POVÍDKA: Tomáš Kratochvíl, Zásvětí

Naše milé čtenářky a milí čtenáři, i letos pro vás máme pod stromeček přichystané čtení. Tentokrát je jím povídka Zásvětí Tomáše Kratochvíla. Přejeme vám příjemnou zábavu a doufáme, že vám povídka zpříjemní dnešní sváteční den.

Mnozí spisovatelé ve svých dílech říkají, že nejstrašnější, co můžete zažít, číhá ve snech, v tom kousku naší fantazie, který je u všech alespoň z části spojen s mystickým zasvětí. Ne nadarmo se říká, že je něco hotová noční můra.

Ti, kteří prý pronikli do nejstrašlivějších, dechberoucích hlubin zásvětních dimenzí, jež svou nezemskostí přímo trhají rozum na kusy, nám budou tvrdit, že to nejhorší, co se člověku může přihodit, je poznat tyto hloubky, a bát se proto oddat snění.

Přes veškerý jejich strach i přes znalosti, jež dokazují, že nevědomost je skutečně sladká, však musím nesouhlasit. Nejhrůznější ze všeho jest bát se snění samotného. Neboť – vzdor plíživým běsům a děsům, jež číhají v temných koutech našeho spánku – jsou to právě sny, co i těm nejprostším z nás přináší představy nevýslovných krás a štěstí. Ve snech je přeci vše možné.

Snad právě proto závidím všem, kdo se každý večer mohou v klidu uložit ke spaní a nechat svou mysl odplout tam, kde není překážek. Žárlím na ty, kteří se nepřevalují s úzkostí v srdci a kteří nevidí v onom změněném stavu mysli řeku, v níž lze velice snadno utonout.

Avšak vězte, že se nebojím toho, co přichází v snění. Lovecraftův Kadath ve mně vyvolává sotva víc než zamrazení. I to, co by se ve spánku mohlo stát s mou nehlídanou schránkou, ve mně vzbuzuje jen pouhou obavu. Bojím se skutečně, až bolestně usnutí samotného. A proč? O tom vám vypoví můj příběh…

Edgar Allan Poe napsal mnoho povídek o své thanatofobii, neboli strachu z pohřbení zaživa, a o katalepsii, zjednodušeně řečeno o nemoci, která se velice nebezpečně podobá posmrtné ztuhlosti, je doprovázena nepřirozenou bledostí a dechem tak mělkým, že by ho člověk sotva mohl zaznamenat. A to vše díky jedinému problému – takzvanému soporu. Jde o změněný stav vědomí, jakýsi spánek, z něhož vás skoro žádný vnější vliv neprobudí. Tedy… alespoň tak mi to popisovali.

Ne, netrpím katalepsií. Naopak jsem se dřív rád nechával děsit příběhy o neproniknutelné temnotě, která svírá stejně jako čtyři vypolstrované stěny kolem. Vyžíval jsem se v mrazení, jež ve mně vyvolávala četba o zvonku nad hrobem coby poslední záchraně pro zaživa pohřbeného člověka. A úlevně jsem si vydechl, když Poeův hrdina zjistil, že stísněný, temný prostor je ve skutečnosti kajuta na lodi.

Podobně jsem si vychutnával i Lovecraftovo vyprávění o pro lidské chápání nedosažitelných světech a strašlivých pravdách skrytých v nich. Se zalíbením jsem naslouchal děsivé písni o nevýslovných náznacích skutečna, jež do našich omezených a především odmítavých myslí občas vnese nevědomí.

Dnes jsou však pro mne tyto příběhy znamením úděsu.

Když mi diagnostikovali lézi na mozku a řekli, že jedním z pravděpodobných symptomů bude sopor, jat hrůzou jsem vhodil všechny svazky od obou jmenovaných autorů a několika dalších k tomu do jedné truhlice, a tu jsem následně zakopal. Snad… Snad jsem věřil, že to uleví mé mysli.

Neulevilo.

Napůl šílený strachy jsem se každý večer uložil ke spánku s obavou, že tentokrát by mě to mohlo zastihnout. Zcela iracionálně jsem se totiž bál, že nejpravděpodobnější okamžik k tomu, kdy to přijde, je, když budu pokojně spát hlubokým spánkem spravedlivých. Když budu nejzranitelnější.

