UKÁZKA: Jana Rečková, Protože se stmívá

Země brouků
Na západním nebi normálně hořel západ a na poli, které se zvedalo do kopce nade mnou, zase hořel brouk. Já na rozdíl od ostatních z komanda žil chvíli jako samostatný, a tak mi nebylo fuk, že je polovina úrody pryč. Ty lidi, co teď vykukují z chalupy pod skálou (tyhle baráky znám; většina z nich je vydlabaná do skály a vidět je jenom ten kousek s okny), jsme sice momentálně zachránili, jenže kdo ví, jak přežijí zimu. Možná je hlad donutí přijít k nám, a to budou muset projít třídírnou. Neprojdou; zahlédl jsem tam starší obličeje, snad i přes padesát, a to děcko kulhalo, asi nějaká blbá spálenina. Kdepak, ty nepustí ani k prvnímu roštu, až přijdou v zimě, že se chtějí ohřát. Ohřátí broukem, to jim doporučí naše stráž.
No, tenhle už dohoříval. Koukl jsem na svoje meče. Jako obyčejně; čepele zasviněné kyselinou, která se už začínala pěkně zažírat. Stačila by na to voda, ale nechtěl jsem těm chudákům kontaminovat studnu broučí krví, totiž tím, co ty potvory mají pod svým věčně hořícím krunýřem místo krve. Zastrčil jsem zbraně do pochev na zádech. Bez čištění. Nováčkům nedoporučuju. Pokapání bolí, a hodně.
Ale nováčci se nikdy nedostanou k broukovi tak blízko, aby si do něj mohli fakt seknout. Poskakují kolem s chrliči pěny nebo písku a ze všech sil se snaží nezakopnout, protože to pak mají pravděpodobnost půl na půl, že na ně šlápne žhavý pařát nebo jim kusadlo ucvakne nohu jako laserový řezák. Brouci vědí všechno o lidské zranitelnosti. A já to zase vím o nich. Vůbec o nich vím víc než jiní, mám to prý v genech.
Ale v téhle chvíli jsem nemyslel na svoje pochybné dědictví (máma si stejně nebyla moc jistá), ani jsem si v duchu nepřehrával boj (žádnou chybu jsem neudělal a usekal jsem pětimetrovému nepříteli víc než polovinu nohou těsně u těla a půlku kusadel k tomu), vlastně jsem ani tak moc nemyslel na ty lidi, co nás zavolali vibrem na pomoc a skutečně se jí dočkali. Díval jsem se na umírajícího brouka a cítil jsem jeho poslední broučí myšlenky. Byly normálně o smrti a sálal z nich žal. Nojo, broučí žal sálá. Nemusíte mi věřit. Beztak o tom nesmím mluvit, to mě máma naučila dobře. Nemluvit.
✳ ✳ ✳
Pak na mě zavolali, tak jsem si sundal zobanovou přilbu a šel za ostatními. Manku už ošetřili a položili na nosítka. Koleno měla obrovské, jak jí na ten otok s puchýři naplácali tlustou vrstvu obvazu, ale bude dobrá. Zato Halmovo oko ne. Stříkla mu do obličeje hořící kyselina, když Jiven zabodl meč do broučího krunýře těsně nad kusadly; uhnul sice rychle, ale ne dost. Skoro nikdy nejsme dost rychlí.
Zamžoural na mě zdravým okem. Znal mě už dlouho a nechtěl slyšet, co na to říkám. Vůbec ne.
„Drž hubu,“ zasyčel. „Vím to i bez tebe!“
Obrátil jsem se a stiskl ruku Mance. „Zahojí se to.“
Byla bledá všude, kde neměla jizvy po starých spáleninách. „Jo,“ řekla s přemáháním. „Ale než to pak rozhejbu, vole!“ Stejně jsem v tom slyšel poděkování. I když jsem ji v té kritické chvíli odhodil z dosahu předního pařátu – klepeta – pěkně neurvale. Potřeboval jsem místo pro rozmach, nepřítel zrovna vystrkoval pod kusadlem fajrovku, aby po Mance stříkl cíleným plamenem, a ta trubka je pěkně tuhá...
