UKÁZKA: J. Rohlík, Země bez zákona

1. Cizinec

Když skončila válka, kterou král vedl hlavně kvůli stříbrným dolům v kopcích Stínokraje, zůstala u východní hranice volná půda, která panovníka ani docela málo nezajímala. Původní obyvatelé buďto odtáhli, když to stihli, nebo byli vymláceni dobrotivou rukou králových žoldnéřů. Taková země si zrovna říkala o osídlení.

Byla to velká rovná placka, kterou neobýval nikdo, a protože na druhé straně Bažin beznaděje bylo lidí zase až moc, jednotlivci i celé skupiny se sem oklikou přes hory hrnuli jako vzteklí. Zakládali osady, které nepřežily první rok; ale oni to i tak zkoušeli dál, s neutuchající vervou někoho, kdo už vyčerpal všechny ostatní možnosti.

Nejbližší opravdové město bylo pár set mil přes bažiny a oklikou přes hory ještě mnohem dál. Tyhle končiny tak nespadaly pod žádnou z těch privilegovaných smrdutých děr, kterým se říká ekonomická centra moci, a takhle to mělo nejspíš ještě nějakou dobu zůstat. Ještě mělo uběhnout hezkých pár desítek let, než tu začne platit alespoň nějaké zvykové právo.

Leckdo se tu mohl docela dobře ztratit. Temná minulost stará stovky let nebo pár týdnů tu nemusela být nápadná. Příběhy zjizvené a krvavé jako úsvit světa sám bylo možné přehlédnout v šedi každodennosti. Mohl se tu leckdo ztratit, ale mohl se tu také leckdo najít.

A to byla právě ta potíž.

Cizinec se houpal v sedle černého válečného oře a pomalu se sunul kupředu sluncem znavenou plání. Takových chlapů se po válce u východní hranice potloukaly spousty: opotřebovaných vojáků; vítězů, co na ně nezbyla žádná odměna. Zatímco cedili krev, svět se pomalu změnil.

Velká žlutá koule visela na obloze jako přibitá a zuřivě tloukla cizinci do hlavy holé jako koleno. Nezdálo se, že by si z toho něco dělal. Z jeho bronzové kůže to nevymáčklo ani kapku potu a cizinec dál klidně upíral oči do dálky. Na něco se díval a přitom jistou rukou sem tam sotva patrným pohybem usměrňoval pohyb koně.

Byl majitelem tváře, které se problémy nejspíš vyhýbaly velkým obloukem. Na hlavě neměl klobouk, což bylo jinak v tom kraji a v té době železným zvykem, a tak už z dálky byly jasně vidět jeho ostře řezané rysy, široké lícní kosti i mohutná brada. Tvář mu tou dobou pokrývalo několikadenní strniště a jeho ocelově šedé oči vypadaly, že by uvítaly trochu spánku.

Celý oděv tvořil od pasu nahoru jenom pár na tři prsty širokých kůží. To nebylo zrovna moc. Jeho vlastní kůže si ale zjevně libovala v nesnesitelném slunečním žáru. Byla pokrytá hromadou tetování, které si chlapi jeho druhu nechávají dělat tak často jako pracovitá šlapka masáž nohou. V tomhle případě ale obrazy neinzerovaly, jak moc dotyčný miluje kotvy nebo jakou velikost ňader u žen preferuje. Cizincovo tetování nedávalo na první pohled žádný smysl, byla to jenom kopa nepochopitelných geometrických obrazů a neznámého písma.

Na tomhle světě nejspíš nebylo moc lidí, kteří by se při pohledu na ně podělali strachy.

Většinou ke své škodě.

U hrušky sedla se cizinci houpal meč; jenom jeden; jeden meč obvykle stačí. Když nevíte, jak používat jeden meč, tři už to většinou nespraví. Po stranách sedla visely dvě kožené brašny, přes hrušku byl přehozený šedý vojenský plášť. Nohy byly opatřené vysokými koženými botami s několika železnými hřeby a ošlapané podrážky se volně zapíraly do třmenů.

Někde pod tím vším cizinec končil.

Kůň nesoucí cizince si ale zasloužil stejnou pozornost: bylo to na první pohled ohromné zvíře se srstí černou tak, že to až vypadalo, jako by v těch místech někdo prokopl do světa díru. Srst se oři divoce leskla a vlnila a jenom občas byla přerušená rudou linií špatně zhojené rány. Jak šel, spálená dlouhá tráva, která v tom úmorném vedru ztratila chuť se zelenat, se mu zvolna otírala o nohy. Temnou barvu podtrhoval železem pobitý postroj, který za jízdy lehce řinčel a šklebi­ly se z něj snad všechny symboly smrti, jež tahle zkažená země zplodila. Tu a tam kůň hluboce zafrkal a temné nozdry se mu zdvihly do výhružných oblouků.

