Sloupek: Slavnostně přísahám, že si nepřečtu nového Harryho Pottera

Je to skoro měsíc, co u nás vyšel český překlad dalšího pokračování známé série, Harry Potter a prokleté dítě. Hm… Další pokračování je možná trochu silného slovo, jedná se o divadelní hru, kde se o autorství dělí scénárista Jack Thorne, režisér John Tiffany a samozřejmě i stará známá J. K. Rowlingová. Ti všichni nám chtějí umožnit náhled do kouzelného světa našeho dětství, když už je „po všem“. Nejen toto je však důvod, proč si knihu odmítám přečíst…

Patřím mezi Potterovskou generaci. V mém dětství mezi sebou nejdříve soupeřili Harry Potter s Pánem Prstenů o to, kdo mě více ovlivní v nejcitlivějších letech života, ale nakonec vyhrál Harry a tak mě provedl od dětství přes dospívání až do dospělosti. No, dobře, píši teď o fyzické dospělosti, o té mentální se teď bavit raději nebudeme. Ta asi nikdy zcela nedozraje, protože můj svět fantasie je stále někde na pomezí Středozemě a Bradavic.

Když Harry poprvé odjel do Bradavic, byla jsem o rok mladší než on, takže jsem stále s nadějí čekala na svůj dopis. Marně. Na druhou stranu, když jsem ve druhém díle viděla ty obří pavouky, vlastně jsem se i modlila, aby opravdu nepřišel. Všichni totiž víme, že kdyby s dopisem poslali Erola, tak by ani roční zpoždění nebylo žádné překvapení. Jak Harry rostl a dospíval, tak jsem se měnila i já. Roky pro mne nebyly odděleny Silvestrem, ale datem, kdy vyjde další knižní díl a když vyšly všechny, tak jsem ještě jako bonus čekala na poslední film.

Se závěrečnou knihou i filmem jsem se pomalu ale jistě dostala ke konci středoškolských studií a nastoupila na vysokou. Samozřejmě ani to mi nezabránilo obrečet dramatický konec, a hlavně mého milovaného Snapea (Já to prostě tušila, že má citlivou milující duši!!) a záruku dobré nálady Freda Weasleyho (Proč Angelina a ne já?!). Jejich oběti však nebyly marné. Stejně jako životy Siria, Remuse, Nymfadory, Albuse Brumbála a mnohých dalších, neskončily nadarmo. Voldemort byl přeci poražen. Ve světě kouzelníků zavládl mír. Vyšlo slunce, životy přeživších se měly zalít sluncem. Měli žít přeci šťastně až do smrti…

Protože stresy v práci, dopravní zácpy, partnerské hádky a dohady se vzdorovitým potomstvem jsou výsadou našeho skutečného světa. Hromady problémů se mi věší na krk den co den, ale jen proto, že jsem nevybojovala tu těžkou bitvu a nežiji v tom kouzelném světě. Stejně jako Samvěd Křepelka s Růžou žili pokojně v Hobitíně, tak i Harry s Ginny měl tak žít. Nechci se nikde dočíst, že Sam se stal kvůli posttraumatickému stresu alkoholikem, děti mlátil jak o život a nakonec na ně přišel hobití berňák… Stejně jako nechci číst o tom, že život Harryho, jeho přátel a rodiny nebyl dokonalý. Moji drazí přátelé z knih, se kterými jsem vyrostla, mají šťastný a klidný život, s tím vědomím každou noc spokojeně usínám a odmítám se o něj nechat připravit.

Tímto tedy: „Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti! (Ale k přečtení nového knihy ne!)“