Jak už jsem řekl, nebál jsem se toho, co by na mě mohlo číhat ve snách, ani toho, jak by mohli naložit s mým tělem. Bál jsem se strávení zbytku svého krátkého života, který měl být přetnut rakovinou, spánkem. Už tak mě pomyšlení, že přes třetinu svého života prospíme, vždy děsilo. Tolik promarněného času… A já tím teď mohu strávit zbytek svých dní!

A proto jsem se každý večer – či spíše brzké ráno, neboť jsem se posteli vyhýbal, jak nejdéle to jen šlo – převaloval ze strany na stranu. Stejně tak jsem se uvnitř tu přikláněl k tomu, že spát chci a už opravdu nutně to potřebuji, jen abych se o chvíli později snění ze všech sil bránil.

Nejinak tomu bylo i onu noc.

Kdykoliv jsem se začal propadat do Hypnovy temné propasti, cukl jsem sebou a docela se probral z uklidňující mrákoty, jako by mne podlý Thanatos strhl zpět.

A tak uplývaly sekundy, minuty, možná i hodiny. Tma na mě tlačila ve spolku se strachem jako svěrací kazajka. Hlava mi těžkla a za víčky jsem cítil nepříjemnou horkost z nedostatku spánku. Svaly mi ochabovaly a v přeleželých rukou mi brnělo. V takových okamžicích jsem si vždycky říkal, že by smrt byla milosrdným vysvobozením.

Nakonec jsem se vždy rozhodl spánku oddat. Právě tehdy mi však nejvíc unikal – jako rychlonohá lepá děva. Snažit se usnout je jako chtít provléct nit uchem jehly roztřesenou rukou. Znervózňující. Úmorné. A štvoucí…

Teprve po vzdání veškerých svých snah, když jsem se jal zírat do prázdného šera pokoje, jako kdybych byl zdrogovaný, se mne spánek zmocnil. Neurvale a bezcitně. Jako násilník sápající se po znásilňované.

*  *  *

Že spím, jsem si zpočátku ani neuvědomoval – ostatně mnohem podivnější by mi připadalo vědět o tom. Ležel jsem v černočerné tmě a marně jsem čekal na spásu. Malátnost mě otupila natolik, že už jsem nebyl schopen pohybu. Tedy… alespoň jsem si to myslel.

Postupně mě ale začínalo děsit, že navzdory předchozímu šeru nevidím zhola nic. A necítím zhola nic! Žádná těžká, vyhřátá přikrývka na mém těle, polštář ani matrace pod ním, ani stopa byť jen po jediném vjemu. Bylo to absolutní Nic.

Útroby se mi zkroutily, jako by v nich bylo klubko hadů. Srdce omotal a přiškrtil mrazivě chladný drát.

Otevíral a zavíral jsem oči. A chtěl jsem se pohnout… Tak strašně jsem se toužil pohnout!

Lapilo mě zoufalství. Křečovitě jsem k sobě svíral víčka a doufal jsem – modlil jsem se –, aby to nebylo Ono. Zabředával jsem stále více a více do beznaděje…

A pak jsem to ucítil! Skutečně jsem zabředával! Stál jsem uprostřed lesa a s každým pokusem o pohyb jsem se potápěl stále víc a více do smrduté bažiny.

Vazká hustá hmota už držela v šachu celé mé nohy i valnou část trupu a sápala se po mých rukách. Stahovala mě hloub a hloub. A spolu se stoupající hladinou rostlo i zoufalství uvnitř mě samého.

Pohltila paže, ramena, krk… a nakonec i tvář, až jediné, co vyčnívalo nad hladinu, byl  nos.

Teprve tehdy se mi konečně někdo vydal na pomoc. Cloumal mnou, škubal, tahal za mě a casnoval, jak se mě ze všech sil snažil dostat z kluzkého chřtánu zeminy. A všechno marně. Bahnisko se mne drželo zuby nehty.

Na mysli mi vytanul obraz mého bezvládného těla v posteli, se kterým třesou, aby mě vzkřísili, tak jako se o to někdo pokoušel tady.

A pak mi bažina vnikla i do nosu.

Temnota se vrátila.

V žilách mi místo krve putoval led. Mozek mi doslova zatuhl strachy. Chvíli jsem se snažil uklidňovat tím, že to byl sen a že právě skončil. Probudil jsem se, jsem zpátky v tmách svého pokoje.

Jenže pak se ozval ten nepříjemný pocit, že mě obklopuje pustopustá prázdnota. Ten pocit bezmoci a nehybnosti. Bez jediného vjemu. Dokonce i vlastní tělo působilo prázdně, dutě… jako sud.

