Veronika Salášková: Kožešina a hůl (ukázka z povídky, zařazené do Ženy s labutí)

Noc se chopila vlády nad krajinou. Vranku mučily těžké myšlenky. Třeba měl náčelník a ostatní pravdu. Třeba se bohyně na rod opravdu hněvají kvůli ní. Všechno je s ní přece špatně. Vlasy počínaje, tím, že nemá schopnosti pravé šamanky konče. Možná mají pravdu a její oběť přece jen rodu přinese prospěch a zdraví.

Navzdory vypětí a nepohodlné poloze na chvíli usnula. Únava předešlých dní si vybrala svou daň. Najednou ji něco probudilo. Zvuk, který sem zdánlivě nepatřil. Co to jen bylo? Ozvalo se to znovu, slabounce. Začiřikání vrabce, druhé a třetí. Vrabci přece v noci spí, projelo jí hlavou poznání. Odpověděla stejným způsobem.
Zaslechla tiché, kradmé kroky. Šly směrem ke dveřím. Někdo je potichu otevřel, vstoupil a ještě tišeji je za sebou zavřel. Pohasínající uhlíky na ohništi už sice mnoho světla nevydávaly, když však přišel blíž, Vranka ho přece jen poznala.
„Jelši,“ zašeptala. „Jelšíčku,“ zlomil se jí hlas.
„Pst,“ sykl na ni. „Tiše. Všichni už sice spí, ale co kdyby se náhodou někdo vzbudil. Horek hlídá venku.“ Dřepl si k jejím nohám a začal přeřezávat provaz. „Musíme si pospíšit,“ přesunul se k jejímu pasu a rukám. Přeřezával postupně jednotlivé smyčky. Nakonec ji uvolnil celou. Chtěla se napřímit a vykročit, ale tělo ji neposlouchalo. Upadla.
„Pšt,“ přiskočil k ní Jelš. „Co se děje?“
„Zdřevěněly mi nohy i ruce,“ zakňourala Vranka.
Chlapec tiše zaklel a rychle jí začal hníst svaly na končetinách. Bolelo to, s vracejícím se citem stále víc. Dívka se kousala do rtů, aby nevykřikla. Po chvíli se už dokázala s kamarádovou pomocí postavit a ujít pár kroků.
Potichu vyšli před dům, měsíc v úplňku se teď naštěstí schovával za mraky. Neprozradí je tedy, kdyby někdo vyšel ze své chýše ulevit si. Horek na ně čekal vzadu, u nohou měl brašnu. Něco takového viděla poprvé. Na zádech měla dva popruhy. Horek si ji za ně pověsil na ramena a tiše se vydal k bráně v palisádě. Vranka a Jelš, který dívku podpíral, ho následovali.
Šli velmi potichu, dávali si pozor na každý krok. Jakmile byli venku z vesnice, rozběhli se k lesu. Zastavili se, až když je skryly kmeny prvních stromů.
„Co vás to napadlo?“ obrátila se dívka na své zachránce. Oba lapali po dechu, stejně jako ona.
„Nemohli jsme je nechat, aby tě zítra zabili. Držíme přece pohromadě,“ dal se Horek do vysvětlování. „Nevěřím tomu, co říkají,“ dodal.
„Co když mají přece jen pravdu? Co kdyby se tím rod podařilo zachránit? Co když jsem skutečně prokletá?“ vysypala ze sebe Vranka své nejčernější obavy.
„Nesmysl!“ vyprskl Jelš. „Strach jim všem zatemnil hlavy. Utíkej, ať se dostaneš co nejdál. Máš tam přikrývku, nějaké placky a sýr k snědku,“ ukázal rukou na brašnu, kterou Horek zrovna sundával ze zad. Teprve teď si všimla, že je k ní přivázaný také krátký luk a toulec šípů.
Chlapec jí podal ještě něco. „A tady, tady máš můj nůž. Ten jsem dělal sám.“
„To nemůžu,“ zdráhala se dívka a odtahovala ruku.
„Ber,“ vtiskl jí ho do dlaně. Usmál se na ni a objal ji.
