UKÁZKA: Zbyněk K. Holub, Kostičkova dobrodružství v Kočkomoří

1. O tom, jak za Kostičkou přiletěl posel z Kočkomoří
Bylo slunné letní odpoledne. Kocourek Kostička si vyhříval svůj stříbrný tygrovaný kožíšek na parapetu okna a zpod přimhouřených víček pozoroval dění na zahradě. V korunách stromů zpívali ptáci, včelky poletovaly z květiny na květinu, kdesi od sousedů se ozýval štěkot pejska Betynky.
Uplynuly už víc jak dva roky od chvíle, co si Kostička a jeho kočičí kamarád Flekáč našli nový domov u hodných lidí v chaloupce u lesa. Nic jim tady nechybělo. Když v zimě venku mrzlo a za okny řádila chumelenice, schovávali se v teple u krbu. A v létě, za vlahých nocí, vysedávali na zápraží a se zatajeným dechem pozorovali hvězdy. Často přemýšleli o tom, jestli na některé z nich náhodou také nežijí nějaké kočky a nedívají se právě teď na noční oblohu.
Kostička si smutně povzdechl. Dnes tomu bylo přesně půl roku, co Flekáč zmizel. Vypařil se bez jediného mňouknutí na vysvětlenou jako pára nad hrncem. Nezanechal po sobě vůbec žádnou stopu. Byla to zkrátka záhada.
Zpočátku se Kostička na svého chlupatého kamaráda zlobil, že mu neřekl, kam má namířeno. Jak ale utíkal čas, dělal si o něho stále větší starosti. Jakpak se asi Flek má? A pročpak vlastně odešel? Byl v pořádku?
Spousta otázek a žádná odpověď.
Kocourka napadlo, že se jeho kamarádovi mohlo zastesknout po starých časech, kdy spolu putovali světem za dobrodružstvím. Možná se Flekáč obával, že by ho Kostička přemlouval, aby zůstal a nikam nechodil. V domečku u lesa bylo hezky, lidé jim dávali najíst, hráli si s nimi, občas jim učesali kožíšek – ale ne zas tak moc, že by se jim kvůli tomu jiné kočky smály.
Kostička tiše mňoukl. Flek mu moc chyběl.
„Kdópák tó tádý fňuká, rrr?“ ozval se z mladé jablůňky rostoucí nedaleko krákavý hlas. „Névíš, kdé bých tády nášél kócourrká Kóstičkú?“
„To jsem já.“ Stříbrosrstý kocourek zvedl zvědavě hlavu a zastříhal ušima.
„Nó, tédá, přřédstávóvál jsém sí tjé trróchu vjétšíhó, rrr. Áspóň jákó týgrrá úsúrrijskéhó. Nébó jako lvá z Áfrriký.“
„Tak ty jako tvrdíš, že jsem malý, jó? Vrr, ukaž se, kdo vůbec jsi? Proč se schováváš?“
Kostičkovi se zablýsklo ve žlutozelených očích, postavil se na všechny čtyři a nahrbil hřbet, takže vypadal dvakrát větší, než obvykle. Chundelatý ocásek za ním přitom bojovně kmital ze strany na stranu.
„Klídéék, tó býl jákó jénóm fórr!“
Z jablůňky na zem slétl pták. Ale že to teda byl pták – takového Kostička ještě neviděl. Jeho peří bylo sněhobílé, sem tam narůžovělé, měl mohutný zakřivený šedý zobáček a na hlavičce se ze žlutých a ohnivě zbarvených peříček ježila podivná chocholka.
„Já jsém bárrón Rrichárrd vón Búrráksón, álé přřátélé mí řříkájí Rričí,“ představil se ptačí cizinec a vysmekl před kocourkem hlubokou poklonu. „Pápóušék z rródu vón Kákádů, k váším ctjéným slúžbám, rrr.“
„Těší mě, barone Riči,“ zamňoukal Kostička a svěsil ocásek, jak se slušelo na vychovaného kocourka. „Zdá se, že přicházíš z velké dálky. Tady u nás žádní papoušci po jabloních nelétají. Copak tě přivádí do naší chaloupky u lesa?“
„Přřínáším prró tébé pósélství,“ zacvakal Riči důležitě zobákem. Ten vzápětí vsunul pod levé křídlo, vytáhl svinutý list papíru a položil ho do trávy.
„Pro mě? Poselství?“ žasl Kostička.
Seskočil z parapetu a několikrát zvědavě tlapkou šťouchl do ruličky.
