UKÁZKA: Zbyněk Kučera Holub - Radek 'Rauksûl' Richtr, Louskáček

Edice Půlčík nakladatelství Mytago se na přelomu roku rozrostla o tři knížky. Po Slze pro dračího pána od Haniny Veselé (recenze) a Vločce v Plamenech od Jana Čenise Galety (recenze se tu brzy objeví) vám přinášíme ukázku z Louskáčka od dvojice autorů Zbyňka K. Holuba, který má s svém kontě již několik knih nejen z Asterionského univerza a Radka R. Richtra, který vede asterionskou řadou.

UKÁZKA:

Viděl jsem pořádný kus světa a ochutnal tolik různých piv, že si je už ani všechna nevybavím.
A stejně, nejlepšího tupláka vám natočí Pípa Pukavec v Díře pod Starým vrškem.

z deníku Vokouňka Vošáhla, hobitího cestovatele, spisovatele, sběratele neřestí a takzvaného dobrodruha

Pršelo. Nad hladinou Trpasličího hvozdu se převalovala hustá, studená mlha a jako světlušky v ní blikala světélka barevných lampiónů, zavěšených vysoko v korunách obrovitých, pokroucených stromů. Modrá, žlutá, zelená… Každý odstín vyznačoval jinou cestu tímhle podivným bludištěm.
„Úžasné! Jak důmyslné! Fascinující!“ vykřikoval nadšeně Vokouněk Vošáhlo, hobití cestovatel, spisovatel a takzvaný dobrodruh.
Loďka, kterou si najal, právě proplouvala pod kořeny gigantického stromu nazývaného mangal. Měl tvrdé, kožovité listy, na nichž se srážely krystalky soli, a po jeho vrásčitém kmeni šplhala a poskakovala spousta všelijakých roztodivných žab a ještěrek. Vokouněk ještě nikdy nic takového neviděl.
Podobné stromy vyrůstaly všude, kam se podíval, přímo z hlubin laguny. Každý z nich byl sám o sobě jedinečný, každý měl jiný, osobitý pokroucený tvar. Kořeny mladších kmenů trčely jako brčka nad hladinu a mezi nimi vyrážely nové semenáčky. Okolo některých velikánů se vrstvily usazeniny, a vytvářely tak ostrůvky. Trpaslíkův hvozd byl ve skutečnosti jeden velký vodní prales.
Ramenatý trpasličí veslař si zamračeně změřil jásajícího půlčíka. Nevěděl, co si má o svém klientovi myslet. Ten břichatý plešoun s červenými tvářičkami se mu ani trochu nezamlouval. Už to jeho šílené oblečení – fialový cylindr, zelený frak se zlatě vyšívanými květy, škorně z červené kůže a hůlka se stříbrnou hlavicí ve tvaru pěsti… Na první pohled magor. Ale proč magorovi nedopřát projížďku, když za ni platí?
„Takže ty zelené lampiónky nás zavedou až k oné krčmě?“ pohlédl Vokouněk tázavě na trpaslíka.
„Jo,“ zabručel vousatý veslař a odplivl si přes okraj člunu, až to hlasitě šplouchlo. „Toudle dobou bejvá víc ve vnitrozemí. Nikdá jí nenajdete na stejnym místě.“
„Och! Dobrodružství! Výborně!“ zatleskal hobit nadšeně ručkama.
Trpaslík zakroutil hlavou a raději se opřel do vesel, aby měl tuhle plavbu co nejdříve za sebou.
Netrvalo to dlouho a z mlhy – přímo před přídí veslice – se vynořily obrysy pokřivené patrové budovy. Její stěny porůstaly popínavé rostliny a z oken v přízemí vycházelo přízračné světlo.
Člun přistál u plující dřevěné plošiny, na které stavení stálo. Několik dalších loděk tu už kotvilo.
Veslař své plavidlo ani neuvazoval. Pomohl půlčíkovi vystoupit, podal mu jeho těžkou cestovní krosnu a usedl zpátky k veslům. Byl rád, že se toho divného pasažéra konečně zbavil. Stejně mu to ale nedalo, profesionální čest je profesionální čest:
„Takže zpátky sám nějak trefíte…“ procedil mezi zuby, jestli si vyšňořený cizinec ten svůj bláznivý nápad náhodou nerozmyslel.
