POHÁDKA: O ptáčeti, které nechtělo létat

V rámci dětského týdne jsme vám nabídly úsměvnou hříčku Zlaťák. Teď se s vámi podělíme o pohádku naší redaktorky Slívy, jednu z mnoha, kterou napsala pro své ratolesti, když byly malé. O ptáčeti, které nechtělo létat je příběh připomínající nám klasickou pohádku O líném Honzovi...

Bylo jedno tiché zákoutí malé zahrady, do kterého každý rok přilétali kosí manželé, aby tady vyvedli svoje mladé. Na to místo už se vraceli několik let a moc se jim tam líbilo. Zahrada byla stíněná ze všech stran vysokými zdmi, poblíž nebyla žádná silnice a majitelé nevlastnili žádnou kočku, ani jiná nebezpečná zvířata.  Jako každé jaro i tento rok začali Kosovi snášet do spletených větví psího vína všelijaká stébla a kořínky, aby postavili prostorné hnízdo. Tam se pak paní Kosová pohodlně uvelebila a snesla čtyři vajíčka. Pan Kos se o svojí manželku  vzorně staral a nosil jí dobroty.  Když se totiž kosí maminka posadí na vajíčka, nemůže už nikam odletět, protože vajíčka potřebují pořád teplo. Kdyby je nechali vychladnout, už by se z nich žádní kosí bratři ani sestřičky nevylíhly.

Celé dva týdny tatínek Kos maminku krmil a dohlížel na to, aby jí nic nechybělo. Až jednoho rána se ozvalo tiché „ťuk, ťuk, ťuk.“ Maminka se zaposlouchala a opravdu, za chvíli se ťukání ozvalo znovu: „ťuk, ťuk, ťuk.“ Teď už si byla jistá, že kosátka se derou na svět a nemohla se dočkat, až je uvidí. Jen co přilétl tatínek z ranní obhlídky, hned mu hlásila: „Tak už se klubou! Letos jsou přesní jako hodinky. Já se tak těším!“

Nějakou chvíli to ťukalo a vajíčka se vrtěla v hnízdě a narážela o sebe a najednou to luplo a z prvního vajíčka byly skořápky a na svět koukala dvě černá očka.
„Mamí, mamí, já už jsem tadýýý,“ pískalo první ptáče a maminka mu začala říkat Prvník, protože to byl kluk. Než se nadáli, z druhého vajíčka se proklubala ven holčička a protože vypadala velmi bledě bez těch peříček, začali jí říkat Bělka.  Ze třetího vajíčka vyskočil další kluk a tak ho pojmenovali Třetík. V hnízdě zbývalo poslední vajíčko, ale to jako by spalo. Žádné ťukání, žádné vrtění, ticho jako v kostele. 
„No to bude nějaký louda  a nebo lenoch“, prohlásil tatínek a odletěl sbírat žížaly. A měl pravdu. Poslednímu ptáčeti se z teplounkého přítmí uvnitř skořápky opravdu nechtělo. Dlouho si rozmýšlelo a dumalo, jestli by mu nebylo lépe tam, kde je.  Nakonec ven přece jen muselo, ale vážně nerado. Byl to třetí kluk, a když  si dal tak na čas a s tím klubáním se tolik loudal, jméno Louda už mu zůstalo. 

Mamince a tatínkovi teď začala perná práce, protože museli nakrmit čtyři hladové krky. A to mi můžete věřit, že malá ptáčata spořádají opravdu velkou hromadu žížal a much a dalších kosích dobrot.