„Když já ale neumím číst písmenka,“ mňoukl rozpačitě. „My kočky totiž čteme jinak než lidé. Třeba podle pachů a vůní…“
„Klídéék, nébúď hrr, rrr,“ přerušil ho papoušek. „Tén dópis jé náppsáný prró kóčkú.“
„Vážně?“ podivil se Kostička.
Rozbalil zprávu, ale ta se zase hned srolovala. Kocourek polekaně uskočil, až se mu vousky naježily.
Zkusil to znovu. Poprvé, podruhé a potřetí… Neúspěšně. List papíru se neustále stáčel do sebe, pořád dokola.
„Však já na tebe vyzraju, vrr!“
Tentokrát na to šel mazaně. Jednou tlapkou připlácl okraj dopisu a dříve, než se stačil znovu srolovat, ho na opačném konci přichytil pomocí drápků druhé packy.
„Jů!“
Zpráva byla pokryta otisky kočičích tlapek. Kostička je všechny pozorně očichal. Ucítil silný pach rybiny a také mlíčka. Otřel se nosíkem o papír, zkusil ho olíznout a zachytil příjemnou kočičí vůni. Tenhle dopis musela psát nějaká kočička.
„To poselství voní dálkou a dobrodružstvím,“ zamžoural kocourek zasněně očky. „Od kohopak vlastně je, barone Riči?“
„Ód mé pání, pirrátské prrincézny Brrúndičky,“ zaskřehotal papoušek. „Pójď sé mnóu a všéchnó sé dózvíš, rrr! Tvůj kámárrád pótřřébújé pómóc. Kóčíčí krrálóvná sí úsmyslélá, žé hó pójmé zá mánžélá. Músímé hó záchrránít dřřív, néž búdé pózdjé!“
„Kamarád? Flekáček!“ pochopil Kostička. „Copak se mu stalo? A co je zač ta Kočičí královna?“
„Kóčičí krrálóvná žíjé v Kóčkóvjéži ná óstrróvjé úprróstřřéd Kóčkómóřří,“ vysvětloval Riči. „Jé nébezpéčná, hrrájé sí sé zvířřátký jákó s lóutkámí. Kócóur Flék býl plávčíkém ná náší lódi. Kdýž sé ó králóvnjé dósléchl, chtjél jí zá káždóu cénu vídjét. Všíchní jsmé hó várróváli, ábý dó Kóčkóvjéže néchódil. Jé tótíž óčárróváná. Ále ón sí nédál řříct. Á ták sé dóstál dó málérrú!“
„To je celý Flekáč,“ povzdechl si Kostička. „Když si něco umane, nedá si to vymluvit.“
„Ták ták,“ pokýval papoušek chocholkou na hlavě a souhlasně zaklapal zobákem. „Mý hó v tóm álé nénéchámé! Čičípírrátí vždýcký přři sóbjé stójí. Všíchní zá jédnóhó á jédén zá všéchny! Flék nám ó tóbjé hódnjé výprrávvóvál. Pómůžéš nám hó záchrránít?“
„No to se ví!“ zamňoukal Kostička bez váhání. „Kamarád mě potřebuje, nenechám ho na holičkách!“
Kocourek zaběhl k sousedovic Betynce a poprosil ji, aby dohlédla na jeho domeček a páníčky – do té doby, než se vrátí. Potom se spolu se svým novým opeřeným společníkem vydal na cestu.
„Veď mě, Riči! Ukaž mi, kudy se jde do Kočkomoří.“
A tak toho odpoledne začalo pro Kostičku nové dobrodružství.

Máte rádi ty malé chlupáče, kteří se něžně stočí do klubíčka na klín a tiše předou, zatím co jim hladíte kožíšek? Asi jen nelida by je rád neměl… I kočky prožívají dobrodružství a mají své kočičí hrdiny! Třeba kocoura Kostičku. On a jeho přátelé vás provedou dalekým Kočkomořím v příběhu plném napětí…
Kostička si smutně povzdechl. Dnes tomu bylo přesně půl roku, co Flekáček zmizel. Vypařil se bez jediného mňouknutí na vysvětlenou jako pára nad hrncem. Nezanechal po sobě vůbec žádnou stopu. Byla to zkrátka záhada. Pomozte ji Kostičkovi vyřešit uvnitř této knížky!
Kniha obsahuje krásné obrázky a barevnou přílohu s ilustracemi Romana Kýbuse. Koupí těchto pohádek navíc přispějete 10 Kč na kočky v nouzi - http://kockycb.cz/

Autor: Zbyněk K. Holub
Formát: 148 x 210 mm
Vazba: vázaná
Obálka a ilustrace: Roman Kýbus
Počet stran: 108
Vydalo: Mytago, Bašta
ISBN: 978-80-87761-26-7
Rok: 2017