INTERVIEW: Rozhovor s Lucií Lukačovičovou

1. Tento týden vám vychází nová kniha Detektivní kancelář Sirius. Můžete o ni prozradit něco našim čtenářům? Kdo jsou její hrdinové?  

Je to příběh o pátrání. Zpočátku po neobvyklých zločincích, později po odpovědích schovaných v síti intrik a lží, pátrání po svém vlastním místě ve světě. Kniha má v podstatě dvě skupiny hrdinů. Hlavní jsou čtyři zaměstnanci detektivní kanceláře Sirius, kteří řeší nadpřirozené případy a snaží se chránit běžné lidi: Albrecht, jemuž spadl do oka očarovaný střípek; runařka Margot, posedlá touhou pomstít smrt svého bratra; Vidocq, obdařený neobvyklou fyzickou silou; a Sangría, jež sice ovládá magii krve, ale zároveň s touto schopností ji zachvátilo šílenství. Druhá skupina pochází „z opačné strany barikády“, tvoří ji míšenci, děti zrozené ze svazku člověka a nadpřirozené bytosti: skřítek Lukran, pavoučí dívka Vera, lesní duch Raldarian a Mithael, jehož původ je tajemstvím. Obě čtveřice vytvoří mezi sebou křehké spojenectví, které ovšem časem začne mít vážné trhliny.

2. V roce 2007 jste debutovala románem Vládci času. Proč ten přechod od japonské tématiky k okultní detektivce? Lákalo vás na tomto subžánru něco konkrétního?

Chtěla jsem především změnu. Dotknout se jiného žánru, pohroužit se do jiného světa, kde platí jiná pravidla. Chtěla jsem napsat něco košatého, imaginativního, s dostatkem prostoru pro představivost čtenáře, kde ne všechno je „diktováno“ autorem. Detektivní kancelář Sirius začíná v rámci naší známé reality a v mantinelech detektivního žánru – ale veškeré jistoty se kolem hrdinů zvolna rozpadají a výzvy, jimž je třeba čelit, jsou čím dál snovější a šílenější. Lákal mě kontrast mezi Vládci času a Detektivní kanceláří Sirius. Na jedné straně historie, na druhé současnost. Na jedné straně Japonsko, na druhé Praha. Na jedné straně nadpřirozeno jemně a samozřejmě vmíchané do běžného života – na druhé straně zběsilý, nesmiřitelný konflikt mezi lidským a nelidským.

3. V loňském roce vám vyšla pro změnu sci-fi detektivka Stanice Armida. Jaký je váš vztah ke sci-fi filmům a literatuře? Máte nějaký oblíbený snímek či knihu? 

Myslím si, že science-fiction je jedním z projevů lidské představivosti a vynalézavosti, bez níž bychom nikdy neslezli ze stromů. Je mi blízká tvorba Raye Bradburyho a bratrů Strugackých, na nichž jsem vyrůstala. Ostatně Strugačtí jsou pro mne vzorem společného sourozeneckého psaní – a vždycky na ně vzpomenu, když píšu spolu se sestrou Petrou. Z filmů patří mezi moje oblíbené Blade Runner, Serenity nebo anime Ghost in the Shell a některé obskurní kousky jako japonský film Shisei.

4. Neláká vás třeba horor?

Není snadné vytvořit text, jehož hlavním smyslem je, aby se čtenář bál. Nijak se nevyhýbám hororovým prvkům, obzvlášť pokud samy vyplynou z prostředí nebo z děje. Nevyhýbám se příležitostnému psaní hororových povídek a kvalitní autory hororu chovám ve velké úctě. Ale například na hororový román bych si – zatím – asi netroufla.

5. Do steampunkové antologie Vlada Ríši jste přispěla povídkou Čestné slovo. Čím vás steampunk oslovuje a plánujete se mu věnovat dál?

Steampunk má své kouzlo, voní po levanduli a strojním oleji. Pokud se naskytne příležitost, velice ráda se věnuji steampunkovým povídkám. Přitahuje mě „viktoriánský“ svět, kde se mísí moderní věda s vášní pro okultno, upjatá morálka s rafinovanými hříchy, schopnost intenzivně žít se schopností neskutečně morbidně truchlit. Rozhodně mám v plánu vytvořit něco rozsáhlejšího, pravděpodobně opět z prostředí steampunkové koloniální Indie. Takže se čtenáři znovu setkají s hrdiny povídky Čestné slovo, s vynálezcem Sangattem a jeho ženou Eliantou. 

6. A na závěr tradiční otázka – co připravujete nového?

Krom již zmíněného steampunku mám rozpracovaný dobrodružný román Zelený drak, karmínový lev, který sama nazývám „rudolfínskou bondovkou“. Odehrává se v Praze v „čase hvězd a mandragor“, jeho hrdiny jsou alchymisté Dee a Kelley, kteří budou představeni poněkud akčněji, než jak je z historie známe.