Všechna čtyři kosátka rychle sílila, obrůstala peřím a měla se čile k světu. Tedy správně bychom měli říct tři. Louda se taky měl k světu, ale určitě ne čile. Byl to skutečně lenoch, a kdyby neměl pořád takový hlad, určitě by se nenamáhal ani s natahováním krku.  Maminka mu pořád domlouvala, že když se nebude víc snažit, ostatní mu všechno snědí a on nebude mít dost síly na to, aby vyletěl z hnízda. Ten den se kvapem blížil a Prvník, Třetík i Bělka si už pomalu chystali peříčka a těšili se, až maminka s tatínkem řeknou, že už mohou z hnízda ven.  Po dvou týdnech se tam kosata už skoro nevešla a jednoho krásného slunečného rána řekl tatínek konečně dětem: „Dneska máme slavný den. Poprvé vyletíte z hnízda a už se do něj vlastně nikdy nevrátíte. Stejně už je Vám malé.  Ještě Vás budeme s maminkou nějaký čas opatrovat a naučíme Vás správně létat. Dokud Vám nedorostou ocásky, budeme Vám pomáhat hledat potravu a vy se naučíte, jak na to a kde najít ty nejlepší žížaly.“

„Hurá a jupíí. A já už se těším. To bude príma,“ štěbetala kosata jedno přes druhé.

„No nazdar,“ pomyslel si Louda, „to jsem zvědavý, co budu dělat. Taková výška. Co když spadnu? A jak se potom dostanu zpátky do hnízda? Co že to ten tatínek říkal, že už potom budeme spát na stromě, nebo na keři, kam vyletíme? Jak to zvládnu, když neumím létat?“ a seděl v hnízdě jak zmoklá slepice a byl ze všeho úplně, ale opravdu úplně, zničený.

A tak přišlo to vytoužené ráno. Všichni tři Loudovi sourozenci už z hnízda vyletěli a s větším či menším úspěchem hopsali po zahradě, nebo posedávali někde na keři a zkoušeli poletovat. Maminka seděla na okenní římse v prvním patře domu a volala na Loudu: „Tak poleť. Poleť! Nemůžeš tam sedět věčně.“
Jenže Louda nic. Choulil se na dně hnízda a měl hlad a vůbec. Co je to za nápad, chtít po něm aby létal, když to neumí. 
Maminka letěla pomáhat ostatním dětem a Louda si začal myslet, že na něj zapomenou a nechají ho tam. Což by bylo dobré, protože by nemusel mávat křídly, ale ten hlad byl stále větší a nikdo nepřilétal, aby mu dal do zobáčku něco dobrého.  Když se opravdu dlouho nic nedělo, vykouknul přes okraj hnízda a viděl Bělku, jak hopsá po trávníku kolem maminky, která právě tahala ze země šťavnatou žížalu.
„Takovou bych si taky dal!“ volal z výšky, ale nikdo si ho ani nevšiml. 
Pak přiletěl do hnízda tatínek a povídá: „Hochu, hochu, tak takhle by to nešlo. Maminka je starostí celá bez sebe, že tu pořád ještě sedíš a nehýbáš se.“
„Tatí, já mám hlad.“ kňoural Louda, ale nebylo mu to nic platné.
„No tak poleť! V trávníku je žížal dost a sem nahoru už ti nikdo žádnou nepřinese. Takže pokud nechceš umřít hlady, budeš muset ven, stejně jako ostatní,“ zahartusil tatínek, zamával křídly a byl pryč.

Když Louda poznal, že mu opravdu nic jiného nezbývá, zavřel oči, nadechnul se, roztáhnul křídla a trrr, už letěl.  No, letěl…jenom malý kousek, a pak se rozplácnul o kamenný chodníček.
„Jau jau jau jau to to bolí.“ fňukal, když se stavěl na nohy. „Opravdu to musím ještě zkoušet?“
 Ale tatínek byl neoblomný: „Jestli chceš něco k snědku, koukej se snažit.“
Louda ještě párkrát zamával křídly a kousek popoletěl. Ale jen malinko, aby se neřeklo a už se hrnul za maminkou, aby se přihlásil o svůj díl svačiny.

A tak to šlo celý den, všichni tři jeho sourozenci se snažili, jak jen mohli a dělali pokroky. Oba rodiče odlétali během dne ze zahrady pryč, aby přinesli potravu i odjinud a to se vždycky Louda schoval někde v koutku, načepýřil se, aby mu nebyla zima a ulejval se. Když se maminka, nebo tatínek vrátili, začal poskakovat a tvářit se, že je ohromně unavený, protože celou dobu pilně trénuje.

