POVÍDKA: Martin Toman, Vzpomínka na advent

Na Štědrý den jsme si pro vás připravili povídečku, která ukazuje, jak naše moderní společnost snadno zapomíná. Povídka je strašidelná a není vhodná pro děti bez dozoru rodičů ;-)

„Maminko, jak se dostanu králíčkovi k mozečku?“

„Nejlíp uděláš, když si na to vezmeš louskáček na ořechy, zlatíčko…“

*

Paměť.

Jeden z nejdokonalejších vynálezů biologické evoluce.

Přemýšleli jste nad tím někdy? Jaký je to vlastně zázrak, že věci, které zažíváme, vidíme, slyšíme, cítíme… se nám ukládají pomocí elektrochemických reakcí do „komůrek“ v šedé kůře mozkové, stejně jako jedničky a nuly do krystalické mřížky z křemíku u harddisku počítače.

No vlastně ono to není úplně stejné… a to je dobře. Moc dobře! Proč?

Zkuste se nad tím znovu zamyslet – zkuste si představit, že v dětství ochutnáte své nejlepší jídlo v životě a už na ten pocit, v celé jeho intenzitě, nikdy nezapomenete. Zkuste si na chvilku představit, jak v pubertě prožijete svůj první orgasmus;  uvidíte ten (pro vás) nejdokonalejší film či zažijete den absolutní pohody, až po okraj naplnění pocitem osobního štěstí… Představujete si to? A teď se zamyslete nad tím, jaký by to musel být pocit, žít celý zbytek života s vědomím, že už nic lepšího nezažijete, že ta první vzpomínka bude ta nejsilnější a vy si ji bez potíží vybavíte vždy tak silnou jako v momentě, kdy jste ji poprvé prožili… A bude vás nutit srovnávat s ní všechny ty další, co budou následovat…

Svět rozpadající se v melancholickém prachu. Vzlykající šeď utopená v depresi vlastní minulosti…

Tak nějak si představuji peklo.

***

I.

Začal advent. Studená fronta, plíživě se sunoucí od severozápadu, zakusovala své mrazivé tesáky do kypré půdy s intenzitou hladového polárního vlka. Pozřela ji, vysála z ní poslední teplo a vydávila zpět kus ledového „bez-života“. Pak se posunula dál.

Začal další advent (Kolikátý už? Někdy před tisíci lety přestalo mít smysl to počítat…) a hluboko pod zamrzlou zemí se TO pohnulo. Vědomí se opět navracelo do zuboženého těla, kterému již dávno prošla záruční lhůta. Utýrané šlachy se daly do pohybu, znetvořené údy se otřásaly zimou. Tělo se na biologické úrovni bránilo všemi prostředky, ale nebylo mu to nic platné. Vzpomínky přicházely v záblescích, pronikaly do tlejícího masa jako šípy zvrhlého Amora. S pocity odporu a nenávisti k sobě samému se dostavil i hlad.

Ne takový, jaký dostanete po obědě, když si chcete dát sladkou tečku. Ani takový, jaký máte po týdnu stráveném v pustině, čekající na zvuk záchranářské helikoptéry. Ale HLAD. Takový, který požírá zevnitř i vaše vlastní kosti, jen aby něco strávil. Takový, který vám ohne myšlení do oblouku a je mu jedno, jestli vám u toho praskne páteř. Promění vás v čistou animalitu. Živočišný rudiment s bestiálními sklony.      

*****

„Maminko, můžu si zase pohrát s páteří, až to doděláš?“

„Jistě, ale až si uklidíš hračky v pokojíčku, miláčku…“

*

Paměť!

Jeden z nejdokonalejších vynálezů biologické evoluce…?

Její součástí je mechanismus zapomínání, který nám pomáhá dělat život snesitelnějším. Umožní nám neztratit motivaci a cíle, umožní nám radovat se z každodenních zázraků všedního života – tedy pokud se o to snažíme.

Je paradoxem, že zejména vysoko nadprůměrně inteligentní osoby s vynikající či dokonce fotografickou pamětí, podléhají mnohem častěji depresím, duševním chorobám a sklonům k sebevraždě? V tomto kontextu se to naopak jeví jako poměrně logické…

Šílený rozmar ještě šílenějšího Stvořitele!

***

II.

Když se hlady šílené tělo vyhrabalo na povrch, vládla venku bezmračná noc oděná do třeskutého mrazu. Romantik by ji možná označil za „nádherně třpytivou adventní noc, ozářenou věčnou lunou…“, ale asi jen do momentu, než by ho někdo přinutil vysvléct se do naha.

Údy, které již dávno nepřipomínaly nic lidského, se daly do frenetického pohybu. Měsíčním svitem zalitou krajinou se mihlo stvoření, které by z hospody vracející se ožungři označili za černého čtyřnohého pavouka, velkého asi jako divoké prase. Nikdo střízlivý by se o tom totiž nahlas vyprávět neodvážil. 

