RECENZE: Edita Dufková, Zpráva z Hádu

Kosmická loď Proserpina prochází heliopauzou cílové hvězdy a já si jako čtenář-pamětník připadám jak na začátku Łemova románu, kde hvězdolet Nepřemožitelný přistává na cizí planetě. Nikoli v popisu situace, ale pocitem ze situace.

Proserpina s třiceti tisíci cestujícími na palubě se probouzí po stovkách let z kryogenického spánku, a mně se zdá, že se ocitám na palubě kosmické lodi GEA, mířící k Mrakům Magellanovým, či spíše na palubě filmové Ikarie XB-1. Místo toho, abychom si s hrdiny připíjeli džusem, musíme se vypořádat s nečekaným problémem. Ten je částečně způsoben kolizí robotických zákonů, že, pane Asimove. Vypořádáme se s ním za jistých lidských ztrát, načež se po dramatickém přistání ocitneme Na kometě. Zatímco zde je to jenom název Verneova románu a s obsahem samotným přímo nesouvisí, měl jsem během četby mnohokrát pocit déjà vu. Tadyhle snad drobně J.M. Troska, tu zjevně Souček, na konci jsem dokonce rozeznal námět, který jsem použil sám...

Přemýšlel jsem, čím to je, a došel k závěru, že zatímco někde se jednalo o vědomou citaci, bylo to jinde způsobeno podvědomě – těmi knihami, které jsme četli. Jistým morfologickým polem. A uvědomil jsem si, že Editina kniha patří mezi skutečnou science fiction, jak jsem ji čítával ve zlatých šedesátých. Samozřejmě, že autorka pouze necituje a nekombinuje. Umí zajímavě a věrohodně popsat deformační efekty hvězdoletu při střetu s kometou, i deformační momenty v psychologii hrdinů. Pro blaho celku je třeba obětovat jednotlivce (ze začátku jen asi třetinu), pro dovedení mise do úspěšného konce je třeba občas trochu lhát. A někdy i hodně lhát, což se týká i vztahu v ústřední dvojici - mezi neočekávaným kapitánem, jímž je Waco Teirange, a jeho osudovou přítelkyní novinářkou Ajen Dallowayovou. Teirange je etnický Maor, což oceňuji jako dobrý ironický vtip na konto jiných scifáren. Protože jsme ve sci-fi a ne ve fantasy, domlouvají se lidé z úzkého vedení nikoli telepatií, ale pomocí implantátů.

Precizně je vypracována ekologie cílové planety Demeter, na které dominují mravencovité bytosti s pavoučíma nohama a mravencoidním chováním. Osadníci je nazvou "pavenci", což je zase dobrý češtinářský vtip, bez ohledu na to, že osazenstvo Proserpiny se domlouvá angličtinou. Ukazuje se, jaké problémy vyvstanou, když se technologické znalosti nemohou opřít o fungující infrastrukturu. Jak problematické je budovat novou civilizaci, když si na celé planetě nemůžete ulomit klacek!

Popis technických zázraků i technických problémů je zde v rovnováze s popisem problémů, jaké vznikají mezi posádkou a cestujícími, či mezi prvním a druhým výsadkem na Demeter. Neprozradím víc než název předposlední kapitoly: Válka světů. (Nikoli dle H.G. Wellse.)

Krom toho, co jsme si v jiném podání mohli přečíst jinde a co je zde použito znovu a nově a v úplně nečekaných souvislostech, je zde uveden krom originální Války světů nejméně jeden další originální námět, totiž chování hodně podivné bělostné planetoidní komety Hádés (poloměr 300 km!). Chová se nečekaně, občas kometárně, občas ztřeštěně, někdy je tvořena sypkým sněhem, jindy si umane přetvořit se v led typu 29. Sledujeme své oblíbené hrdiny a padouchy, indviduální i kolektivní, a najednou se mimo rámec běžného sci-fi příběhu objeví nelogická kosmická entita jménem Hádés, která se dá pochopit jen díky experimentu s uměle vytvořenými kvantově provázanými částicemi. Je tedy správné, že se jméno oné entity dostalo i do názvu románu.

