UKÁZKA: Hanina Veselá, Mizera z Mexika (ukázka z antologie Žena se lvem)

O antologii Žena se lvem už jste si u nás mohli přečíst. Teď vám nabízíme také ukázku z povídky Mizera z Mexika, kterou napsala Hanina Veselá.

Vzbudil jsem se s nabitým remingtonem po ruce, malátný a unavený. A to jsem si včera nedopřál jediný lok. Se snídaní jsem se nezdržoval a spěchal rovnou k mohylovému poli. Vypadalo uboze, veškerá ponurost včerejší horečnou aktivitou vzala za své. Z písečného bahna se šklebily prázdné jámy a kolem byly poházené kameny. Co jsme tam pohřbili? Mrtví přece nemohli nikam odejít.

Vracel jsem se zpátky k molu a nejasně vnímal, že od včerejška se citelně oteplilo. Moře se zklidnilo a nad hladinou visel narůžovělý opar. Ranní idylu kazila pouze pláž ozdobená těly vyplavených medúz.

Usedl jsem na nejčistší úsek. Odepnul jsem nohu, svlékl se a připlazil k vodě. Kupodivu to nebylo ponižující, ale příjemné. Lokty mi svlažila první vlnka. Jako by její slaný jazyk mohl očistit svědomí od staré špíny. Mělčina se záhy svažovala. Po dlouhé době jsem se opět koupal v moři. Naposled to bylo… Proč bych si tím kazil den? Bořil jsem prsty do dna, nechal se objímat chladem a usilovně se snažil nemyslet na Mexiko.

Hladina za mnou zašplouchala. Otočil jsem hlavu a zjistil, že mám společnost.

„Nečekala jsem, že mě poslechnete, komisaři. Bez zpoceného stejnokroje vypadáte mladší.“ Franciska doplavala až ke mně. Měla úplně promočené vlasy a rozpustile se usmívala. „Zkusíme spolu utéct?“

„Proč jste zvolila moře jako místo ke konverzaci?“ zeptal jsem se věcně.

„Ryby nemají uši, komisaři.“

„Myslel jsem, že posádka slouží vám,“ konstatoval jsem.

Její úsměv zatrpkl. „Oni neslouží mně. Slouží jí.“

„V pevnosti je ještě další žena? To ona zabila holandského námořníka?“ chytal jsem se stébla.

Položila se na hladinu a začala splývat. Snažil jsem se zaměstnat oči.

„Oni slouží tomu, co je stvořilo,“ vytrhla mě ze zamyšlení. Přetočila se ve vodě a udělala několik rychlých temp. Její další slova dokonale zchladila všechnu krev, která se mi hrnula tělem. „Ta věc nepozřela jenom těla. Ona jim vysála duše. Vyrvala z nich jejich lidství a vrátila jim z něj jenom střep. To aby je mohla ovládat jako loutky. To, co jste viděl v moři, nebyla skutečná těla. Byly to zbytky toho, co nestrávila. Po čase se rozplynou. Proto jsou všechny hroby na Démonté prázdné. Vy mi nevěříte? Slyšel jste někdy o požíračce z Vera Cruz, komisaři? Ovšemže neslyšel. Jak byste mohl? Je to věc, která viděla sto zemí a žila tisíc životů.“

Vyslechl jsem si legendu o tvoru, který byl probuzen krví a slzami indiánů krátce po příchodu prvních Španělů. Skrýval se v pralese, kde vysával duchy zvířat. Tak dlouho, až byl dostatečně silný. Tehdy se vydal mezi lidi, aby nalezl vhodné tělo. Uplynulo mnoho let a síla netvora vzrostla. Nakonec našel svoje uctívače i v nejvyšších kruzích.

Kdybych neviděl, co jsem viděl, nevěřil bych jí. I tak jsem měl problémy uvěřit. A pochopit zrůdnost jejích slov bylo nad mé síly.

„Za předpokladu, že je to, co jste mi řekla, pravda…“ začal jsem opatrně. „Má ta… požíračka nějaké slabé místo?“

„Jistě,“ přikývla Francisca a znovu se položila na hladinu. „Nemůže se hýbat. Je tak obrovská, že už ji nepojme ani Lacrima.“

Sklouzl jsem pohledem k jejímu vyklenutému bříšku a níž. „Lacrima?“ zopakoval jsem nevěřícně a zase měl co dělat s očima.

„Ta loď je její. To jste také nevěděl?“ opáčila pobaveně. „Dřív jsem se plavila spolu s ní. Jsem její služebnice, naháním jí duše. Jako krysy. Využívám kouzlo hudby. Hudbě otevřený člověk je ideálním soustem. Vyrvat oběti z útrob její lidství není žádné umění. Moje způsoby jsou jemnější.“

Než jsem k tomu stihl cokoliv poznamenat, pokračovala:

„Nechápejte mě špatně. Našla mě žebrající na prahu smrti. Byla jsem pozůstatkem těch, kteří ji kdysi povolali z temnot. Ale také jsem byla dítě ulice. Hladová a opuštěná, nikdo o mě nestál. S prvním nádechem započalo mé umírání. Slíbila mi, že nikdy nepocítím hlad. Lhářka! Stal se z něj smysl mého bytí!“

Netvor v těle ženy zavyl zoufalstvím a snědé prsty spočinuly na vypouklém břichu. Otočila ke mně hlavu a hledala v mých očích pochopení: „Já už nejsem člověk, Filipe. Nemám kam utéct. Už ani smrt mi nepatří.“

Snažil jsem se to všechno nějak vstřebat. Své vysvětlení jsem dostal, ale zaznělo příliš mnoho absurdna. Přeludy mrtvých dívek v moři, požíračky duší v císařské pevnosti, lodě, které kradou lidi… Hřbitov za kasárnami jako důkaz těch mordů, který vlastně žádným důkazem nebyl. Jedno jsem věděl jistě: tahle hříšná dcera Evina je klíčem k jistým dveřím, a já nechci vědět, co se za nimi skrývá.