Když přišel večer, Bělka, Prvník i Třetík seděli každý na nějaké větvi někde v keři a pomalu se ukládali ke spánku. Maminka všechny obletěla, popřála jim dobrou noc a pochválila je, jak se pěkně snažili a kolik se toho za ten první létací den naučili. Loudu si musela najít v záhonu s trvalkami. Seděl tam, celý zkroušený a pípal: „Já se to nikdy nenaučím, křidélka mám celá bolavá a ani na větev jsem nevyletěl. Co když mě v noci sežere kočka, nebo slimák?“ strachoval se.
„Kočky sem nechodí, to přece víš a slimáci ptáčky nejedí. To už by si taky měl  vědět!“ plísnila ho maminka „zítra se musíš víc snažit a uvidíš, že ti to půjde stejně dobře jako ostatním“.

Druhý den ráno začal trénink nanovo a večer už ti tři šikovní vyletěli sami nahoru na zeď a mohli se kouknout do vedlejší zahrady. Louda se pořád plácal dole v záhonech a zjistil, že se mu to vlastně docela líbí, jen tak si hopkat a občas zamávat křídly, aby to vypadalo, že trénuje. Když měl hlad, zavolal si maminku a ta mu nanosila žížaly a jiné dobroty a nic mu nechybělo. Večer, když se chystal ke spánku, už mu ani nevadilo, že není na větvi, ale mezi kytičkami.

Třetí den ale přišla zrada. Bráškové a sestřička vylétli s rodiči zase na zeď… a najednou frrrr a byli pryč.
„Co to…jak to…já jsem tady, kam letíte?“ divil se Louda, ale nebylo mu to nic platné.  „No co, však oni se vrátí, až budu mít hlad“.
Blížilo se poledne, hlad už měl dávno, ale nikdo se nevracel. A tak seděl v koutku a pípal a pípal: „Maminko, tatínku, já mám hlad. A já už se budu snažit. A budu se učit létat. A poslechnu Vás na slovo. Jen mě tady nenechávejte.“
Potom maminka opravdu přiletěla a domlouvala mu: „Loudáčku, nemůžeš tady pořád jen hopkat. Kosové musí létat, lovit mouchy, chytat žížaly, sedět na komíně a večer zpívat lidem pro radost.  Pojď, já tě nakrmím, ale pak budeš pilně trénovat!“

Louda nasliboval hory doly, ale skutek utek´.  Jakmile měl plné bříško, všechny sliby se mu vypařily z hlavy. Když maminka odletěla ze zahrady a on osaměl, poodletěl někam do koutku, aby nebyl tak na očích a podřimoval.
Několik dní to takhle šlo pořád dokola a jemu připadalo, že to vydrží na věky. Až jednou odpoledne přiletěli všichni. Bráškové a sestřička už moc pěkně létali a na větvích přistávali snadno a hladce. Předváděli Loudovi, kolik se toho naučili, překřikovali se jeden přes druhého a snažili se povědět, co všechno už zažili. Povídali o tom, jak je svět veliký a kolik dobrých much a brouků se dá chytit ve vedlejší zahradě.  Prvník, který byl ze všech nejšikovnější, se chtěl Loudovi posmívat, že je pecivál, ale to mu maminka nedovolila.
Jak je tak všechny Louda poslouchal, šla mu z toho hlava kolem a přemýšlel, zda se má smát, anebo brečet. Jestli to chce taky všechno vidět, anebo jestli by raději zůstal tam, kde je. Než si to všechno rozmyslel, tatínek vážně pravil: „Milý synu, všichni tvoji sourozenci už umí velmi dobře létat a za pár dní přijde čas, kdy se naše cesty nadobro rozdělí. Naučili jsme je všechno, co musí rodiče svoje děti naučit, aby se jim v životě dobře dařilo. Jen ty tady sedíš a necháváš se krmit od maminky. Jenomže ta tě nemůže krmit věčně. Za chvíli z tebe bude dospělý kos a toho už by žádná maminka na světě neuživila. Přece nechceš, aby se o tebe do smrti někdo staral?“
Louda poslouchal, koukal z jednoho na druhého a byl z toho celý vyjevený. „A proč by to nešlo? Mně je takhle dobře a létat vlastně vůbec nepotřebuju. Bolí z toho křídla a jsem vždycky celý udýchaný a …a já nikam nechci... a žížal je tu dost a já je ze země vytáhnout umím. Dá to tedy práci, ale když mi nic jiného nezbyde, taky to dokážu!“