Zanechat ho samotného na tomto místě bylo stejné, jako kdyby nad ním vynesl ortel smrti. Přinejmenším škoda hobitova naditého měšce…
„Bez obav, příteli, já se o sebe dovedu postarat!“ poklepal mu podivín přátelsky na rameno a potom užaslému trpaslíkovi vtiskl do dlaně velký zlatý gulden.
Vokouněk se chvíli díval za odplouvajícím člunem a jeho růžová tvář se spokojeně usmívala. Když mu trpaslík zmizel v mlze, nahodil na záda krosnu, letmo hůlkou vyzkoušel pevnost plošiny pohupující se mu pod nohama a zamířil ke dveřím krčmy.
„Ach! To je ale překrásný pavouček!“
Namísto vývěsního štítu visela nad vchodem klec s velkým, štětinatým pavoukem se zlatě zářícíma očima. Vokouněk by přísahal, že ho ten nohatý tvor upřeně pozoruje.
Hobit vzal za kliku, dveře se s vrznutím otevřely. Ocitl se uvnitř zakouřeného lokálu a rázem se k němu stočily pohledy všech přítomných.
„Krásný den vespolek!“ smekl Vokouněk cylindr a uklonil se, div se mu krosna nepřevážila dopředu a nepřimáčkla jeho usměvavý obličej k zemi.
Přízemí krčmy zabírala jedna velká nálevna s barem. Popínavé rostliny zvenčí prorůstaly skrz stěny do místnosti a tady uvnitř kvetly. Byla to hodně nezvyklá výzdoba. U dlouhých lavic sedělo zhruba deset vousatých trpaslíků, popíjeli z hliněných korbelů pivo a pokuřovali u toho ze zvláštních, krásně vyřezávaných dýmek.
Vokouněk labužnicky nasál vzduch a překvapeně zamrkal nad tou hutnou, těžkou vůní. Tohle dýmkové koření ještě neznal, zřejmě nějaká speciální místní odrůda. Kdoví, z čeho pocházela…
„Nazdar, cizinče!“ Zpoza baru se vynořila malá hostinská a vyrazila vstříc novému hostu. Usmívala se od ucha k uchu a oči se jí třpytily jako dva krásné velké smaragdy. „Ty nebudeš zdejší, co? Kterej mořskej vichr tě zavál k Jedovatýmu pavoukovi?“
Překvapený hobit zalapal po dechu. Malá šenkýřka byla sotva o hlavu menší než on a postavou se v mnohém podobala půlčici, jen byla o něco drobnější a hubenější. Zato světle zelený odstín její pokožky nepřipomínal hobita vůbec, natož zelenkavé vlasy ozdobené mušličkami a spletené do spousty copánků.
„Vokouněk Vošáhlo,“ uklonil se cestovatel ještě hlouběji než prvně a nějakým zázrakem se mu podařilo i s těžkou krosnou na zádech zase narovnat. V krosně to přitom podezřele zachrastilo a zacinkalo. „Doslechl jsem se o vaší plovoucí krčmě, madam, a nemohl jsem si nechat takový div ujít. Abyste totiž rozuměla, jsem řemeslem cestovatel a sběratel zážitků všeho druhu.“
„No teda!“ uchichtla se malá hostinská. „Já jsem Meak Khaklach. Ale všichni mi tu říkaj Makla. To v řeči lidí ze severu znamená Kváká o půlnoci.“
„Velice mě těší, paní… nebo slečno Maklo,“ chopil se Vokouněk galantně její dlaně a políbil ji. Z okolních lavic se ozval burácivý smích.
„Slečna,“ špitla Makla a její tváře se zbarvily do tmavě zelené. „Povim vám, už jsme tady U Jedovatýho pavouka měli různý hosty, ale takovýho nóbl slušňáka eště né. Račte si odložit a posaďte se, pane Vošáhlo. Hnedka vám naliju ňákej dobrej truňk.“
„To byste byla celá zlatá,“ děkoval půlčík. „Po cestě mi trochu vyschlo v krku.“
Krátce nato už před něj hostinská pokládala pivo s brčálově zelenou pěnou. Zatímco si hobit prohlížel povedený reliéf mořské panny na korbelu, sledovaly ho ze všech stran potměšilé vousaté tváře. Vokouněk se na trpaslíky usmál, zhluboka se napil a spokojeně zamlaskal. Nápoj to byl trochu trpký, ale jinak silný a chutný.