Zpočátku jsem občas volal "A jaktože?", abych se po dalších patnácti či stopadesáti stranách dověděl: "Taktože". Tímto způsobem, dodatečným vysvětlením, byl překonán problém, jak psát čtivě. Tak, aby to bylo akční, a zároveň podotknout nutné technikálie. Méně znalý čtenář v akční části technickou drobnost nepostřehne, později je poučen; šťoura postřehne a prudí, později je zahanben. Našly by se drobné šťourací poznámky, jsou však převálcovány logikou vyprávění. Mohlo to tak být, a také to tak bylo. Čteme knihu, a přes všechny odkazy k jaderné a částicové fyzice a astronomii jde přece jen o literaturu, kde hlavním zákonem je potřeba spisovatelova. I když se zjevně někteří hrdinové autorce maličko vymkli. Však je za to krutě ztrestala. Myslím, že Edita si zgustla zejména na postavě zlé lékařky Gudrun Olafsdóttir. (Tak, a nejenže nemohu do své další posádky použít už žádného Maora, ani Islanďanky už nebudou vhodné!)

V knize je spousta drobných námětů, které zreálňují někdy nutný technický svět: Co s osobními věcmi po nepřeživších cestujících? Fotografie, hrníčky, plyšová zvířátka? Bude potřeba je hromadně pohřbít. Plyšová ovečka se stane na chvíli symbolem rozloučení. Ale při setkání po dvaceti nebo dvě stě šedesáti letech se z ní stane zcela nefilmově fádní a nepotřebný předmět. Zvlášť kruté.

Ke konci jsem zaznamenal ještě jednu citaci z nějakého hloupého fanfilmu, jehož hrdinové chtěli "přepadnout planetu za úsvitu". Tak ano, zde má být planeta přepadena – časně ráno palubního času. A už nebudu více prozrazovat.

Ke skvělé knize mám jen jednu výtku, a ta se týká jména hvězdy, ke které Proserpina míří: podle autorky či korektorky se jmenuje "delta pavonis". Tak já vím, že móda zmenšování zasáhla i pozemský "měsíc" a naši ústřední hvězdu "slunce" (zde ale správně "odborně" psáno Slunce a Měsíc), já vím, že řecká písmena jako třeba δ umějí textové procesory napsat, ale oběti současného vzdělávacího systému je už nepřečtou, nu dobře, ale do druhého vydání této knihy prosím použít pro hvězdu ze souhvězdí Páva astronomicky správné "Delta Pavonis" s velkými literami na začátku. Když už má ta konkrétní hvězda všechny ostatní astronomické atributy (vzdálenost, spektrální třídu, existenci exoplanet) uvedeny správně!

Toto je na prvním románu Edity Dufkové skutečně skvělé: Ve čtenářích četba její knihy probouzí další myšlenky - domýšlíme, co by se stalo, kdyby, hle, zde je nadhozena zajímavá myšlenka. Tohle mě na knížkách mistrů žánru minulého století vždycky nejvíce vzrušovalo!

Jo, a samotný závěr, zejména poslední věta, uzavírá celý téměř tisíciletý cyklus cest ke hvězdám vlastně pozitivně. Takže žádná krutost, smíření. Ach.

Hodnocení: Konečně pořádná scifárna. Jedna z mála knih, kterou si přečtu i podruhé.

(První foto autorky ze zadní stránky knihy, druhé ze křtu ve smíchovské knihovně, třetí ze spontánní autogramiády v hospůdce U kruhu)

Zpráva z Hádu, Edita Dufková
Nakladatel: Laser-books
Obálka: John Harris
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Počet stran: 448
Rozměr: 110 x 165 mm
Provedení­: paperback
Cena: 249 Kč