NÁVOD: Pilotovaná střela Reichenberg

Historie

Jedním z mála německých projektů, který se dočkal fyzické realizace, ale naštěstí už ne nasazení, byla pilotovaná sebevražedná střela Reichenberg.

Pokusy a následné nasazení V-1 ukázalo, že systém je sice plně funkční, ale postrádá dostatečnou přesnost pro likvidaci malých cílů. Ryze teoreticky bylo možno střelu řídit rádiem, ale šlo o systém drahý, s krátkým dosahem a velice snadno vyřaditelný protivníkem. Nejlevnější a relativně snadno dostupný byl živý pilot. I v Německu slyšeli o japonských kamikaze a tak se koncem roku 1943 pod patronací SS rozjelo několik projektů, které v roce 1944 vyústily v projekt Reichenberg. Ten byl založený na bázi sériově vyráběné letounové střely V-1.

Střela byla opatřena pilotním prostorem, mírně vylepšenými ovládacími prvky a intenzivně zkoušena v pilotovaném režimu. Teoreticky sice mohl pilot střelu po navedení na cíl opustit, fyzicky to ale bylo téměř neproveditelné. Funkční katapultovací sedadlo už sice bylo tou dobou v Německu prakticky otestováno a montováno do některých typů letadel, ale do V-1 se nevešlo. Ovladatelnost stroje také nebyla zrovna oslnivá, takže vzniklo několik cvičných a pokusných verzí, číslování variant se v různých zdrojích liší. 

Vznikly ale celkem čtyři verze – dvoumístná bezmotorová, dvoumístná s motorem, jednomístná cvičná s motorem a „ostrá“, která se lišila od jednomístné cvičné náloží 850 kg Amatolu, vizuálně pak absencí přistávací lyže a tvarem přídě s detonátorem. Pilotovaná střela mohla být vypouštěna ze standardního katapultu, běžné bylo vypouštění z bombardéru He-111 a používán byl podle některých pověstí i klasický aerovlek.

Spolu s řešením technických problémů se snažili organizátoři řešit i problémy personální. Piloti pro sebevražedné mise se měli shromažďovat v „Leonidas staffel“, ve které se nakonec shromáždilo cca 30 lidí, mimo jiné i proslulá pilotka Hana Reitsch. Zdá se, že právě ona byla jednou z duší projektu. Dobrovolníci se zrovna nehrnuli a tak se ve spolupráci s SS plánoval nábor v Hitlerjugend a zjednodušený pilotní výcvik dobrovolníků. Nakonec se ale podařilo velení Luftwaffe celý projekt zastavit. Tou dobou už bylo vyrobeno kolem 150 strojů.

Model 

Model různých verzí střely Reichenberg dodávala na trh celá řada (často českých) firem, můj model je ale historický kus (1/72) od firmy Heller, pocházející patrně z poloviny 70. let. Prodával se v sadě s raketovou stíhačkou Bachem Natter (o té někdy příště). Předpotopnost je patrná již z pozitivního rytí a absence drobných detailů. Jako zástupce typu ve sbírce se ale neztratí.

Stavebnice je jednoduchá – křídlo, výškovka, dvě půlky trupu, sání motoru, primitivní interiér (po slepení a uzavření kabiny neviditelný) a průhledný překryt tloušťky pancíře, skrz který stejně není vidět. Obtisky žádné (modernější stavebnice mají alespoň kvanta mikroskopických popisek), vše ale doplňuje stavebnice bednovitého stojánku.

Vlastní stavba je jednoduchá

– do jedné poloviny trupu vlepíme náznak interiéru, křídlo a vstupní mřížku motoru, pak přilepíme druhou půlku trupu, ocasní plochy a kryt kabiny, což je dohromady práce asi tak na hodinu i s tmelením vteřiňákem a se začištěním spojů na celkem slušně pasujících dílech. Další čas můžeme věnovat nátěru. Použil jsem klasické odstíny RLM 76 a 81.

Sice existuje řada černobílých snímků původních střel, ale stroje jsou na nich kamuflovány stylem „co kus, to originál“, takže při použití autentických odstínů se další iniciativě meze nekladou. Osobně jsem použil kamufláž, odvozenou od pumy Mistelu.

Po zaschnutí barev je potřeba sjednotit povrch vrstvou matného laku a zajímavý přírůstek do sbírky je hotov.