Na svých cestách okusil bezpočet podivných moků. Právě místní kuchyně patřily k hlavním důvodům, proč podnikal své daleké expedice. Když se doslechl zkazky o Trpaslíkově hvozdu, tajemné končině na samém jihu Tary, hned věděl, že takové místo musí navštívit. Neváhal se proto nalodit na sarindarskou džunku a vyplout s ní do nebezpečných vod na samém konci světa.
„Chutná, chutná?“ pokyvoval bradou vrásčitý, bělovousý trpaslík sedící na opačné straně stolu, takřka bezzubý kmet.
„Vynikající!“ pochválil hobit nadšeně pivo.
„Říkáme mu Pavoučí jebák,“ zamrkal trpasličí mladík s řídkými kozlími vousy na bradě. „Tady Maklina prabába do něj začala přidávat sekret jedovatých snovaček. Těm baboukům se taky říká černá vdova. Kdo není na tohle pití zvyklý, nemusí ho rozdýchat. Stává se, že tu nějaký host natáhne bačkory…“
„Ach,“ polkl půlčík. Nenechal se však nijak vyvést z míry a znovu si přihnul.
Riziko patřilo k jeho řemeslu cestovatele a takzvaného dobrodruha. Bez něj by nenapsal velice úspěšnou knihu Mé cesty po zahradách her a slastí či populární, a s každým novým vydáním aktualizované, Desatero sběrače neřestí. To, co hobita překvapilo, byla trpaslíkova spisovná mluva, na poměry u vousatého lidu nezvyklá.
„Ty budeš pěkně drsnej týpek, co?“ zazubil se rudovousý trpaslík sedící na samém konci dlouhé tabule.
Vokouněk sebou trhl. Nepamatoval si, že by v těch místech ještě před okamžikem někoho zahlédl. A na svůj pozorovací talent se mohl zpravidla spolehnout, tolik toho přece ještě nevypil!
Vousáč měl zuby vypilované do špiček a zrzavé vlasy spletené do trojice tlustých copů, spojených do jednoho velkého dredu. Přes půlku obličeje se mu táhlo nádherné tetování draka, přičemž trpaslíkovo pravé oko se nacházelo přesně tam, kde to netvorovo.
„Přátelé říkají, že jsem hazardér,“ pousmál se půlčík.
„Tak to si se mnou určo rád připiješ!“ zaburácel rudovous. „Maklo, hoď sem dvakrát Černou smrt! A mrskni sebou, holka ukvákaná!“
Malá hostinská se na Vokouňka lítostivě podívala. Ostatní trpaslíci ztichli a zvážněli. Hobití cestovatel z jejich napjatých tváří vyčetl, že Černá smrt bude něco výjimečného. Spokojeně si zamnul ruce.
„Za chvíli to bude,“ povzdechla si Makla a vylovila z útrob baru několik scvrklých hlav.
Kdoví, zda dříve patřily lidem, trpaslíkům, nebo někomu jinému. To se už z jejich seschlých výrazů nedalo poznat. Šenkýřka sňala svrchní části lebek a slila obsah do otlučeného měděného kotlíku. Po jeho obvodu se rozzářily zlaté trpasličí runy. Zabublalo to, přes okraj přetékal hustý černý kouř.
„A s brčkem!“ poručil si tetovaný trpaslík.
Hostinská jen odevzdaně potřásla hlavou. Naplnila dvě velké skleněné číše a do každé vložila dřevěné brčko – pocházelo nejspíš z mladých mangalových kořínků, které hobití cestovatel viděl vyčuhovat nad hladinou laguny.
„Hodně štěstí,“ popřála Makla Vokouňkovi. Jako by se s ním pohledem loučila.
Rudovous vstal a chopil se poháru. Byl o dobré dvě hlavy vyšší než hobit, na trpaslíka hotový obr. Pod lněnou košilí se mu rýsovaly pletence svalů. Boky mu obepínal zvláštní opasek z rudých plíšků, do každého z nich byla vytepána jedna trpasličí runa.
