RECENZE: František Kotleta, Perunova krev II

O Kotletovi a jeho knihách toho bylo napsáno dost a dost. Tenhle fantom české fantastiky se již stihl zapsat nesmazatelným písmem do podvědomí řady fanoušků svojí trilogií Bratrstvo krve. Jenže upírů už bylo dost, o tom jsme se mohli přesvědčit již v prvním díle Perunovy kve, a tak se Kotleta vrací, aby znovu provětral žebříčky prodejnosti a dokončil, co začal. Protože od rozdělané práce se přece neodchází, ani když jste vyšinutý šílenec.

Martin Friedrich je zpět. Co na tom, že by měl být de facto dávno po smrti. Tenhle český terminátor znovu vstavá z mrtvých, aby konečně udělal pořádek mezi slovanským božstvem. Prohnaná Chors mu už pěkně pije krev, a jak se zdá, nikdo se nemá k tomu, aby jí malinko zastřihnul křidýlka. Možná tak Perun, jenže ten si válí šunky kdovíkde, a tak Martinovi nezbývá nic jiného než se do toho pustit sám, protože jestli to půjde takhle dál, má se národ český opravdu na co těšit.

Po krátké rekapitulaci kdo, nač, s kým a za kolik, Kotleta znovu nabírá tempo vlaku TGV a při každé sebemenší zastávce hlásí: Nezastavujeme, máme zpoždění. Martin Friedrich to opravdu nemá jednoduché a občas jede vážně na doraz. Na druhou stranu by to nebyl Kotleta, kdyby nedal svým hrdinům pořádný záhul. Martinovi tak nezbývá než zatnout zuby a jít dál. Co na tom, že aby dobil baterky, musí zprznit pár divoženek.

Po příběhové stránce toho po Kotletovi asi opravdu moc chtít nemůžeme. Ale o to tu jde až ve druhé řadě. Kotleta svým čtenářům opět předkládá pořádné zabíjačkové hody (i hrabě Dracula by byl v sedmém nebi) a vše doplňuje údernými hláškami s razancí protipancéřové střely. Přesto si asi nemusíme nalhávat, že by František Kotleta  tvořil hlubokomyslnou literaturu. Upřímně je to brak, odpad toho nejhrubšího zrna, ale odpad, u kterého se budete sakra dobře bavit.

Těžko říct, jestli si autor dal za cíl provokovat svou surovostí a vulgarismy, každopádně mu to již nějakou dobu vychází a ani v druhé části Perunovy krve tomu není jinak. I když se Kotleta, a to se mu musí nechat, tentokrát opravdu držel, takže možná nějaké to vyhřeznuté střívko či ledvina ubyla, přesto román nemusí sednout všem. Na to už jsme si ale po těch pár knihách mohli zvyknout. Totéž se tvrdilo o Kulhánkovi, a jak ho dnes vynášíme do nebes.

Na druhou stranu zde najdeme pár zaškobrtnutí, které ubírají celému příběhu ten správný drive. Tam, kde se první díl hnal nezadržitelně kupředu, dvojka zpomaluje. I když je pravda, že si čtenáři zaslouží malý oddech a tato hlušší místa mohou někomu vyhovovat. Co ovšem je trochu zklamáním, je závěr celého příběhu. Zatímco nás autor v Bratrstvu krve nešetřil a rozjel opravdu velkolepé finále, v Perunově krvi tato epičnost chybí. Což je rozhodně škoda, protože jinak je tato dvojkniha ještě zábavnější a lepší než Kotletova první trilogie.

František Kotleta stále dokazuje, že i “odpadní” braková literatura má své opodstatnění a pořád se najde dost a dost čtenářů, kteří se touží královsky pobavit a moc u toho nemyslet. Protože přesně o tom Kotletovy knihy jsou, a i když v nich najdeme pár much, drtivá většina z nás nad nimi mávne rukou a bude si dál užívat akční řežbu z pera psychopatického řezníka z Bruntálu.

ukázka zde

Kotleta, František: Perunova krev 2

nakladatel: Epocha

obálka: Piotr Cieśliński

počet stran: 304

paperback: 110 x 180

Cena: 289 Kč

Recenzi napsal: Petr Čapek