„Jak mám ale přežít bez rodu? A co moje babička? Co s ní bude? A co vy?“ stály jí v očích slzy.
„Když tu zůstaneš, nepomůžeš Broše ani nám. Postaráme se o ni, dokud bude třeba,“ objal ji i Jelš. „Bez rodu přežít nemůžeš. Hledej proto, kde by tě přijali. Vyznáš se v bylinách a léčení, to se přece bude hodit všude. Běž podél Divoké řeky, někam dál, kde tebe ani náš rod už neznají. Aby nikdo z našich nepřišel na to, kam jsi utekla.“
„Běž, spěchej!“ pobídl Horek váhající dívku. „My se musíme vrátit, aby nezjistili, že jsme ti pomáhali.“
„Ať tvé kroky vede Velká Liška, kéž tě ochraňuje,“ popřál jí ještě Jelš.
„Kéž pomůže i vám,“ oplatila jim Vranka. Oba chlapci jí ještě mávli a vydali se rychle na zpáteční cestu. Brzy se jí ztratili z očí.
Osaměla. Samota na ni dolehla dusivou tíhou. Kam mám jít, aby mě nenašli? Pak zvolila místo, které zná ze všech nejlépe. Vydala se do lesa, projde jím až k řece, aby Liškám ztížila šanci nalézt její stopy. Přidala do kroku, aby zmizela, dokud měsíc kryjí mraky. Měla štěstí, sotva zašla za kmeny prvních stromů, měsíc vykoukl. Míjela zrovna posvátné skalisko, když mýtinu u něj zalil stříbrný svit. Vranka se užasle rozhlížela, světla zde bylo téměř jako v podvečer těsně předtím, než se slunce chystá k ulehnutí. Dívka přistoupila ke kameni, opřela se o něj čelem a zavřela na okamžik oči. V duchu děkovala patronce rodu Velké Lišce za pomoc při útěku a prosila ji o pomoc na další cestě.
Před očima se jí mimoděk objevila vzpomínka na pokaženou slavnost jarní úrody, na krkavcův výsměšný pohled a skřehotání. Viděla ho odlétat tak jasně, jako by se to dělo právě teď. Vranku v tu chvíli píchlo v hrudi, zamrazilo ji. Uslyšela liščí štěknutí. Druhé a pak i třetí. Vzápětí se jí celým tělem rozlilo horko. Před očima viděla černé pero snášející se na zem. Vykročila od skaliska do lesa. Nohy šly a zatáčely, jako by přesně znaly cíl, k němuž svou majitelku nesou. Neřídila je, měla však pocit, že ji něco vede. Přešla po kamenech přes potůček bublající v hustém kapradí. Přeskočila velký, napůl zetlelý vyvrácený strom a zastavila se na okraji malé mýtinky. Pomalu se otáčela a pozorně se rozhlížela, měsíc jí prokazoval dobrou službu.
Tam! Oči jí zaostřily na tmavou skvrnku na vršku šípkového keře. Je tam. Dlouhé černé pero se zamotalo mezi trny a viselo mimo Vrančin dosah. Ta se takovou drobností vůbec nenechala rozhodit a s pomocí dlouhé větve ho po chvilce strkání dokázala z keře vyprostit. Sneslo se na zem. Sehnula se, aby ho zvedla. Těsně nad ním však zaváhala. Něco ji varovalo. Stáhla proto ruku. Klekla si k němu a zkoumala ho pečlivě pohledem. Brk se leskl ve stříbrném měsíčním svitu. Jeho čerň ožívala, svíjela se. Teď to vnímala zřetelněji. Ucítila závan hrozby, krve a temnoty.
Najednou se pohnulo. Dívka si protřela oči, jestli neblouzní. Brk se před ní pomalu vznesl do výše pasu. Zakroužil na místě. Vranka na něj nevěřícně zírala s pootevřenými ústy. Pero se dalo do klouzavého pohybu, lehounce plulo. Mířilo do nitra lesa. Omámeně ho následovala. V dálce tím směrem ležely skály. Věděla to, i když u nich byla jen párkrát. Pero ji přesně směrovalo, tu kousek doprava, tu rovně.
