UKÁZKA: Jan Urban, Pragocalypsa: Strážci brány

Karlovy lázně. Dnes tam bude zvlášť narváno. Nejprofláklejší pražská diskotéka, kam povinně musí zajít každý cizinec, co kdy vkročil na českou půdu. Samozřejmě tam chodí i Češi – nejčastěji to jsou zlatokopky, dealeři drog, nevyzrálí pubescenti a holky pro všechno. Já patřím do skupiny stálých návštěvníků. Problém je, že tady mě sice taky znají, ale na píseček jsme spolu nechodili, takže detektor kovů by tentokrát mohl zradit. Intuice mi říkala, že tak nízko s tím pípátkem snad nesjede. Konečně na mě došla řada a já přistoupil k jednomu z místních vyhazovačů. Černé triko s logem diskotéky se na asymetrické tělo napumpované steroidy viditelně lepilo a holá lebka s nepříjemným výrazem v očích ve mně budila dojem, že jsem na srazu fanoušků Daniela Landy. Jak jsem předpokládal, vepřová hlava vynechala kotníky a bez pohnutí brvy mě vpustila dovnitř. Jakmile jsem vstoupil do té svatyně nezávazného sexu, doslova ze všech stran se vyvalila hudba. Kdybych měl v krvi jen o pár promile alkoholu víc, začnu se taky kroutit s ostatními otroky rytmů, nehledě na svou důstojnost a pud sebezáchovy. Vystoupal jsem po schodech do patra, kde zrovna vyhrávaly hity osmdesátých a devadesátých let, a objednal si Sex na pláži. Bohužel tekutý, a za kilo a něco. V pozlacených klecích v rozích místnosti se vlnilo několik servírek z blízkých hospod, co si takhle přivydělávaly na živobytí. Jinde jim nikdo nedá tolik merglí za to, že ukážou zadek. V barové místnosti se mnou byly snad všechny možné sorty lidí, jaké si jen kosmopolitní fajnšmekr může přát. A jelikož já nejsem žádný milovník přicestovalých zbohatlíků, vzal jsem si svůj koktejl a vstoupil na parket. Několik mladých holek jižanského typu, zřejmě Španělek, tam křepčilo jak o život. Zrovna vyhrávala Baltimora s Tarzan Boys. Aha, to dávalo smysl.

„Prosím tě, nevíš, kolik je hodin?“ zeptala se mě přiopilým hlasem sotva osmnáctiletá holka, co byla víc nahá než oblečená a tak trochu mi připomínala chytrou horákyni. Než jsem jí stačil odpovědět, že už nejspíš měla být touhle dobou dávno doma, přiklusal k ní pravděpodobně její přítel a chytl slečinku v podpaží, snaže se udržet ji na nohou.

„Omlouvám se, trochu přebrala.“ S těmito slovy ji odtáhl ven.

Míhalo se kolem mě tolik ženské krásy v rozpuku, že mě náhlý nával negativní energie skoro povalil na zem. Okamžitě jsem zbystřil, upil ze svého Sexu a rozhlédl se kolem. Nikde nic podezřelého. Zkusil jsem zaměřit zdroj oné znepokojující síly, ale něco mě blokovalo. A vtom jsem ji zahlédl. Věděl jsem, že je to ona, i když byla rozostřená poblázněnými stroboskopy. Jistí rozumbradové tomu říkají schopnost, já intuice. Zrovna si užívala zaslouženého volna a balila nějakýho kravaťáka. Slyšel jsem, že ji Řád nedávno poslal přesvědčit někoho z vyšších kruhů, aby se nezabýval incidentem, který by mohl odhalit existenci našeho uskupení. To by nebyla ona, aby netrávila každý večer někde na pařbě v centru. Měla na sobě černé přiléhavé triko a echt minisukni stejné barvy s krajkou s motivem pavoučích sítí. Podvazky, které končily kousek pod zadečkem, jenž zpod sukně vesele vykukoval, byly taktéž krajkované.

„Ahoj… Jájo,“ oslovil jsem ji před elegantním, asi třicetiletým pánem s udržovanou bradkou jejím civilním jménem. V Řádu totiž na sebe mluvíme pouze přezdívkami. Z bezpečnostních i osobních důvodů. Podívala se na mě se znatelným překvapením, stáhla pěstěné ruce z chlapových ramen a věnovala mi přátelský úsměv.

„Vyvyane… Co tady hledáš?“

„To samé, co každý svobodný muž. Smysl života.“

„Hm, podívej se pod stůl, možná se tam někam zakutálel.“

Jája byla vždycky srandistka. „Ha ha, to bylo dobrý. Představíš nás?“

„Ale jistě,“ neváhala ani sekundu štíhlá černovlasá dívka, „Vyvyane, tohle je Matěj. Matěji, to je Vyvyan.“

„Moc mě těší.“ usmál se Matěj. No jasně, ty Matěji. Určitě tě strašně těší, že ti nějaký cizí opičák překazil tokání.

