíbl se Gargan. „Věř, že až si s tím slanečkem promluvím, už ji chtít nebude. Ani jako kamarádku.“
Jazykem jsem – za poslední hodinu už posté – ohmatala díru po zubu a přenesla váhu na nezchromlou nohu. Rekapitulace dnešního dne: Špatně se mi mluví, nemohu chodit a k tomu si ze mě utahuje skřetí samec. Další dva lidští samečkové jsou pod zámkem a Zvinova fanatická ex právě postává ve frontě na Lamiusův soud. Až bude Jagoda umírat, budu u toho, jako že je Lendor Lendorem, Tara Tarou a Vnitřní moře leží mezi nimi.
Alunar si vážnost situace uvědomoval. „Mistře Jagodo,“ oslovil kolegu vyčítavě, „kdybych věděl, v čem se Sigurem jedete… Proč jste mi to neřekli?“ A ke mně: „Paní Magno, tohohle člověka neznám, ale Sigurovi věřím.“ Poznámky ohledně mého skřetího přítele si odpustil. Byla jsem mu za to vděčná. Kdyby dnešním dnem neprosakovala Tekmina smrt, to celé bych nazvala fraškou. Takhle to byla jenom obludná tragikomedie takřka v arvedanském stylu. Jen to zinscenovat; můj někdejší pán Kirbeg Žlutý by takovou hru ocenil.
„Mistře Lune,“ řekla jsem, „ten tvůj Sigur je kramář, a právě tě zradil. Nepřijde sem, aby se ti omlouval. Celá záležitost ti přerostla přes hlavu. Díky tvé slepotě jsou z nás teď figurky v cizí hře.“
„Hezky řečeno,“ šklebil se Jagoda.
„Gargane, mě a lodního čaroděje sem přivlekli během noci, ale jak ses sem dostal ty?“ vyhrkla jsem.
„Sebral mě doma tuhle Prďoch,“ zabručel skřet. „Je to sotva hodinka nebo dvě. Použil na mě hrubé násilí a podle síly, kterou u toho vyvinul, je mi jasné, proč má na sobě ten stan. Asi si taky jeden pořídím, kápě už zřejmě vyšly z módy!“ poškleboval se. Museli ho zajmout, když jsem zůstala s Tekmou.
Jeho trapné vtipkování jsem ignorovala. Beztak to řekl jen proto, aby si ti druzí dva uvědomili, pokud už to nezjistili předtím, že moje minkorská láska je skřet. Sledovala jsem, co to s nimi udělá jen s malým zájmem. Alunar si ponechal svůj ukřivděný výraz. Starší z mágů, Andreaš, dál ležel nehnutě. Oči měl otevřené, takže žil, ale jinak vypadal, že se ho celá záležitost vůbec netýká.
„Co jste s ním udělali?“ zeptala jsem se Jagody.
„Kladli jsme otázky a on odpovídal.“
Obrátila jsem se na iluzionistu: „Je to pravda, André?“
Posadil se na slámě a otočil k nám hlavu. Bylo mu hodně přes padesát. Měl souměrný nos, štíhlou bradu a pěkně tvarované rty, na které mě před více než dvaceti lety sbalil. Když jsem ho viděla naposled, a že od té doby uplynula věčnost, všechny ty příjemné rysy pokrýval chladný vztek. K našemu setkání nedošlo tady, v Minkoru, ale mnohem dál, v pirátském městě Sarindar ležícím na jižním břehu Tary. Stejně jako já pocházel z Plaveny, a také ho odtamtud vyštval Zvinův agresivní postup vůči magikům. To nás spojovalo. Bohužel trvalo dost dlouho, než jsem na to přišla a samolibý mág rozchod nenesl dobře.
Andreaš pohnul unaveně rty: „Paní Magno, mám svůj vlastní život. Víš, na mě taky doma čekají. Jsem tu jen kvůli tobě a vůbec tě za to nemám rád.“
„Spolupracoval jsi s nimi?“ vypálila jsem.
„Ale to už je dávno. Teď už se chci jenom vrátit k ženě a dětem.“
Vzpomínala jsem, co všechno o mně ví a snažila se smířit s tím, že ty informace má i Jagoda, a to zřejmě už delší dobu. To, že jsem v mládí opustila Plavenu, nebylo žádné tajemství. Pravý důvod mého zmizení se jistě dovtípili. Co ještě jim Andreaš mohl povědět? Že miluju černou a zelenou a nesnáším modrou? Že mám zálibu v chladných mužích a nerada jim ráno dělám snídani? Že má oblíbená milostná poloha je lištička? Vážně netuším, k čemu jim tohle všechno bude.
„Jak dlouho ho tu držíte?“ obrátila jsem se k Jagodovi.
„S našimi plány je to jako s keledorským sýrem. Také zrají postupně,“ odpověděl vyhýbavě.
Takže to klidně mohlo být i měsíc. Bylo mi Andreaše líto. Náš vztah byl minulost a on teď kvůli tomu měl trpět. Ale byla v tom i jasná hrozba. Andreaš nebyl jediným Sigurovým vězněm. Pochybovala jsem, že Gargan vydrží celé dny sedět na zadku a zírat na prázdnou stěnu. Buď uteče, nebo se zabije, anebo zabije všechny ostatní, zblázní se, od všeho něco, nebo všechno dohromady.
„Zklamali jste mě, vy čtyři. Čekal jsem, že do toho dáte víc citů,“ řekl Jagoda. „Ale já vím, co našemu setkání chybí. Slzy.“ Překřížil ruce na prsou a jeho prsteny se zlověstně zaleskly. „Paní Magna si myslí, že je v situaci, kterou zvládne tak, jako zvládla všechny předešlé. To je velký omyl. Není rozumné s námi bojovat, protože my máme dobré úmysly. A co přesvědčí paní Magnu o našich dobrých úmyslech? Jenom to, že svá slova myslíme vážně. Tohle není test ničí loajality. Paní Magna pro nás bude pracovat a vy zatím budete našimi hosty. Můžete namítat proč zrovna vy. I na to dovedu odpovědět. Paní Magna nemá žádnou rodinu. Vyrostla v sirotčinci a podle plavenského práva spadá do svěřenecké péče svého poručníka. Bez jeho souhlasu se nesmí vdát ani disponovat vlastním majetkem. To ale platí pouze v Plaveně. Vy jste těmi nejbližšími osobami, které jsme našli. Když se nás pokusí podrazit, budete prvními, kdo za její zradu zaplatí. A aby paní Magna viděla, že to myslím vážně, jeden z vás zaplatí už teď. Který to bude? Povíš nám to, miláčku? Nééé? K lendorským břehům je dlouhá plavba, tak abys neměla zlé sny, udělám to za tebe.“

