Rozhovor s Tomem Oaklandem

Přinášíme vám rozhovor s Tomem Oaklandem nejen o překládání knih Doctora Who.

Můžete se nejdřív čtenářům trochu představit, ať vědí, s kým mají tu čest?

Dobrý den, jmenuji se Tom Oakland. A ne, není to pseudonym, i když se mě na to lidi občas ptají – narodil jsem se v Nottinghamu v Anglii. Rodiče se během mého dětství přestěhovali do Brna, takže jsem celý život tak trochu pendloval sem a tam a stal se ze mě takový česko-anglický voříšek. A teď bydlím v Olomouci s manželkou, takže se dá říct, že už jsem asi zakořenil. Je to fajn.

Čemu se věnujete, když zrovna nepřekládáte?

Učím angličtinu, občas tlumočím a snažím se naučit německy. Ve volném čase hudebničím – hraju s Ukulele orchestrou jako Brno – to je takový nestandardní cover band a sdružení brněnských ukulelistů. Ale hraju i svoje věci – někdy sám, často s přáteli. To jsou dva takové mé hlavní vedlejší projekty.

Kde by si vás člověk mohl poslechnout?

Teď je to pro mě hudebně velmi zajímavé období. S Ukulele orchestrou jako Brno se věci mají lépe než kdy jindy. Nahráli jsme právě album v kolaboraci se Škaredou holkou a teď nás čeká koncert na reprezentačním plese Univerzity Palackého. Pořád se něco děje. Co se mých vlastních věcí týče, hraju často s kamarády, jak jsem už zmínil - v podstatě máme kapelu, i když jsme si to ještě nepřiznali. Hrajeme věci, co jsem původně sice napsal já, ale potom, co se do nich pustí kluci, je už často ani nepoznávám - je to děsná zábava. Teď se nám třeba ozvala kapela Šroti, takže to vypadá, že jim budeme hrát na 10. výročí. A na začátku března budeme nahrávat demošku. Nejčastěji ale hraju sám a v Olomouci. Snažím se mít přinejmenším každý týden něco. V Caffé Trieste v centru mám vystoupení každé pondělí a pak kde se co namane. Když budete mít někdy cestu do Olomouce, rád vás uvidím.

Přeložil jste i jiné knihy než jen Doctora Who od Joty?

Zatím ne. V Jotě jsem začínal jako externista-tlumočník a Doctor Who mi spadl do klína, protože jsem tam tehdy byl myslím jediný, kdo Doctora Who nějak aktivně znal. Tak jsem to vzal a zatím si to pořád užívám – každý díl píše někdo jiný a každý nový příběh je úplně odlišný od toho předchozího, takže to pro mě zůstává svěží.

Byl Závoj smutku vaším prvním setkáním s Doctorem Who, nebo jste ho znal už dřív?

Zdaleka ne – žádné anglické dítě nevyrůstá ve světě bez Doctora Who. Je ale pravda, že se pro mě stal aktuálním až po nástupu Christophera Ecclestona. Do té doby to bylo jen něco, po čem si občas postesknul táta. A když jsem začal Doctora překládat, pochlapil jsem se a začal sjíždět i staré série.

O překladu jste se radil s českým Doctor Who fandomem, jak spolupráce probíhala?

Myslíte, jak to fyzicky probíhalo, nebo zda to klapalo? Spolupráce se postupem času vyvíjela a měnila. Pamatuji si, že Závoj smutku (první knížku série) jsme ještě pojali tak, že jsem klukům asi týden před deadlinem odevzdání poslal už hotový překlad a oni mi obratem (ještě tu samou noc – nekecám) poslali asi čtyřicet stránek poznámek. Pojali to velmi profesionálně: tabulka se třemi sloupci – anglický originál, můj překlad a jejich poznámka. Dokonce i četli souběžně českou a anglickou verzi, takže mi byli schopni říct věci typu „Tadys asi omylem vynechal větičku“, nebo tak. Klobouk dolů. Taky nám šlo o to synchronizovat veškerý whoviánský žargon, minimalizovat odlišnosti mezi mým překladem a jejich titulky (například jejich psychopapír oproti mé navštípence/psychitce). Postupem času se spolupráce trochu zjednodušila. Po prvních dvou dílech jsem vstřebal co možná nejvíce jejich poznámek a teď se odvoláváme na nárazovou komunikaci v průběhu překladu přes Facebook. To vždycky napíšu do skupinové konverzace něco typu: „Pánové, potřebuju pomoc! UNIT je rodu mužského, ženského, nebo středního?“ nebo „Jak jste přeložili Shadow Proclamation?“ Zatím to funguje bezvadně.

Jaké to je, být překladatelem něčeho, co je považované za kult?