„Mně taky.“

„Matěj je copywriter. Pracuje v reklamce a nefláká se jako ty,“ řekla Jája a vrhla po Matějovi pohled tak vilný, že kdyby byl gay, bude bez mrknutí oka přeorientován. Tohle dělala často. Alespoň vždy, když jsem na ni někde narazil. „Můžu s tebou chvíli mluvit?“

V okamžik, kdy Jája oznámila Matějovi, že se k němu hned vrátí, mě opět charakteristický pocit v týlu varoval, že je něco špatně.

„Co se děje? Víš, že spolu nemáme komunikovat na veřejnosti!“ odsekla.

„Ale jo, trochu můžeme,“ opravil jsem Jáju s kývajícím se ukazovákem před očima, „jen chci, aby sis dávala pozor. Cítím tu dost prapodivný síly. Je to něco… zvláštního.“ Zrovna začal hrát Billy Idol a Dancing With Myself.

Odevzdaně obrátila oči v sloup a obrátila se k čekajícímu Matějovi, čímž jsem si mohl plně vychutnat její nos ve tvaru skokánku. Prostě lábuž. „Na stupnici jedna až deset, jak moc bys to nebezpečí kvalifikoval?“

„Šest celých devadesát devět,“ odvětil jsem sarkasticky.

Opět mě obdarovala jedním ze svých líbezných úsměvů, pod kterým by roztál i ten nejtvrdší ledovec. „Postarám se o sebe, neboj. Jsem přece Černá vdova.“

S těmito slovy přicupitala ke svému panu copywriterovi a přitulila se k němu jak dítě k plyšovému méďovi. Věřil jsem jí to. Jájinou schopností bylo, že se do ní zamiloval kdokoliv, na koho si ukázala. Přirozeně to platilo jen na muže. Řád ji většinou posílal, za kým bylo třeba, a ona urovnávala, případně likvidovala vzniklé spory jednou provždy. Ale to jen výjimečně, kdy použila mrazivý polibek smrti. To se zatím stalo jen párkrát. Údajně to bylo třeba.

Spolkl jsem poslední kapky Sexu a obrátil se k tanečnímu parketu. Někde tam bylo něco, co mě nenechávalo klidným. Ale stejně rychle, jak to přišlo, tak to zase odeznělo. Rozhodl jsem si taky nabrnknout nějaké to dvounohé potěšení opačného pohlaví. Jedno z nich stálo opřené u zakrytého okna a posmutněle sledovalo hemžící se parket. Všiml jsem si, že podobný záměr měla i dvojice kluků, co si to k ní šinuli od záchodů. Intuice mi napovídala, že bych se mohl trochu pobavit.

Dívka byla z obou kluků viditelně vykolejená a jen se zmateně usmívala, když ji oslovili.

„Ahoj, já jsem Hunterkiller a tady kámoš je Sexybeast.“

„A občanky máte, hoši?“ vložil jsem se do rozhovoru. Moje postava, která je přesahovala nejméně o patnáct centimetrů, mohla být pravděpodobně jedním z důvodů, proč se na mě oba opovržlivě podívali a ustoupili dál, k další ovci oddělené od stáda. Dívka mlčela. Kmitala očima ze mě na parket. Evidentně byla nervózní jak panna. Nadhodil jsem konverzačku.

„Víš, na těchto místech býval kdysi dávno mlýn a právě tady, jak stojíš, údajně vzal mlynáře čert do pekla.“

Dívka se omluvila, že musí nutně na záchod a odešla. Sakra, na tohle se dneska už nedá balit. Ale dřív na to děvečky docela letěly. Doba je holt jiná.

Další příval negativních pocitů mne probral z letargie. Billy Idol byl právě v nejlepším, když v tom jsem skrz rozpohybovaný parket masy těl zahlédl nehybně stojícího člověka, jak na mne ode dveří upřeně zírá. Bohužel mi výhled na okamžik zaclonil nějaký zvláště rozjuchaný mladý cizinec, a když opět uhnul, divná postava byla pryč. Ačkoliv se mi to nezdálo nezbytné, měl jsem v řádové smlouvě, že musím hlásit jakýkoliv výkyv negativní energie. Nedávno díky tomuto upozornění řád narazil na stopu vlkodlaka, co zabíjel na severu Prahy. Nahmatal jsem tedy telefon v kapse u svého dlouhého kabátu a zamířil ven. Když jsem se u východu z místnosti tlačil ven přes příval nových návštěvníků, ucítil jsem nejen další vlnu napětí na týlu, ale i otisk pětačtyřicítkové hlavně o několik palců níž na zádech.