Vokouněk sevřel číši v dlani. I přes tlusté sklo ho pálila do ruky. Z černého dryáku uvnitř se kouřilo, dým se formoval do tvarů fantaskních bytostí. Přihlížející trpaslíci ani nedutali.
„Tož, ať nám slouží!“ zahřímal tetovaný, uchopil brčko mezi palec a ukazovák a jedním mocným srknutím do sebe nasál obsah poháru.
Hobit se zhluboka nadechl a potom ho napodobil. Zatmělo se mu před očima, jeho útroby se změnily v tavicí pec. Zdálo se mu, že ušima a nosem vypouští horkou páru.
„Chutná to skvěle!“ zachroptěl a zhroutil se čelem na stůl.
„Tak to je cyp podle mýho gusta!“ zařehtal kdesi v dáli démonický hlas.
Jako by mu přizvukovalo tisíc podobných.
Vokouněk cítil, jak ho někdo bere za rameno. Zase viděl, to bylo dobré. Na okamžik ho totiž napadlo, že oslepl. Všechno se ale topilo v přízračné, hrachové mlze. Scvrklé hlavy na barovém pultu se mu smály a plazily na něj dlouhé jazyky, vesele něco štěbetaly.
„Já sem Louskáček,“ objal Vokouňka přátelsky trpasličí hromotluk. „Ty seš první cizák, co si se mnou připil a přežil to. Tamti předtim všici skapali a skončili jako krmení pro ryby. Todlenc musíme řádně voslavit! Dáme ještě do druhý nohy, co říkáš, Vokoune?!“
„Vokouněk, Vokouněk Vošáhlo, k vašim službám…“ zamumlal půlčík a podivil se cizímu, syčivému přízvuku ve svém hlase. „Klidně další Černou smrt. Žijem přece jenom jednou, že…“
„Ty se mi líbíš, chlape!“ zařval mu Louskáček zblízka do ucha. „Hej, Maklo Kvaklo, ještě jednou a protentokrát bez brka!“
Hostinská za barem něco kysele zabručela. Pak se dala do přípravy nové várky smrtícího koktejlu.
„A hezky jí ztrestej!“ vybídl rudovous Vokouňka.
„Na lodního mistra Louskáčka!“ zvolal starý, bezzubý trpaslík. „A na Hukliho, pána všech mořskejch trpasliků!“
„Na Louskáčka a na Hukliho!“ přizvukovali ostatní a zvedali korbely plné zeleného piva. Pití Černé smrti bylo zřejmě výsadou jen nemnohých z nich.
Vokouněk se přidal k jejich přípitku a vyklopil do sebe vroucí tekutinu.
Chvíli nemohl popadnout dech. Vousaté tváře okolo se rozmazaly, některé viděl dvojitě. Namísto společníka ve lněné košili spatřil dračího netvora v rudě žhnoucí šupinaté kůži. Seschlé hlavy na baru začaly křepčit na nějakou hlučnou námořnickou písničku.
„Zatančíte si, pane Vokouněk?“ zašeptal lokálem sladký hlas, doprovázený pachem rybiny.
„Ach, jistě, ovšem!“ souhlasil půlčík.
Silné paže, které ho pevně ovinuly a přitiskly si ho k rozpálenému, pružnému tělu, byly to poslední, co si z toho dne pamatoval.

ANOTACE:
Hlubiny Trpaslíkova hvozdu skrývají nevídané věci – trpasličí piráty, želvodlaky, houfy pygmejů, ptačí pazgřivce a mnoho dalšího. A Vokoun Vošáhlo, hobití lovec neřestí, se po prohýřené noci ocitne jako plavčík právě na šalupě plné trpaslíků cestující do hlubin plujícího hvozdu.
„Ten prcek pije jak trpaslík!“
Louskáček, trpaslíčí kormidelník
„Jmenuji se Vokouněk! Ne Vokoun! Vokouněk Vošáhlo, k vaším službám!“
Vokouněk Vošáhlo, tak řečený dobrodruh, lovec neřestí a slastí

Autor: Zbyněk Kučera Holub & Radek 'Rauksûl' Richtr
Formát: 110 x 180 mm
Vazba: brožovaná
Jazyková redakce: Kateřina Churá
Obálka: Houda Ouns Maroufi
Počet stran: 96
ISBN: 978-80-87761-22-9
Cena: 99 Kč
Objednat knihu můžete zde

Více informací o chystaných titulech na: www.mytago.cz
Sledujte také FB stránku našeho nakladatelství: https://www.facebook.com/mytago.cz/