Vzdal jsem snahu něco spatřit. Avšak říkal jsem si, že musí jít alespoň něco cítit. Nebo slyšet. Napínal jsem uši se zatajeným dechem – měl-li jsem vůbec nějaký dech. Poté jsem se snažil nasát nosem.

Ale nebylo co nasávat, ni co slyšet. Neobjevila se ani stopa po… čemkoliv. Panika ve mně narůstala. Doslova mnou zevnitř šila.

Až jsem se nakonec ošil i doopravdy. Převalil jsem se z boku na bok! Jak se mi ulevilo, když jsem pod sebou ucítil měkkou postel! Jak příjemné bylo zabořit se do ní a…

Zabořit se!

Postel se jakoby proměnila v tekutý písek nebo v čerstvý beton a já se do ní propadal jako narkoman do závislosti. Stahovala se kolem mě, polykala mě. Sotva mi dávala nějakou možnost k pohybu. Bylo to k zbláznění.

Marně jsem se tomu bránil. Ať jsem udělal jakýkoliv pohyb, ať jsem se pokusil trhnout sebou na kteroukoliv stranu, ten beton mě svíral pevněji a pevněji.

Tvrdnul.

Nakonec mi opět vyčníval pouze a jedině nos. Na víčka, která jsem naštěstí včas zavřel, mi tlačila doslova kamenná tíha. Tělo jsem měl v té hmotě tak zatuhlé, že jsem si připadal jako socha, která necítí vůbec nic a nemá tušení, co je to pohyb.

A ta bezmoc… ta příšerná bezmoc!

Pak zaznělo cosi jako ťuknutí. Ťuknutí se posléze proměnilo v klepání. A nakonec se klepání zesílilo v bušení.

Marně jsem si lámal hlavu, co to je. Hlavou mi létal nápad za nápadem, myšlenka stíhala myšlenku jako při závodu.

Pak to křuplo!

Konečně mi to došlo. Někdo se mě snažil vysekat… Jenomže co když zarazí klín příliš hluboko? Co když mě bodne? A co teprve, kdyby mi něco usekl! Panika se vrátila silnější než kdy dřív. Ale já věděl, že nemůžu dělat nic než nečekat. Pohnout se nešlo ani o píď.

V duchu jsem se viděl jako pozorovatele stojícího u vlastní postele. Pozorovatele bez možnosti zásahu, který může jen čekat, kdy se mé bezvládné tělo pokusí znovu spojit s mým vědomím bodnutím špendlíkem či jehlou. Nebo přímo říznutím. A s děsivou jistotou jsem věděl, že nic z toho nepomůže. Že mě z toho nevysekají…

Temnota mě opět obestřela svým závojem.

I cit vlastního těla zmizel. Bylo tu jen prázdno. Strašlivé, temné, pusté, zlověstné, všeobjímající Nic. Jen to a moje nehybné zděšené já.

Právě tehdy jsem pochopil, že horší než vnímat nesčetné dimenze a obsahy mimo rozsah našich smyslů… A horší než vnímat kolem sebe stísňující temnotu čtyř stěn dřevěné rakve… Je cítit prázdné, vjemů pusté Nic. Bezobsažnou Temnotu, která člověku nedává ani ten nejmenší střípek počitku. Zásvětí, kde lidství, existence neznamená zhola nic.

To je ta pravá hrůza. Ta pravá bezmoc.

A když jsem pak konečně otevřel oči a spatřil denní světlo na stropě svého pokoje, nezáleželo na otázce, zda šlo o děsivý sen, z něhož jsem se probral sám, nebo jestli se na mě skutečně sápal sopor, ze kterého mě probrali… Podstatné bylo, že jsem za sebou měl jenom další z mnoha nekonečných nocí.