Cizinec v jednu chvíli přitáhl koni uzdu a černý démon se zastavil. Jezdec se podíval k městečku, které se v tu chvíli nacházelo přímo ve směru jeho jízdy.

Bylo to vlastně jenom několik ušmudlaných domků, ale už z dálky bylo jasné, že jsou na ně jejich majitelé hrdí jako hovnivál na svou kuličku. Domy postavili do dvou řad, aby měli ulici, které by říkali hlavní, a teď se zuby nehty drželi naděje, že si téhle díry všimne král a přizná jim opravdický status města i s nějakým tím prima regálem. Cizinec si město mlčky prohlížel.

Chvíli to vypadalo, jako by zvažoval, že se mu širokým obloukem vyhne, a na docela malý okamžik jste mohli mít pocit, jako by podobný myšlenkový pochod proběhl hlavou i samotnému městu. Moment na to už ale kůň i jeho jezdec jeli dál a dlouhá hnědá tráva za nimi zůstávala slehlá.

Směřovali k městu a město se rozhodlo na místě zůstat.

2. Město, kde vládne strach

Býval by to nakonec pohled jako každý jiný, který se mů­že osamělému jezdci naskytnout v těchhle končinách:krátká široká ulice, místo dlažby koryto vymleté kopyty, několik dřevěných domů, možná jeden nebo dva s podezdívkami ze sušených cihel. Před domy na přední straně dřevěné chodníky, to když přišly deště, aby jeden hned nezapadl po kolena do bláta a kravskejch vejmyslů. Jinak pusto a prázdno, jenom děcka by přišla cizince zatahat za šaty a zpoza oken by vykouklo pár dospělých zvědavých očí, které by se v tomhle případě nejspíš zase hned vystrašeně stáhly zpátky.

V tomhle městě ale nebylo prázdno ani pusto a taky děti měly už jinou zábavu. Nikdo cizinci nevěnoval pozornost. Před hostincem bylo srocení a hrozen mozolnatých zad na první pohled zakrýval, co se vepředu děje. Všechna děcka se už před chvílí propletla mezi nohama dospělých a teď velkýma, doširoka rozevřenýma očima z prvních řad koukala na zlostné hlasy, které se ze středu srocení ozývaly.

Cizinec k chumlu zamířil. Ani docela málo ho nezajímalo, proč se tady dav srotil nebo o co jde hlasům, ale jedno i druhé mu stálo v cestě. To jediné, co ho zajímalo, byl hostinec na druhé straně. Ten vypadal, že uvnitř bude prostorná nálevna s barem a několik hrubých masivních stolů, kde by jeden mohl při troše štěstí dostat něco k jídlu. V nástavbě nahoře pak bylo možné vytušit malé pokoje k pronajmutí, jaké na podobných místech často bývají kvůli projíždějícím obchodníkům nebo honákům z okolních statků, co přijeli do města upustit páru.

Cizinec teď měl přes ramena přehozený plášť z měkké šedé látky a na hlavě klobouk. Zakryl tak nejenom tetování, ale do tváře mu padal hluboký stín. Pod pláštěm zmizel i dlouhý meč, který za chůze měkce ťukal cizinci o stehno. Koně přivázal k verandě jednoho z domů. Když pak sám vyrazil kupředu, několik lidí v davu náhle zjistilo, že stojí čemusi v cestě, ale dřív, než jejich prací ztvrdlé mozky stačily tuhle informaci zpracovat, už tomu uhýbali a teprve ve chvíli, kdy by býval čas se proti tomu ohradit, všechny ty mozkové závity zase rychle zabraly a zadržely ruku, která se muži už už sápala po rameni. Cizinec došel do první řady a tam se zastavil.

„Tohle je vůz pana Monagha,“ informoval zrovna ko­hosi hlas, jenž zněl, jako kdyby ho produkovaly plíce, které kdosi vytesal do skály.

„Jo, pana statkáře Monagha,“ doplnil druhý hlas, který si s prvním v ničem nezadal.

„A tys panu Monaghovi polámal jeho vůz,“ řekl zase první hlas. „Jestli se teda nemejlim.“

Mozky, jemuž věty vděčily za své stvoření, musely být zřejmě ze stejného materiálu.

