UKÁZKA: Vilma Kadlečková, Bez Krásky a bez zvířete (ukázka z antologie Žena se lvem)

O antologii Žena se lvem už jste si u nás mohli přečíst. Teď vám nabízíme také ukázku z povídky Bez Krásky a bez zvířete, kterou napsala Vilma Kadlečková.

Aldo vedle ní zavrávoral. Vzápětí padl na všechny čtyři a jeho podoba se neodvratně přehoupla zpátky ke zvířecí. Už se nebránil a klidně ji nechal, aby ho vzala kolem hrudi a pomohla mu jít. Muselo mu být vážně zle, když tak málo lpěl na své hrdosti a na svých názorech. Kara ho dovlekla přes halu do knihovny a tam až k hořícímu krbu, u kterého se vznášela anti­gravitační pohovka, stylizovaná jako létající perský koberec. Aldo se na něj svalil a konečně dotáhl podobu do lidské. Vlasy nechal dlouhé a platinově plavé, ale kůži zvolil hodně tmavou a chladnou – obsidiánovou variantu se zelenavými odlesky malachitu, předstupeň kamene. Položil se na záda. Ruce sepjal za hlavou. Díval se na ni se směsí úpěnlivé naděje, která ještě přetrvávala ze zvířete, studené netečnosti, vyvěrající ze skály, a hořkého pobavení, které už bylo jen lidské. „Tak s tím něco udělej. Jsem zvědavý, co za kouzla tady vydoluješ, ty paličatá ženská… než tě onachytí,“ zamumlal. „Vážně si dávej pozor, Karo. Je to nebezpečné. Pořád, pořád si musíš připomínat pravou skutečnost… protože jinak… uvěříš… kdovíčemu –“ Vyčerpaně zavřel oči. Už nedokázal ani mluvit. Tváře mu propadly. Řasy se změnily v jehličky antimonitu.

Kara se sklonila a prohlédla jeho rozervaný bok. Zatrnulo jí, když viděla, jak je rána hluboká. Slepená srst se vstřebala a krev zase začala téct. Její temně zelená verze nebyla tak alarmující jako rudá, ale bylo jí až až. Vsakovala se do létajícího koberce. Protékala skrz, skapávala na podlahu a tuhla do zelenavé strusky.

Co si počít? Kara se rozhlédla. Na stolku byla váza s květinami a miska oříšků, ale to se jí nezdálo vhodné. Potřebuje drobný rovný předmět. Pevné desky nějaké knihy by přišly vhod, jenže kniha to v principu být nesmí. Tak snad ten obrázek na krbu. Na aktivní vrstvě viděla fotku nějaké mladé holky, stojící na břehu jezera. Podle oděvu to byla čarodějka – a zjevně nějaká pěkně svéhlavá čarodějka, protože fotit se nechtěla a stála k objektivu demonstrativně obrácená zády. Identita tajná!Přitom ale něco jako jméno bylo dole připsáno: Kráska – bez zvířete.Kara se tomu zasmála. Letmo pocítila záchvěv sympatií. Identita tajná – ale najednou jasně poznala ten rámeček: mušle a ryby odlité ze sádry, nabarvené temperami a stříbřenkou a přetřené akrylovým lakem, aby to všechno působilo jako perleť, stříbro a drahé kamení a ladilo to s vodou na obrázku. Tak nádherné to mělo být; azurové moře, iluze hloubky… a přesto to nikdy nikoho nedokázalo oklamat. Marnost! A krev teče. Kara vytáhla z pouzdra na opasku nůž a vypáčila obrázek z rámu. Střenkou obrázek rozbila a vybrala si střep velký jako dlaň. Potřebovala zabrousit hrany a vyhladit je do kruhového tvaru, a tak vzala ještě svou laserovou pistoli a přejela okraje vysokoenergetickým paprskem. „Mám to.“

Aldo nereagoval. Když se ho dotkla, nadechl se a svaly se mu napjaly. Viděla, jak oblázky vystupují na jeho břiše a na hrudi přecházejí v drúzy křemene; ale oči neotevřel. Sklonila se k jeho boku, odchlípla okraje rány, urovnala přesýpající se krystalky tam uvnitř a vmáčkla střep do masa. Pečlivě přes něj přetáhla cáry kůže. Olízla si prsty a na zavřenou ránu napsala několik konejšivých znaků. „V tomhle Domě je zdroj obrovské síly. Stačí ho najít. Tohle tě zatím podrží –“

„Podrží?! Chtěla jsi říct omráčí, ne?“ uchechtl se. Kámen zazněl i v jeho hlase, chladné zařinčení nadzvířecí i nadlidské tvrdosti. „Zatraceně, byl bych radši při vědomí.Abych poznal, že umírám!“