Louda mluvil a mluvil a tatínek se čím dál víc mračil a maminka byla smutnější a smutnější.
„No, nedá se nic dělat, maminko, budeme tady toho kluka muset nechat! Však on si jistě poradí sám. Všechno ví a všemu rozumí. Tak tedy sbohem Loudáčku, měj se tady moc hezky a dávej si pozor, aby tě nesežral ten slimák,“ popřál tatínek svému synkovi.
Maminka ho políbila zobáčkem na čelo a zašeptala mu při tom: „Opravdu si to nechceš rozmyslet? Pořád ještě je dost času, aby ses všechno naučil.  Jistě to dohoníš, když se budeš snažit.“
„Ne, ne,“  kasal se Louda. Teď už přece nemohl couvnout.  A hlavně, pořád si myslel, že je to jen taková hra a že to rodiče nemyslí vážně.

Mysleli.

 „Milý Loudo, odlétáme.  Zatím jenom do vedlejší zahrady, aby ostatní mohli dál trénovat.  Zpátky sem za tebou už se nikdo z nás nevrátí. Pěkně se rozluč, aspoň to jsme tě snad naučili. Kdyby sis to přeci jen rozmyslel, víš kde nás hledat.“
S těmito slovy se tatínek rozlobeně, maminka s těžkým srdcem a tři sourozenci s veselým štěbetáním odlepili od země, zakroužili Loudovi nad hlavou a byli pryč.

Maminka s tatínkem odvedli Prvníka, Třetíka a Bělku do vedlejší zahrady a nechali je tam trénovat létání a přistávání. Sami se vrátili zpět a usadili se za komínem sousedního domu. Potichu seděli a pozorovali, co se bude dít.
Louda se mezitím vyškrábal na plůtek záhonu s trvalkami, kde se tak rád schovával a přemýšlel, co bude dělat. Seděl a přemýšlel a přemýšlel, až z toho usnul. A jak seděl na tom plotě, najednou ztratil rovnováhu a…no, to dá přece rozum, že když sedíte na plotě, že se u toho nedá spát. Hrozně se lekl a jak padal, začal divoce mávat křidélky. Najednou stoupal a šlo mu to docela lehce: „mamí, tatí, kde jste kdo, já letím!“ křičel jako pominutý.  Pak si najednou uvědomil, že je hrozně vysoko a skoro se mu udělalo špatně. Fííí, honem dolů: „ale jak mám přistáááááááát“ a škobrty, škobrty, bum, bác, plác a byl na pevné zemi.

Maminka s tatínkem se odlepili od komína a letěli se podívat na ostatní děti. „Však on se to nakonec naučí, uvidíš,“ chlácholila zamračeného tatínka paní Kosová.

Louda ještě párkrát zkusil vzlétnout, a když přistával poněkolikáté, už mu to docela šlo. Když se večer ukládal ke spánku ve svém oblíbeném záhonu, umínil si, že nazítří už bude spát na větvi. „Když to dokáží ti tři vejtahové, tak já taky,“ mumlal si pro sebe, než usnul.
Jakmile nazítří vyšlo sluníčko, už byl na nohou a běhal po trávníku sem a tam. Číhal na brouky a tahal žížaly z hlíny, dokud byla ještě pořádná rosa. Toho si všiml už dávno, že když sluníčko začne hřát víc a vysuší ranní rosu, tak se žížalky schovají hlouběji a broučci zalezou hluboko do stínu, protože je jim všem horko. Když se dosyta najedl, dal se do trénování. Ta tam byla jeho lenost. Konečně pochopil, že rodiče si nedělali žádnou legraci, a že musí dohonit, co zameškal.  Když přišel večer, uložil se ke spánku na větvičce hluboko ve větvoví  tisu, přesně tak, jak si slíbil den předtím. „Tak a žádní slimáci, kočky, nebo jiná divoká a nebezpečná zvířata už na mně nemůžou. „