Začalo mírně poprchávat, María Francisca zamířila ke břehu. Už byla skoro z vody venku. Ani pohled na její útlé boky mi nemohl vyhnat z hlavy pochybnost. Šílenství obklopuje Démonté a ona je tím těhotná! Zíral jsem na nejpůvabnější zadeček na světě a myslel na tu druhou, která se nemůže hýbat. U ďasa, otočila se! Její pleť je jako med a kožíšek tam vespod hebký tak, že bych jej ihned poškádlil prsty. Měla by se zakrýt. Zachránilo mě moře. Kdyby nebyla voda tak studená, vylézt z ní by pro mě bylo trapnější než obvykle. Takhle jsem jenom postával na mělčině, mučil se pohledem na vábivě černý střed a uvažoval, jak to provést.

Vždycky, když si myslím, že už jsem si na amputaci zvykl, vynoří se nějaká komplikace.

„Otoč se!“ požádal jsem ji nakonec. S pokrčením ramen mi vyhověla.

V duchu jsem zaúpěl. Nádhera, prostě nádhera. Ale mě nic hezkého nečekalo.

Za jejími zády jsem doskákal k hromádce oblečení. Zatím se posadila do písku. Udělal jsem to samé a ležérně zakryl mužství i zubožený pahýl suchou nohavicí.

María Francisca ke mně obrátila tvář: „Nemusíte tam tu látku dávat, Filipe.“

„Že ne?“ zkřivil jsem rty. „Ta noha je mi užitečnější takhle. Na tom chybějícím kusu kosti, masa a šlach jsem si postavil kariéru! Věřila bys tomu? Proč vám to vlastně říkám?“

Natáhla ruku a přikryla mi ústa. Naše oči se setkaly a znovu si sdělily to, co chtěla naše těla. Vlastně si toho sdělily mnohem víc. Tohle není nepřítel. Viděla mou minulost, stejně jako já zahlédl střípky té její. Maríin svět byl jako váza z pálené hlíny, kterou někdo roztříštil a roztloukl v prach. Za to můj svět byl jako skvost ve vitríně, který mají všichni za briliant. Jenom já věděl, že pod pozlátkem trůní lejno.

Odtáhla ruku a pozorně na mě hleděla. „Filipe, vy jste byl v Mexiku, ale nikdy jste doopravdy nebojoval, nemám pravdu?“

Rána dopadla zcela nečekaně.

„Ale ano, jednou, možná dvakrát…“ vybreptl jsem.

Pohladila mě po rameni. „Lhal jste světu?“

Co na to říct? Pravdu, další lež? Jsem v moci požíraček. Lacrimapřipluje za týden, nemá smysl hrát si na hrdinu.

„Já jsem nelhal,“ ušklíbl jsem se. „Já jsem si na lhaní založil živnost! Celý můj život je jedna velká lež. Nejsem válečný hrdina. Jsem podvodník, Francisko. Skutečný hrdina by tu nehnil!“

„Dost, Filipe!“

Zaklonila hlavu a mně se naskytl výhled, který jsem nemohl ignorovat.

Představil jsem si, že ji hladím po vlasech, líbám na rty a pokládám na mokrý písek. Nebránila se, a já zjistil, že již dávno nesním. Prsty jsem přejížděl po její hebké kůži, dokud se nevzepjala a nestáhla mě k sobě. Věci konečně začaly dávat smysl. Na několik prchavých chvil zmizela z mého života Míkal, zmizel Ezrael, zmizely všechny ty neblahé roky a jako poslední se rozplynul temný mrak Démonté.

Bylo to velmi tělesné, potom všem tak nějak zasloužené, ale jednou to muselo skončit.

Když jsem se příjemně vyčerpaný odkulil, Franciska se ode mě odtáhla a vstala. „K tomuhle nemělo dojít. Zlobí se,“ zamumlala a mezi námi stála opět nepřekonatelná hráz. Do toho jako z udělání začalo pršet.

„Ona je v katakombách?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Ona jsou katakomby!“ vyhrkla a zamířila ke kameni, kde, jak jsem zjistil, měla ukryté šaty. Přetáhla si je přes hlavu a utíkala k pevnosti.

„Počkejte na mě!“

Volal jsem na ni, ale bylo to k ničemu. S jednou funkční nohou jsem neměl šanci. Zaklel jsem. Déšť stále houstl. Popadl jsem kalhoty, mokré tak, že by je mohl ždímat, a nasoukal se do nich. Protéza byla kluzká a k nepoužití. Uvědomil jsem si, že se budu muset doplazit po schůdcích až nahoru.

V tu chvíli jsem svou indispozici nenáviděl víc než kdy dřív.

Pokud vás zaujala ukázka, můžete podpořit vznik antologie na Startovači: https://www.startovac.cz/projekty/zena-se-lvem/