UKÁZKA: Otomar Dvořák, Mrtvý luh

ANOTACE:

Temnota číhá na zlověstných místech: v hlubokých lesích, v mlžných močálech, v dávno opuštěných lomech, na hřbitovech, v zónách zamořených radiací, ale i v počítačových programech…

Temnota však číhá především ve skrytých zákoutích lidských duší, za tenkou hranicí, kde normální se mění v šílené. A setká-li se temná duše s temným místem – rozpoutá se peklo!

Až si přečtete sbírku povídek a novel Otomara Dvořáka, pochopíte, že ve světě kolem nás je spousta věcí, s nimiž není radno si zahrávat.

Seznam povídek:

Prokletý lovec

Mrtvý luh

Hagen

Křivoklátská bestie

Špagety

Vzpoura mrtvých

INFO O KNIZE:

Otomar Dvořák: Mrtvý luh

Vydal: Černý Drak, říjen 2016

Ilustrace: Roman Koňařík

Vazba: brožovaná

Počet stran: 224

Doporučená cena: 191 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

PROKLETÝ LOVEC

I.

Muž vystoupil z mlází a pátravě se zadíval přes úzkou, dlouhou louku, která se jako šedožlutá jizva zatínala do temné hřívy lesů. V mlze podzimního večera rozeznával pod protějším svahem obrysy jakési budovy. Masivní stavba hájovny svými začernalými trámy roubeného patra a vyboulenými stěnami kamenného přízemku připomínala tak trochu pevnost, připravenou na nenadálý útok z obkličujícího hvozdu; vznášela se však nad ní atmosféra smutku, chátrání a smrti. Po oprýskaném boku zdi se šířila skvrna vzlínající vlhkosti, pokrytá černými tečkami plísně.

Muž se zdál být v rozpacích nad bezútěšností scenérie, dokonce udělal pohyb, jako by se chtěl otočit a odejít. Vzápětí sebou škubl a srdce mu prudčeji zabušilo. Z mezery mezi žloutnoucím listím na něj upřeně zíraly strnulé oči. Bezděky o krok couvl a zachvěl se. Zhluboka se nadechl a křečovitě zaťal pěsti.

Tušil, komu patří ty oči, kdo se to skrývá v tajemné hlubině houštiny. Také on dobře znal vlhké podsvětí lesa, protínané labyrintem králičích tunýlků, kde bělavá vlákna podhoubí omotávají kostřičky ptáků a prázdné hlemýždí ulity. Doposud jako by cítil v chřípí podivně vzrušující nasládlý pach tlení a rozkladu… Jsem to já, uvědomil si náhle s bolestnou slastí, já ve svých pěti letech, já, který se bázlivě dívá z bezpečí temných úkrytů na podivný a nepřátelský svět… Pořád se potkávám… Mám pro sebe slabost… ale měl bych se už jednou provždy zbavit toho pětiletého chlapce v sobě… vylézt z houštiny…

„Hledáte někoho?“

Otázka ho vytrhla z omámení, zvedl hlavu a spatřil, jak se k němu svahem od domu blíží mladá a snad i kdysi hezká žena. Působila však zanedbaným dojmem; temné kruhy pod očima a podivně opuchlé, bledé tváře svědčily o prodělané chorobě nebo velkém psychickém vypětí.

Usmál se a zdvořile smekl klobouk: „Dobrý večer… Vy budete zřejmě paní Volfová, že?“

Nejistě přikývla.

„Odepsala jste na můj inzerát. Značka Léčitel…“

„Tak to jste vy,“ vydechla úlevou a rty jí zkřivil náznak úsměvu. „Představovala jsem si vás trochu jinak. Vidím, že s mým synkem jste se už seznámili… Jiříku! Vylez! Neboj se, pán je hodný. Přišel nám pomoct.“

Křoví se zavlnilo, jak se někdo s praskotem prodíral okrajem lesa.

Pokrčila rameny. „Objeví se doma, až dostane hlad. Tak pojďte.“ Zamířila k osamělé budově a příchozí ji následoval.

V brance polorozpadlého plotu se však váhavě zastavil a upřel tázavý pohled ke dvěma psím boudám.

Pochopila. „Už tu nejsou,“ řekla. „Samozřejmě, že bych se s nimi cítila jistější, ale musela jsem je dát pryč, když se jich Jiřík začal bát… po té nešťastné události…“ Zadívala se na muže s jakousi úpěnlivostí. „Doufám, že dokážete to, co nesvedli lékaři…“

II.

V jídelně vládl chlad a šero; ani slabá žárovka pod žlutým plátěným stínítkem vroubeným třásněmi nedokázala vyhnat zvláštní, hustou a jakoby lepkavou tmu z koutů. Jelení paroží, zdobící stěny, vrhalo změť strašidelných stínů. Čpělo to tam zatuchlinou a naftalínem. Jenom cinkot příborů rušil stísněné ticho.