„Don't fuckin'move!“ šeptl mi kdosi do ucha lámanou angličtinou s odporným skopčáckým přízvukem. Hádal bych ho na takové Šlesvicko-Holštýnsko. Tlačil se na mě, jakoby mě chtěl ojebat ještě na schodech, ale to bylo zřejmě proto, že nechtěl svou bouchačku vystavovat na odiv. Bylo mi jasný, že původce toho všeho energetického mumraje mi stojí za zády a nejspíš nebude váhat vyprázdnit do mě celej zásobník před všema těmahle lidma. Tušil jsem, že to jednou přijde, ale bylo ještě trochu brzy. Alespoň podle Mantise.

„Move! Move!“ šťouchl do mě nepříjemně Němec hrající si na Anglána. Navíc mi vadilo, že si nedokáže určit priority.

„Tak hele, drahej von Eintopf, jednou mi řekneš, abych se nehýbal, a teď chceš zas opak – tak už se rozhodni.“

„Shut the fuck up and go… Schnell!“

Když nás míjelo pár lidí, padlo z mé strany rozhodnutí, že zjistím, jakými schopnostmi tahle zahraniční krysa oplývá. Naštěstí do nás trochu vrazili, což mi napomohlo k prudké otočce, při které byl Herr Němec nakopnut do kolene. Sice vystřelil, ale ukázalo se, že ne do mě. Budou muset znovu vymalovat, protože mozek asi pětadvacetileté dredaté slečny na zdi není zrovna reprezentativní. Němčour chtěl vystřelit znovu, ale jelikož jsem svůj loket blíže seznámil s jeho bradou, trochu mu sklaplo. Doslova. Ukázal se však jako pohotový soupeř, neboť mě v mžiku odtrhla od země neznámá síla a prudce mnou mrštila o zeď. Zatmělo se mi před očima. Mé uši zaznamenaly jakési zakřupání. V tu chvíli si netroufáte odhadnout, zda to byla ruka nebo žebro. Ještě za letu jsem sáhl ke kotníku právě ve chvíli, kdy skopčák vyplivoval za ukázkové lekce německých nadávek zub. Mezitím samozřejmě vznikl zmatek, neboť střílení z pistole holt občas bývá slyšet. Lidi se snažili zmizet ze schodů a vytřeštěný partner mrtvé dredařky brečel a zhroutil se na zem mě do cesty. Němec proti mně vyslal další tlakovou vlnu a tentokrát mi nepomohlo ani to, že jsem se vší silou chytl zábradlí. Vlna mě naštěstí zasáhla jen okrajově, ale i tak mi skoro urvala ruku. Stačil jsem ještě vystřelit.

„Schweine! Stirb du Tschechische schlampe!“ zahlásal Adolf další strašnou kletbu a dvakrát po mně vypálil. Přiznávám, že jsem z jeho tlakových vln měl docela bobky. Ale soudě dle jeho reakce a úkroku nazad měl v těle díru. Hned jsem toho využil a vypálil znovu. Vyslal proti kulce tlakovou vlnu. Poprvé v životě jsem viděl, jak se kulka zastavila ve vzduchu, neškodně dopadla na zem a zazvonila. Druhou už zastavit nedokázal. Roztrhla mu košili od Markse a Spencera a pocuchala plíci. Třetí a čtvrtá způsobila, že tvrdě narazil do okna, rozbil sklo a vypadl dolů na ulici. Nebyl čas jít zkontrolovat stav soudržnosti jeho kostí, protože by si svědkové zapamatovali mou tvář, a tak mi pistole sklouzla do kapsy a já došel k závěru, že dnešní lov na holky prostě skončil neúspěšně.

Anotace

Rok 2012 byl omyl. Staří matematici a astrologové se osudně spletli. Konec světa teprve přijde. Kdy a kde ten mejdan tisíciletí vypukne?

Na rok 2017 čekali přes 400 let. Chvíle, kdy se v Praze otevře transdimenzionální díra mezi světy mimo čas a prostor, se blíží. Karma bude narušena a zneužita. Starobylé evropské řády, vzniklé v době Rudolfa II., uvědomující si přicházející konec světa daleko dříve, než na něj senzacechtivá média upozornila, chtějí z magického koláče pražského genia loci ukrojit co nejvíc pro sebe.

Česká odnož přísně tajného řádu bere jako vlasteneckou povinnost ubránit hlavní město proti hordě cizáckých mágů prahnoucích po moci a ochránit jej tak před zhroucením a zničením.

Kdo by taky chtěl, aby se mu po Václaváku proháněl Cthulhu, zatímco si Marduk s Baalem budou hrát v rozvalinách Pražského Hradu na schovávanou?

Podaří se hrstce českých X-menů ochránit matičku Prahu před takřka nezvratným osudem?

Jan Urban: Pragocalypsa: Strážci brány

Nakladatelství: Beletris

Edice: Camelot

Obálka: Dominik Broniek

Rok vydání: 2014

Vazba: brožovaná

Počet stran: 288

Cena: 260 Kč

Recenze