Šla po zbytek noci. Několikrát se sice ještě zastavila, ale vždy jen na malou chvilku. Kupředu ji poháněl jak strach, že by ji mohli najít a dostihnout, tak i zvědavost, kterou v ní počínání tajemného pera probudilo. S východem slunce došla ke skalám. Brk ji směřoval ke skalní rozsedlině. Zrychloval a chvěl se. Podle toho Vranka vytušila, že se již blíží ke svému cíli.
Všechno v ní se napjalo, procházela mezi skalisky, dál do jejich nitra. Napůl se děsila, že se někde objeví medvěd nebo vlci. Pozorně proto naslouchala, aby se stihla včas dát na útěk. Bylo zde ale ticho. Úplné. Neozývaly se ani ptačí hlasy. Jako by zde vůbec nic nežilo.
Dívce naskočila husí kůže. V zátylku cítila nepříjemné bodání. Stezka mezi skalami se rozšířila v malé prostranství a vzápětí slepě skončila. Pero se zastavilo a spadlo jako bez života na zem. Vranka se rozhlédla okolo sebe. Ač zde byla sama, měla pocit, že právě vlezla do pasti. Vpravo se černal vchod do jeskyně. Uvnitř hořel oheň. Nikdo zde ale nebyl. Znovu ji píchlo v zátylku. Prudce se otočila. Nikde ale nikoho neviděla. Další ostrá bolest tentokrát mezi lopatkami. Spolu s ní se ozvalo výsměšné zaskřehotání. Otočila se.
Na skále za ní seděl krkavec a měřil si ji upřeným pohledem lesklých černých očí. Zamával křídly a znovu zaskřehotal. Ztuhla. Kolena jí změkla. Vzápětí jí ale došlo, že právě o to ptákovi jde. Chce mi jen nahnat strach, proto se takhle předvádí, pochopila. Narovnala se a pohled mu oplatila. Ledabylým pohybem pak sundala brašnu ze zad. Rychle odepjala luk a založila do něj jeden ze šípů.
„Kdo se bude smát teď?“ zakřičela na něj. Krkavec složil křídla a sklonil hlavu, jako by jí chtěl vyseknout poklonu. Dívčina odvaha na něj očividně udělala dojem. Vzápětí se bleskurychle narovnal a vznesl. Vranka to nečekala, takže šíp vypustila o něco později. Protnul tak už jen prázdný vzduch v místě, kde pták ještě před okamžikem postával.
Dívka se rychle sklonila pro další šíp. Založila ho do tětivy a hledala svůj cíl. Nemusela se rozhlížet dlouho. Krkavec se snesl přímo doprostřed cesty, po níž sem přišla. Postavil se před ni. Namířila mu hrotem na hruď. Sama sebe zapřísahala, že nyní už bude na ptákovy úskoky připravená a nemine.
Krkavec se přikrčil k zemi a během jednoho či dvou rychlých mrknutí oka se proměnil ve statného muže. Dívce poklesl nejen luk, ale i brada. Přistihla se, že na něj zírá s otevřenými ústy. Musela mít v obličeji skutečně směšný výraz, protože muž se rozesmál, až se plácal rukama do stehen. Na sobě neměl nic než krátkou bederní roušku z černé kůže.
Vranka se vzpamatovala. Zvedla ruce a namířila na něj. Muž se narovnal a odhodil si na záda prameny dlouhých černých vlasů. Povšimla si, že v nich má několik zapletených pramenů, do nichž si vetknul korálky a černá brka. Na krku se mu houpal proplétaný kroužek z neznámého materiálu, který jí odrážel sluneční paprsky přímo do očí. I když ho měla na mušce, muž se dál pobaveně šklebil.
„Konečně se setkáváme, Vranko z rodu Lišek,“ promluvil znenadání. Hlas měl nepříjemně skřípavý. Udělal krok směrem k ní.