„Vždyť neumíráš. Co je tohle za řeči? Já si pospíším; slibuju.“

Připadalo jí, že se Aldo hořce zasmál; ale možná to byl klam. To jen kamení se drolí. Štěrk se přesýpá. „Zdroj je hodně blízko. Možná přímo pod tímto pokojem,“ zašeptal, jako když led tiše křupe. „Jenže onati bude posílat do cesty iluze. Zkusí vytvořit nějakou alternativní historii… ucelené falešné vzpomínky, konkrétní falešnou identitu a vymyšlený osud… abys uvěřila, že jsi žila jinde a jinak… v nějakém neexistujícím světě, který bude průběžně doplňovat a zpřesňovat. Může tu být plno takových pastí. Celá série drobných posunů. Falešná realita v nich vzniká postupně… střípky se skládají, detailů přibývá… a s každou další pastí bude iluze silnější, až nakonec zapomeneš, kým jsi doopravdy. A ona tě pak vysaje. Živí se lidským časem a energií. Karo, miláčku… buď opatrná.“

Kara zaváhala. Jeho varování vždycky brala vážně. Aldo byl výborný astromág a když šlo o cizí kouzla, většinou přesně dokázal odhadnout jejich charakter. Jenže…

Jenže teď nejsou v normální situaci. Uvědomovala si to čím dál víc. Ta porážka na GX-4 Alda pěkně sebrala. Už během letu si všimla, že se uzavřel do sebe, skoro s ní nemluví a budoucnost vidí černě, ale tehdy to přičítala jeho zranění. Člověku nebývá moc do smíchu, když má rozervaný bok a málo energie na analgetická kouzla. Jenže od chvíle, kdy přišli do Domu, byl Aldo skoro až paranoidní. Všude kolem sebe viděl zradu. Děsil se pověr. Má varování ještě vůbec cenu, když ho někdo opakuje tolikrát? Aldo se chová jako zdrcený, zlomený muž, kterého všechna odvaha opustila. Když se člověk dočká takové porážky, jaká postihla je, všechny podvědomé strachy vyplují na povrch.

Za tu dobu, co byli spolu, už jeho běsy dobře znala. Aldo byl trojný polymorf – bytost schopná střídat podobu lidskou, anorganickou i zvířecí. V boji se to často dalo dobře využít, ale mělo to i své stinné stránky. Nikdy si nebyl jistý svou identitou. Pokud má její Aldo z něčeho v životě doopravdy hrůzu, je to právě tohle: možnost, že zapomene, kým je.

Bojí se, že pak zůstane v jedné ze svých podob. A že přestane mít přístup k těm ostatním.

Dokud se jim dařilo, Aldo dokázal všechny pochybnosti překonávat hladce; ale kdo ví, jak moc to na něj doléhá dnes? Když má pocit, že – selhal? Pokud ji teď varuje před falešnými vzpomínkami na neexistující svět, může to být jen odraz jeho vlastních nočních můr.

„Ona nám nic neudělá. Má nás ráda. Věř tomu,“ řekla, aby ho uklidnila.

Aldo neodpověděl. Jeho tvář tuhla do kamenné masky. Kůže na jeho hrudi se krabatila a napínala, vlasové trhliny se rozběhly po tmavém skle; a náhle se kámen rozlomil znovu a další rána se otevřela, rozchlípená jako horská strž. I paže se drolily. Temně zelená krev v kráterech vřela. Kara je narychlo slepovala kouzly, ale viděla jasně, jak se s každým jeho nádechem rány víc a víc otevírají. Nakonec to vzdala. Přehodila přes něj kostkovanou deku, která tu ležela na křesle, a pečlivě ji upravila a zastrkala po stranách, aby vůbec nic nebylo vidět. Teď to zmizelo. Na chvíli ano. Je to schované. Je to v pořádku. Je to pryč!

Ale musí si pospíšit.

Musí… si… pospíšit!

Odvrátila se. Shodila ze zad batoh a sundala si bundu, nasáklou deštěm. Opatrně ji natřepala a pověsila přes židli. Laserovou pistoli a nůž vrátila do pouzder na opasku, aby se neřeklo – ale nevěřila, že budou potřeba. Z krbu sálal žár, který dokázal proniknout i vyhřívanou vrstvou její letecké kombinézy. Pach vlhkosti a tlení, který si přinesli zvenčí, rázem ustoupil vůni bylin a čerstvě pečeného chleba; bylo tu útulno a příjemně, pravá antiteze nebezpečí. Mohutné trámy ve stěnách, které tvořily boky knihoven, jako by vrůstaly až do země.

Tohle byla její práce. Její; té Krásky. Onahleděla ze všech koutů, pevná jako kouzlo, úchvatná jako odvážná vize, vřelá jako sama láska. Kara se zasněně usmála.