Cyklus, který se opakoval po staletí, se zredukoval na kvintesenci závodu ve žraní. V co nejkratším čase pozřít co největší množství stravitelného materiálu. Noc co noc vylézat na povrch a krást se po okolí, nabrat dostatečné množství zásob na přežití dalšího roku v podzemí. Nesčetněkrát to chtěl vzdát, na vše zapomenout, rezignovat. Ale HLAD byl silnější. Bral králíky. Slepice. Nehlídané batole v kolébce. Chlévskou mrvu, i zbytky jídel v popelnicích. Bylo mu to jedno. Už dávno si přestal vybírat. Už dávno se přestal cítit být lidskou bytostí.

Kdysi byl mocný a bezstarostný. Silné tělo, arogantní chování. Klasický představitel římské vojenské elity. Výslechový specialista. Nikomu tenkrát nevadilo, že je Žid. Důležitější než národnost byla vojenská příslušnost – komu sloužíte, ne v co věříte. Když tenkrát u výslechu na toho mládence trochu přitlačil a snažil se ho přivést k rozumu několika dobře mířenými políčky, nemohl přece tušit, že se ty jeho bláboly vyplní. Na jeho poslední slova ale nikdy nezapomněl:

„Já se vrátím“, řekl Ježíš, „a ty tu na mě počkáš…“.       

Ahasver, věčný Žid, od té doby strádá a věčně umírá. Přes dva tisíce let v agonii vyčkává na své spasení a doufá, že ON se vrátí. Jaké ironie – Ahasver, který na zázraky nikdy nevěřil, ba jimi pohrdal, nyní žije, jen aby se jednoho dočkal.

*****

„Maminko, proč si tatínek nejde hrát s námi?“

„Vždyť přece víš, že tatínek nemá rád krev, myšáčku.“

*

Paměť…

Jeden z nejdokonalejších vynálezů biologické evoluce… Včetně zapomínání, nutno podotknout!

A proto lidstvo, jako ekvivalent zapomínání, vynalezlo mechanismus opakování – připomínání - vybavování si - vyprávění příběhů a předávání vědomostí svým potomkům.

Má to však jeden háček – dochází u toho k obrovskému šumu. Informace se zkreslují. Vědomosti předávané po tisíciletí z generace na generaci mají proto jinou hodnotu – pomáhají udržovat kontinuitu, vytvářejí mezi lidmi pouto, kolektivní vědomí…

Ale pravdu v nich rozhodně nehledejte.

***

III.

V Baker City ve státě Oregon se sedmiletá holčička jménem Lucy vzbudila uprostřed noci celá zpocená. Tatínek večer sliboval, že se jí budou zdát hezké sny, vždyť je to přece poslední noc před vánoční nadílkou. Ale opak byl pravdou. Lucy měla děsivou noční můru, něco tak strašlivého se jí ještě nikdy nezdálo.

V tom snu jí po stropě běhal obrovský pavouk, čenichal a pozoroval ji, hladově si ji měřil lidskýma očima. Už, už se na ni chtěl vrhnout, když přišel do pokojíčku její kocour Copper. Byl to mohutný kocour s měděným kožíškem, který se nebál snad ani samotného pekla. Když uviděl tu příšernou věc na stropě, zježil všechny chlupy do bojové pohotovosti a bez zaváhání se na ni vrhl. V momentě, kdy se ve vzduchu místo hmyzích kusadel zaleskly do tmy lidské zuby, se Lucy s úděsem probudila.

Marně jí tatínek utěšoval. Hlazením a kolébáním se snažil konejšit vyděšenou dívku. Marně jí přesvědčoval o tom, že se jí jen pomíchaly sny, nejspíš z těžké vánoční večeře. Dokonce se snažil Lucy namluvit, že to pravděpodobně jen Santa Claus nemohl prolézt komínem.

Tak, jako desítky generací rodičů před ním, utěšoval i on své dítě smyšlenou historkou o magické osobě, která se v čase adventním pohybuje v blízkosti lidských obydlí. Historkou, která by dítěti přinesla úlevu a možnost klidného spánku. Z opakování vznikl příběh. Z příběhu tradice - součást kolektivního vědomí. Měla spoustu času na to, aby uzrála do podoby tlusťocha, funícího při prolézání komínem, malého Ježíška nosícího dárky či dědy Mráze. Spoustu času na to, aby se zapomnělo na její pravou podstatu.

Lucy však věděla své. Věděla, že to nebyla obyčejná noční můra. Nemusela se druhý den ráno nikoho ptát, kde je její zlatíčko, kocour Copper. Kdesi hluboko v sobě tušila, kam se poděl pavouk s lidskýma očima - zklamaný dalším nenaplněným výročím zrození Ježíše Krista, lehající si po Štědrém dni zpátky do svého tmavého, hlubokého hrobu. A přestože si nebyla nikdy úplně jistá, kdo nebo co jí to tenkrát v noci navštívilo, s naprostou jistotou věděla, že na další Vánoce se už těšit nikdy nebude…