RECENZE: Dmitry Glukhovsky, Metro 2035

Článek od: Petr Simcik - 07.09.2016

Tady nám možná vzniká další klasika žánru. Pomyslel jsem si, když sem zaklapl Metro 2035. Ano, až tak je to dobré.

Metro 2033 nám představilo hrdinu Arťoma, který pln ideálů zachraňoval to co zbylo z lidstva před tajemnými mutanty. Atmosféra jednotlivých stanic i akční scény přímo proudily ze stránek knihy a vytvářely vám v mysli svět, který vás pohltil a nutil cestovat prstem po Moskevské mapě. Prostřední díl naservíroval Homéra. Snílka píšícího knihu novodobých dějin metra, který už byl dospělý, když se to stalo a tak to na něm zanechalo hluboké jizvy v duši. A nyní je tu 2035 a vrací se Arťom. Jenže už to není ten kluk, ale také duševně zjizvený muž. Stalker a podivín, který každý den leze nahoru, ven z metra, aby zachytil vysílání dalších přeživších, jenže neví, že kvůli tomu projde peklem, jenž mu přichystá lidská povaha.

Metro 2035 je z celé trilogie nejdospělejší. Zatímco jednička byl akčně hororový atmosferický nářez, dvojka řešila životní motivace lidí z metra, třetí díl už funguje na globální úrovni. Tentokráte budete sledovat oba dva hlavní hrdiny, tedy Homéra s Arťomem. Je tu opět cesta od někud někam, ale zatímco předchozí díly byly o cestě samotné, zde je cesta jen prostředek. Metro 2035 je o úpadku. O rozkladu společnosti uzavřené tak dlouho pod zemí, že ji nedokáže ani sebesilnější impulz probrat z letargie. O lidech, kteří věří propagandě natolik, že i když mají za sebou sebezřejmější pravdu a svobodu a před sebou kulomety a bodáky, zvolí radši smrt. A o tom, že totalitní režimy jsou navzájem zaměnitelné. Takových myšlenek skrze stránky Metra 2035 proudí ke čtenáři plno. Gluhkovski se pustil do lidské společnosti opravdu s vervou a nenechává na ní nit suchou. Scéna střídá scénu, až si člověk říká, jestli náhodou nečte Danteho.

Na druhou stranu - kvůli tomu, co nám chce autor sdělit, by asi neměla trpět uvěřitelnost a tady na první pohled trpí. A hodně (ale nikoli samoúčelně). Samotný Arťom totiž prochází celým metrem, je neustále v ohrožení života, a přitom se mu nikdy nic nestane. Je pořád na pokraji sil, šťouchá do vosího hnízda, projde radiací i koncentračním táborem, pořád je to ten samý potížista (a optimista), který burcuje lidi a stále ne a ne umřít, jako Voltairův Candide. Přitom je v knize spousta situací, kdy by zemřít mohl a měl - ani pes by po něm neštěkl. Jeho nepřátelé by mu nemuseli vysvětlovat své ďábelské plány, aby ho pak opět pustili ven neškodně škodit. Stačila by jedna střela, nůž do zad, a byl by konec. Proč to? Arťom má v Metru 2035 roli průvodce. Průvodce, který je sice člověkem, ale hlavně skrze své činy i přežití prostředníkem ke sdělení autorových myšlenek o lidech, o totalitě a třeba i současném Rusku, jehož zmenšeným modýlkem v podstatě Gluhkovského moskevské metro je. Ano, ta paralela s Candidem tu zkrátka je.

Takže verdikt? Za mě ano. Berte všemi deseti. Trilogie, i když je každá kniha jinak pojatá, za to rozhodně stojí.