„To teda nemejlíš,“ přisvědčil druhý hlas, „dočista ho zničil. A to se panu Monaghovi nebude líbit, to teda ne. To se mu vůbec nebude líbit!“

Hromotluk vydal nepříjemný zvuk, který by se snad dal považovat za spokojené zamlaskání.

„A pan Monagh se teda nejspíš bude zlobit,“ pokračoval první hlas neúprosně.

„Bude se zlobit,“ přitakal druhý hlas. „Moc se bude zlobit!“

„Bude se zlobit na nás,“ upřesnil první hlas s dyna­mi­kou menší laviny. „My nejsme rádi, když se pan Monagh zlobí na nás.“

„Nejsme rádi, vůbec nejsme rádi. Pan Monagh se totiž umí nějak zlobit!“

„Takže my se pak budeme muset zlobit zase na tebe,“ rozvíjel teorii první hlas.

„Jo jo, už je to tak.“

„A protože my víme,“ zakončil první hlas, „že se pan Monagh bude zlobit na nás a že my se pak budeme muset zlobit na tebe, není teda asi důvod to odkládat.“

„Jo,“ ještě víc zdrsněl druhý hlas. „Nevidim vlastně žádnej zatracenej důvod to odkládat. Asi se budeme muset zlobit hned!“

Cizinec si oba řečníky prohlédl. Někdo tu viditelně nehrál zrovna moc poctivou hru. Býčí šíje začínaly tam, kde končili v davu ti nejvyšší lidé. Hromotluci byli dokonce o hlavu vyšší než cizinec sám. Vpředu měli mírně zkosené hlavy s výraznými nadočnicovými oblouky. Když mluvili, odulé rty se jim sotva pohybovaly. Jejich beze studu odhalená, nahá těla ukazovala ten druh svalů, který, kdyby se tu a tam nepohnuly, byste si klidně mohli splést s menším geologickým útvarem. Jejich kůže byla matně šedá, jakkoliv to klidně mohlo být prachem a tím, že se už roky nemyli. Co se cizince týkalo, vůbec nepochyboval, že před ním teď stojí půlobři.

Zamračil se. Tohle se mu nelíbilo. Odjakživa platilo, že lidské záležitosti si mezi sebou lidé vyřizují sami. Další rasy se do toho jednoduše netahaly. Tady si ale někdo najal tyhle dva, aby jeho věci obstarali za něj. A že to nebyly moc hezký věci. Zřejmě si tu někdo pravidla a zvyklosti vykládal po svém.

Muž, kterému byla slova určena, se díval z jednoho na druhého. Nebylo to žádné tintítko; byl to chlap, jak má být. Ani ne tlustý, ani ne hubený, svalnaté tělo utužené každodenní prací s dobytkem. Přesto proti těm dvěma vypadal jako trpaslík. Stál s hlavou mírně zakloněnou a díval se střídavě z jednoho na druhého. Byl to hrdej a tvrdej chlap a snažil se nedat svůj strach najevo. Ale ten děs, ten nesmírný děs, který oba hromo­tluci budili, mu proti jeho vůli čouhal z očí. Přesto se pokusil bránit.

„Já přece za nic nemůžu!“

Bylo slyšet, že kdyby nestál vedle těch dvou, zněl by jeho hlas jako něco, o co byste se mohli opřít. Takový ten solidní hlas někoho, jehož slovo platí, když už je jednou venku.

„Jo, tak on prej za to nemůže,“ otočil se se špatně hraným překvapením jeden půlobr k druhému.

Jakoby mimoděk si položil ruku na ohromnou jednobřitou sekeru, která se mu houpala u boku. Byl to nástroj o velikosti čehosi, co klidně mohlo sloužit k štípání jiných seker.

„No jo, tak jestli za to nemůže, tak to se nedá nic dělat,“ přisvědčil se stejně mizerným hereckým výkonem druhý. „To my se asi vrátíme k panu Monaghovi a slíznem si to za něj, že jo.“

První gorila se udeřila dlaní o čelo, až to zadunělo.

„Že nás to nenapadlo dřív,“ podivil se.