Žena občas úkosem vzhlédla od svého talíře k léčiteli a všimla si, jak zkoumavě pozoruje chlapce, který zamračeně a vztekle bodal vidličkou do kousku masa. Jako by někoho zabíjel…

„Jiříku!“ okřikla ho. „Jez pořádně!“

Polekaně se přikrčil a rychle vstrčil nabodnutý kousek do úst. Vzápětí se zakuckal, upustil vidličku a ta s hlasitým třesknutím dopadla na okraj talíře…

To nebyl úlek z matčina zvýšeného hlasu, ale z něčeho, co přichází zvenčí… Ozvalo se zaškrábání na dveře, nepříjemně ostrý skřípot drápů, smekajících se po dřevě.

Léčitel se překvapeně zaposlouchal. Ne, nemýlil se. Po chvilce se to ozvalo znovu. A teď mu dokonce připadlo, že zaslechl tiché zakňučení psa, který se marně pokouší dostat do jídelny. Pohledy muže a chlapce se střetly. V chlapcových očích byl nekonečný, ochromující děs.

Zaskřípěla odstrčená židle, dvěma kroky byl léčitel u dveří a prudce je otevřel dokořán. Strnule zíral na prázdný, tak zoufale prázdný dvorek se dvěma trouchnivějícími psími boudami. Dole v údolí se válela bělavá mlha, stoupala z mokřin kolem potoka, připomínala zástup duchů tančících mezi větvemi staletých smrků. Každou minutou bylo temněji a temněji…

„Stalo se něco?“ ozvala se žena znepokojeně.

„Ne… jenom se mi zdálo… že je tu trochu dusno…“

III.

Večer pokročil do noci; léčitel se choulil v křesle, ztracený sám v sobě. Obalovala ho hudba, táhlé mollové vlnění, znějící jako struny lesa, jimiž se prohání nostalgický podzimní vítr… Zřejmě to rádio pustila, aby něčím zaplnila takřka hmatatelné ticho osamělé hájovny. Záhořko, uvědomil si, jmenuje se to tu Záhořko… Přiléhavý název!

Bylo až směšné, jak se paní domu snažila navodit intimní atmosféru. Oblékla si na to koketní župánek, naznačující cosi slibného pod průsvitnými krajkami, na stolku zapálila svíčku a nalila červené víno do starožitných, zlatem zdobených sklenek.

„Vy mě neposloucháte,“ řekla najednou vyčítavým tónem.

Omluvně se usmál. „Promiňte. Zamyslel jsem se nad vaším synkem… Je velice zvláštní.“

„Jsem z něj už dočista zoufalá,“ povzdechla a na jeden ráz vyprázdnila svou sklenku. Rychle si znovu dolila. „Psychiatr nám tvrdí, že je to emoční šok… že bychom se měli přestěhovat jinam… do města… změnit prostředí… jenže já…“ Znovu vypila na ex sklenku a znovu si dolila. Bledé tváře jí zrůžověly. „Nedokážu odejít! Jako by mě tu něco drželo… Říkají, že jsem blázen… Myslíte, že jsem blázen?“

S podivným úsměvem zavrtěl hlavou. „Co se vlastně stalo?“ zeptal se po chvíli rozpačitého ticha. „Povězte mi to. Musím o chlapci vědět všechno…“

„Můj muž se před rokem zastřelil,“ řekla bezbarvým hlasem, „ani nevím, jestli to byla nešťastná náhoda nebo sebevražda… ale chlapec toho byl svědkem… z šoku ztratil řeč a od té doby nepromluvil…“

„Buďte bez obav,“ pousmál se léčitel, „mám s tím zkušenosti. Rozumím probouzející se duši malých chlapců, moc dobře jí rozumím… Dovedu se do ní převtělit…“ Najednou zmlkl.

I ona si uvědomila, že se něco změnilo. Vlastně nic zvláštního; to jenom skončil úlevný příliv hudby a nahradil ho sametový hlas moderátora, čtoucího noční zprávy: „Policie intenzivně pátrá po nebezpečném pedofilním vrahovi, jehož obětí se stal pětiletý chlapec. Rozčtvrcené tělo nalezl houbař v lesní rokli poblíž…“

Léčitel se chvatně natáhl přes roh stolu a zmáčkl tlačítko vypínače. „Nerad takové věci poslouchám. Deprimuje mě to.“

IV.

Asi hodinu po půlnoci přišel záchvat; chlapec se divoce zmítal na lůžku, bojoval s peřinou, sténal a kroutil se jako suchý list. Zpod zavřených víček mu tekly slzy.

Žena nad ním bezradně stála. „Jiříku,“ vzlykla, „probuď se… máš zlé sny… probuď se…“

„Nechte ho!“ sykl léčitel tak ostře, až polekaně couvla.