Zásvětí 
Kratochvíl, Tomáš
Odpovědný redaktor: Martin Stručovský
Korektury: Jan Křeček
Ilustrace: Kateřina Perglová

Poznejte autora povídky

Tomáš Kratochvíl (22 let) studuje psychologii na FSS MU v Brně. Pochází z Třebíče a psaní se věnuje od osmi let. Začalo to klasicky – přečetl první dva díly Harryho Pottera a při čekání napsal fanfikci 8. dílu. A pak se s tolkienovskou vidinou pustil do vlastních románů. V 18 letech ho to pustilo a inspirován Vyděděncem od Lovecrafta zkusil napsat svou první pořádnou povídku. V 19 letech vyhrál National Literary Award for Young Writers 2013, O Dračí řád 2013 v kategorii fantasy a Nostalgia Litera 2013 v kategorii poezie. Od té doby se začal pravidelně účastnit literárních soutěží. Dostal se mezi finalisty O Dračí řád 2014 a umístil se i v ročníku 2015. Byl nominován na vítěze v soutěži Vidoucí 2015 a v O nejlepší fantasy 2015. Kromě toho se v roce 2015 umístil na 3. místě v LS K zamyšlení, pořádané absolventy MU. Dlouhodobě se také věnuje překládání. Již přes 5 let překládá rozsáhlé básnické dílo H. P. Lovecrafta. Letos v létě přeložil román Jesseho Bullingtona The Sad Tale of Brothers Grossbart (česky u nakl. Gorgona jako Prznitelé hrobů: Chmurná historie bratří Grossbartů). Překladům i povídkám se hodlá nadále intenzivně věnovat, ale v poslední době prohlašuje, že se mu začíná rýsovat román.

Ve svém volném čase se Tomáš věnuje hraní a pořádání LARPů (RP naživo), stolnímu RP, holduje také počítačovým hrám, bowlingu a samozřejmě knihám. Žánrově se příliš nevyhraňuje, přečte si cokoliv kvalitního. Stejně to má s filmy a hrami. Pokud byste se s ním chtěli setkat, pravidelně přednáší v ThroneCon (Hra o trůny) linii a v GameLine na Festivalu fantazie v cosplayi Jacka Sparrowa. Krom toho ho můžete velmi často zastihnout v Rytířské krčmě v Brně, protože zbožňuje kormu (pivo s medovinou) a tamní atmosféru s živou hudbou. Jeho největším přáním je, aby svým psaním aspoň pár lidem něco dal. (A doteď netušil, jak blbě by se mu o sobě mohlo psát v třetí osobě.)

Tři otázky na Tomáše Kratochvíla

Čtenáři právě dočetli tvou povídku Zásvětí. Můžeš čtenářům prozradit, jak se tahle povídka rodila, případně, z kterého moře jsi vylovil nápad k jejímu sepsání?

Nápad přišel, když jsem četl Lovecraftovo Beyond the Wall of Sleep. Tehdy mě napadlo, že oba psali o tom, co se může stát s naší psychikou a s naší fyzickou schránou, když sníme a probudíme se zaliti hrůzou. Jako student psychologie jsem si však řekl: „Co by čtenář těchto jejich slov cítil, kdyby se dozvěděl, že ho čekají stejné věci?“

A tak se zrodilo Zásvětí.

Na pažbě máš už pár literárních zářezů. Co ale plánuješ dál? Dojde i na román anebo se hodláš držet pouze v rámci povídek?

Mám pár nápadů na další povídky. Poslední dobou na to sice není moc čas kvůli bakalářce, takže se mi nedaří dotáhnout nápady do konce, ale určitě bych chtěl zkusit napsat mikropovídku. Obvykle píšu spíš dlouhá díla, takže je to pro mě tak trochu výzva.

Moje současné touhy se však spíš ubírají k překladům – rád bych konečně něco provedl s těmi překlady 50 básní od Lovecrafta. A rýsuje se i nabídka na další překlad románu. Další, protože jeden by měl příští měsíc vyjít.

A co se románu týče… za těch 14 let, co píšu, jsem jich už napsal hodně. A snad až na jedno dílo bych to všecko hodil hned do koše. Takže ta touha mě, když jsem začal v 18 letech psát povídky, tak trochu opustila. Ale letos v létě jsem se v O nejlepší fantasy dostal do finále s povídkou, jejíž svět mě doslova ovládl. Mám plány na další povídku z toho prostředí. A až se jednou konečně znovu odhodlám, tak právě z tohoto světa bych chtěl napsat román.

V textu je řeč o Lovecraftovi a Poeovi. Považuješ je za svoje vzory? A pokud bys měl možnost se s jedním z nich sejít nad šálkem kávy, kterému bys dal přednost?

Rozhodně považuji. Ještě spolu s Baudelairem a Rowlingovou. A přednost bych dal asi Lovecraftovi. Z těch dvou. Ze všech čtyř Baudelairovi. Vždycky mě zajímalo, jací ti dva byli a co by řekli na to, že se na ně snažím tak trochu navázat.

Foto: Archív autora