„Podívejte, džentlmeni,“ vložil se do věci znovu sedlák. „Není potřeba, aby z toho měl kdokoliv jakékoliv potíže. Já zavolám svoje pomocníky, vůz nadzdvihneme a kolo nasadíme. Majetek pana Monagha tak nedojde k žádné úhoně a můžeme se v klidu rozejít.“

Uprostřed volného prostranství ležel na boku povoz a viditelně mu cosi chybělo. To cosi leželo o kus dál, bylo to kulaté a mělo to železnou obruč. Vůz se opíral osou předního kola o zem a bylo patrné, že osa je namáhána na samu hranici únosnosti. Povoz byl vrchovatě naložen velkými těžkými bednami, pod nimiž se prohýbalo i samotné dno vozu. Silné postranice se při nehodě prolomily a několik beden se vysypalo ven. Kolo se nezdálo poškozeno, vypadl pouze lajdácky zatlučený zákolník, když se kolo na nějakém hrbolu z osy vysmeklo. Stačilo skutečně vůz nadzdvihnout a kolo vrátit.

Jenomže ani jeden z půlobrů zjevně neměl nejmenší zájem se v klidu rozcházet. Koně zapřažení za vozem nervozně ržáli, kolem pobíhalo několik vyděšených krav, které by se taky nejraději odklidily, ale nebylo kam. Byly to zřejmě ony, kdo nějak poplašil koně. Dav, který se shromáždil kolem, se tiše modlil, aby oba hromotluci nechali nebohého sedláka spravit vůz a v klidu odejít. Sami se však neodvažovali zasáhnout. Půlobři si viditelně celou záležitost náramně užívali a ta spěla k neodvratnému konci.

„No nevím, jestli můžeme nechat někoho sáhnout na majetek pana Monagha,“ řekl prvý.

„Jo,“ potvrdil druhý. „To by se panu Monaghovi taky nemuselo líbit.“

„No bodejť. Panu Monaghovi se obvykle nelíbí, když mu na jeho majetek sahá někdo svejma špinavejma prac­kama.“

Bylo zjevné, že množství věcí, které se panu Monaghovi nelíbí, musí být velké jako srdce vojenské holky. Nikdo se neměl k tomu, aby ztrápenému sedlákovi pomohl, i když cizinec mohl spatřit, jak několik mužů zlostně zatíná pěsti a jak se děti, které sice ničemu nerozuměly, ale tu hutnou atmosféru cítily, vyděšeně tisknou k sukním svých matek.

Cizinec pokrčil rameny. Nebyla to jeho věc, jenomže vůz i malé stádo stály přímo před vchodem do krčmy, kam měl namířeno.

„Podívejte, mládenci,“ řekl, „oba vypadáte jako silní hoši, vy byste snad na majetek pana Monagha sáhnout mohli.“

Poprvé byl slyšet jeho hluboký, lehce zastřený hlas, takový ten hlas, o kterém jste věděli, že když vám bude říkat příteli, překulíte se na záda a budete šťastně mrskat nožičkama, ale běda, pokud si ho znepřátelíte. Když teď hlas zazněl, nastalo hrobové ticho a jediné, co snad bylo skoro slyšet, byly rozjeté mozky půlobrů, které se neochotně a se skřípěním zastavovaly a otáčely se novým směrem.

Dav udělal sotva patrný pohyb a kolem cizince bylo náhle o mnoho víc místa. Teprve teď si všichni, zdálo se, uvědomili, že je mezi nimi kdosi cizí. Desítky očí se k němu otočily a pohnuly se i dva tuhé krky. Do cizince se opřela čtyři tupá prasečí očka.

„Co kdybyste se chopili vozu,“ pokračoval cizinec, „nazdvihli ho, a tady ten nasadil kolo.“

Ukázal na vyděšeného statkáře, kterým střídavě prostupoval pocit úlevy z toho, že se ho někdo zastal, a pocit úplně nového strachu, že v následujícím okamžiku zatlučou půlobři cizince do země, protože jinak to dopadnout nemohlo. Ani vojáci, co tudy projížděli, si s nimi nezahrávali, ostatně proto si je taky pan Monagh vydržoval. Jenomže půlobři k všeobecnému překvapení jenom tupě zírali na cizince a nějakou dobu trvalo, než znovu promluvili.

„To by mě teda náramně zajímalo, proč bysme něco takovýho dělali,“ řekl konečně ten, který obvykle mluvil jako první.

„Jo,“ přispěchal se svojí troškou druhý hromotluk, „proč bysme zatraceně něco takovýho dělali asi, ne?“

„Protože mi stojíte v cestě,“ odpověděl cizinec klidně, „a čím dřív odsud všichni vypadnete, tím líp.“

Bylo vidět, že tahle varianta půlobry vůbec nenapad­la. Zůstali zaraženě stát. Byli oba na první pohled větší a silnější než cizinec, takže ten by něco takového vůbec neměl říkat. Navíc to byli obvykle oni, komu stávalo něco v cestě. Přesto cosi v cizincově hlase zalarmovalo všechny jejich dávno zaniklé zvířecí instinkty, a tak si teď dávali s odpovědí pořádně na čas.