Přistoupil k trpícímu chlapci, sklonil se nad ním, stáhl z něj peřinu a rozepnul mu propocený kabátek pyžama. Pomalu, zamyšleně jel prsty po jeho hubeném hrudníčku. Cítil, jak mu ruka začíná žhnout, prudké záškuby stoupaly loktem a ramenem vzhůru… až k srdci… Zaplavila ho úzkost. Děsivá a bezbřehá úzkost. Ten pocit léčitel moc dobře znal. Začal trhaně dýchat a na čele mu vyrazily krůpěje potu. Zaťal zuby. Ne, ještě ne…

Pomalu svíral ruku v pěst a za každým prstem táhl neviditelné vlákno z hlubin chlapcova těla. Prudce škubl a jediným rázem přetrhl to magické pouto. V poslední chvíli, ano, tentokrát opravdu v poslední chvíli! Vyčerpaně se zhroutil na okraj lůžka.

Chlapec zhluboka vydechl a napětí v jeho svalech povolilo. Stočil se do klubíčka a upadl do hlubokého spánku.

„Jste úžasný,“ řekla žena, „začínám věřit, že ho uzdravíte. Vy určitě!“

Nevnímal ji. Nebyl dosud schopen vnímat, svět se s ním točil a houpal. Z vířivé, tepající mlhy se před ním vynořoval jakýsi předmět…

Kniha!

Rozevřená kniha na nočním stolku. Zaujala ho velká, barevná ilustrace. Přes celou dvoustranu se tam řítil zástup podivných příšer. Ve změti těl rozeznával hubené psy s vystouplými žebry, jimž z vyceněných tesáků odkapávala krev. A také skákající kočky s ženskými tvářemi a zeleně planoucíma očima. Koulely se tam zpola lidské postavy s nechutně rozpraskanou hnědou kůží, porostlou mechem a lišejníkem, jakési oživlé pařezy a shnilé vývraty, které před sebe natahovaly dlouhé sukovité ruce s drápovitými prsty… A všechna tahle zlověstná stvoření se valila v jediném obrovském klubku, hnána neúprosným vichrem, řítila se jako bouře nočním lesem – a v jejich čele pádil na černém koni vysoký lovec v mysliveckém klobouku. Dlouhý zelený plášť za ním divoce vlál, ve vyzáblých prstech třímal kostěný lovecký roh, zdobený vyřezávanými reliéfy lebek. Dul do svého nástroje, ačkoliv neměl ústa, ba ani tvář, jen jakýsi mlhavý ovál mezi kloboukem a ohrnutým límcem, z něhož však jako dva žhoucí uhlíky svítily rudé oči…

„Dostal ji vloni od otce, k pátým narozeninám,“ řekla žena s kyselým úšklebkem. „Prý jsou to lidové pověsti ze zdejšího kraje. Snažím se tu knížku před Jiříkem schovávat, ale marně… vždycky ji objeví… Divíte se jeho snům, když si tohle prohlíží před spaním?“

Neodpověděl. Chvatně uchopil knihu, natočil stránku ke světlu lampy a polohlasně si mumlal text, vytištěný v rohu obrázku: „Divoká honba jest zástupem krvelačných přízraků, valících se za bouřlivých nocí lesem. Bývá vedena Prokletým lovcem. Říká se, že člověk, jenž by se v takový čas obmeškal v lese, málokdy unikne bez úhony…“

„Nechte toho, nebo se taky začnu bát,“ přerušila ho žena a naklonila se nad ním. Uvolněný pramen vlasů jí sklouzl přes nahé rameno. Ucítil její dech, páchnoucí vínem. Jemně, ale nekompromisně mu knihu vzala z rukou. Nezmohl se na protest, zůstal otupěle, omámeně sedět. Snaží se tu knížku přede mnou schovávat, blesklo mu hlavou, ale vždycky ji znovu objevím… vždycky…

„Jsem tu tak sama,“ zašeptala a usedla na pelest těsně vedle něj. Kolenem se jakoby mimoděk dotkla jeho nohy. „Celé noci sama… a teď, když nemám psy, často ležím v posteli a s hrůzou poslouchám, jestli se na zápraží neozvou mužské kroky… Ale vy se celý chvějete! Já vím, léčení vás vyčerpalo. Pojďte vedle do pokoje. Máme tam tu načatou láhev…“ Něžně ho konečky prstů pohladila po tváři.

Vyskočil jak vymrštěný pružinou a hystericky zaječel: „Nesahej na mě!“

Vytřeštila oči a jenom naprázdno polkla.

Chlapec zavrněl ze spánku. Ten zvuk jako by léčitele vzpamatoval. Rozechvěle vytáhl z kapsy zmuchlaný kapesník a osušil si čelo lesknoucí se potem.

„Zranil jste se?“

Překvapeně se zadíval na začernalou skvrnu na svém kapesníku. Ano, krev. Zaschlá krev! Zmateně ho napěchoval zpátky do kapsy.

„To asi v lese… o nějaký trn… už jsem na to zapomněl… Promiňte, že jsem na vás tak křičel. Chápejte, dotek ženy ruší mou léčitelskou sílu… Půjdu se ještě trochu projít, svítí měsíc…“

„Nechám vám odestláno v podkroví.“