Dobře to dělá. Je to nádherný dům.

Vtom za jejími zády zapleskaly záclony. Oheň v krbu vyšlehl výš. Co dokáže přivolat myšlenka…?!

Kara se prudce otočila.

Ona – stála ve dveřích.

A to bylo ovšem strašné.

Kde se vzal pocit, že ta odporná ženská by snad mohla být krásná?! Krása byla jejím pravým protikladem. U ní to slovo znělo jako výsměch, i kdyby se tím náhodou mínila krása ducha. Ta velebená onabyla nerudná otylá stařena s myšími ocásky vlasů, bezkrevnými rty a vaky pod očima. Nasupeně se rozhlížela, ale její pohled na Kaře ani na okamžik neutkvěl. Náhle ji ale přece jenom něco zaujalo. V těstovité tváři probleskla dychtivost. Stařena se vrhla do místnosti a hnala se ke krbu. Masa jejího těla, nepřizpůsobená tak rychlému pohybu, se houpavě valila vpřed. Zborcené jehlany prsou se vlnily pod trikem s nápisem Heavy Metal a narážely na kypící pas. Široká stehna se třela o sebe a fialové tepláky ze sekáče šustily při každém kroku, vlnobití chřestýšů. Kara nasadila úsměv a pozdravila ji, ale stařena nevšímavě prosupěla kolem ní a vrhla se k tomu, co leželo na podlaze.

„Vltavíny!“ zavýskla. „Pravé vltavíny! No viděl to někdy někdo?! A tolik jich tu najednou je! Nádherná věcička! Kde se to tady bere, tohleto?!“ Ztěžka dopadla na kolena. Z kapsy vytáhla igelitový pytlík a krátkými tučnými prstíky začala odtrhávat z parket Aldovu krev.

Kara couvla. Dělala si kolem sebe místo a připravovala se k útoku, protože jí připadalo evidentní, že stařena si musí Alda každým okamžikem všimnout; a kdo ví, kolik krve pak bude ještě chtít? Ale nic takového se nestalo. „To tu určitě jen tak nechala ležet. Prostě to tu zapomněla, lemra líná! Je to hrozná ženská,“ lamentovala stařena polohlasem, zatímco dávala drahokamy do pytlíku. „Ničeho si neváží. Všechno nechá, jak jí to odpadne od ruky, a já abych to po ní –“ Potřásla hlavou. „Vůbec nemá systém. Neumí si to zorganizovat. Žádné pěkné prostředí si kolem sebe nedokáže udělat. Tohle nedokážu pochopit, to fakt nedokážu, že jí to tak vyhovuje. Asi si v tom libuje, v tom věčném nepořádku! Jí je všechno jedno!“ Sebrala poslední drť a se supěním se začala zvedat.

Kara couvla ještě o krok. „Omlouvám se, že rušíme,“ začala smířlivě, přestože se uvnitř otřásala ošklivostí; „ale bohužel máme problém s naší kosmickou lodí a –“

Stařena vyrazila přímo k ní. Chvíli to vypadalo, že se na ni doopravdy dívá…ale pak se její pohled rozostřil a jednoduše prošla skrz. Pořád tiše nadávala, zachvácená samomluvou jako morem, nerudná, vzteklá, kypící černou podrážděností; a hnala se rovnou ke kuchyni. „Ty se zničíš, holka, ty se zničíš!“ doléhalo sem z dálky. „Bereš si toho na sebe moc! A neumíš… neumíš… vůbec neumíš…si to zorganizovat.“

Dveře zapadly. Kara se snažila potlačit štítivost. Nechtěla ji tu vidět; nechtěla ji tu mít a myslet na ni a vůbec se s ní špinit. Co je tohle za nápad? Co je to za zradu a za zrůdu? Ta kreatura znesvěcuje celý Dům!

Ale není to nevratné.

Dá se zapomenout.

To je správná cesta. Kara věděla, že už to určitě někdy udělala. Možná i několikrát. Mnohokrát.Někoho známého v tom Domě měla. Někoho tam potkala – a nechtěla o něm nic vědět. Je tu zazděný pokoj. Možná víc zazděných pokojů. Jsou tu díry v podlaze, zakryté listím a kostkovanou dekou. Zakopává tu o všechno, co někdy někde nějak stihla – zapomenout!

Teď například něco chtěla udělat. Něco hodně důležitého. Určitě!

Musí spěchat!

Honem!

Čas utíká!

Pokud vás zaujala ukázka, můžete podpořit vznik antologie na Startovači: https://www.startovac.cz/projekty/zena-se-lvem/

Přečtěte si taky ukázku z povídky Mizera z Mexika