„Ten vůz je hrozně těžkej,“ nadhodil konečně druhý obr opatrně.

„Jo,“ přitakal ten první. „Ten bysme asi nezvedli.“

Cizinec se chvíli nehýbal, jako by cosi zvažoval, ale pak se náhle rozhodl a vyrazil přímo k vozu. Půlobr, který mu stál v cestě, bezděčně ustoupil. Kdyby měl vysvětlit proč, ani by sám nevěděl. Muž se chytil spodku vozu a napnul svaly. Nikdo v tu chvíli nevěřil, že se vůz pohne, a když, tak jenom aby dokonal dílo zkázy. Jenomže ona ohromná hromada beden se začala zvedat a za okamžik se vůz ocitl v té samé úrovni, jako kdyby kolo měl. A pak se ještě malinko přizvedl.

Sedlák se bleskově chopil kola, ale byl stále trochu vyděšený, takže se mu nepodařilo kolo nasadit hned. Teprve napodruhé prostrčil osu dírou uprostřed; umístit zákolník pak bylo dílem okamžiku. Cizinec vůz zase spustil a ten dosedl skoro měkce na prašnou cestu.

„Jeď!“ přikázal.

Koně se navzdory instinktům, které jim velely nešla­pat do lidí, poslušně pohnuli a udělali několik kroků kupředu. Stačilo to. Chlapi v prvních řadách hbitě ustoupili a cesta do hostince byla volná. Cizinec vykročil ke schodům, které spojovaly půdu silnice s dřevě­ným chodníkem. Teď, když byl otočen zády, mozky půlobrů jako by kdosi uvolnil ze sevření železné pěsti. Se skřípěním se protáhly a skoro okamžitě pocítily ponížení.

„Tak hele!“ rozkřikl se první půlobr.

„Jasně, tak hele!“ přidal se druhý. „Pan Monagh nemá rád, když mu někdo sahá na jeho věci, čéče!“

Jejich hrubé hlasy se rozhlehly ulicí s novým elánem tak, že se zachvěly i dřevěné stěny okolních budov. Půlobři náhle vypadali mnohem vyšší. Všechna ta slova se však celkem neškodně rozbila o cizincova záda.

A pak jeden z půlobrů udělal tu osudovou chybu, že položil cizinci ruku na rameno.

Nikdo nebyl později schopen s jistotou říct, co se vlastně stalo. Zdálo se, že se cizinec sotva pohnul, ale půlobr se v ten okamžik vznesl do vzduchu, přeletěl vzdálenost mezi ním a druhdy nedotknutelným vozem pana Monagha — nebyla to dlouhá vzdálenost, ale půl­obr ji překonal pozoruhodně rychle — a celá jeho váha znásobená nečekaně nabytou rychlostí se opřela do vozu. Ozvalo se zlověstné zapraskání.

To už ale stál cizinec o kus dál a druhý půlobr brzdil překvapeným výrazem o hlavní ulici. Když definitivně zastavil, napůl se zvedl, zamžoural do davu, jenž celý výjev fascinovaně sledoval, vyplivl hlínu, ale pak se rozhodl, že se vlastně nic nestane, když teď na chvíli omdlí.

Než se ostatní vzpamatovali, kráčel už cizinec k hostinci a za ním zůstaly ležet ostatky vozu, který teď byl ve stavu, z něhož pan Monagh docela určitě nebude mít velkou radost. Zmizel uvnitř a zůstal po něm jenom lehký pohyb dvoukřídlých vrátek hostince.

Někde za nimi se ozvalo temné, hluboké pobavené zafrkání. Teprve teď si někteří z nich všimli koně uvázaného u vedlejší budovy.

Dav se začal skoro okamžitě rozcházet. Nikdo tu nechtěl být, až půlobři přijdou k sobě. Všichni mlčeli, nikdo k tomu nic neměl, jenom později jedno malé dítě, které to celé pozorovalo víc od země, a tak mohlo vidět cizinci pod plášť, rodičům tvrdilo, že ten pán má na sobě obrázky. Úplně všude!

Země bez zákona
Jindřich Rohlík
Nakladatel: Straky na vrbě
Obálka: Lubomír Kupčík
Redakce:
Rok vydání: 2014
Počet stran: 280
Rozměr: 105 x 165
Provedení­: paperback
Cena: 195 Kč

Anotace: