RECENZE: Robert V. S. Redick, Spiknutí Ryšavého vlka

Šestnáct to je zlatý věk. Můžete rajtovat na motorce nebo legálně souložit a pokud jste sirotek s neobvyklým nadáním, máte nadějné vyhlídky na to stát se hrdinou fantasy literatury. Třeba takový Pazel, jenž přišel o rodiče během arqualské invaze... pardon, tedy během osvobození Ormaelu, jak se podle hesla dějiny píšou vítězové přezdívá této části historie. A tenhle Pazel - napůl otrok, napůl plavčík - nyní drhne paluby korábů svých bývalých nepřátel a od života nic moc nečeká. Jenže fantasy vždycky stojí jednou nohou v pohádce a i tady platí, že kdo nečeká nic, může dostat všechno. Zvlášť když se naplno roztočí soukolí pletich a dlouholetých plánů a od pobřeží k pobřeží se rozkřikne, že Chathrand se chystá zvednout kotvy a vyplout na diplomatickou misi.

Chathrand, Chathrand... Jak bych vám ho jen popsal... Představte si velkou plachetnici. Hodně velkou. Teď si tu představu zdvojnásobte a stejně se ani nepřiblížíte k tomu, jak obrovský Velký koráb vlastně je. Jeho plachtoví by zakrylo menší město, na sedmi palubách se plaví víc než tisíc duší a jediné, co převyšuje množství jeho kanónů, je ta hromada tajemství, kterou si veze v podpalubí. Kniha Spiknutí Ryšavého vlka totiž nedostala své jméno jen tak pro srandu mukečům.

Právě záhady a intriky tvoří nejzajímavější část knížky. Plavba Chathrandu je velký podnik (ostatně jako cokoliv spojené s touto lodí) a lidi na palubě, kteří nemají vlastní zájmy, by mohl spočítat na prstech i jednoruký pirát. Pod vrstvou konspirace se nachází jen další vrstva zrady; postavy kují pikle, intrikují, lžou, podvádějí a vůbec se chovají tak, že by je Jaroslav Foglar nepochválil (a teď nemluvím o pití vody na ovoce). Zato čtenář může vrnět blahem, protože Redick mu naservíruje řádnou porci záporňáků a ti jsou pro román tím, čím je pro polévku sůl.

V bohatém portfoliu antihrdinů autor představí ty nejdůležitější typy. Třeba strůjce šikany jménem Jervik, jenž Pazelovi drobnými i většími ústrky ztrpčuje život, ale i kapitána Rosea, který je ze stejného těsta, jen má nějaké ty frčky navíc a slovo „disciplína“ chápe jako „sadismus“. Mezi klasiku v této branži patří maniakální grázl posedlý mocí a představou o vlastním božství. Kdyby nesmrděl magií jak sedmero pekel a nejmenoval se tak nějak lovecraftovsky (Shaggat nebo shoggot, oboje zní jak chrchlaní starého námořníka), skončil by ve vypolstrované cele a doživotně na sedativech. Jenže to by ho nesměl potřebovat pro své plány Sandor Ott, intrikán s velkým I a šampión černé ligy. Chlápek schopný rozpoutat genocidu a pořád si myslet, že to on je tady kladný hrdina. Nakonec, dělá to pro Anglii... chci říct pro Arqual, ne? Tenhle člověk prostě na místo císařského šéf-špióna patří jako pach rumu do přístavní krčmy. A řekněme si na rovinu, kdyby spisovatel neprotežoval své hlavní hrdiny, tak tenhle by si je dal někdy kolem sté stránky k snídani a ještě by to zajedl nějakou menší levárnou. I tak budou mít Pazel a jeho odbojová skupinka co dělat, aby neskončili jako krmení pro žraloky.

Jak si s rozplétáním sítě spiknutí poradí mládenec Pazel, se dozvíte na stránkách knihy sami. Pojďme se raději podívat na to, jak se k jejímu zaplétání postavil autor a jestlipak ji připravil tak, že v jejích okách uvíznete. Začátek vyprávění klade na čtenáře vyšší nároky, autor v jednotlivých kapitolách představuje figurky, a protože nevidíte na šachovnici, je časté střídání prostředí a postav docela matoucí. Prostě chvíli netušíte kdo je kdo, co s kým má a proč tady najdete čtyřstránkové líčení sokolího letu. Tedy až do doby, než zjistíte, že všechny cesty vedou na Chathrand a že tohle byla jen předehra. Jakmile Velký koráb napne plachty, Redick příběhu přitáhne opratě a srovná ho do latě, takže vyprávění začne být lineárnější a otevřeně se žene jedním směrem. Autor sice text sem tam proloží nějakým dopisem či deníkem (což knížku příjemně zpestří) nebo přivede na scénu novou postavu, ovšem sledujeme hlavně Pazelův příběh. Na jednu stranu tím kniha získává na obrátkách a napětí, děj má prostě jasný středobod a ostatní postavy mladému sirotkovi jen více či méně úspěšně sekundují. Na druhou stranu teď, když víte kdo je kdo, co s kým má a proč tam bylo čtyřstránkové líčení sokolího letu, to dokážete ocenit a vychutnat si to. A najednou vám to chybí, neboť Redickovi to vážně šlo.

