Rozhovor s Janem Poláčkem – II. část

Úvod

V předchozí části rozhovoru se žádný Jan Poláček neobjevil. Tentokrát to napravíme: podstata otázek zůstala stejná, byly pouze uzpůsobeny situaci (názvy děl a podobně). Už na první pohled je jasné, že Fuks se rozepisoval výrazně více. Zajímavé je také objevovat paralely mezi tím, co píše Jan Poláček v knize Příběh spalovače mrtvol o Fuksově vedení rozhovorů, a tím, jak Ladislav Fuks skutečně odpovídá. 

Rozhovor

Pane Poláčku, ve svém díle často čerpáte ze svých osobních prožitků, ale sám jste pro čtenáře spíše tajemným. Nedávno jste dělal rozhovor s Borisem Hokrem, vystoupil jste v televizi. Vím, že jste spíše introvert. Co vás přimělo k tomu, abyste na sebe něco prozradil?

Snažím se vypravit svou knihu do života a to znamená především propagaci. Bez ohledu na mé pocity je to prostě nutné a tentokrát se poštěstilo natolik, že by bylo škoda příležitosti nevyužít. A také to považuji za trénink… sice pozdě, ale přece. Něco jsou osobní dispozice a něco touha je překonat. Je mi líto, že za ta dlouhá léta, co jsem se na různých školách vzdělával, nikde nezavedli předmět, který by se zabýval rétorikou. Brzy jsem si začal uvědomovat, že by se mi určitě hodila víc než třeba deskriptivní geometrie.

Kdy jste začal psát cíleně k vydání?

Psát jsem začal vlastně až v polovině osmdesátých let. To bylo období, kdy se fanoušci sdružovali do sci-fi klubů, pořádali literární a výtvarné soutěže, vydávali samizdatové časopisy. Publikovat se dalo dost výjimečně, například v časopise Věda a život, tam otiskovali žánrové povídky. A potom třeba v časopisu Zápisník, kde Vlasta Talaš vedl rubriku FAN FAN. Sbírku povídek jsem předal do Středočeského nakladatelství někdy koncem osmdesátých let a dlouho čekal, dělaly se posudky. Jako redaktor tam tehdy pracoval pan Horáček (nyní Paseka), poté jeho práci převzal pan Peňás a já zase čekal. Posudek nakonec napsal Ivo Železný a byl kladný. Kniha se blížila k vydání. Středočeské nakladatelství ale po revoluci zkrachovalo, snad jako úplně první. Má kniha se dostala k novému nakladateli jménem Winston Smith a tam konečně v roce 1991 vyšla v knihovničce Ikarie. Je to historie a možná by k tomu už byl třeba slovník Kdo je kdo. Takže publikovat nějak výrazněji jsem vlastně začal až v devadesátých letech.

Pociťoval jste osmdesátá léta jako omezení vaší tvůrčí činnosti?

Vzhledem k tomu, že se veškerá má tvůrčí činnost odehrávala uvnitř fandomu, tak ne. Byl jsem třeba součástí takového literárního workshopu jménem Šaldova dýka. Práce jejích členů putovaly v kruhu, vzájemně jsme si svá dílka hodnotili. V té době jsem ambice publikovat někde vně ani neměl.

U vás hraje roli jistá neopominutelná imaginace, fantaskno... Kdy jste v sobě objevil schopnost vypsat se z jakési esence zážitků či prožitků? Vzpomínáte si na takový moment?

O tom by mohl hovořit Ladislav Fuks, který kladl důraz na vlastní prožitek, neb, jak říkal, ostatní jest plytké. Ona to zas tak zvláštní metoda není. Člověk na ni musí mít jen něco odžito, a umět převést své niterné pocity do psaného projevu. Pamatuji si, jak jsem v jedné povídce popisoval svůj vlastní příběh. Jak jsem chodil krmit opuštěného psa a jednou tam náhodou odkryl krysí hnízdo. Ale takhle jednoduché to zase není, člověk musí prostě svůj příběh dokázat prožít, aby byl dostatečně autentický, ne ho konstruovat.

Před nedávnem jste vydal knihu Příběh spalovače mrtvol. Krtitika nešetřila chválou a také v kuloárech se uznale pokyvovalo hlavou. Co všechno to ale obnáší napsat knihu o spisovateli, který byl i za života mystériem, jaký druh odvahy je s tím spojen?