Anotace:
Doby, kdy Plavena byla chudou rybářskou zemí, jsou dávno pryč. Dnes je z ní koloniální velmoc s císařem jako jediným svrchovaným vládcem. Ačkoliv ve stínu jeho majestátu blednou samotné hvězdy, i on jednou zemře. A co se stane pak? Za koho se postaví armáda? Jak se zachová mocná pozemková aristokracie?  Co udělá vlivná klika magiků z Východluní? Když dvůr začíná připomínat harém, vraždy a intriky jsou pro šlechtice rutinní záležitostí a mír je křehký jako sklo, přichází čtyři hrdinové. Princezna Sagjidara uprostřed rodových povinností snící o cizokrajných dálkách. Telepatka Magnólie, která má naopak dobrodružství plné zuby a touží po klidném životě. Plavenský arcimág Zvin zajímající se pouze o výzkum psioniky. A nakonec záhadný mistr Jagoda, který chce jediné. Hlavu svého nepřítele na podnosu z athorského stříbra. Zdálo by se, že neexistují odlišnější jedinci. A přesto mají nejméně jednu věc společnou. Je jí krev, protože ta teče z každé rány a její barva je pokaždé stejná. Vždycky červená.

Název knihy nikomu nezůstane nic dlužen! Čekají na vás spletité vztahy s krvavým koncem, notná porce intrik a řežba, po které si budete muset dát panáka.

O autorce:
Hanina Veselá
Pochází z pražského Smíchova. Vystudovala právo a historii; názorný příklad rozpolcené osobnosti. Na jedné straně snílek a fantasta, na straně druhé pragmatik a vědec. Mezi její zájmy patří reportážní fotografie, okultní tématika a sbírání vzácných knih – nejlépe s věnováním. Románovou prvotinou se stala Magnólie a démon (Mytago 2013), jejíž protagonistkou je telepatka Magnólie, která je i hlavní hrdinkou dalších povídek a knih ze světa Asterion. Se svou autorkou má společné zrzavé vlasy, cynický humor a řádně prořízlou pusu.

Info o knize:
Autor: Hanina Veselá
Obálka: Martina Pilcerová
Mapy: Lukáš Bunny Králík
Vnitřní ilustrace: Kristina Haidingerová
Počet stran: 640
Nakladatelství: Mytago

Knihu se slevou a bonusy můžete zakoupit zde:
https://www.fantasyobchod.cz/krev-tece-vzdycky-cervena

Další informace o knize, její autorce a dalších projektech nakladatelství Mytago naleznete zde:
http://www.mytago.cz/book/krev-tece-vzdycky-cervena/
www.haninavesela.cz
https://www.facebook.com/Hanina-Veselá-spisovatelka-a-fotografka-214474438976621/
https://www.facebook.com/mytago.cz/