Další den mu počasí opět přálo. Sluníčko svítilo a vanul lehký větřík. Létání šlo Loudovi už docela pěkně a když se snažil, dokázal vyletět  hodně vysoko. Rozhodl se, že zkusí doletět na střechu garáže. Odtud to nebylo na zídku, která oddělovala obě zahrady od sebe, už vůbec daleko. Po obědě si pěkně odpočinul, aby načerpal síly a představte si, že se mu to opravdu povedlo. Vyletěl na střechu garáže, tedy skoro. Chyběl mu jen ždibínek, jen jedno máchnutí křídly. Asi si měl dát k obědu o jednu žížalku méně. Zachytil se drápky na okapu garáže a chvíli se tam udržel, ale potom mu nožky sklouzly. Jak se lekl, nevěděl honem, kde je nahoře a kde dole a motal se vzduchem a přitom samozřejmě i padal. Než by jste řekli „kosí rodinka“ byl na zemi. Naštěstí dopadl do mechu a nic si nezlomil. Pravda, trochu se potloukl a musel si foukat na bolístky. Nic jiného mu ani nezbývalo, když maminku s tatínkem odehnal, že si poradí sám. Ale ani taková štrapáce ho neodradila. „Teď to zkusím ještě jednou, a jestli se mi to nepovede, tak to zkusím znovu,“ pobízel sám sebe, když se znovu připravoval ke startu.
Stal se Vám z toho Loudy líného takový zarputilec, že se rodiče nestačili divit, když ho tajně chodili pozorovat za komín, jestli dělá nějaké pokroky.
„Připravit, pozor, teď a hop,“ Louda vyskočil a vznesl se do vzduchu. Stoupal, stoupal, ale garáž se nebezpečně blížila.
„Ještě kousilínek, ještě malý kousíček a budu na střeše.“
A už byl nad střechou a pak přeletěl zídku, která oddělovala zahrady od sebe, a byl tam! Byl v sousední zahradě! Elegantně zakroužil a doufal, že si ho ostatní všimnou.

„Jé  hele, Louda letí,“ vykřikla Bělka.  A opravdu, na růžovém keři přistával Louda. Nebylo to sice žádné extra přistání, pořád ještě byl trochu nemotorný, ale dokázal přeletět zeď a nenarazit do ní a to bylo to hlavní.  Nastalo velké vítání a jásání a všichni čtyři si navzájem začali sdělovat svoje zážitky. Ti tři šikovnější ukazovali Loudovi, jak nejlépe přistát, aniž by si natloukl zobáček a on jim zase na oplátku prozradil ten nejlepší fígl na brouky v trávě, na který přišel, když byl ve vedlejší zahradě těch pár dní úplně sám.

Maminka a tatínek Kosovi se šťastně objali a zatrylkovali společně na střeše.  Měli ohromnou radost, že i tenhle Louda loudovatý se nakonec naučil létat, a že se jim povedlo to naučit všechna čtyři ptáčata.
 „Tak takového lenocha jsme opravdu ještě nikdy neměli,“ řekla maminka.
 „To máš pravdu, a  doufám, že hned tak mít nebudeme,“ odpověděl tatínek, „nakonec jsme přece jen všechny čtyři řádně vychovali a určitě se jim bude v životě dobře dařit.“

Sluníčko hřálo a vzduch voněl, protože všechno kolem kvetlo a manželé Kosovi se rozhlíželi po zahradě a rozmýšleli si, kde začnou zítra stavět nové hnízdo pro další ptáčata, která se brzy vylíhnou.