RECENZE: Roger Zelazny, Pán světla

Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy,
nebylo vzdušného prostoru ani nebe nad ním.
Co se hýbalo? Kde? Kdo k ochraně bděl?
Byla to voda, hluboká, nesmírná?

Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas,
nebylo stopy po noci a dni.
Samo sebou jen to bez dechu dýchalo.
Mimo to nic nebylo jiného...

...a zejména nebyl text. Text recenze, která nebyla vyžádána, ale kterou toužil napsat. A hle, stačilo začít, aby se z jazyka stal meč protínající pustinu nepopsané stránky. Psal dál. Tu se jeho meč proměnil v plamen, šlehal odevšad, zvonil, plál. Prázdný list se před tím náporem začal stahovat, ustupoval krok za krokem, jen úspornými pohyby kryl smršť, která naň dopadala. Když prázdný prostor takto ustoupil asi deset řádků, stanul a dál se nepohnul. Jeho kryty se trochu rozšířily, avšak riposty začaly být náhlejší, protkané fintami a nečekanými údery.

Země pak byla nesličná a pustá a tma byla nad propastí. I řekl: „Buď světlo!“

Slovníček vybraných pojmů a jmen v soustavě sudá-lichá

• Kalkí – znamená v hinduismu Věčnost, Bílý kůň či Ničitel špatnosti. Je to poslední inkarnace boha Višnu a je předpovězeno, že se objeví na konci Věku Kálí, tedy našeho věku,
• Ganéša – Pán Šivových zástupů, má čtyři ruce a hlavu slona,
• Maňdžušrí – bódhisattva moudrosti, vlastní plamenný meč,
• Dharma – způsob bytí; jiné je Jama-Dharma,
• Tathagáta – více významů, např. Ten, který přinesl pravdu,
• Kálí – Černá. Změna. Smrt.

„Slyšte mě, Regenti dlící na Suméru,“ řekl Jama a oděl se svým Aspektem. „Do vašich rukou je vložena správa světa, avšak Smrt si ze světa bere, co se jí zlíbí a co si vybere.“

Primární hnací silou je hra s mýtem. Využití mytologických charakterů a příběhů, jejich naroubování na vlastní zápletku, vytvoření neopakovatelného mixu vlastní invence a recyklace starého a známého – to vše jsou atributy mnoha Zelaznyho děl. V Pánu světla jsou využity příběhy z hinduismu a buddhismu, autor se zlehka dotkne i křesťanství, to vše je napasované na space operu, ovšem detaily o nějakém vesmírném dobrodružství se nedozvíme, pouze náznaky, stejně jako v mýtech. Mytologie je dále využita např. v románu Tvorové světla a temnoty (konkrétně mytologie egyptská) nebo v Noci v osamělém říjnu (moderní mýty, např. Dracula, lovecraftovské mýty...). Nabízí se srovnání s jiným „mistrem mýtu“, Holdstockem. Oba autoři jako by brali mýtus z jiného konce – Holdstock se vydává na cestu zpět, za archetypy a do hlubin lidské psýchy, Zelazny používá jednodušší metodu, bere, co již existuje, co je vytvořeno, a podle vlastní potřeby a podle potřeby příběhu to přetváří.

Když Góvinda v údivu, a přece přitahován velkou láskou a tušením, poslechl jeho slov, blízko se k němu naklonil a dotkl se rty jeho čela, stalo se něco podivuhodného. (...) neviděl už tvář přítele Siddhárty; viděl místo toho jiné tváře, mnoho tváří, dlouhou řadu, plynoucí řeku tváří, sta, tisíce tváří, a ty všechny přicházely a míjely, a přece se zdálo, že jsou zároveň všechny přítomné, že se všechny neustále proměňují a obdivují, a přece všechny jsou Siddhárta.

Zásadní je pro Zelaznyho hrdina – zdá se, že je autor fascinován prométheovským mýtem (už název – Pán světla; můžeme spekulovat o spojení s ohněm právě u Prométhea, případně s křesťanskými mýty a Luciferem, tedy doslovně Světlonošem – lux = světlo, fero = nesu). Jak v Pánu světla (Sam), tak v Amberu (Corwin + Merlin), ale i v Jackovi, Pánu stínů (Jack), Poslední odbočce na Babylon (Red Dorakeen) nebo v diptychu Podvrženec/Divomág (Pol) je jeden zásadní hrdina, který se postaví společnosti/osudu či čemukoliv, čemu je třeba se postavit. To, že pokaždé zvítězí, není třeba zdůrazňovat, ale vítězství není nikdy jenom bílé, nepřináší tolkienovskou jistotu ve stylu „teď už bude všechno ok“. Zelazny, a jeho hrdinové s ním, ví, že bude hůř, že je pouze oddáleno nevyhnutelné.

Ekam sad viprá bahudhá vadanti.
Různě nazývají věštci, co jest jen jedno.

O konci této recenze koluje několik vzájemně rozporných příběhů. Veškeré legendy se však shodují na tom, že k textu jednou za šírání přilétl velký rudý pták s ocasem třikrát delším než tělo. Nasledujícího dne recenze skončila a nikdo ji již dále nepsal. Někteří praví, že zjevení onoho ptáka bylo náhodné a s koncem recenze že nijak nesouvisí. Že její úkol byl splněn a že byla unavena pompou a hlučností svého vítězství. Snad recenzi připomněl, jak rychle sláva pomíjí. Jiní se domnívají, že onen pták byl poslem Zásvětních sil a recenze byla povolána zpět k pokoji nirvány, aby poznala Velký Odpočinek, věčnou blaženost, a aby naslouchala zpěvům hvězd na březích bezedného oceánu. Ještě jiní pak praví, že duch recenze přijal novou identitu, že mezi lidmi stále existuje. A já bych dodal, že si každý může vybrat takovou verzi, která mu nejvíc vyhovuje.

Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,
odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.
Bozi se zrodili později s tímto světem.
Kdo tedy ví, z čeho svět povstal.

Ten, jenž toto stvořil svou mocí,
ať sám vše vykonal nebo ne,
on, bdící nad světem v nejvyšším nebi,
jistě to ví … nebo neví to ani on sám.