Jo, Manka bude dobrá, a Halm ještě vzteklejší, jestli mu vezmou velení. Ato asi vezmou. Zdravotní a třídicí komise dočasně. Pak do věci definitivně promluví výbor obrany a Starej Pech (toho měli už dávno vytřídit, dědka, jenže on je fakt ostrej a všichni z něj mají vítr) řekne, že jednooký bojovník je na hovno, a bude to znít ocelově, přestože má ten chlap v hubě stěží tři zuby. Dentista se u nás už neobjevil pět let, asi ho cestou po horách něco sežralo. Usmažilo. Spálilo na popel, který rozfoukal vítr. Brouci nedbají na nenahraditelnost některých lidí; však my na jejich taky ne. A koho asi Pech navrhne? Nejspíš mě, a to znamená, že Halma chytne amok a Jurg bude skřípat zubama, protože je starší. Jenom věkem, služebně jsme na tom stejně, jenže já jsem lepší. Protože vím. Mohl bych s nimi mluvit jako kdysi velekněžka Firen, z jejíž krve údajně pocházím. Ale máma mě naučila... To už jsem vlastně říkal.
Stmívalo se. Krušná cesta potmě vyprahlým krajem, kde nám mohl posvítit měsíc, kdyby se mu chtělo, nebo brouci, a o ty jsme zase nestáli. A samozřejmě otevřené strže, ale jejich rudé doutnání spíš jako by tmu kolem zahušťovalo, asi jako syntetická jíška omáčky z hlavní kuchyně. Taky jsou potom nepřehledné; jeden netuší, co do nich kuchařky nacpaly.
Zasmál jsem se, jen pro sebe, ale Manka ke mně natočila hlavu. „Tma jako jíška,“ vysvětlil jsem jí, ale nepochopila to. Jiven se nervózně otočil. Vadilo mu jít vpředu. Špatně viděl na dálku a nesedly mu žádné brýle ze sbírky naší nohrady. Moje nohy šly samy, tady jsem znal každý kámen. Málem na každém kroku jsme sJurgem a naší první (a pak druhou) partou svedli nějakou bitvu. Mohl bych tady dělat průvodce po neoznačených hrobech těch, ze kterých vůbec něco zbylo.
„Zastavte,“ řekl jsem. „Vyměním se s Jivenem. Než Manku vyklopí.“
„Měli ho poslat na podpal,“ štěkl Halm. Musel mít hrozné bolesti, potácel se a snažil se to maskovat.
„Chyť se nosítek.“ Vzal jsem jeho ruku a připlácl mu ji na tyčku v místě Mančina ramene. „Nebyla to Jivenova vina.“
„Budeš svědčit před komisí pro něj?“ Halm se po mně ohnal, ale tyčku nosítek nepustil.
„Tohle ke komisi nepůjde.“ Kdepak. To si nedovolíš, kamaráde.
Na Halma jsem totiž leccos věděl. Pamatuju si každou chvilku zbabělosti, každou, kdy nastrčil před sebe někoho jiného; a obzvlášť když to byl přítel a nepřežil. Normálně si to nechávám pro sebe, ale každý v nohradě ví, jakou mám paměť.
Laura, která se za námi vlekla s pískometem, zavrčela:
„Stojíme u Podrazu, jestli jste si nevšimli.“
Z hluboké trhliny pod skálou, zvanou Podraz, podle nohradských pověstí vylézají temní brouci, zvlášť nebezpeční za tmy, protože dokážou svůj oheň držet uvnitř, takže se skoro neliší od narudlého pozadí strže. Přiblíží se, rovnou vystrčí fajrovku a šlehnou. No, já je potkal dvakrát a pokaždé jsem o nich věděl včas, ale teď nebyla chvíle na kecy a Laura byla fakt udřená.
„Dej sem ten krám,“ vybídl jsem ji.
„Nehraj si na samce, jo!“ prskla.
„Nežvaň.“ Slyšel jsem, jak zrychlila krok, aby mě dohnala.
Pískomet mi málem hodila, ale co, v boji byla dobrá, měla cit pro to, kam brouk šlápne a kde nechá krunýř vzplanout nejvyšším plamenem. Přilba v týle mi cinkala o hubici pískometu a Halm mumlal, že přivolávám brouky. Sám věděl, že je to blbost, tohle rozhodně nebyla jejich frekvence.
Vykročili jsme svižněji. Všichni se cítili líp, když měli pod nohama pevnou cestu. Nebyla by vidět ani ve dne, to byste museli lézt po čtyřech a hledat ji hmatem, ale já věděl přesně, kde se vine mezi neoznačenými hroby, co lemují pukliny v zemi. Pukliny, sahající do pekla, odkud vylézají brouci, jak nás učili učitelé, ale velekněžka Firen věřila v něco jiného.