Dívku překvapilo, že zná její jméno i původ. Odmítala to však tentokrát dát tak najevo jako před chvílí. Luk nesklonila. Naopak tětivu natáhla o něco více.
„Když ho takto budeš držet ještě chvíli, dostaneš křeč do ruky,“ vysmíval se jí neznámý. Okázale stavěl na odiv svou převahu.
„Kdo jsi?“ zeptala se ho. Hlas se jí lehce zachvěl. V duchu si vynadala.
„Krkavec, zlý posel Temného. Který přináší jen prokletí a zlobu. A unáší zlobivé malé děti a drzé holčičky. K tvým službám,“ vysekl jí výsměšnou poklonu.
Přesně zopakoval všechno, co se v rodě Lišek o krkavcích už po generace vyprávělo.
Spolkla mlčky poznámku o drzých holčičkách. „Co chceš? Proč jsi tady? Proč ses nechal spatřit tehdy při slavnosti?“ zaútočila na něj místo toho otázkami, které ji pálily.
„Ale no tak, děvče! Ty to přece tušíš, tušíš po celou dobu. Nebo snad ne? Že by dcera Krany a vnučka Broši byla nejen bez talentu, ale i hloupá?“ vmetl jí do tváře další urážku.
„Ale odkud to všechno… “ ujela jí ze rtů otázka, ale nedořekla.
„Odkud to všechno vím? Ano, vím všechno. Protože jsem to všechno vymyslel a naplánoval, moje malá hloupá Vranko. A ty jsi mi v tom jen pomohla. Pravda nevědomky. Ukázal jsem se ti právě proto, že jsem doufal, že tě rozptýlím. Dalo trošku práci zamotat ti nohy, abys zakopla, ale povedlo se mi to,“ pochlubila se spokojeně a popošel o dva kroky blíže k ní.
Dívka ho upřeně sledovala, šíp stále připravený.
„Potřeboval jsem, aby ti pověrčiví hlupáci uvěřili, že viníkem všeho, co se jim děje, jsi ty,“ pokračoval ve chvástání. „Všechno mi nahrávalo. I to, že je Lupen takový posera. A kdybys neměla takové štěstí, touhle dobou by ti zrovna podřezávali hrdlo na obětním kameni. Ne že by jim to nějak mohlo pomoct. Stejně všichni zemřou,“ zasmál se, ale znělo to spíš jako krkavčí skřehotání.
Na dívku už toho bylo moc, sklonila zbraň. Stejně už by tětivu o moc déle nedokázala udržet. Vnímala, že stojí proti někomu, kdo ji převyšuje o několik hlav. Možná by mu šíp ani neublížil, kmitlo jí hlavou.
Krkavčí muž se napřímil. Bral to tak, že dívka rezignovala. „Kdybys neměla pořád takové nehorázné štěstí, zabil by tě jako malou ten rozzuřený medvěd spolu s tvými rodiči a sestrou,“ šlehl po ní výsměšnou poznámkou.
Zapálila jako rána bičem. Rozproudila jí krev v žilách. Vranka zamířila a vystřelila. Muži se však odnikud objevila v ruce vyřezávaná hůl. Máchl jí rychle proti šípu a srazil ho těsně předtím, než se mu zapíchl do hrudi. Několika rychlými kroky přiskočil k dívce a koncem hole ji zasáhl do hlavy, takže ztratila vědomí.

Žena s labutí
Vrbenská, Františka - Hloušková, Zuzana (eds.)
Nakladatelství: Efortna

Seznam povídek

Eva Hauserová: Vlčí tvář
Zuzana Hartmanová: Kruhy na hladině
Sanča Fülle: El  Instigator
Emma Surdu: Labutí kámen
Anna Olejárová: Krakeniáda
Lenka Hnízdilová: Mezi světy
Veronika Salášková: Kožešina a hůl
Petra Štarková: Havraní rapsodie
Monika Kandriková: Ponechajte si
Dagmar Lachmanová: V pasti
Kristýna Sněgoňová: O lidech a nelidech
Radmila Tomšů: Za chyby se platí
Jana Plauchová: Po oblakoch nikto nechodí obutý