Velká odvaha by byla takový příběh psát bez důkladné přípravy. Kde ale vzít jistotu, že už toho víte tolik, abyste mohl začít? Nad tím v tu chvíli nepřemýšlíte, nemáte na to čas, přidáváte stránku po stránce, shromažďujete materiály, přemýšlíte o práci, až se vám o ní zdá. Snažíte se svého hrdinu pochopit, ponořit se do něho. Začít přemýšlet jako on. Tedy alespoň se o to pokusit. A potom jste v bodu, kdy máte pocit, že jste už napsal, co jste chtěl. Záleží jen na vás, jestli dáte rukopis do šuplíku, anebo začnete hledat vydavatele. To je možná ta odvaha, jít ven a nabízet, co jste léta psal, a riskovat, že se dozvíte, že to není nic moc.

Slyšel jsem kdesi, že váš Příběh spalovače mrtvol, bude převeden do rozhlasové podoby...

V rozhovoru s Borisem Hokrem jsem o tom hovořil jako o svém snu, slyšet dramatizaci své práce přednesenou profesionály. A do týdne se mi z Českého rozhlasu ozvali a tu možnost mi nabídli. Pro mě zázrak.

Trpíte po vydání pocitem, že byste byl schopen ze sebe vydat víc?

Postupně se různými cestami dozvíte, co všechno je v knize špatně. Kde je jaký překlep, kde se něco stalo se sazbou, kde zůstala nějaká faktická chyba. Všechno se prostě uhlídat nedá, a když čtete vlastní text vícekrát, vidíte, co tam má být, ne to, co tam ve skutečnosti je. Příprava knihy k vydání se zrychlila… Pokaždé si říkám, měl jsem si ještě najít čas a sám všechno od začátku až do konce přečíst. Přitom je mi jasné, že by to stejně problém neřešilo. Pokaždé se prostě něco najde a autor může jen doufat, že bude mít v budoucnu příležitost alespoň něco opravit. Ale má to vlastně smysl? Je to přece jen knížka. Svědectví o něčem prchavém a ty chyby k tomu svým způsobem patří.

Měníte často v průběhu psaní své původní literární či estetické představy?

Spíš si dávám práci s textem, hledám ta nejvhodnější slova, zkouším, v jakém pořadí zní nejlépe, jak se mění vyzněný věty, když některá jen přehodím. Práce s jazykem. Spíš než vytváření dějové linky mě zajímá vytvoření působivého a autentického obrazu.

Co vás v životě zvlášť vzalo? Promítl jste to do svých románů?

Smrt. Ta ovlivní všechno a všechny.

Setkal jste se někdy s někým, s kým jste se mohl na stejné úrovni o své představy podělit?

Nejsem moc komunikativní typ a nějakou úroveň bych asi ani neřešil. Mám jen pár lidí, se kterými se mohu bavit volně a spontánně, jen pro radost z lehce spřádaných myšlenek, které přicházejí a mění se ve slova. Společenské události, kde se sejde více lidí a prosadí se ten, kdo je… co vlastně? Pohotovější? Vtipnější? Agresivnější? Chytřejší? Ty pro mě tedy nejsou.

Nedozvíte se někdy až ex post, co všechno ve vašich knihách vlastně je?

Fuks na to v jednom rozhovoru hezky odpověděl… Já tuhle věc nějak neřeším. Sice kladu důraz na detail, ale ne tím způsobem, jaký byl typický pro Fukse. Jeho tvůrčí metodu nepoužívám. Někdy uložím do textu něco velice osobního a zajímá mě, jestli nějaký čtenář mou myšlenku zachytí. Je to tedy jen takové skryté sdělení.

Co se vám stává, když vidíte něco, o čem se soudí, že je to velké a nádherné?

Propadám nadšení a na chvilku se stanu optimistou. Zapomenu, že mě něco bolí, že mám nějaké starosti, že se mi „sem“ vlastně vůbec nechtělo… A mám jen radost a snažím se to krásné do sebe pojmout a zakonzervovat, abych si ten pocit mohl někdy, až budu potřebovat, zase vyvolat.

Co je vaším snem?

Krom mých soukromých nesdělitelných snů, začít zase psát a napsat v dohledné době další knížku, se kterou bych byl spokojený.

Třetí a závěrečná část rozhovoru vyjde tento pátek 11. 4.  2014

Zdroj fotografií: Albatros