Devatenáct okouzlujících příběhů, 520 stran dechberoucí imaginace jedné z nejvýraznějších autorek české fantastiky Jany Rečkové. Na svém kontě má několik desítek knih a nepočítaně povídek, píše fantasy, sci-fi, horory i thrillery, žánry s oblibou kombinuje a nenechává se spoutávat konvencemi. Střídá i styly příběhů – poetiku s břitkým humorem a sarkasmem, přímočaré vyprávění, náznaky mezi řádky… Ve sbírce PROTOŽE SE STMÍVÁ, kterou vydáváme v reprezentativní vázané podobě, najdete to nejlepší z jejích povídkové tvorby. Nechte se jejími příběhy okouzlit i vy!

Jana Rečková na Světě knihy 2017
Srdečně vás zveme na besedu s autory Edice Pevnost, která se uskuteční v pátek 12. 5. 2017 od 12.00 v rámci pražského veletrhu Svět knihy. Kromě Rečkové se můžete těšit na Pavla Fritze, Františku Vrbenskou, Lucii Lukačovičovou a Josefa Pecinovského. Knihy Edice Pevnost si můžete na místě zakoupit a nechat si je přítomnými autory podepsat na autogramiádě, která bude následovat bezprostředně po besedě.
Více na https://www.facebook.com/events/978222342308259/

Anotace:
Vydejte se poznat světy, v nichž vám pouťové atrakce mohou ukrást duši, mrtví se vracejí a ne jenom na kus řeči, lidé vedou válku s hořícími brouky, kteří pálí úrodná pole na popel... Některé příběhy vás pobaví, jiné dojmou, další přimějí k zamyšlení.
Sbírka nejlepších povídek Jany Rečkové, která je v posledních patnácti letech nejvydávanější českou autorkou fantastiky. Vyšlo jí více než dvacet románů (z toho některé vícedílné a několik dalších na vydání ještě čeká) a přes dvě stě povídek, a to v knižních sbírkách, antologiích i v časopisech. Nechte se její imaginací okouzlit i vy!!

Kniha Protože se stmívá je k dostání na pultech knihkupectví od května 2017. Čtenáři si ji ale mohou pořídit i na knižních e-shopech, s 25% slevou přímo na stránkách Nakladatelství Epocha: http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=817, kde naleznete další informace. E-knihu připravujeme.
 

Info o knize
Protože se stmívá / Autorka: Jana Rečková / Obálka: Žaneta Kortusová / Formát: váz., 115x180 mm / Vydání: první / Počet stran: 520 / Cena: 399 Kč (na www.epocha.cz 299 Kč) / Nakladatel: Nakladatelství Epocha (www.epocha.cz) / ISBN: 978-80-7557-059-8
http://www.facebook.com/fantastickaepocha