Prostředí, kde se Spiknutí Ryšavého vlka a jeho tři plánovaná pokračování odehrává, nemá úplně jasnou a zřetelnou atmosféru a chybí mu nějaký ústřední motiv. Z impéria Arqualu a přilehlých zemiček si příliš dojmů neodnesete. Autor se na jednu stranu docela vynasnažil čtenáři znechutit císařství Arqual (díky líčení převážně z pohledu Pazela vidíme tuhle zemi jako bandu otrokářských okupantů), avšak nedal nám moc šancí pořádně ochutnat ostatní země. Odnesl jsem si jakési představy o Mzithrinu (tamní málem císařství natrhli šos) a Ormaelu (tyhle arqualci pro změnu „osvobodili“) a u zkoušky bych po trošce smažení se ve vlastní šťávě vypotil, že z Tholjassy pocházejí vynikající bojovníci. Ve srovnání s asociacemi, které budí Howardova Cimmerie nebo Stygie, Redick bohužel zůstává několik koňských délek pozadu. Ale ať nepoměřuji klasika a autora, který ve fantasy žánru debutuje - třeba Paul Kearney (Království boží), měl na kontě před napsáním této pentalogie pouhé tři knihy a deset let po přečtení mám z jeho království možná stejně silný dojem jako ze zemí Redickova světa bezprostředně po dočtení Spiknutí Ryšavého vlka.

Království boží neberu do úst nadarmo, Hawkwoodova linie příběhu má k Redickovu dílu blízko, obě totiž spojuje nálepka námořní fantasy. Takovou námořní fantasy snadno identifikujete podle toho, že mapa (co by byl fantasy román bez mapy?) obsahuje více oceánů, než pohoří, měřeno plošnými jednotkami. Pomůže vám také frekvenční analýza slov jako je kosatka nebo bocman, pokud vám čárky za tyhle výrazy rostou jako plotek na účetním lístku, tak jste doma. Tedy v přístavu.

Spiknutí Ryšavého vlka se k námořní fantastice hlásí umírněně. Samozřejmě tady máme olbřímí plavidlo a jeho zaoceánskou misi a hrdiny, kteří nikdy neodcházejí z pobřeží dost daleko na to, aby je nemohla osvěžit čerstvá bríza, ovšem tohle všechno používá autor jen jako rekvizity. Slaná mořská voda dává knize příjemnou příchuť, avšak autor klade akcent na jiné věci a to je dobře. Stejně čtivý příběh by se mohl odehrávat třeba v putující karavaně, zde jde o zradu, intriky a pikle, ne o rozmanité názvy plachtoví.

Četbu dokázal Redick zpříjemnit drobnými detaily a nápady, takže nás čeká národ pidimužíků, potápěčská výprava k mořskému dnu nebo inteligentní zvířata. Kde jinde se setkáte s nábožensky fanatickou krysou? Autor se předně soustředí na dobrodružné vyprávění a nesnaží se ohromit fantasií zvící velikosti Chathrandu a new weirdovou originalitou, nicméně po trase plavby nám nachystal pár lahůdek pro ozvláštnění cesty. Což se mu daří a upřímně, takový Feist uvařil ságu trhlinové války z podstatně méně nápaditých surovin. Tady sice budete mít pocit, že většinu prvků už jste možná někde viděli, jenže vám to bude fuk, protože Spiknutí Ryšavého vlka je prostě zábavné a nehraje si na přelomové dílo.

Robert V. S. Redick představil mírně nadprůměrný příběh, jenž se i přes některé nedotaženosti čte velmi dobře. Autor má však očividně na víc, takže berme Spiknutí jako závazek a těšme se na další porci. Pazelovi zůstalo v podpalubí ještě pár beden nerozluštěných záhad a vypadá to, že ani autorovi munice chybět nebude.

Robert V. S. Redick: Spiknutí Ryšavého vlka
/The Red Wolf Conspiracy/
Nakladatel: Argo
Překlad: Zdeněk Uherčík
Obálka: Edward Miller
Redakce: Jiří Popiolek, Tomáš Lavička, Milan Dorazil
Rok vydání: 2010
Počet stran: 416
Rozměr: 150 x 210
Provedení: hardback
Cena: 398 Kč