Především to je zábava – mám hrozné štěstí, že jsem dostal příležitost se alespoň něčím tak zanedbatelným podílet na něčem, co mi v jistém smyslu formovalo dětství. Ale má to i své stinné stránky. Překladatel tu nemá takovou možnost kreativního uvažování, jako u jiných překladů. V podstatě se musí snažit zapadnout do už hotového rámce, kde už je všechno zavedené a kde už jsou na všechno vypsané precedenty. Několikrát jsem narazil – především svým pokusem zaintegrovat do žargonu jedenáctého Doktora slovo „sonáč“. Přišlo mi to jako něco, co by jedenáctý Doktor prostě občas řekl. To se nelíbilo. Tak už to nedělám.

Co reakce fanoušků? Byly spíše pozitivní nebo negativní?

Po přeložení prvních dvou dílů jsem ještě občas zabrouzdal na pár blogů a přečetl pár recenzí, abych zjistil, zda se překlad líbil nebo ne. Pokud jsem počítal správně, byl tehdy poměr kladných a záporných ohlasů na překlad asi dva ku jednomu. Jak jste sama nastínila, Doctor Who je kultovní záležitost a vždycky se najdou lidé, kteří whoniversu rozumí víc a myslí si, že by odvedli lepší práci než já. A možná mají pravdu, to ne že ne. Teď už si recenze nečtu – knihy se prodávají skvěle a Jota mi stále nabízí další překlady, tak si říkám, že je vše, jak má být. Každého whoviána neuspokojím, ani kdybych se rozkrájel. Navíc se vždycky můžu vymluvit na kamarády z fandomu, že v tom měli prsty oni.

Jak se změnil váš přístup k překladu od Závoje smutku a která z knih se vám překládala nejlépe?

Jak jsem zmínil už výše, první dvě knihy jsem si trochu zvykal na „publikum“. Jakmile se člověk napojí na čtenáře, zjistí, co očekávají a co naopak v překladu číst nechtějí, dá mu to paradoxně větší volnost a rozšíří mu to pole působnosti. Teď už si připadám více sžitý s celým tím whoviánským systémem. Na druhou stranu to ale hodně záleží na autorovi. Zatím byl autor pokaždé jiný, a tak je i každá kniha psaná trochu jiným stylem. Pokaždé se setkávám s novou výzvou – a tak to má být.

Nejlíp se mi zatím překládal Roj hrůzy, poslední ze série. Nevím, jestli to bylo prostředím, příběhem, nebo mi prostě vyhovoval styl psaní Mika Tuckera, ale překlad mi šel zatím nejvíc od ruky. I s výsledkem jsem spokojený.

Kdybyste si měl vybrat jakoukoliv knihu, kterou byste rád přeložil, jaká by to byla?

To je bezvadná otázka! Já jsem vždycky chtěl překládat něco z tvorby Stephena Frye, britského humoristy a novináře. Třeba takový Hippopotamus – tam dokonce hraje důležitou roli československé židovství. Fry je myslím ale už zabraný a přeložený. Nic naplat.

Jaká je vaše oblíbená kniha?

Já už jsem dlouho žádnou oblíbenou knihu neměl. Nejvíc jsem četl asi ve věku mezi čtrnácti a sedmnácti. To jsem ujížděl na autorech, jakými byli Hermann Hesse nebo Franz Kafka. Díky nim jsem si vlastně vypracoval vztah k němčině a celé německé kultuře, ale i literatuře jako takové. Narcis a Goldmund, Zámek a tak, rozumíte? Z anglicky píšících autorů to bude těžší, poněvadž jsem jich přečetl mnohem víc. Nejvíc jsem se kdysi asi začetl do 1984 od Orwella – zvlášť jsem se tetelil blahem potom, co mi kdosi řekl, že to je kniha, o které nejvíce lidí na světě lže, že ji přečetlo. Také miluji příběhy Sherlocka Holmese. A pak všechno, co napsal P. G. Wodehouse – ten používal angličtinu úplně nádherným a přitom hrozně lidským způsobem, to mě vždycky fascinovalo. Z českých autorů si užívám třeba Haška a jeho povídky nebo Saturnina od Jirotky. Vesměs humorné věci.

Čeho se od vás můžeme v budoucnu dočkat?

To si poslední dobou také často říkám. Pokud mi Jota bude dál nakloněna, přeložím ještě pár Doctorů, rád bych se zase vrhnul do tlumočení a postupem roku zapracoval na tom, abych se předvedl s něčím vlastním. Překlad a tlumočení je nádherná věc, ale vlastní tvorbě se nic nevyrovná.

Děkuji za rozhovor.

Já děkuji. Doufám, že si Roj hrůzy užijete.